Portréty smrti: 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Sen
Brian se vypaří a vedení se ujme Daniel, což udělá Thomasovi "opravdovou radost". Proč se tedy nevloupat do cizího pokoje a neukrátit si dlouhou chvíli pátráním po informacích o dívce, kterou mu Daniel víceméně přebral?

22.06.2010 (15:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 731×

Brian odjel a velení svěřil komu jinému než Danielovi. Naštěstí pověřil Johnsona, aby na něj dohlížel a trochu krotil jeho ambiciózní plány jak ve vedení, tak ve snaze získat Ruby. Daniel je tvrdý protivník a to nejen v boji. Naštěstí jsem měl dostatek rozumu, abych se do souboje o srdce dámy nepouštěl. Raději jsem stál v pozadí a sledoval jsem jeho marné pokusy o bližší seznámení. Ruby sama občas vyhledala mou společnost a já jsem se tomu nebránil. Čím víc jsem ji ale poznával, tím větší pochybnosti ve mně hlodaly. Přišlo mi až nemožné, aby jen tak nějaká holka, kdo ví odkud, věděla tolik podrobností o mě. Bylo to, jako by snad byla nějaká posednutá fanynka nebo co. Rozhodl jsem se, že si ji pořádně proklepnu. Jelikož tady Brian nebyl a Daniel nebyl nikde v dohledu, rozhodl jsem se využít Brianův počítač. Ty naše chcíplinky, které nám milosrdně přidělil, totiž nebyly schopné vyplivnout jakékoliv informace dřív jak za půl hodiny a to se teprve načetla požadovaná stránka.

Vplížil jsem se do chodby a zůstal jsem stát před dveřmi Brianova pokoje. Zíral jsem na kliku a na moment jsem měl pocit, že stojím před nějakou svatyní. S mnoha omluvami směrem k Brianovi jsem stisknul mosaznou kliku a otevřel jsem těžké dveře z ebenového dřeva. V první chvíli jsem jako vždy nic neviděl, protože v pokoji bylo šero. Když jsem se rozkoukal, naskytl se mi pohled na neuvěřitelný chaos, který v pokoji vládnul. Všude kolem byly obrazy. Vrstvily se na sobě, tlačily se v koutech, zakrývaly nábytek a vytvářely v místnosti mini labyrint, kterým jsem se musel proplétat cestou k pracovnímu stolku. Cestou jsem si prohlížel obličeje na plátnech a vlastně mě ani moc nepřekvapilo, když jsem na většině z nich poznával Jennin obličej. Jako by sama Smrtka odpočítávala čas v Brianově hlavě a tlačila její podobiznu do popředí. Chápu, jak těžké to pro něj musí být. Celý den se mu hlavě odehrávají různé scénáře její smrti a Smrt je opravdu vynalézavá. Potřebuje to dostat ven a proto ty obrazy. Ale neuleví se mu nadlouho.

Konečně jsem se prodral k počítači a podařilo se mi ve změti skic a různých papírků s obličeji vyhrabat na světlo světa klávesnici a myš. Zmáčknul jsem tlačítko zapínání a k mojí nemalé radosti počítač okamžitě zareagoval vydal uspokojivé předení. Nabourat se do pár systémů nebylo až tak těžké a s každým dalším řádkem a každou informací, jsem se stále víc mračil. Jako výsledek mého bádání byste určitě očekávali alespoň dva centimetry tlustý spis, ale k mému velkému rozčarování jsem nenašel nic. Ani ň. Jediná zmínka o Ruby Dylanové (jak nám později konečně prozradila své příjmení) nebyla k nalezení. Jakoby se ani nikdy nenarodila. Jakoby snad nikdy nechodila po zemském povrchu. Vypnul jsem počítač a moje pohyby byly naprosto automatické, protože jsem měl přepnuto na autopilota. V hlavě mi to šrotovalo celou tu dobu, co jsem se nepřítomně prodíral labyrintem obrazů zpět ke klice. Měl jsem pocit jako by se šero kolem mě začalo ovíjet a tisknout se na mě, jako krajta. Začal jsem mít pocit, že mi dochází vzduch a pokusil jsem se zrychlit krok co nejvíc to šlo vzhledem k nepřebernému množství překážek v podobě obrazů. Konečně jsem se dostal ke klice a sáhnul jsem po ní jako po záchranném lanu. Z pokoje jsem doslova vypadnul na prázdnou chodbu. Opřel jsem se o zeď a chvíli jsem nabíral vzduch. Myšlenka o Ruby, která vyvolala tento můj stav, se mi ani v nejmenším nezamlouvala. Tohle budu muset probrat s Brianem až se vrátí. Nikdo z nás neví kam vlastně šel, ale víme, že tam stoprocentně není signál.

***

Ruby

Daniel Ryan mě poočku pozoroval, když jsem si z konvice dolévala poslední zbytek čaje. Byli jsme v prostorné místnosti s pohovkou a spoustou podivných obrazů na stěnách. Ale nebyly to Brianovy obrazy, autorem mohl být spíš nějaký šílený malíř s nově objeveným pohledem na svět. Daniel si dělal nějaké krátké poznámky a chvíli co chvíli energicky škrtal napsané řádky. Jeho písmo se moc přečíst nedalo a vzhůru nohama už vůbec ne.

„Ehm... copak to je?“ zeptala jsem se a nezapomněla se pousmát. Ale on mi úsměv neopětoval.

„Rozvrh... a další věci,“ odvětil neochotně a zakousl se do konce propisky. „Mám v poslední době trochu zmatek v organizaci. Vypadá to, že se budeme muset vzdát části našeho okrsku.“

„Aha. Možná bych vám mohla pomoct,“ nabídla jsem se mu.

„Ty?“ zasmál se. „Ještě jsi ani neprošla výcvikem. Vůbec se neví, jestli tě nepřidělí na něco jiného. Jako Thomas, ten taky netuší, jestli třeba nebude do podsvětí odvádět jenom veverky.“

Nuceně jsem vyprskla doušek. Ve skutečnosti mi už Daniel lezl dobrou řádku hodin pěkně krkem. Skoro to vypadalo, že se tu proti mně všichni spikli. Brian zmizel neznámo kam, Thomas se tu neobjevuje a já musím trčet ve společenské místnosti s Danielem, který vůbec není tak snadným cílem, jak se původně zdálo. A to jsem se při testech a zkouškách u nás na základně ukázala jako jedna z nejlepších... Přitom nemám po několika dnech ani zbla tušení, odkud bych tady měla začít.

„Kde je vůbec Thomas s Brianem?“ zasondovala jsem a pátravě se mu zadívala do očí.

„Brian má pár dní volna a Thomas... ten by měl být někde tady,“ odtušil, ale neodlepil se od svého deníku. Nespokojeně zasyčel a zase začal zuřivě škrtat. Nemělo to cenu, vydala jsem se rázným krokem ke dveřím a dostatečně silně jsem za sebou zabouchla. Pochybuju, že si toho vůbec všiml.

Chodba přede mnou zela prázdnotou a žárovka na stropě trochu poblikávala. Vypadalo to tu jako z nějakého laciného hororu. Nevím, jak mohli bydlet v takovém doupěti, já bych tady rozhodně pracovat nemohla.

Napadlo mě, že kdybych se teď sbalila a vypadla odtud nejrychlejším možným způsobem, mohla bych být ve své kanceláři už za necelých šest hodin. Byla to lákavá představa, jenže nereálná.

Chodba se brzy větvila na několik menších a já jen nešťastně nakrčila čelo. Dostala jsem sice stručný náčrtek podzemí, ale silně pochybuju, že to bylo vše. Byly tam jen hlavní trasy vedoucí na povrch a do různých zbytečných pokojů. Všechny ty malé chodbičky, nenápadně vstupující do šera, mi měly navždy zůstat utajeny.

***

Jenny

Už jsem ležela v posteli, když jsem uslyšela tiché klapnutí dveří. Budík na stole ukazoval něco kolem jedenácté, překvapivě normální čas jeho návratu. Opatrně zabral za kliku mého pokoje a nakoukl dovnitř.

„Spíš?“ špitl.

„Hm... Nevolal ti Brian?“ zašeptala jsem a natáhla se k lampičce u postele, která zalila pokoj mdlým světlem. Brácha zaváhal.

„Ne, nevolal,“ přiznal a vešel dovnitř. „Ale určitě zavolá, jen co bude moct. Nemluvila jsi s Laylou?“ zeptal se.

„Vždyť víš, že s ní mluvím vždycky ve středu a v pátek. Jediné dny, kdy má mezery v programu.“ Přinutila jsem se zvednout a se zívnutím zaostřit na jeho tvář. „Vypadáš unaveně,“ podotkla jsem nespokojeně.

„Ty taky,“ vrátil mi to s úsměvem. „A to máš teď bez eL tolik volného času.“

„Kdo říká, že se nechodím bavit s někým jiným?“ odsekla jsem mu, ale věděla jsem, že má pravdu. Vypadalo to, že ho moje poznámka nepotěšila.

„Ty chodíš jen tak sama ven?“ zamračil se.

„Nejsem malá,“připomenula jsem mu, „nemusíš se o mě starat. Klidně se dál můžeš každý den vypařit a vracet se, až budu spát. Postarám se o sebe.“

Očividně s tím nesouhlasil, ale mlčel. Zdálo se mi, že jeho tvář podivně upadla do stínu, jenom tam tak stál a mlčky mě pozoroval, ale něco na jeho pohledu prostě nebylo normální. Pomalu otočil hlavu k chodbě a upřeně se zadíval na vchodové dveře. Jeho čelo se nakrčilo. Sekundu poté se rozdrnčel zvonek.

Ani jeden z nás se nepohnul.

„Brian?“ zašeptala jsem překvapeně, ale Tom naprosto nelogicky zakroutil hlavou, jako kdyby mohl vědět, kdo tam stojí. S povzdechem šel otevřít.

„Ahoj, Ruby,“ pozdravil dívku stojící za dveřmi a vůbec mu nevadilo, že nechal dveře ke mně dokořán.

„Zdravím,“ zaševelil zvonivý hlas a Ruby mi věnovala zářivý úsměv.

„Potřebuješ...“ začal brácha, ale nenechala ho domluvit.

„S tebou mluvit,“ zavrčela a nasadila tón, který bych u takové křehotinky nikdy nečekala. „Co si jako myslíte, že děláte?!“

Thomas nechápavě zíral a Ruby si dopřála krátký nádech.

„Byla jsem v Brianově kanceláři... Daniel měl moc práce a nechal mě o samotě,“ řekla a krátce si mě prohlédla. „Viděla jsem tam ty obrazy. Proto jsem šla sem a vidím, že jsem se nemýlila.“

Oba potom stočily svůj zrak k mé maličkosti, vyděšeně sedící na své posteli a přesvědčené, že ten, kdo vymýšlí moje sny, má velmi zvrácený smysl pro humor. Ruby si zakryla tvář dlaněmi a její hlas pak zněl poněkud dutě. „Copak to nechápete?! Nemůžete porušit rovnováhu!“

„Tak moment,“ zarazil ji Thomas a v hlavě se mu otáčela spousta ozubených koleček. „Jak ty o tom můžeš něco vědět, vždyť... vždyť jsi mrtvá teprve pár dní!“

Rubyina tvář začala postupně šednout. Jemné obláčky mlhoviny zahalily její zrak a potom už byla mlha všude kolem ní. Jakoby odnikud se vynořovala ze tmy, halila její souměrnou tvář a nadzvedávala prameny vlasů. Jejich tajemné oči se setkaly, když na něj pohlédla. „Nejsem tím, za koho mě máš,“ zašeptala. „Jenny musí zemřít.“

S výkřikem jsem se probudila. Pokoj tonul ve tmě a po nějaké mlze nebylo samozřejmě ani stopy. Stejně tak po bráchovi nebo záhadné bytosti. Rezignovaně jsem si setřela pot z čela a chvíli jen tak tupě zírala do prázdna před sebou. Jestli se nezbavím těchle debilních snů, skončím v podobném oddělení jako Layla. Naštvaně jsem si proklepala polštář a znovu se ponořila do říše snů.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování