OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibky přírody - 12. kapitola

22.03.2012 (12:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 943×

1. 12.  kapitola

Strávila jsem u nich celou noc. Nespala jsem a každých pár minut je kontrolovala. Během noci jsem zaznamenala, že srdeční tep a dýchání u Elyana se o trochu zesílilo, ale u Natalie se nic nezměnilo. Pořád mělce dýchala a jako by její srdce bojovalo o jakýkoliv pohyb. O něho jsem neměla strach, o ni ano.

Znova jsem je prohlédla a sedla si na židli. Venku svítalo a mně únavou začala padat hlava. Myslela jsem, že jsem zůstala bdělá, ale opak byl asi pravdou, když jsem byla probuzena samotným králem. Málem jsem ze židle spadla, když jsem ho zaznamenala.

„Amálko, měla byste si jít lehnout do postele. Takhle budete v dalších dnech naprosto nepoužitelná,“ vyrušil mě z mého polospánku.

„Jak na tom jsou?“ zeptal se, když uviděl, že jsem se probrala a postupně začínám vnímat.

„Elyan dýchá lépe a jeho tlukot srdce je také silnější. Ale Natalie je na tom pořád stejně.“ Podala jsem mu hlášení. Král se nad ně postavil a přiložil k Natalii ruce a znovu se pokusil o její vyléčení. Jenže ona vůbec neodpovídala. Nedokázal se s ní spojit a ani ji vyléčit. Zoufale si povzdechl a to samé se pokusil zopakovat na Elyanovi, jenže byl stejně neúspěšný jako u Natalie.

„Asi by bylo nejlepší, kdybychom je umístili alespoň do jejich vlastních postelí,“ pronesl smutně. „Bude to pro ně pohodlnější,“ konstatoval a přikázal strážím, aby je odnesli do pokojů.

„Amálko, postarejte se o ně. Je někdo ze zraněných, kdo potřebuje nutně ošetřit?“ zjišťoval a já zakývala záporně hlavou. O všechny se už postaral včera.

„Běžte ještě odpočívat. Pořád vypadáte hrozně,“ odpověděla jsem mu a on se na mě ušklíbl, ale sebral se a odešel. To bylo asi poprvé, co mě v tomhle směru poslechl. Asi se opravdu už musí cítit špatně.

…

Amálka měla pravdu a ani netušila mé plány na několik následujících dnů. Uložil jsem se zpět do postele a v hlavě si dával dohromady, co všechno musím před odjezdem zařídit. Vůbec se mi nelíbilo, že nemám pro své zastoupení k dispozici Elyana a jeho náhrada mě tolik netěšila, ale byla uspokojivá.

V říši snů jsem dlouho nepobyl a jedna moje část se těšila na to, až započne mé nové dobrodružství. Velmi dlouho jsem nebyl takhle mimo hrad a sám. Jedna moje část byla natěšená jako malé dítě.

Sepsal jsem všechny důležité dokumenty pro nástupce a sbalil si všechny věci. Ani jsem si nenechával připravovat koně a vydal se bez sdělování strážím do kuchyně, kde jsem dle očekávání potkal Igraina. Jo, kde jinde ho hledat, že? Ten si mě trochu nedůvěřivě prohlížel, a když zjistil, že jedu pryč, přemlouval mě, aby jel se mnou. Jakmile zjistil, že na dalších několik dní bude králem on, stál na místě jako přikovaný, a já si zabavil jeden z balíčků, které byly připravené pro vojáky na delší hlídky. Minimálně jídlo na čtyři dny. Igraine mi nestihl ani odporovat a já se urychleně vydal pryč. Dřív než kdokoliv zjistí, v jakém stavu opouštím království.

Dle mých instrukcí, mne měl Igraine krýt, aby nikdo nevěděl, že jsem odjel. Pro království byla lepší nevědomost.  Během několik dalších minut jsem odklusal za hradby a vydal se do lesů, kde jsem se měl setkat se svojí budoucností.

…

V noci jsem se rozhodla a sbalila si věci. Musela jsem se od skupiny oddělit a najít Elyana. Doufala jsem, že útok od Dahrena přežil a já neztratila bratra. Poslední část mé rodiny.

Když všichni kolem mě v noci usnuli, neváhala jsem ani minutu. Uklidila jsem si zbraň a vak pod plášť, došla ke hlídce, které jsem oznámila, že nemohu usnout, a že se jdu projít. Nic nenamítala, netušila mé záměry, proto jsem bez problému zamířila ke koním a ani vteřinu neváhala o dalších krocích.

„Tušil jsem to!“ ozvalo se osočení za mými zády a já se obezřetně se zbraní v ruce otočila.

„Moc dobře víš, že teď nemám jediný důvod, proč tu být,“ odpověděla jsem mu a vytasila předem připravený meč pro podobnou situaci. Jen jsem doufala, že ho nebudu muset vytáhnout proti muži, který tam stál.

„Staral jsem se o tebe jako o sestru a ty se mi chceš tímto způsobem odvděčit?“ vyrukoval na mě a já se přikrčila.

„Za to jsem ti vděčná, ale krev není voda,“ ohradila jsem se.

„Teď jsem tvoje rodina já,“ zabručel naštvaně a tušila jsem, že jeho nervy během několik vteřin rupnou a já se budu muset bránit. „Kvůli němu jsem přišel o rodinu a děti. Byl jsem jeho nejlepším přítelem, dokud mě nenahradil za mladé muže ve skupině,“ vyčítal bratrovi a já znala pravdu, proč se můj bratr tenkrát zachoval, tak jak se zachoval.

„Nenahradil tě, protože si byl slabý článek, ale protože chtěl, abys byl se svojí rodinou a neběhal někde po lese za zvěří,“ snažila jsem se mu vysvětlit.      

„Nestál jsem o to,“ pronesl zatvrzele a zaútočil. Zbytek jeho příběhu jsem znala. O rodinu později přišel při obraně vesnice, když nejlepší muži vesnice byli na lovu, a sám se dostal do otroctví, jako by nebylo dost jeho trápení. Celé ty roky si vyčítal, že nebyl schopný zachránit ty, jež miloval, čímž se podle něj mému bratrovi potvrdilo jediné, byl slabý. S něčím takovým se Dahren nebyl schopný vypořádat. O to náročnější bylo vykrývat jeho přesně mířené rány plné vzteku.  S každým jeho pohybem mi bylo jasné, že z tohohle jednoduše nevyváznu.

Ani nevím jak, ale při třetím výpadu se povedlo Dahrenovi o něco zavadit a zamířil k zemi. Mohla jsem mu ublížit já, ale nedokázala jsem to. Nezaváhala jsem a rychle se otočila a vyskočila na prvního koně s vakem, který jsem kvapně sebrala, a přehodila ho přes něj. Slyšela jsem za sebou jen několik neslušných nadávek. Koně jsem pobídla a ten vystartoval. Dahren za mnou naštvaně křičel a mě bylo jasné, že tím probouzí celý tábor. Jenže to nebylo jediné, co prováděl, když vstal, to jsem bohužel zjistila, až když mnou projela vlna bolesti v zádech. Musel stihnout nabít luk a trefit se první střelou. Čekala mě náročná noc. Nemohla jsem zastavit, protože jsem se bála, že by mě našli a zároveň jsem si potřebovala ulevit. Netušila jsem, kolik toho zvládnu, ale nemínila jsem se vzdát. Buď mě čekala náruč mého bratra, nebo smrt.

…

Seděl jsem nad papíry, kterým jsem vůbec nerozuměl a snažil se rozhodnout, jak budu v dalších dnech podle pokynů krále potají postupovat. Ohlásil, že je nemocný a že potřebuje klid, proto nikdo kromě mě a Amálky do komnat nemohl, tudíž ani nikdo netušil, jak se situace vlastně má. Pouze jsem občas musel schválit, co ti papaláši v radě sesmolili podle všeho pro blaho našeho království.

Ozvalo se zaťukání a do komnaty vstoupila Amálka:

„Tak co? Už jsi jim odpověděl?“ zeptala se mě a já se na ni zoufale podíval a trochu hystericky pronesl:

„To je jako, kdybys mě nutila vařit, taky by to nebylo použitelné,“ sdělil jsem jí svůj postoj.

„Drž se pokynů krále. Prostě tam naláduj jakékoliv výhrady jen, aby museli zákon upravit a jeho odsouhlasení se muselo oddálit,“ radila mi.

„Ty jsi teda chytrá!“ ohradil jsem se na její radu. „A co tam mám jako napsat?“ zjišťoval jsem, jestli náhodou na rozdíl ode mě nebude v těhlech věcech zkušenější. Ta mi lejstra vytrhla z rukou a prolistovala je tam a zpět, potom se zoufale posadila a složila hlavu do rukou.

„Už, aby se se Elyan vrátil mezi nás,“ vyslovila přání a já jí v hlavě podporoval modlením, aniž bych věděl, jestli vůbec nějaká síla tam nahoře opravdu je.

„Jak na tom vlastně jsou?“ zjišťoval jsem a doufal, že aspoň jeden z nich se k nám vrátí.

„Podle zlepšování Elyanova stavu si myslím, že by se k nám měl v dalších dnech vrátit, ale s Natalie to vidím bledě,“ sdělila mi a já se ustaraně nahnul nad kopu papírů, která zastupovala jeden ze zákonných výmyslů. Amálka se na stůl škodolibě usmála a spustila:

„Napiš jim tam, že s pravopisnými chybami jim zákon nenecháš projít, a dokud si to neopraví, mají smůlu.“ A já na ni koukal jako vykuk.

„Vždyť jsem tam žádné chyby neviděl,“ ohradil jsem se.

„No a?“ zasmála se. „Jen tím získáš potřebný čas,“ zašvitořila a já neváhal. V zákonech jsem se nevyznal a tohle byl jediný způsob, jak nenechat rádcům projít jakoukoliv blbost, za kterou by mě král v dalších letech káral. Dokud král zákon neschválí, rada má prostě smůlu.

Krasopisně jsem vryl svou výhradu na poslední list a doufal, že mi psaná slova poskytnou aspoň o trochu více času, protože ten jsem opravdu potřeboval.  

 11. kapitola 13. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibky přírody - 12. kapitola: