OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 12. kapitola

22.04.2010 (16:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 746×

Kapitola 12

„Dobré ránko,“ zahalasila jsem a nakráčela jsem si svižně do kuchyně. Layla na mě překvapeně zdvihla oči od nějakého časopisu a strnula s rohlíkem u pusy.

„Stalo se něco? Obvykle býváš po ránu nevrlá a naprosto netečná ke všemu kolem,“ starala se Layla a pro jistotu rohlík odložila. Asi vytušila, že tohle bude na delší dobu.

„Nic se nestalo,“ odbyla jsem ji a s úsměvem jsem si sedla naproti ní.

„To vykládej někomu jinému a ne… počkej, ne… no ne! Ty a Brian? To jak tě včera vyzvednul. On se ti přiznal, že tě miluje je to tak?“ Layla byla najednou plná života, div že nezačala na židli nadšeně poskakovat.

„Ne tak docela, ale myslím, že ten polibek na rozloučenou mluvil za vše.“ Na tváři se mi rozlil ještě větší úsměv a to jsem si myslela, že už to snad ani nejde.

„A?“ popoháněla mě natěšeně dál.

„Co A? A nic. To je všechno,“ uzemnila jsem ji.

„To se tě ani nezeptal jestli s ním chceš chodit? Nebo ti aspoň nenapsal papírek Chceš se mnou chodit zakroužkuj ANO nebo NE, jak mi to poslal Tlusťoch Pete v šestý třídě?“ vyvalila na mě oči a tvářila se přehnaně důležitě.

„Ty jsi vážně praštěná. Tobě se nehodí nic říct. Nemůžeš si aspoň na chvíli udržet vážnou tvář?“ pokárala jsem ji, ale měla jsem co dělat, abych se nezačala smát.

„Takže se uvidíte… kdy?“

„No, on řekl, že se uvidíme brzo, což znamená… brzo.“ No, to teda byla řeč. Ale jak mám proboha vědět kdy se uvidíme? Neřekl mi přece přesný čas a datum. Prostě se uvidíme. Tečka.

„Teda Jenny já ti to tak přeju!“ neubránila se už Layla nadšení a s výskotem vyskočila ze židle a prudce mě objala.

„No, dobře, ale… teď už mě pusť nebo mě zadusíš.“ Připomenula jsem jí přiškrceně, že k životu potřebuju kyslík a když mi bude tisknout obličej k sobě, tak se mi ho moc dostávat nebude.

„A navíc musím do školy. Což mě přivádí k otázce proč ty nejsi nachystaná do školy?“

„Ale… nějak mi dneska není dobře. Radši zůstanu doma. Nerada bych běžela uprostřed hodiny na záchodky.“ Usmála se na mě, ale moc jsem jí to nežrala. No co se dá dělat.

***

Probouzela jsem se pomalu. Cítila jsem pohodlí postele pod sebou a svěží vůni vyprané deky. V pokoji bylo docela vedro, ale větráky odváděly skvělou práci, vzduch se dal obstojně dýchat, aniž byste měli pocit, že se nacházíte v zatuchlé hrobce. Můj bystrý sluch zachytil tichý nervózní nádech někde vysoko nad mou hlavou. Potom se ozvaly další tiché kroky.

Dávala jsem si pozor, abych neotevřela oči příliš rychle. Pro jistotu jsem ještě několikrát lehce zamrkala a nechala je zavřené. Další krok je na vás, pánové...

Brian se mnou opět lehce zatřásl. Doufala jsem, že na mě nevchrstnou tu vodu, pro kterou šel Daniel. Za Brianem jsem cítila přítomnost jeho.

Na další krátké poklepání na mé rameno jsem už musela zareagovat a tak jsem jim konečně pohlédla do tváře. Laní pohled jsem si trénovala před zrcadlem asi hodinu, tak snad se mi povedl... No, Brian přesně podle očekávání nesundával masku suché leklé ryby, v tom jeho popis dokonale seděl. Tmavé vlasy a zadumané oči však zdaleka nevystihovaly skutečné charisma Briana Morgana. Bude pro mě tvrdým oříškem.

Daniel mě nezajímal, pomocná figurka tvořící bahno kolem toho všeho měla sice vyjímečné schopnosti intuice, ale také slabou odolnost vůči zbraním něžného pohlaví. Soustředila jsem se na toho, kvůli kterému jsem tu byla především – na Thomase.

Popis moc neodpovídal, ale vylučovací metodou mi docvaklo, že to musí být on. Trochu jsem svůj zdroj podezřívala, že je vůči Tomovi zaujatý. Ne že by přede mnou nestál hezký muž... Ale v soutěži s Brianem by si nebyli rovnými soupeři.

Daniel postavil svou hydro nálož na stolek vedle a mně hned ze srdce spadl jeden kámen. Ne, vážně jsem neměla ráda ranní ledové spršky.

***

Za Jenny se zavřely zvesela dveře a já jsem chvíli jen nehnutě zírala na před sebe. Šla odevzdávat práci, na které pracovala celý týden a opravdu se jí povedla. Pokud mé odhady vyjdou, neměla by se vrátit dřív, než kolem sedmé večer, nebo ještě později. V bytě nastalo hmatatelné ticho.

Dopolední paprsky tvořily svou každodenní teplou kresbu na podlaze a měkce dopadaly na zrcadlo přede mnou. Mělo vyřezávaný rám a vůbec se do předsíňky nehodilo. Byl příliš tmavý a těžký a to on kazil můj vlastní odraz, který se mi vracel zpět. Odvrátila jsem hlavu.

Na stolku se povalovaly desky s mou téměř dokončenou studií, které chybělo už jen několik posledních detailů. Byla docela povedená a pohled na ni mi trochu zlepšil neveselou náladu. Ale nepustila jsem se do ní, moje hlava byla přeplněná až po okraj takovým zmatkem, že každá další aktivita byla nad mé síly.

Blížila se sedmá a já jsem hypnotizovala svůj mobil, jako bych mohla způsobit, aby zazvonil. Ale bytem se dál rozléhalo vyčítavé ticho. Intuitivně jsem zapnula rychlovarku a našla svůj hrneček, abych si udělala ještě jedno, o něco silnější kafe.

Podobným tempem uplynulo celé dopoledne, vlekle se přehouplo přes dvanáctou a telefon stále mlčel a mlčel. Kolem jedné hodiny jsem se rozhodla pustit se do té práce, protože jinak bych se určitě musela zcvoknout. Ve tři jsem k ní připojila svůj originální umělecký podpis a za několik minut vynadala Mattovi, který mi opět poslal jednu z verzí svých omluvných smsek a způsobil, že jsem naprosto zbytečně vyskočila z křesla a vrhla se k mobilu.

A ve čtyři konečně zazvonil.

***

Daniel s Johnsonem konečně odešli zpátky na stráž, protože ti druzí dva, které jsem moc neznal už tam málem zapustili kořeny. Hlídka na stráži byla samozřejmě čest a každý, kdo byl tímto úkolem pověřen, si toho nesmírně vážil. Aspoň to tak říkala pravidla v Knize. Být strážcem v temnotě, být světlem v tichu, průvodcem do minulosti – do doby před narozením, která nás všechny čeká, aby se protnula s budoucností a nastala konečná smyčka v čase. Být Cháronem a navždy plout po řece Styx, která jest obklopena mlhou a osvětlena jen skomírající lucernou na přídi mé lodi.

Leč skutečnost se od starých stránek, které Brian ukryl neznámo kam, trochu liší. Přes veškerou útěchu, jak důležité je vaše poslání, stejně mrznete uprostřed lesa, kam nevkročí lidská noha, co je rok dlouhý. Nedivím se, že když se tam nedávno ukázaly Jenny a Layla, dopadlo to, jak to dopadlo. Ano, mluvil jsem s Brianem. Události posledních dnů mě totiž dost vyděsily.

Jsou lidé, se kterými nikdy nemůžete navázat dlouhodobé přátelství, a mezi ně patří i Brian. Myslím, že podívat se opravdu až na dno do jeho nitra, se ještě nepovedlo ani jemu samotnému a čím víc se dostáváte pod povrch, tím víc otázek odhaluje svou pravou tvář. A tak ti, kteří o něm neví zhola nic, jsou na tom ve skutečnosti mnohem lépe než já. Je to prostě Brian. Morgan nebo Smith, věřte čemu chcete, stejně to budou jen další prázdné pojmy a další jednoduchá slova. Jen jedinou jistotu můžete mít a to jsou ty prokleté obrazy. Být přítelem znamená získat podobu. A podobu vyjadřují ty zatracené obrazy.

Stačí, abyste jednou pohlédli do svých vlastních očí, jen jednou poznali vlastní rysy. Hloubky Styxu jsou nekonečně chladné a černé, ale vrzající dřevo s pohupující lucernou dodává naději.

Nejsme přátelé, já ani Daniel ani kdokoli jiný. Jsme jenom mlha, nadějně neproniknutelná, která zakrývá hladinu posvátných vod.

Proto jsem měl strach. Nechtěl jsem dát Jenny poslední sbohem, i když vím, že bych to nakonec musel udělat. Strach mě hnal dopředu, ale zároveň brzdil a oslepoval, protože jsem se bál pravdy. A proto jsem setrvával raději s tou dívkou, než bych pohlédl zpříma do jeho šílených očí.

Seděla v křesle, na sobě měla Danielovo domácí oblečení (a dal jí mnohem lepší a pohodlnější než mě) a unaveně se usmívala. Vlastně jsme se toho moc nedozvěděli. Nepamatovala si, že by patřila k nějaké skupině. V tom měl Brian pravdu, přestože je to téměř nemožné, měli jsme před sebou nováčka, který celou proměnu zvládl úplně sám. Obdivovali jsme ji a nejen pro to. Její plavé vlasy jí sahaly až po lopatky a když nám vyprávěla, jak se tam dostala, házely tmavší a světlejší odlesky, takže nešlo úplně přesně určit, jakou mají barvu. Daniel to zkoumal dost podrobně.

Bydlela daleko odsud, v jednom ze spousty dětských domovů, ale brzy se začala potulovat po ulicích a žít sama na vlastní pěst. Měla štěstí, dokázala se o sebe docela slušně postarat a právě bydlela v jenom z malých bytů v západní čtvrti. Byla samotář, tichá a nedostupná. Pracovala dlouho a i přes noc a nezabývala se ničím jiným, než knížkama, kterýma si zaplnila skoro celou polovinu bytu. Čím víc jsem se s ní bavil, tím mi byla sympatičtější. Měla podobné zájmy a vkus, byla vstřícná a některé myšlenky dokončovala za mě, až jsem zůstal ohromeně sedět. Připadal jsem si, že naproti mě sedí mé dokonalé zrcadlo, které snad četlo mé školní slohovky a propadalo stejným brakům. Neexistovala skoro žádná oblast, ve které bychom se rozcházeli a já jsem byl čím dál víc fascinovaný a odhodlaný dostat se ještě dál. Když jsem zjistil, že zná i jednu z drobných a téměř neznámých skupin, kterou mimochodem tajně úplně žeru, a že byla na několika jejich koncertech (a skoro těch úplně stejných jako já), poklesla mi fascinovaně brada.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 12. kapitola: