Portréty smrti: 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

A další okračování je na světě! Mezi Thomasem a Danielem se vytváří napětí a jeho zdrojem není nikdo jiný než záhadná dívka. Brian a Jenny jsou vyrušeni telefonátem a jejich schůzka musí být přerušena. Ale Jenny tentokrát nebude o nic ochuzena. Doufám, že se kapitolka bude líbit:)

15.04.2010 (20:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 854×

Kapitola 11

„Asi ji někdo pořádně praštil,“ řekl Daniel teď už nahlas. „Ale je to už aspoň hodinu. Ten, kdo to udělal, bude už nejspíš za horama.“

„Měli bychom ji odnést na základnu,“ ozval se poprvé za celou dobu Johnson. Ve tváři měl zvláštní výraz. V očích se mu odrážela směs soucitu, strachu a… hněvu? Nebyl jsem si jistý.

„Zavolám Brianovi, ten už bude vědět co s ní,“ řekl a už vytáčel jeho číslo. Tohle se mi opravdu hodilo, protože se po něm celý den sháním a to kvůli němu tady teď stojím promočený až na kost a páchnoucí bůhví čím. Nemohl jsem se dočkat až Dannymu vytrhnu mobil z ruky a pěkně od plic si s Brianem popovídám.

„Máme tady takový menší problém, našli jsme dívku,“ slyšel jsem říkat Daniela do telefonu.

„Je zraněná a pravděpodobně je jako my. Umí vyvolat mlhu. Teda aspoň podvědomě jí to de. Je v bezvědomí. Máme ji odnést na základnu? Myslíš, že je nebezpečná? Aha… hmm…“ Daniel jen neurčitě hmkal, zatímco z telefonu se ozývalo podrážděné vrčení.

„Kousek od základny. Vylovili jsme Thomase z kanálu a pak jsme… co? Jo, on je tu taky.“ Začal jsem na Dannyho mávat ať mi dá Briana, že s ním chci mluvit.

„Jo, počkej, chce s tebou mluvit.“ Z telefonu se ozvalo zoufalé ne a vzápětí už mi v uchu znělo jeho rezignované ahoj.

„Kde je moje sestra?!“ vyštěkl jsme na něj okamžitě. „Je s tebou že?!“ pokračoval jsem. Prý neví. To určitě.

„To mě ale vůbec nezajímá!“ pomalu mi docházela trpělivost. „Jestli se jí něco stane a ty v tom budeš mít prsty, tak ti půjdu po krku a ty víš, že už…“ chtěl jsem ještě pokračovat, ale Daniel mi vytrhl telefon z ruky. Našpicoval jsem uši a snažil jsem se zachytit co nejvíce z jejich rozhovoru.

„Já nejsem jeho matka!“ vykřikl najednou Daniel.

„Nebudu se o něj starat! Možná tak o ni, ale o něj ani náhodou!“ Daniel naštvaně zaklapl mobil a vrhl na mě obviňující pohled. Jako bych snad já mohl za to, že ho Brian podle všeho pěkně sjel. Mě teď zajímala jen moje sestra a suché oblečení. Teď, když bylo nebezpečí zažehnáno, jsem se zajímal jen o pohodlí své maličkosti. Teď se ale Daniel zajímal jen o tu dívku.

***

Brian zaklapl mobil a unaveně vydechl. Promnul si oči a omluvně se na mě podíval.

„Mrzí mě to, Jenny, ale budu muset jít. Menší problém, který musím okamžitě vyřešit,“ vysvětloval mi, když jsem tázavě nadzdvihla obočí. „Odvezu tě domů.“ Pokrčila jsem rameny a následovala jsem ho k autu. Toliko k romantickému výletu. Teď budu muset na takovou chvíli čekat kdoví jak dlouho, říkala jsem si cestou k autu. Nasedli jsme a Brian nastartoval. Vyjeli jsme z lesa a už jsme byli na cestě do města. Po dvaceti minutách jízdy odbočil Brian do naší ulice. Nevzpomínám si, že bych mu kdy řekla kde bydlím. Už už jsem otevírala pusu, že mu to nadhodím, ale pak jsem si to rozmyslela. Nebudu si kazit den ještě víc. Jestli je Brian šmírák, tak ať se to radši dozvím někdy jindy.

Brian vypnul motor a spustil ruce podél těla. Vypadal jako by chtěl něco říct, ale nemohl se k tomu odhodlat. Zírala jsem před sebe do ulice. Tahle čtvrť byla jedna z mála ve městě, které nebyly tak špinavé. Domy byly sice ošuntělé, ale díky většinou starším obyvatelům, se tady udržoval pořádek. Na silnici se povalovalo pár papírků a v chladném vzduchu se od kanálů vznášela pára.

„No nic… asi už půjdu,“ přerušila jsem ticho a začala jsem se hrabat ven z auta. „Děkuju za výlet. Bylo to fajn,“ mluvila jsem dál. Brian taky vystoupil a doprovodil mě ke vchodu bytovky.

„Jo to bylo. Mrzí mě, že se to tak překazilo,“ omlouval se znovu a měl při tom tak něžný psí pohled až jsem si myslela, že se snad složím na místě, protože moje nohy se proměnili v rozplizlou želatinu.

„To… to nevadí,“ vykoktala jsem. Jeho psí pohled najednou zmizel a nahradil ho pohled plný potlačené touhy. Vpíjel se do mě očima a já jsem se nemohla ani hnout. Jeho rty se pomalu přibližovaly k těm mým a moje srdce tlouklo jako o závod. Brian se pousmál a pak se naše rty spojily v polibku. Bylo to jako bych sáhla na dráty vysokého napětí. Okamžitě mi naskočila husí kůže a tělem mi projíždělo příjemné brnění. Celé to mohlo trvat jen asi dvacet vteřin, ale já jsem měla pocit, jako by to byla věčnost. Když se jeho rty vzdálily, pohltil mě najednou pocit ztráty. Jako by se část mě odtrhla společně s jeho rty a zůstala na nich už navždy.

„Brzy se uvidíme,“ pošeptal mi, nasedl do auta a zmizel. Jako opařená jsem vystoupala schody a pomalu jsem otevřela dveře bytu. Prošla jsem bytem jako ve snách a bezmyšlenkovitě jsem odkládala oblečení. Nepřítomně jsem pozdravila Laylu sedící na gauči, která tázavě nadzdvihla obočí , a odkráčela jsem do ložnice. Svalila jsem se na postel a zavřela jsem oči. V hlavě jsem si ten okamžik přehrávala pořád dokola dokud jsem neusnula.

***

Jako měsíček nad kupkou hnoje. Jo, tak nějak. Povedlo se mi konečně definovat, jak se Daniel tvářil. Sladce a okouzleně. A taky příliš starostlivě. Možná trochu naštvaně na mou maličkost, která postávala v jeho čistém, pohodlném domácím oblečení poblíž. Byli jsme na základně a podle digitálních hodin na stěně mohlo být něco kolem šesté (ty hodiny se totiž opožďovaly o jedenáct a něco minuty každou hodinu a byly pravidelně popoháněny dopředu). Dneska je Daniel neposunul, protože se jeho mysl nacházela někde na vzdálené planetě, Brian tu nebyl, já jsem nevěděl, kdy byly naposledy štelovány, a Billy systém nepochopil. O koupi nových se zatím neuvažovalo.

Nahlédl jsem Danielovi přes rameno a zvědavě nakrčil čelo. V docela hezky zařízeném pokoji byla jen malá pohovka u zdi, vysoká lampa, právě teď vydávající příjemné, tlumené světlo a postel. Byl to takový pokoj pro hosty, nevýrazný, ale nanejvýš pohodlný. Na té posteli ležela ona.

Dlouhé, jemné vlasy se jí rozprostíraly na polštáři a její řasy se jen tu a tam zachvěly. Měla souměrnou tvář a zdála se mi docela hezká. Především rty, ve spánku mírně pootevřené a smyslně vykrojené, zaujaly můj zrak. Jinak byla až po krk přikrytá vlněnou dekou, protože její špinavé oblečení jí Daniel ochotně vysvlékl a nechtěli jsme, aby jí byla zima.

A tak jsme skončili u toho, že já i on trčíme nad postelí, připraveni okamžitě úslužně zareagovat, jestli se pohádková víla uráčí poctít nás svou bdělou přítomností.

Pobaveně jsem koukl na Dana, kterému v očích hořely jasné plamínky. Jeho ostré lícní kosti a hranatá brada najednou ztratili všechen respekt i ironický škleb. Doslova se rozplýval, jeho pohled se topil v okouzlení i zvědavosti a jediné, co mu chybělo ke štěstí, byla moje nepřítomnost.

„Možná by jsme ji mohli probrat trochou studené vody,“ navrhl jsem.

„Jo nebo by jsme tě mohli odstěhovat zpátky do kanálu, ať se přiučíš orientaci,“ odvětil suše.

„Myslel jsem kapesníčkem,“ nedal jsem se, „ne na ní vylít kýbl, ježíš! Bezvědomí by mohlo být nebezpečné...“

„Ne.“

„Hm. A co plánuješ? Metodu spící šípkové Růženky? Třeba by jí Johnsonův polibek postavil na nohy. Nebo há dvě es?“

Pro mé vtipkování neměl moc sympatií. Řekl mi, ať radši přinesu čistý ručník, což jsem pochopil jako smolný rozkaz a vydal se na cestu.

Zrovna jsem procházel dlouhou chodbou osvětlenou jen několika bodovkami u země a připadal si jako v seriálu Ztraceni, někde v podzemí neznámého ostrova, když se zpoza rohu vynořila vysoká postava. Tmavé vlasy mu spadaly jako vždy do tváře a nálada byla někde kolem bodu mrazu.

„Briane...“ řekl jsem překvapeně, „ty už jsi tady?“

„Hádej,“ poradil mi a potom se trochu pousmál. „Tak kde je?“

Zatnul jsem čelist. „Celý den tě hledám,“ obvinil jsem ho podrážděně. „Máš mi totiž co vysvětlovat, víš?!“

„Thomasi, já na tebe teď opravdu nemám čas. Kde je ta holka?“

„Daniel ji křísí. Propaluje ji skrz na skrz.“

„Cože?“

„Pohledem. Ale moc to nepomáhá.“ Ukázal jsem směrem k zadnímu pokoji a oba jsme se vydali tím směrem. Moje zvědavost přemohla mou starost o Jenny, odložil jsem křížový výslech na jindy.

Když vešel Brian do pokoje, Danielova radost trochu pohasla. Odstoupil od pelesti postele a pokynul k dívce rukou, asi jako by ji náš velitel sám neviděl.

„Co jí je?“ nakrčil obočí Brian.

Oba jsme synchronizovaně pokrčili rameny. „Nemůžu jí probrat,“ řekl Daniel.

Brian na něho zvědavě pohlédl a pak s neznámou nešetrně zatřásl. Moje i Danovo srdce se sevřelo, ale neodvážili jsme se protestovat.

„Dones sklenici vody,“ řekl Danielovi.

Moc se mu nechtělo, chlapečkovi, ale musel.

„Proč pořád spí?“ zeptal jsem se.

„Přirozená reakce na strach a nebezpečí, taky velká vyčerpanost. Není to vážné, teda aspoň myslím...“ odtušil a zadíval se jí do tváře. Jeho pohled však zůstával vlažný a lhostejný.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování