OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 14. kapitola

12.05.2010 (18:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 908×

Kapitola 14

Když se Thomas vrátil, bylo už docela pozdě. Můj bráška měl podezřele dobrou náladu na někoho, kdo mi před nedávnem ukradl mé oblíbené modrozelené tričko, které sice nosím jen občas, ale na které nedám dopustit.

„Ahoj,“ zahalekal a přišel se podívat, na co tak otráveně civím v bedně.

„No nazdar,“ vydala jsem ze sebe a otráveně si narovnávala sezením ztuhlé tělo. „Můžeš mi říct, kde jako všichni pořád jste?“

„Co? Jo, no... Kde je ta eL?“ rozhlédl se kolem.

„Layla někam odešla,“ utrousila jsem otráveně. „Kde´s byl ty?“

„Měli jsme něco s klukama na práci,“ odvětil suše.

„I s Brianem?“

Chvilku koukal suše do stěny, jako by čekal, že se otevře a on najde tajné schodiště k pokladu. „Jo, i s Brianem. Vždyť ty už to stejně všechno víš, viď.“

Naštvaně jsem vyskočila do sedu a nechápavě na něj zírala.

„Jak vím? A co mám jako vědět? Že se s mým klukem vypařujete někam bůh ví kam? A nikdo z vás není schopný mi odpovědět normální, souvislou větou, která by dávala smysl? A já tu jenom sedím jako idiot?“

Nechápavě na mě hleděl.

„Ne, jako že víš, že znám Briana.“

„No a co? Je to snad mimozemšťan?! Víš, kolik ho musí znát lidí? Tak proč mi to prostě normálně neřekneš? Proč když mu zavolám, tak mi to zvedne a řekne:

„Hlavně mi neříkej, že zase plaveš někde ve sračkách... Jsem ti jasně řek´, že nemáš lézt do kanálů, když o tom nevím.“ No je tohle normální?!“

Jeho výraz konečně dosáhl pochopení.

„Tys mu volala z mého mobilu?“

„Ne asi, z ovladače k televizi.“

„A nepřijde ti to trochu blbé? Je to snad můj telefon, ne? Cos mu řekla?!“

Sladce jsem se usmála. To víš, ještě ti tak budu vysvětlovat, jak jsem tupě mlčela a pak zavěsila.

„Že máš střevní chřipku, aby hned přišel, protože nevím, jestli se dožiješ rána. A aby si vzal na sebe to moje krásný tričko a prádlo, cos mi ukrad, protože ti to určitě udělá radost a hned vyskočíš zdravý jako rybička.“

Thomas zbledl a vyvalil oči.

„Tys mu volala, abys ho donutila přijít sem?! Zbláznila ses?!“ začal vyšilovat, ale já jsem ho stopla.

„Klídek brácha. Řekl, že jsi simulant a že bohužel nemá čas,“ oznámila jsem mu. Byla to sice lež jako věž, ale když už jsem s tím jednou začala tak se nedá nic dělat.

„A proč vůbec děláš takový cirkus? Co by bylo na tom tak hrozného, že by sem přišel, no?“ Tohle mi vážně nešlo do hlavy. Jako bychom byli nějací zločinci a on by tím, že je s námi v kontaktu mohl přijít k úhoně.

„Ehm… no vlastně… asi nic,“ vypadlo z něj nakonec. Otočil se a zase zmizel v tom svém kutlochu.

„No tak fajn, hezky jsme si pokecali,“ vzdychla jsem do teď už prázdného obýváku a zase jsem se věnovala televizi.

***

Ležel jsem na posteli a přemýšlel jsem. V hlavě jsem si opakoval „výslech“ neznámé dívky a snažil jsem se přijít na to, co jen se mi na ní nezdá. Jako bych ji snad už někdy viděl nebo spíš někoho, kdo je ni podobný. Nebo že by se ona podobala na něj? Anebo na ni? Nevím. Nevím!

Když jsme se včera v noci vrátil s oblečením po Jenny a narazil jsem na Briana, šli jsme společně k ní. Brian toho o ní chtěl zjisti co nejvíc a naše informace mu přišly nedostačující…

„Jak se vlastně vůbec jmenuje?“ zeptal se najednou a přerušil tak ticho rušené jen rytmickým klapotem našich bot v prázdné dlouhé chodbě.

„Kdo jak se jmenuje?“ trhl jsem sebou a nechápavě jsem se na něj podíval.

„No ta dívka přece!“ zavrčel netrpělivě Brian.

„Aha… no, my vlastně nevíme,“ vypravil jsem ze sebe.

„Cože?! Ta dívka tady leží už skoro dva dny, v jednom kuse u ní sedíte buď ty nebo Daniel a ani jednoho z vás pitomců nenapadlo zeptat se na její jméno?!“ Brian pomalu zvyšoval hlas a ozvěna v chodbě ho ještě víc posilovala.

„Ehm… no… ne,“ odpověděl jsem tiše a už jsem se instinktivně krčil, protože obvykle následoval křik a nadávky, že jsme jen banda pitomců a mnohdy i něčeho horšího. Brian si ale jen promnul čelo a povzdychl si.

„No dobře, tak se jí na to zeptáme teď,“ řekl a sáhnul po klice. Ještě když vcházel zaslechl jsem, jak si pro sebe brblá: „Co si člověk neudělá sám, to nemá…“

„Jmenuji se Brian. Mám na vás jen pár otázek a pak už vás necháme abyste si odpočinula,“ Brian je sice dobrý velitel, ale někdy je až moc rázný. Dívka sebou polekaně trhla, když na ni hned od dveří spustil.

„No… dobře,“ souhlasila trochu zaskočeně.

„Výborně! Takže začneme.“ Brian si přitáhl židli před křeslo a posadil se.

„Potřebuju, abyste se mi pokusila říct všechno, na co si vzpomenete. Jak jste se sem dostala, kdo vás zranil…“

„Ráda bych vám pomohla pánové, ale pravda je, že si nic nepamatuju. Nevím kde jsme se tady vzala ani kdo mě praštil. Vím jen, že v jednu chvíli jsem byla na ulici a pak najednou černo. A probudila jsem se až tady.“ Nevím jestli to bylo tím tónem, kterým to celé říkala, ale nějak jsem jí to nevěřil. Pak jsem pohledem zabloudil k jejím očím a při pohledu do nich mě všechny pochybnosti opustily. Jakoby ty oči říkaly: „Věř mi.“ A já jsem neměl problém přikývnout jim a věřit.

„Dobrá. A jak se jmenujete slečno?“ Okamžitě jsem zpozorněl. Konečně se dozvím jméno pohádkové víly a ještě dřív než Daniel.

„Jmenuju se Ruby,“ řekla sladkým hlasem a usmála se tak zářivě, jakoby jí jen to vyslovení toho jména dělalo nesmírně šťastnou.

Ruby. Ruby… opakoval jsem si její jméno snad stokrát. Zíral jsem do stropu a před očima mi visel její obličej. Nemohl jsem se dočkat až se zase dostanu do „práce“. Být to na mě jsem tam neustále, ale musím se občas objevit i doma a vyspat se ve vlastní posteli.

***

„Ahoj Jenny,“ ozvalo se nade mnou tiše a já jsem polekaně zvedla oči od obrazovky.

„Laylo?“ zamžourala jsem do obličeje osoby, která se nade mnou nakláněla. „Bože ty chodíš jako duch. Vůbec jsem si tě nevšimla.“ Řádně jsem se posadila a natáhla jsem se po lampičce. Okamžitě se v pokoji rozlil teplý kužel slabého světla. Když světlo ozářilo obličej mojí nejlepší kamarádky, šokem jsem oněměla.

„Laylo si v pořádku? Co se ti stalo?“ Layla se pomalu posadila a povzdechla si.

„Musíš mi pomoct Jenny,“ upřela na mě svoje zelené oči, které teď ztratili všechen svůj lesk a místo barvy svěží trávy měly jen odstín jakési mdlé usychající traviny. Měla je vyděšeně vykulené a tmavé kruhy pod očima jim jen přidávali na velikosti. Její hlas byl slabý a zlomený. Nesl se kolem mě jako lehký vánek a musela jsem hodně špicovat uši, abych zachytila její slova.

„Ráda Laylo, ale nejdřív mi musíš říct, co se děje,“ naléhala jsem na ni a při pohledu na její zbědovaný stav mi naskočil knedlík v krku.

„Mám teď nějaké problémy… myslela jsem, že se s tím vypořádám sama, ale… nezvládnu to… nevím jak z toho ven…“ její slova mě vyděsila. Hlavou mi běžely různé hrůzné varianty toho, z čeho jí mám pomoct. Obchodem mafií počínaje a obchodem s orgány konče.

„Klid, uklidni se… neboj se, všechno bude v pořádku. Teď mi hezky popořádku řekni, co se vlastně děje, ano?“

„Dala jsem se dohromady s jedním klukem. Ze začátku to vypadalo, že je to úplně normální hodný kluk. Chci říct, že jsem si nikdy nevšimla, že by v něčem jel.“

Pomalu mi začínalo svítat a vůbec se mi to nelíbilo.

„Pak jsem s ním byla na jedné akci a tam se potkal s nějakýma kámošem a že prej mě seznámí. Tak jsem šla. Měli tam toho spoustu. Sjížděli se a Collin - tak se totiž jmenuje – mě přemlouval, ať to zkusím taky, že jednou se nic nestane. A já to zkusila. Od té doby jsme si dávali na každé akci a pak už i když jsme byli jen tak spolu. Jsem blbá, já vím, ale už to dál nechci brát, ale sama to nezvládnu. Na škole mi hodně záleží, ale s tímhle to neskloubím.“

Strnule jsem se posadila do křesla a nevěřícně zírala do jejích bezradných očí.

„A Matt?"

„Epizoda. Vypadalo to, že by mi mohl pomoct, že jsem našla konečně něco lepšího, než... to. Ale nedokázala jsem to, zase jsem se setkávala s Collinem. Když to bylo asi po třetí, Matt mi řekl, že se musím léčit a chtěl mě zavřít do nějakého ústavu. A tak jsme se rozešli.“

„Na té výstavě?“

„To bylo až potom. Myslela jsem, že se vrátí. Tam jsem pak pochopila, že už to neudělá...“

Nevěděla jsem, co dělat, ani co říct. V hlavě se mi odvíjela spousta možných i nemožných scénářů, ale žádný nevedl nikam do přijatelných končin.

„Na čem jedeš?“ zeptala jsem se a snažila se urovnat si myšlenky.

„Perník,“ zašeptala někam k zašpiněnému oknu našeho obýváku. „Ale začala jsem s éčkem, až potom jsme přešli k pervitinu.“

„Heroin?“

„Ne, to zatím ne.“

Ponořila jsem obličej do dlaní a chvíli zůstala jen tak bez hnutí sedět. Laylin zrak bloudil kdesi v jiné realitě, která začínala za okny našeho bytu a táhla se daleko do černé tmy.

„Musíš se léčit, Matt měl pravdu,“ řekla jsem pevně a už jsem se rozhlížela po mobilu. Tohle bez Briana nezvládnu.

V Layliných očích se objevily slzy. „Nechci jít na detox,“ zamrkala. „Musím chodit dál do školy, jinak vůbec nedokončím semestr.“

„Když se nepůjdeš léčit, nedokončíš ho už nikdy,“ řekla jsem pevně a nedbala jejích slz. „Věř mi, sama se z toho nedostaneš.“

„Hm.“

„Jak se dostáváš k drogám?“

„Zavolá mi.“

„Kdo?“

„Collin. Zavolá a pak si domluvíme obchod. Ale v poslední době mu nějak odpad zdroj, nebo co, takže je to těžší sehnat a samozřejmě je to mnohem dražší.“

„Jasně.“

Věděla jsem, že jí musím sebrat mobil. Musela jsem zavolat jejím rodičům. A taky jsem potřebovala číslo na Collina. Nevím, proč jsem si já hloupá husa myslela, že by si s ním mohl Brian přátelsky pohovořit.

***

Vzbudil mě podivný šramot na chodbě. Vytáhlo mě to ze sladkého snu, ve kterém jsem se s Ruby válel na louce plné květin a zamilovaně hleděl do jejích očí. Všude kolem kvetly nějaký modrý kytky a zpívali ptáci. Slunce bylo vysoko na obloze, Ruby se vesele smála a nechávala na své sladké rty stékat vodu z pomerančů, které rostly všude kolem.

Několikrát jsem zamrkal a prohráb si rukou zacuchané vlasy. Potom jsem se přinutil zvednout a vystrčil jsem hlavu na chodbu, abych vynadal tomu, kdo způsobil, že jsem se opět ocitl ve svém neuklizeném pokoji, bez pomerančů, kytek a bez Ruby.

Málem jsem vrazil dveřma do postaršího muže, tvářícího se zachmuřeně, který sledoval svou strhanou choť, jak přináší z Jennina pokoje další tašku s věcma.

„Pane Beane!“ zašeptal jsem. „Co... co tu děláte?“

Věnoval mi smutný úsměv, ale odpovědět nestačil. Z kuchyně vyšla Layla, která vypadala, jako by strávila několik dnů v koncentráku a mlčky kývla, jako že už můžou jít. Paní Beanová mi ani nevěnovala pohled, ale Laylin otec mi na rozloučenou kývl. Potom všichni opustili náš byt a tiše za sebou zavřeli dveře.

Uprostřed chodby zůstala jen ségra.

„To je jako co?“ vydechl jsem. „Co se stalo, ona je nemocná?“

Jenny si unaveně promnula spánky a opřela se o zeď.

„Ne. Závislá. Už jí čeká jedna specializovaná léčebna nedaleko od jejich bydliště,“ zašeptala.

„Závislá?! Na čem? Na drogách?“

„Jo,“ utrousila a vydala se pomalým krokem do kuchyně.

Šel jsem za ní.

„Proboha...“ uniklo mi. „Ničeho jsem si nevšim, já... měl jsem docela dost jiných věcí a...“

Mávnutím ruky mi naznačila, abych mlčel. „Já taky ne. Zjistila jsem to teprve včera.“

„A co jako budeme dělat? Jak dlouho se bude léčit?“

Pokrčila rameny: „Zatím to tu musíme zvládnout sami.“

Nenapadalo mě nic inteligentního, co bych řekl a tak nastala trapná chvilka ticha. Přehrával jsem si pořád dokola poslední dny, ale opravdu jsem eL skoro neviděl. A kdybych měl říct pravdu, co byly drogy ve srovnání s tím, co možná čekalo Jenny...

Smutně jsem se jí zahleděl do očí. Byla unavená, asi se moc nevyspala. Ale zároveň jí v očích svítily podivné ohníčky.

„Nevíš náhodou, kde je teď Brian?“

Chtěla bys slyšet, že má posledních pět dní na to, aby vymyslel, jak tě udržet naživu, je zavřený hluboko podzemí, přemýšlí, dělá pokusy a vypadá hůř než Layla?

„Dokončuje nějakou práci do školy a taky pojede na pár dní domů.“

„Nebere mi telefon a neodpovídá na sms.“

Pod zemí není signál.

„Docela mu to žere čas. Ale určitě ti zavolá. Proč?“

„Proč? Ty se ptáš? Už jsem ho dva dny neviděla! Proč s tebou komunikuje a se mnou opět ne?“

Mlčel jsem.

„Mám číslo na toho člověka, který Layle prodával drogy,“ řekla pak, když viděla, že jí nic nového nepovím.

Viditelně jsem musel pookřát. „Ty máš číslo na dealera?“ zeptal jsem se.

Podala mi Laylin mobil. Chvilku jsem se na něj zamyšleně díval a pak jsem ho strčil do kapsy. „Budu tě informovat,“ řekl jsem a věnoval jí nebezpečné zazubení.

Aspoň budu mít několik dní co dělat a nerozkoušu si nervozitou rty.

***

Seděl ve tmě svého pokoje a tíživé ticho ho tlačilo do uší. Nemohl se soustředit. Prohledal snad všechno. A nic. Listoval knihou a pozorně zkoumal každý řádek jako by na těch slovech a souvětích závisel jeho život.

Byla to stará kniha. Snad starší než sám svět. Ležela v nejstarší části knihovny hluboko v podzemí. Museli ji sepsat zakladatelé. Nos měl plný prachu a zatuchlého zápachu, který se linul z jejích vetchých stránek.

Složil hlavu do dlaní a hluboce si povzdechl. Přemýšlel.

Tisíce let se lidé snaží najít způsob jak uniknout smrti. Jak se stát nesmrtelným, získat trochu času. Dohoda s Ďáblem? Příliš riskantní a nespolehlivé. Věnovat svou duši věčnému utrpení a žáru pekelných plamenů za trochu času, to se žádnému člověku nechce. Ale co když to není tak úplně člověk? Ne, ani ten svou duši nezaprodá. Na to je to moc cenné zboží.

Znovu zvedl hlavu a vydal se na dlouhou pouť po stránkách. Kolik stran už přetočil? Jednu? Tisíc? Nevěděl. Jen mechanicky otáčel na další a další strany a marně pátral. Snad tady? Ne. Pomalu ztrácel naději. Vydal se na honbu za svatým grálem. Jen blázen by si myslel, že může uspět. A pak, když už zrak nemohl dál, když spoje odmítali předat obraz mozku, zachytil z posledních sil slovo. Čas. Ten neférový hráč s falešnými kartami.Ten nemilosrdný protivník. Chytil se ho jako tonoucí se chytá stébla a vztáhl k němu ruce své mysli jako když se padající marně snaží nahmatat pevnou ruku v prázdnotě nad sebou. Žíznivě  četl slovo za slovem. Polykal hladově každou větu a s každým dalším slovem se vrásky na jeho čele prohlubovaly. Když dočetl malý odstavec, který teď pro něj znamenal všechno a zároveň nic, opřel se do křesla a zvrátil hlavu. Chtělo se mu křičet. Radostí či smutkem? Nemohl se rozhodnout. V okamžiku, kdy mu první slova zahřála hruď plamennou nadějí, ho zároveň tížil  neskutečný chlad ze slov dalších. Unaveně si promnul oči. Vypadal nyní mnohem starší. Snad to způsobily ty probdělé noci nad starými knihami nebo už jen prostě nemohl dál. Vstal a zamyšleně se procházel po pokoji. Tak přece jen to jde. Ale za jakou cenu?

***

Zamyšleně jsem hleděl na číslo toho dealera. Počáteční šok pomalu přecházel ve vztek. Měl jsem chuť ihned vyrazit, vystopovat ho podle mobilu a setřít toho parchanta z povrchu zemského jako špinavou skvrnu ze zářivě čisté, čerstvě umyté kuchyňské linky. Rozšlápnout ho jako otravného brouka. Otrávit ho jako krysu. Proč tolik vzteku? Proč vidím rudě a supím jako vzteklý býk. Layla je moje kamarádka. Kdysi jsme si oba mysleli, že snad i něco víc, ale to už je pryč. Tak proč? Uvědomil jsem si, že mám ruce pevně zaťaté v pěst. Pomalu jsem je uvolnil a nutil se do klidu. Přemýšlel jsem jak se toho švába zbavit. Ano, přiznávám, plánoval jsem chladnokrevnou vraždu. A plánoval jsem ji pečlivě. Stopy zahladím tak dokonale, že to nevyřeší ani Mulder a Scullyová. S otisky prstů si starosti dělat nemusím. Brian mi je hned první den vypálil. Ale kam s mrtvolou? Nechat ji čichat ke kytičkám zespodu nebo radši poslat do kurzu plavání pro mrtvé? Pak se mi po tváři rozlil úsměv. Můj geniální mozek vyprodukoval mistrovský plán. Bude to snadné a ještě tím potěším Briana. S novým elánem jsem popadl bundu a opustil jsem byt. Dealerovo číslo mě cestou hezky hřálo v kapse.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 14. kapitola: