OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 16. kapitola

14.06.2010 (15:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 871×

Kapitola 16

Poslední špetka prachu nemohla vzdorovat ani náznakem a já ji setřela. V dlani mi zůstal žlutý hadr a celý byt odpovídal mému pohledu nadšenou čistotou. Dokonce i kytky jsem Layle zalila, protože vím, že kdyby mi uschly, tak mi to neodpustí, narozdíl od toho telefonátu rodičům.

Rozladěně jsem zjistila, že venku už je zase tma. V duchu jsem si povzdechla nad nekonečně vzdáleným jarem. Blížilo se zatraceně pomalu, stejně jako plynuly minuty, které jsem trávila v bytě sama. Přemýšlela jsem, jak asi vypadá pokoj, ve kterém teď bydlí Layla a nakrčila čelo. Moc dobře jsem věděla, že její veskrze pozitivní popis nebyl ani z daleka tak přesný.

Thomas doma nebyl. Jaké překvapení. Brian mi neodpovídal ani na sms a dál byl nedostupný. Na to, abych šla Tomovi opět prohledat pokoj skrz naskrz jsem nedokázala najít dostatečnou motivaci. V tom pokoji byl i přes zdánlivý bordel dokonalý pořádek. Na rozházené věci postupně usedal prach, ale nikdo se jich už po dlouhou dobu ani nedotkl. Rozvěšené oblečení brácha nenosil, do sešitu na stole nepsal, vak se sportovní výbavou už řádku měsíců nevzal do ruky, i když se na první pohled zdálo, že ji tam pohodil teprve včera. Jediná jeho činnost související s tímhle bytem byla přijít, najíst se, dívat se na televizi a spát. Možná ještě zjistit, jestli jeho o minutku mladší sestra vůbec dýchá.

V ten okamžik se rozdrnčel zvonek u dveří.

Překvapeně jsem vzhlédla a zaváhala, brácha si klíče ještě nikdy nezapomněl. Pomalu jsem přešla ke dveřím a zamračeně nahlédla kukátkem ven.

Byl to Matt.

Pootevřela jsem dveře a vrhla na něj neurčitý pohled. V levé ruce držel malou kytičku, kterou jsem nedokázala s určitostí identifikovat, ale tušila jsem, že pro mě nebude.

„Ahoj,“ odkašlal si. „Jdu za Laylou, je tu? zeptal se a zvědavě nakoukl přes moje rameno.

„Ne,“ dokázala jsem jenom říct a naplno otevřela dveře do bytu. „Pojď dál, jestli chceš, vysvětlím ti to.“

Nedůvěřivě se rozhlédl po dokonale uklizeném bytě, protože něco takového se u nás moc nevidělo. Nemusel ani hádat třikrát.

„Doufám, že pro mě budeš mít dobrou zprávu,“ odtušil.

„Je na odvykačce. Dokonce se snaží spolupracovat.“ Ukázala jsem mu na pohovku a sama se svalila do jednoho z křesel. „Thomas se vrátí za chvilku.“

„Hm,“ zamumlal si. „S ním bych se moc setkat nechtěl. Nechceš kytku?“

„Ne.“

„Stejně jí zpátky busem nepovezu,“ pokrčil rameny a jeho pohled ulpěl na odpadkovém koši. Nebránila jsem mu.

„Dáš si čaj?“ zeptala jsem se, když se nad květinou zavíral nekompromisní plastový kryt. Přikývl.

Z horkého hrnečku se vydatně kouřilo a já se nemohla dočkat, až ho konečně položím před Matta na prázdný stůl. Zamumlal něco ve smyslu, jako že mi děkuje, a hodil si do čaje dvě kostky cukru.

„Jak dlouho tam bude? Můžu jí zavolat?“ zeptal se.

„Nevím. To asi nejvíc záleží na ní a na tom, jak bude mít silnou vůli... Ale volat jí nemůžeš, teda, jen načerno, nemají dovolené mobily.“

Zadíval se doprostřed stolu a na chvilku nastalo ticho. Nebylo toho moc, o čem bysme si mohli zrovna my dva povídat. Spíš jsme si oba mlčky brouzdali ve vlastních myšlenkách a jen tu a tam o sebe zavadili pohledem. Když Matt mlčel, byl to docela fajn člověk.

„Asi se budu muset vrátit domů, sice sem chtěl jet později, ale myslel jsem, že tu budu s eL, teda pokud by se nechala ukonejšit tou květinou... Nerad bych tě zdržoval.“

„To je dobrý,“ mávla jsem rukou kolem dokola. „Jak vidíš, jsi momentálně jediný člověk, kterého vůbec zajímám, takže mě nezdržuješ.“

Pobaveně se pousmál. „Myslel jsem, že chodíš s nějakým novým... Teda Layla se zmínila,“ rychle dodal na vysvětlenou, ale v ten moment se nějak přestal věnovat čaji, který pokládal na stůl, jeho dlaň zakolísala a vařicí voda se přelila přes okraj. Prudce ucukl, jenže to neměl dělat, protože mu hrneček vyklouzl z dlaně a tmavě rudý, ovocný čaj si nalil přímo na sebe. Zaúpěl, tak tak mi nerozbil hrnek, jak ho rychle položil na stůl, vyletěl a začal s kvílením poskakovat pozoruhodný tanec po mém obýváku.

„Ježíš!! Au, do... do... au!“

Musela jsem se rozesmát, ale Matt zrovna moc vesele nevypadal. Stáhl si tričko přes hlavu a snažil se foukáním ulevit svému hrudníku. Pořád ještě nepřestával poskakovat a úpět.

A pak opět někdo zazvonil.

S vědomím přítomnosti Matta jsem se neobtěžovala řešit, jestli by to mohl být někdo, koho by nebylo nejlepší pouštět si po setmění do bytu, a tak jsem bez váhání ještě rozesmátá, rychle přešla chodbu a dveře otevřela rovnou dokořán.

Za dveřmi stála postava v černém.

Vlastně bych ho v té tmě ani skoro nepoznala. Jeho oči se sice jako vždycky topily ve stínu, ale ty modročerné kruhy pod nimi obvykle nemíval. Celá jeho tvář byla bledá a zesinalá, rty měl bezbarvé a nebyl na nich ani náznak úsměvu.

I ten můj mi trochu přimrzl. Cítila jsem, jak mi tváře pořád vesele planou a za mými zády vykoukl jen do půlky těla oblečený, teď už taky rozesmátý Matt, který byl červený od uší až po opařený hrudník.

Na několik vteřin se nikdo z nás ani nepohnul, ale pak jsem se vzpamatovala.

„Briane!“ vydechla jsem tónem, který se pohyboval od příjemného překvapení až po zděšení při pohledu na jeho tvář. „Co... co tu... co se ti stalo?!“ zamračila jsem se. To, co jsem viděla, se mi ani při nejmenším nelíbilo.

Nedůvěřivým a s dost mrazícím výrazem si nás přeměřil. „Nerad bych rušil,“ zašeptal.

„Co je to za blbost? Rušil? Matt se jen přišel zeptat na Laylu, je totiž na odvykačce... Kdyby jsi se laskavě objevil dřív, nebo mi aspoň zvedl telefon, možná bys to o ní věděl,“ neodpustila jsem si rýpnutí.

„Thomas mi to řekl,“ odtušil a znovu si nebezpečně prohlédl Matta. Bylo asi těžké ustát Brianův pohled, protože můj společník okamžitě zabrblal pár slov na vysvětlenou, proč že se musí bez prodlení vrátit do obýváku, a taky to hned udělal.

Osaměli jsme. Vzduch trochu ztěžkl. Němě jsem zírala na jeho propadlé tváře a čekala.

„Promiň,“ dostal ze sebe po chvilce. „Mám teď dost práce, vůbec jsem nespal,“ vysvětloval a dokonce se pokusil o něco jako jemné pousmátí. Nevyvedlo se mu. „A taky... taky jsem ti přišel říct, že teď musím na nějakou dobu na chvíli odjet. Jedu k našim, je... je to komplikované, jedná se o bráchu, on... On je na tom teď docela blbě a oni mě potřebují...“

„Vždyť se sotva držíš na nohách,“ zašeptala jsem zděšeně. „Pojď dovnitř. Kde je proboha Thomas?!“

Zaváhal. „Já... Už nemám čas, čeká na mě taxík a nemůžu minout letadlo. Tom tu bude co nevidět,“ řekl se smutkem a naposledy se na mě zadíval, s dost zvláštním výrazem v očích. „Měj se. A pozdravuj Matta,“ zašeptal trochu hořce, ale nestihla jsem protestovat. Naklonil se nade mě, jemně mi přejel prstem po rtech a dal mi krátký polibek. Zůstala jsem stát jako opařená, a to mnohem víc než Matt, a než jsem se stačila probrat ze šoku, byl Brian pryč. Zůstala po něm jen tmavá, opuštěná chodba.

****

Věděl, že to bylo zbabělé takhle od ní utéct, ale on prostě nemohl najít odvahu podívat se jí do očí a říct jí, že umírá. Nedokázal stát vedle ní delší dobu, protože věděl, že by musel počítat každý nádech, který udělala a bolestivě pozorovat jak následně opouští její plíce a ochuzuje ji o životadárný kyslík. Věděl, že za jiných okolností by už tady vůbec  nebyla a nemohl by vydržet ten tlak. Strachovat se, že ten nádech by mohl být poslední. Nevěděl jak dlouho to bude fungovat. Možná, že právě za tu dobu než sešel schody už může být mrtvá. Nezbývalo mu nic jiného než doufat. Rychle naskočil do taxíku a děkoval bohu, že tentokrát jí ani nemusel lhát. Potřebuje čas a zná jen jedno místo, kde ho může získat…

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 16. kapitola: