OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibky měsíce - Kapitola třetí

15.12.2013 (13:00) • zelva • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 760×

„Jsi v pořídku?“ zeptal se me John.

„Je mi fajn,“ zalhala jsem. „Proč bych neměla být v pořádku?“ Nic neodpověděl, jen mi uhnul z cesty, abych mohla projít do bytu. „Kdy bude večeře?“ zeptala jsem se, abych odvrátila pozornost od svých uplakaných očí.

Jen pokrčil rameny. „Snad každou chvíli,“ jako na zavolanou se ozval zvonek u dveří. „Už je to asi tady,“ usmál se a šel otevřít.

Já jsem zmizela v koupelně, abych se trochu zcivilizovala. Na okraj umyvadla jsem položila mámin amulet. Pustila jsem vodu. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Zarudlé oči hm… opláchla jsem si obličej.

„Ťuk, ťuk,“ řekl John a zaklepal na dveře koupelny. „Přinesli večeři,“ starostlivě se na mě podíval. „Opravdu jsi v pořádku?“ zeptal se mě.

„Jo,“ snažila jsem se, aby to znělo přesvědčivě.

„To ti poslala mamka?“ zeptal se mě a hlavou ukázal na amulet na kraji umyvadla. Jen jsem kývla. „Můžu?“

„Byl bys tak hodný?“ poprosila jsem ho a nadzvedla si vlasy. John ke mně zezadu přistoupil. Připnul mi řetízek s amuletem.

„Sluší ti to,“ usmál se. „Jdu to připravit,“ pohladil mě přes rameno a vyšel z koupelny.

„Hned za tebou přijdu,“ otočila jsem se za ním. Najednou se mi udělalo strašně špatně. Svezla jsem se na kolena. Mé tělo pohltila křečovitá bolest. Vyškrábala jsem se zpět na nohy. Veškerá bolest se soustředila do mé hlavy. Zavřela jsem oči. Pevně jsem se opřela o umyvadlo. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na sebe do zrcadla. Z nosu mi tekla krev. Malinká krvavá stužka. Nevěřila jsem svým očím. Dotkla jsem se krvavé kapky na mém rtu. Co se to děje? Nic jsem nechápala. Otřela jsem si krev a znovu se na sebe podívala. Zhluboka jsem dýchala. Tohle se mi ještě nestalo. Nikdy.

Ať to bylo cokoli, tak teď je to pryč. Dodala jsem si odvahy a rozpustila vlasy. Potřebuješ přijít na jiné myšlenky. Setřela jsem si krev a opustila jsem koupelnu. „Hm. To voní,“ prohlásila jsem, když jsem vešla do jídelny. John právě prostíral.

„Kam zmizel tvůj úsměv?“ zeptal se mě, když se otočil pro skleničku.

„Nikam, je tady,“ ukázala jsem na svůj obličej, na kterém jsem se pokusila vytvořit něco jako úsměv. Vyšla mi z toho jen chabá parodie úsměvu. No řekněte, jak bych se mohla usmívat, když jsem před chvílí rozevřela ránu, která se ještě neměla čas zahojit.

„Tohle není úsměv,“ řekl nesmlouvavě John. „Tohle je křeč.“

„Jestli ses mě tímhle chabým vtipem pokusil pobavit, tak ti to moc nevyšlo,“ zamračila jsem se na něj.

„Vsadím se, že bych tě dokázal rozesmát kdykoli.“

„Silně o tom pochybuji,“ řekla jsem sarkasticky.

„Dobře. Tak uzavřeme dohodu,“ mrkl na mě a na stůl položil láhev vína.

„Dohodu?“

„Dobrá, tak tedy sázku,“ opravil se ochotně.

„Jakou sázku?“

„Když se mi tě podaří rozesmát, tak…“ zamyslel se. Všimla jsem si, že mu v očích uličnicky blýsklo.

„Tak co?“ zeptala jsem se.

„Tak mi dovolíš, abych tě směl políbit.“

A chápu, kam tím míří. Tuhle hru jsme spolu hráli tolikrát. „A když prohraješ?“ zeptala jsem se.

„Tak ti splním, co si jen budeš přát,“ usmál se

„Tak platí,“ natáhla jsem k němu ruku na ztvrzení naší sázky. Ochotně ji přijal.

„Platí.“

Rozhlédla jsem se po stole. Všechno bylo tak pěkně přichystáno. „Jsem zvědavá,“ posadila jsem se ke stolu. „Jak to uděláš.“

„Nech se překvapit,“ řekl tajemně.

V tu chvíli světlo nad stolem dvakrát zablikalo, po té úplně zhaslo. „Co to je?“ zeptala jsem se.

„Asi vypadly pojistky. Půjdu to nahodit,“ řekl John.

Zvedla jsem se a přišla k němu. „Myslím, že…“ než jsem stihla domluvit, ozvala se rána a hned vzápětí chodbu zahalil malý obláček dýmu se zápachem spáleniny.

„A jsme bez světla,“ poznamenal John.

„Já to tušila. Kde máš svíčky?“ zeptala jsem se pohotově.

„Někde tady budou,“ viděla jsem, jak John rozhodil rukama.

Nezbylo mi nic jiného než, zapojit své smysly. Najít svíčky mi nedělalo žádné potíže. Zapálila jsem je. Společně s Johnem jsme svíčky rozmístily po jídelně. „Ještě nějaké pohromy na cestě?“ zeptala jsem se.

„Doufám, že ne,“ usmál se.

„Proč mám takové tušení, že jsi to celou dobu plánoval?“ zeptala jsem se a skryla úsměv.

„Tak dobrou chuť.“

„Dobrou,“ odvětila jsem, ale myslela jsem si svoje. „Máš nějaký plán?“ zeptala jsem se po třetím soustu.

„Plán?“ zeptal se John, který se neúspěšně pokoušel jíst hůlkami.

„Jak mě rozesmát,“ vysvětlila jsem a silně se snažila zakrýt úsměv.

Zavrtěl hlavou. „Vypadám snad jako někdo, kdo plánuje?“

Zvedla jsem jedno obočí v jakémsi pokusu o nevinně nechápající gesto. „No,“ utvrdila jsem to zaváháním.

„Jaké no?“ zeptal se mě John, který se právě pokoušel nabrat na hůlky kus masa. Maso ale mělo očividně zaječí úmysly, protože po třetím nevydařeném pokusu opustilo misku vzdušnou čarou a skrylo se pod skříňkou. Tohle už se vydržet nedalo, začaly mi cukat koutky. Sklonila jsem hlavu, abych skryla, co vyvádějí mé neposedné rty. Johnovi to neušlo. Naklonil se ke mně a nadzvedl mi bradu. Byla jsem donucena se mu podívat do očí. „Copak?“ zeptal se nevině.

„Nic.“ Chtěla jsem říct, ale jakmile jsem otevřela ústa, tak jsem se začala smát.

John se spokojeně narovnal. „Tomuhle se tuším říká P-R-O-H-R-A.“ pro jistotu mi to odříkal po písmenkách, abych se náhodou nepřeslechla. Rukou jsem si zakryla pusu v marné snaze ten smích zadusit. Zas tak vtipné to nebylo. Napomenula jsem se. „Jen nevím, jestli mám být rád, že jsem tě pobavil, nebo dotčený, že se směješ mé nešikovnosti,“ začal se přebírat v jídle.

„Měl sis vzít příbor,“ poznamenala jsem, když se mi konečně podařilo přeprat záchvat smíchu.

„To bych tě nerozesmál,“ pousmál se. „Je to dilema.“

„Ale teď si ten příbor vzít můžeš,“ navrhla jsem. „Nikdy jsi nebyl zrovna talent na hůlky,“ usmála jsem se a dvakrát o sebe cvakla svými hůlkami.

„Co takhle přípitek?“ zeptal se John.

„Jsem pro,“ utřela jsem si pusu do připraveného ubrousku. „A na co si připijeme?“

John se na chvíli zatvářil zamyšleně. „Že by na tvůj krásný úsměv?“

Usmála jsem se, jak nejlépe jsem dokázala. „A na něco jiného?“ zeptala jsem se nevinně.

„Na nás?“ zeptal se nejistě John.

Pozvedla jsem sklenku. „Tak tedy na nás. Ať se ti splní vše, po čem tvé srdce touží.“ Řekla jsem upřímně a od srdce.

„Tobě taky,“ řekl John trochu smutně a napil se červeného vína.

„Je docela dobré,“ pousmála jsem se.

„Zatančila by sis se mnou?“ zeptal se najednou John.

Usmála jsem se. Proč vlastně ne? „Ráda, ale neslyším hudbu…“

„To není problém,“ oplatil mi stejným úsměvem. Z kapsy vytáhl mobil a něco v něm hledal. „Na jakou hudbu si přeješ tančit?“ nečekal na mou odpověď.  Ozvaly se první tóny. John vstal, mobil položil na stůl a přistoupil ke mně. „Smím prosit?“

Začali jsme tančit. Vnímala jsem slova první písničky.

Every night in my dreams,

I see you, I feel you,

That is how I now you go on.

Far across the distance

And spaces between us

You have come to show you go on…

Můj oblíbený film. Přitiskla jsem se k Johnovi. John mě jednou rukou objal kolem pasu. Prsty druhé ruky si propletl s těmi mými. „Proč jsi vybral tuhle písničku?“ zeptala jsem se tiše, abych nerušila její slova.

S odpovědí si dal načas. „Vím, že máš tento film ráda,“ zašeptal mi do ucha. Zvedla jsem hlavu, abych se mu podívala do očí. „Máš nádherné oči,“ usmál se a pohladil mě po zádech.

„Ty jsi můj anděl,“ hlesla jsem. Přitáhl si mě blíž. „Ublížila jsem ti někdy?“ zeptala jsem se. Bála jsem se, co mi odpoví. Sklonil se ke mně a políbil mě. Trhla jsem sebou a odtáhla se. „Proč jsi to udělal?“ přitiskla jsem si prsty na rty.

Pohladil mě po tváři. „Vybral jsem si výhru,“ usmál se.

„Měl si se zep…“ nedopověděla jsem, protože mě znovu políbil, něžněji než předtím. Mírně se odtáhl a nechal mi prostor k odporu, který očekával. Asi jsem ho dost zklamala, protože jsem se k němu přitiskla a polibek mu vášnivě oplatila. Ovinula jsem mu paže kolem krku, abych se k němu dostala blíž. Pevně mě objal.

Cítila jsem se tak nádherně. Jeho polibky byly tak sladké. Vracela jsem mu je se stejnou vášní, se kterou mi je dával on. Pohladil mě po tváři a začal mi čechrat vlasy. Mírně jsme se jeden od druhého odtáhli a opřeli si čela. „Miluji tě,“ zašeptal sladce.

Pousmála jsem se. „Taky tě miluju, Johne,“ znovu jsem ho políbila.

„Tak proč jsi ode mě utekla?“ zeptal se po chvíli.

„Nebylo to kvůli tobě.“ Přitiskla jsem si tvář na jeho hruď. „Musela jsem od tebe, protože…“ odmlčela jsem se.

„Protože?“ zeptal se mě John s tváří v mých vlasech.

„Musela jsem si něco vyřídit,“ snažila jsem se o vykličkování.

Políbil mě do vlasů. „Proč beze mě?“ nedal se tak snadno odbýt John.

Přitiskla jsem se k němu ještě pevněji. „Protože by tě to mohlo stát život,“ špitla jsem. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce. Bylo by to strašné, kdybych tento zvuk už nikdy nesměla slyšet. Pomyslela jsem si. „Oni by tě zabili, kdybys byl se mnou,“ pokračovala jsem.

„Jestli to pro mě bylo nebo je nebezpečné snad mohu posoudit sám,“ vyčítal mi. „Slíbíš mi, že už mi jen tak bez varování nezmizíš z života?“ nadzvedl mi bradu, aby se mi mohl podívat do očí.

Jen jsem přikývla a vyhoupla se na špičky, abych ho mohla snáze políbit. „Víc po mě prosím nechtěj vědět,“ zašeptala jsem nakonec.

Z mobilu se ozvala další písnička. Zaposlouchala jsem se do slov této písničky a s Johnem jsme začali pomalu tančit na její melodii.

I don´t know you, but I want you.

All the more for words fall through me…

 John mě začal hladit po vlasech. Bylo mi tak krásně. Po dlouhé době jsem se cítila v bezpečí. Konečně jsem si byla jistá, že to tak má být. Já a John. Máme být spolu, právě teď a právě tady. Oba jsme začali tiše zpívat text, nejromantičtější písničky – Falling slowly. Propletli jsme si prsty.

…Take this sinking boat and point it home

We've still got time

Raise your hopeful voice you have a choice

You've made it now.

Falling slowly sing your melody

I'll sing along…

Do očí se mi nahrnuly slzy. John mě začal znovu líbat. Celím mým tělem proletěla sladkohořká bolest, která zasáhla mé srdce. Po kůži jako by mi přelétla elektřina. Mrazivě vzrušující pocit se mi usadil na zádech, kde mě John hladil, přímo pod jeho dlaní. Srdce se mi rozbušilo a v břiše jsem ucítila sladké šimrání, které připomínalo mávání motýlích křídel. Hlava se mi točila.

Ustoupila jsem o krok dozadu a Johna přitáhla sebou. Jeho polibky začaly být intenzivnější a vášnivější. Pomalu jsem začala couvat a hladit ho po vlasech. Zády jsem narazila na zeď. Opřela jsem se a roztáhlá ruce. John mě začal líbat na krk. Jako had jsem kolem něj omotala jednu nohu, abych si ho přitáhla blíž. Pravou rukou mi zajel pod tričko. Cítila jsem horký dotek jeho ruky na svém břiše. Pomalu jsem mu začala rozepínat knoflíčky u košile a přitom jsem ho líbala na krk.

Sundala jsem mu košili a přitiskla se k jeho obnažené hrudi. I přes své tričko jsem cítila, jak horké má tělo. Chytil mě za ruku a přitáhl ke dveřím. Znovu jsme se začali líbat. Trochu jsem klopýtla, když se otevřely dveře a John mě vtáhl dovnitř. Znovu mi rukama zajel pod tričko, aby mi jej mohl lépe sundat. Tak strašně ho miluju. Blesklo mi hlavou, když jsem padala do bílého povlečení jeho postele. 

***

Probudil mě sluneční svit. Otevřela jsem oči a sladce jsem se protáhla. Otočila jsem se na bok a tam, kde jsem tušila Johna, jsem natáhla ruku. Jeho místo však bylo prázdné. Trochu zklamaně jsem se posadila, přitáhla si prostěradlo. Rozhlédla jsem se po pokoji. Spustila jsem nohy na podlahu. U srdce jsem cítila tak blažený pocit, jaký jsem už dlouho necítila (nepočítám-li včerejší noc). Při téhle vzpomínce jsem krapet zrudla.

Postavila jsem, rukama jsem pevně svírala bílé prostěradlo, kterým jsem si omotala tělo. Než jsem opustila ložnici, tak jsem ze země sebrala Johnovu košili. Zamknula jsem se v koupelně a prostěradlo nechala lehce sklouznout z mého těla. Stoupla jsem si před zrcadlo. Chvíli jsem se takto zkoumala, než jsem došla k závěru, že opravdu nemám ponětí, co na mě John vidí.

Otočila jsem kohoutkem a pustila vodu ve sprše. Chvíli jsem ji štelovala, než se mi podařilo nastavit požadovanou teplotu, pak jsem vklouzla do sprchy. Čelo jsem si opřela o studené dlaždičky a nechala jsem na sebe dopadat horkou vodu. Zavřela jsem oči. Ještě teď jsem si vybavovala všechny Johnovi doteky a polibky.

Zatočila se mi hlava, až jsem se rukou musela opřít o zeď. „Torio…“ ozval se nějaký nezřetelný hlas. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem, jestli neuvidím něčí siluetu, ale ničeho jsem si nevšimla. Vzala jsem sprchu a umyla si vlasy. „Torio…“ ozvalo se znova.

Vypla jsem vodu a vykoukla ze sprchy. „Je tu někdo?“ zeptala jsem se. Nedostalo se mi však žádné odpovědi. Asi se ti to zdálo. Obmotala jsem kolem sebe ručník, abych mohla vylézt ze sprchy.

„Torio…“ ozvalo se znova a stejně nezřetelně jako prve.

Už mě to docela štvalo. Zamračila jsem se. „Je tu sakra někdo?“

„Torio… holčičko…“ Otočila jsem se po hlase a málem sebou praštila o zem, tak moc jsem se lekla. V zrcadle za mnou stála moje mamka. Natahovala ke mně ruce. Celá jakoby byla vytvořena z kapiček páry, která se utvořila na zrcadle. „…Jsi ve velkém nebezpečí….“

Zmateně jsem se rozhlížela po koupelně. Náhle jsem si vzpomněla na mámin dopis. Jak psala o schopnostech svých i mého táty. „Mami?“ zeptala jsem se nejistě.

„Jdou po tobě…“ její hlas zanikal stejně rychle, jako se objevoval. Musíš se víc soustředit. Napomenula jsem se. Nikdy jsem to netrénovala. Vzpomněla jsem si na její slova. „Musíš se naučit ovládat…“ mámin hlas zněl o něco jasněji, tak jsem se pokusila o ještě větší soustředění. „Musíš se naučit ovládat své schopnosti… i ty, které jsme ti s otcem předali…“ v tu chvíli mi to všechno začalo dávat smysl. Podívala jsem se na mámin amulet.

„Proto mi bylo včera špatně?“ zeptala jsem se a ani jsem neočekávala odpověď.

Duch se na mě usmál. „Mohla jsem za tebou přít, jen tehdy, když jsi na to byla připravená.“

Tak to jsem tedy nebyla. Pomyslela jsem si. „Jak se ovládá vidění do budoucnosti?“ zeptala jsem se přímo, protože jsem tušila, že nemáme moc času.

Duch jen zavrtěl hlavou. „Nevím… nikdy jsem…“ začala se mi rozplývat před očima.

„Mami!“ vykřikla jsem.

„Soustřeď se…“ bylo to poslední, co jsem slyšela, než mi zmizela úplně.

Opřela jsem se o umyvadlo. Prameny mokrých vlasů mě chladily na zádech. Soustředit, soustředit… znělo mi v hlavě stále dokola. Oblékla jsem si Johnovu košili. Vážně se to budu muset naučit ovládat. Jinak se mi někdy stane, že z toho budu mít smrt. Prohrábla jsem si vlasy. Upřeně jsem se podívala na svůj odraz.  Svou pozornost jsem upřela na své oči. Udělalo se mi špatně. Pevně jsem se chytla okraje umyvadla. Soustředila jsem se jen na své oči.

Jako by mě vtáhl jaký si vír, vše se se mnou zatočilo. Viděla jsem v zrcadle tisíce tváří, které kolem mě vířily, ale už jsem nestála v koupelně, spíše to byl nějaký sál vytvořený energií. Všechny ty tváře byly nezřetelné a rozmazané. Vybrala jsem si jednu a na tu soustředila veškerou svou pozornost. Všechny ostatní tváře se začaly pozvolna vytrácet a zbyla tu jen ta jedna jediná – Johnova. Tvář se začala stávat průsvitnou, až úplně zmizela i ona. Naskytl se mi pohled na Johna, ležel na zemi a nad ním se skláněl On – slizoun, vůdce smečky. V ruce pevně svíral nůž, celý od krve a vítězoslavně se smál. „Ne!“ chtěla jsem vykřiknout, ale nešlo to. Celá scéna se náhle prozářila stříbrným světlem. Nějaká neviditelná síla mě odmrštila dozadu.

Dopadla jsem na záda v Johnově koupelně. Na prsou mě pálilo, jako bych dostala tisíc voltů. Vyškrábala jsem se na nohy a chytla umyvadla. Mezi jednotlivými prameny vlasů mi jiskřila jakási stříbrná energie a ve vzduchu bylo cítit pomeranče.

Než jsem byla schopna jakkoli uvažovat, musela jsem se zhluboka nadechnout, abych se pořádně uklidnila. Viděla jsem Johnovu budoucnost? Nebo to bylo mámino varování? Co to všechno znamená? Hlavou mi vířily snad tisíce otázek a jedna překřikovala druhou. Nedovolím, aby se to splnilo. Rozhodla jsem se. Já na osud nevěřím! Vykřikla jsem málem doopravdy. Ještě jsem se párkrát nadechla a pak opustila koupelnu.

„Ty už jsi vzhůru?“ zeptal se mě John, který se mi objevil za zády. Málem jsem nadskočila, jak jsem se ho lekla. Pohladil mě po tváři. „Omlouvám se za to tričko,“ podal mi nějakou tašku. „Snad jsem se trefil do tvého vkusu,“ usmál se.

„Jé. Děkuju,“ usmála jsem se a odnesla si tašku do ložnice. „Přehlídku ti udělám pak,“ usmála jsem se, když jsem si všimla, že by John šel nejraději se mnou. Zavřela jsem za sebou dveře. Tašku jsem hodila na postel. Snažila jsem se vzpomenout si, co se stalo s mým tričkem. No jo. Ťukla jsem se do čela. Najednou jsem si přesně vybavila chvíli, kdy mi John sundával tričko a kdy se ozval zvuk trhající se látky. Usmála jsem se a myslím, že i trochu zrudla. Vzala jsem do ruky tašku, ze které jsem vyndala úhledný balíček zabalený do průsvitného papíru. Takhle si nikdy věci neskládám. Usmála jsem se při vzpomínce na haldu svršků na židli v mém bytě.

Sundala jsem průsvitný papír. V ruce jsem držela překrásné šaty. Byly nádherně modré, přes prsa nabírané a jinak volné. Látka byla lehoučká jako pírko. Velmi ochotně jsem se do nich nasoukala. „Sluší ti,“ ozval se John, mezi dveřmi.

„Šmíráku jedna!“ křikla jsem na něj a zasáhla ho jeho košilí, kterou jsem měla u nohou.

„Já nejsem šmírák,“ usmál se, když chytil košili.

„Jsou nádherné, šmíráku,“ usmála jsem se a zatočila dokola, což způsobilo, že se sukně šatů roztočila kolem mých lýtek.

„Tobě přeci sluší všechno,“ hodil po mě svojí košili. „Proč vy, ženy, nám berete košile?“ přistoupil ke mně.

„Je to prosté,“ usmála jsem se. „Ze stejného důvodu, jako vy nám roztrháváte trička,“ stoupla jsem si na špičky, abych ho mohla políbit.

Pohladil mě po vlasech. „Copak si dáš k snídani?“ zeptal se s láskyplným pohledem.

„Mám hlad jako…“ zarazila jsem se. Sluší se v mém případě říci hlad jako vlk?

„Přinesl jsem čerstvé pečivo,“ pohladil mě po vlhkých vlasech.

„Uvařím kávu,“ nabídla jsem se.

„Dobře, květinko,“ objal mě.

„Květinko?“ usmála jsem se. „Abych ti nezvadla,“ povolil sevření, abych mohla odejít do kuchyně. Zapla jsem kávovar. „Pořád piješ bílou?“ zeptala jsem se.

Přistoupil ke mně zezadu a rukama se opřel o kuchyňskou linku. „Co myslíš?“ Zeptal se a políbil mě na krk. Přivřela jsem oči. John byl vlastně jediný kluk, kterého jsem kdy milovala. A taky jediný kluk, který miloval mě. Ostatní ze smečky mě nikdy nepřitahovali a normální kluky jsem zas pro změnu nevábila já. Spíše se mě báli. S Johnem to bylo úplně jiné. Přitahovalo mě to k němu snad kosmickou silou, mezi námi bylo něco magického. Nevím, jestli to vnímal stejně, jako já. „Nad čím přemýšlíš?“ položil si bradu na mé rameno.

„Jestli to může být navždy,“ otočila jsem se k němu. Měla jsem strašný strach, že nás něco rozdělí, buď to, že přijde na to, co jsem zač, nebo ho kvůli mně někdo zabije.

Políbil mě. „Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha.

Slyšela jsem cvaknout konvici, tak jsem se odvrátila, abych mohla nalít každému do hrnečku. Sedla jsem si ke stolu a pustili jsme se do snídaně. Když jsme dojedli, tak jsem se hned pustila do mytí nádobí. John se odešel do koupelny osprchovat. Hlavou se mi honily jen myšlenky, ohledně mé vize. Co mám udělat, abych to změnila? Ptala jsem se sama sebe, když jsem myla hrneček. Jak ho můžu zachránit? Musím odejít, zase. Do očí se mi nahrnuly slzy. Zase odejít? Odejít a nalákat je na sebe, ať si dělají, co chtějí. Já pro Johna klidně umřu. Utřela jsem si slzy. Copak bych mohla žít ve světě, kde nežije on?

Vypla jsem vodu a z jednoho šuplíku vyndala list bílého papíru s propiskou. Sedla jsem si ke stolu a začala psát:

Milý Johne,

Strašně mě mrzí, že Ti musím zase ublížit, ale nemám na vybranou. Nedokázala bych žít ve světě, kde ty nejsi. To, že zůstaneme spolu, tě bude stát život. Nemůžu Ti říci, jak to vím, bude Ti muset stačit mi věřit, že je to to nejlepší co mohu udělat. Je to celkově dost těžké pochopit i pro mě.

Oni chtějí mě, ne Tebe, ale dozví-li se, jak moc jsi pro mě důležitý, tak nezaváhají ani na okamžik, aby mi ublížili tím, že tě zabijí. Prosím Tě, zapomeň na mě a nepokoušej se mě najít.

S láskou,

Kate

Než jsem dopsala poslední slova, byl už papír posetý mými slzami. Slyšela jsem, jak v koupelně přestala téct voda. Musela jsem se kousnout do rtu, abych nepropukla v neutišitelný pláč. Představovala jsem si, co by se stalo, kdybych nemusela odejít a on teď vyšel ze sprchy… možná bychom… Ne!!! Nesmíš na to myslet. Okřikla jsem se.

Otočila jsem se a vyběhla z Johnova bytu. Na výtah jsem nečekala, rovnou jsem vběhla na schodiště. Schody jsem brala snad i po třech. Rozrazila jsem vchodové dveře. Trochu dezorientovaně jsem se rozhlédla. Znovu jsem se rozběhla tentokrát k autobusové zastávce. Podívala jsem se na jízdní řád. Moc jsem toho nevyčetla, protože jsem měl oči plné slz.

Zanedlouho se za rohem obytného bloku objevil autobus s požadovaným číslem. „Kate!“ trhla jsem sebou. Otočila jsem se po hlasu, kde z vchodu vyběhl John. Spatřil mě. Rozběhl se za mnou. V té chvíli přijel můj autobus. Bez váhání jsem do něj nastoupila, zrovna v chvíli kdy sem doběhl John. „Kate,“ řidič byl asi dost škodolibý, protože zavřel dveře Johnovi před nosem.

Přistoupila jsem k oknu. John položil ruku na sklo a podíval se mi do ubrečených očí. Přes sklo jsem přitiskla svou dlaň na tu jeho. Věděla jsem, že jsem mu ublížila, tak moc ublížila a přece ho zachránila. Jak řekl včera, je to dilema. „Miluji Tě.“ Naznačila jsem rty a v té chvíli se autobus rozjel. Nedokázala jsem z něj spustit oči. Jak tam stál, v tu chvíli jsem věděla, že jsem mu zlomila srdce. 

***

Vystoupila jsem z autobusu. Nemám ponětí, proč jsem si k bydlení vybrala právě tuhle čtvrť. Ve srovnání s Johnovou tohle bylo místo plné zločinu už od pohledu. Temné uličky k tomu vyloženě sváděly… všechno tu bylo špinavé. Vešla jsem do jednoho vchodu. Vystoupala jsem po strmých schodech a stoupla jsem si na špičky, abych vylovila klíč, který jsem si vždy dávala na futra.

Vešla jsem do svého bytu. Opřela jsem se o dveře a z tváře si setřela poslední stopy slz. Klíč jsem položila na stůl. Teď ještě vymyslet, jak to zařídit, aby si mě našli. Vstoupila jsem do obývacího pokoje. V půli cesty mě zarazil nepříjemný pocit vzadu na krku, který znamenal, že mě někdo sleduje. Prudce jsem se otočila. „Ahoj kočičko,“ usmál se slizoun. Dobrá ironie, ale takto jsem si to rozhodně nepředstavovala. Chtěla jsem utéct, ale cestu mi zastoupily jeho dvě gorily (dva nejnamakanější a nejtupější členové smečky). „Tak snadno to nepůjde,“ jak já nenávidím, ten jeho vlezlej úsměv. „Máš něco, co chci…“ přistoupil ke mně. Ustoupila jsem o dva, pak o tři kroky zpět, až už jsem neměla kam couvat. Slizoun se ke mně přiblížil a dotkl se mé tváře. Z jeho doteku se mi udělalo špatně. „A ty mi to jistě velice ráda dáš.“

Usilovně jsem přemýšlela, jak uniknout. Rukou jsem nahmatala jeden starožitný svícen z mosazi. Nepozorovaně jsem kolem něj omotala své prsty a velice pevně jsem je stiskla. „Nebudeš dělat hlouposti, že?“ naklonil se ještě blíž. Vší silou jsem ho praštila svícnem do té jeho tupé palice. Jeho chyba, neměl se přibližovat. Tou nejvyšší možnou rychlostí jsem vyběhla ze svého bytu. Těm negramotům to trvá, než si všimnou, že jsem unikla. Usmála jsem se v duchu. Seběhla jsem ze schodů a najednou mě srazila nějaká síla k zemi. Dopadla jsem na tvrdou dlažbu. Pokusila jsem se vstát, ale nebyla jsem schopná se jakkoli pohnout.

„Moc daleko jsi neutekla,“ slyšela jsem slizouna, jak se mi pošklebuje. „Omrač jí!“ přikázal někomu. V tu chvíli mi začal pozvolna mizet kyslík, až už mi nezbilo nic a já ztratila vědomí.

Autor: zelva, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibky měsíce - Kapitola třetí: