OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 18. kapitola

27.06.2010 (16:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 814×

Když jsem se ráno probudila, nemohla jsem říct, že bych měla v hlavě mnohem víc jasno než v noci. Sen se už sice znovu neobjevil, ale i během spánku jsem neustále podvědomě přemýšlela nad jeho významem. Může to být jen nějaký šílený výplod mojí fantazie a nebo to má nějaký důvod? A kdo je sakra ta Ruby? Umínila jsem si, že jakmile se Thomas objeví ve dveřích, uhodím na něj a pokusím se zjistit, jestli je ta moje snová Ruby nějak spojená se skutečnou žijící (a nebo mrtvou??) osobou. S tím jsem rázně vstala z postele vydala se na válečnou výpravu za cereáliemi do kuchyně. Musím se přiznat, že od té doby co je Layla pryč jde moje kulinářské umění od desíti k pěti. Ono se člověku nechce projevovat moc kreativity, když není poblíž nikdo, kdo by to ocenil. Došla jsem na práh naší kuchyně a strnule jsem zůstala stát a zírala jsem nevěřícně před sebe. Možná se mi to jen zdá. Z očí jsem ještě úplně nesetřela poslední pokrývku spánku a tak jsem svému zraku nemohla tak úplně důvěřovat. V kuchyni u sporáku stála Layla a něco tam kuchtila.

„Laylo?“ vypadlo ze mě a nevěřícně jsem si promnula oči Znovu jsem zaostřila, ale Layla z kuchyně nezmizela.

„Dobré ráno Jenny!“ vyhrkla až příliš živá Layla nadšeně. „Jsem tak ráda, že jsem doma! Bože to bys nevěřila jak hnusně tam vaří. Skoro by se to dalo srovnávat se školní kuchyní, ale na tu to ještě nemá,“ pokračovala dál v brebentění jako by se nechumelilo.

„Kde se tady bereš? Měla jsi přijet až za čtrnáct dní.“ Tak tohle je teda fakt překvápko. Pokud to teda není sen, protože poslední dobou přestávám rozlišovat sny od skutečnosti.

„No, pustili mě dřív za dobrý chování a tak… vždyť víš jak to chodí ne?“ usmála se na mě, ale měla jsem dojem, že ten úsměv byl poněkud křečovitý.

„Nepleteš si to náhodou s vězením?“ neodpustila jsem si. Byla jsem sice ráda, že je Layla doma, ale můj rozum mi říkal, že kdyby to tak bylo, určitě by mi zavolali její rodiče, že ji pustili dřív. Nebo by se mi ozvali z ústavu.

„Víš, ono to tak trochu vězení bylo…“ sklopila oči a její původní nadšení pokleslo na velice mrazivé hodnoty.

„To je teď jedno, nebudeme si kazit den, ne?“ navrhla jsem. „A jak se cítíš?“ Sice jsem s ní mluvila dost často, ale přes telefon to prostě nikdy není ideální.

„Jsem v pohodě. Myslím, že jsem z toho venku.“ Myslím? Myslím?! Jak to myslí, že myslí? Co se týče mě, tak já to rozhodně nepovažuju za uspokojivou odpověď.

„Hmm… no, to je dobře. Hlavně, že už jsi zpátky. Už jsem z toho tady začínala cvokatět. Thomas věčně není doma, s Brianem je to v poslední době hodně divné a ta samota mi začínala lézt na mozek. Jediné zpestření byl Matt - “

„Cože?! Matty byl tady?“ přerušila mě Layla.

„No… jo. Ukázal se tady s kytkou a přišel tě prosit o odpuštění. Chudák byl docela nervózní.“ Začala jsem jí líčit Mattovu návštěvu. Tu část, kdy byl bez trička jsem ale vynechala. Asi bych jí těžko vysvětlovala, že to bylo proto, že si ho polil čajem. Nemusela by mi to věřit.

„To je tak sladké! Asi mu zavolám.“ Rozhodla se a okamžitě to šla taky uskutečnit. Já jsem se pomalu sesunula na židli a sledovala jsem ji, jak si vesele hopká do obýváku zatelefonovat.

***

Jen tak jsem se coural po chodbách a vychutnával jsem si nic nedělání. Daniel měl ve svojí dokonalé organizaci tak dokonalé plány, že je chápal jenom on ve svojí „geniální“ hlavince a jedině tam se mu jevily smysluplné. Popravdě to byl zmatek nad zmatek. Výsledek celého jeho snažení byl roční plán, který byl z praktického hlediska naprosto neuskutečnitelný a tak se Daniel se staženým ocasem odklidil do své kanceláře a všichni ostatní měli klid.

Bloumal jsem sem a tam a nic jsem nemyslel. Vlastně jsem už měl celého toho myšlení po krk. Stále vymýšlet nějaká řešení… jsem unavený. Nepřítomně jsem zabočil do leva a vrazil jsem do…

„Ruby!“ zavrávoral jsem a málem jsem se zhroutil dozadu. Ta holka má teda pořádně tvrdou palici.

„Ježiši promiň. Zrovna tě hledám,“ vyhrkla a tiskla si rukou čelo.

„No, tak jsi mě našla,“ vyloudil jsem úsměv, ale vzápětí jsem toho litoval, protože mi čelistí projela ostrá bolest. Musela mi tou hlavou narazit do tváře. „O co jde?“ vyzvídal jsem, když jsem ovládl grimasu bolesti.

„Ále, s Danielem je strašná nuda…“ protáhla a obdařila mě, na můj vkus poněkud vlezlým a falešným úsměvem.

„Áha,“ pochopil jsem. „No se mnou to taky nebude až taková... poslyš, co tady vůbec děláš?“ zamručel jsem nespokojeně, „sem ti nikdo přístup nepovolil,“ popadl jsem ji za ruku a vlekl pryč. Dveře do Brianových pokojů nám mizely za zády.

Potom jsem si vzpomněl ještě na další věc. „Ruby?“

„Hm?“

„Ty už jsi se setkala s někým, jako jsme my, než jsme tě našli?“

Překvapeně na mě zamrkala a bylo vidět, že jsem ji trochu zaskočil. Takže setkala.

„Ne, vždyť jsem vám přece všechno řekla. Ten domov, vychovatelé...“

„To jsme si ověřili. To sedí.“

Přeměřila si mě zvídavým pohledem; „Něco jiného snad ne?“ zeptala se.

„Nejsi v databázi,“ vysvětloval jsem. „Nevím proč. Tedy... já bych se samozřejmě do databáze dívat neměl, ale Brian tu není a tak... No prostě, někdo tě musel objevit dřív než my a vymazat,“ uvažoval jsem nahlas. „Víš, je důležité, abys mi to řekla, nikdy nevíš, co to může být za, ehm, organizaci. I my máme své nepřátele. Převážně Brian. Řekl ti Daniel něco o---“

Do hlavy mě uděřila tupá rána, prostor přede mnou ztratil smysluplný tvar. Nade mnou se ozvaly cizí mužské hlasy a taky jeden dívčí, vydávající úsečné rozkazy. Ať jsem dělal, co jsem dělal, mé vědomí rezignovalo.

Když jsem otevřel oči, nic se nestalo. Musel jsem se přesvědčit, že jsou otevřené, protože světlo v místě, kam mě opřeli o chladnou stěnu, nebylo žádné. Kupodivu mě ani nebolela hlava, Ruby musela mít dobré zkušenosti s omračováním. Pokoušel jsem se zaostřit a opravdu, špetka světla přece jen odvedla svou práci. Přede mnou se vynořily stíny.

„Hurá,“ řekl ironicky naštvaný hlas. „Vítej mezi krysami.“

„Doufám, že to byl vtip,“ odsekl jsem Danielovi, protože krysy bytostně nesnáším. Zarachotil řetězem, který poutal jeho ruku, asi na znamení, že to vtip nebyl. Bolelo mě celé tělo a na podlaze se nedalo sedět, ale moc prostoru mi k pohybu nenechali. Připadal jsem si jako idiot. Pouta sice nebyla utažená na maximum, ale oba jsme věděli, že stejně nemáme kam utéct, protože mříží se neproplazíme.

„Kdo přemluvil Briana, aby renovoval naše vězení?“ zaskučel jsem vyčítavě.

Vypadal, že vyskočí a rozcupuje mě na malé kousíčky.

„Mohl bys mi laskavě vysvětlit, proč ke mě do společenské místnosti vešla skupina neznámých lidí, rozškubala mou celodenní práci a potom mě zavřela do tvé milé společnosti?“

Pokrčil jsem rameny. Potom mi na mysl vytanula Rubyina tvář.

„A kde je Ruby?“ štěkl na mě Daniel, „té se taky dostane takovéhle péče?!“

„Ta děvka!“

Dosáhl jsem, čeho jsem potřeboval, Daniel úžasem oněměl. A pak si konečně dal dvě a dvě dohromady. „Ona... ona znala heslo ke Královské cestě...“ špitl nevěřícně. „Tak... no...“

Uchechtl jsem se. „Vždycky jsem věděl, že vy dva s Brianem nechodíte kanálama, ale Královská cesta?“ Rozesmál jsem se, jenže mě zachvátil kašel. Opravdu by se mi hodilo trochu vody, moje hrdlo bylo úplně vyprahlé.

Daniel čtyřikrát praštil svým čelem do tmavého kamene. „Přece jsem dámu nemohl nechat chodit kanálama...“ vysvětloval mi zkroušeně.

„Mě jsi nechal. Co by na to řekly feministky? Budeme jim říkat vetřelci.“

„Feministkám?“

Protočil jsem panenky.

„Ne. Těm, co Ruby pustila na půdu naší základny, těm, kteří nás tu ubytovali,“ vysvětloval jsem unaveně.

„Těm už říkám žabožrouti.“

Kdybych neměl tak hroznou žízeň, musel bych se rozesmát. V situacích, jako byla tahle, jste si vždycky museli uchovat pozitivní pohled. Největší chyba byla rezignace a beznaděj. A k té jsme neměli daleko.

Daniel se krátce nadechl a zarachotil řetězem, jak se posté ujišťoval, že ho opravdu upevnil dobře.

„Měl jsem tu pro tenhle případ vymyslet nějakou pojistku,“ zamumlal nespokojeně. „Jenže jak jsem to měl asi vědět...“

„Viděl jsi ty, které Ruby přivedla?“ zeptal jsem se.

„Já je neznám,“ řekl, „ale Brian bude,“ dodal zlověstně. „Já jsem mu říkal, nepleť se do věcí, do kterých ti nic není... Ale je to jako bys přemlouval dřevěnou palici.“

Podařilo se mi protáhnout levou nohu, která začínala taky dřevěnět. „Možná bys mi už konečně mohl naznačit tu jeho slavnou minulost,“ rýpnul jsem si. „Co jsou to za lidi? Co je Ruby zač?“

Zakroutil hlavou. „Není to moje tajemství,“ řekl. „Neboj, nic se nám nestane. Kdy už se konečně plánuje ten idiot vrátit?“ zavrčel, „kde vůbec je?“

„To je zase naše tajemství,“ uculil jsem se. Ale pak jsem si vzpomněl na Jenny.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 18. kapitola: