Portréty smrti: 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Layla překvapí Jenny otázkou o Thomasovi a Thomas s Danielem pořád tvrdnou ve vězení. Jenny se zdá divné, že se Thomas nevrátil na noc domů a tak se rozhodne, že vypátrá, co se s ním stalo. Přeju příjemnou zábavu.

06.07.2010 (18:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 599×

Kapitola 19

Opět jsem stála na těch pustých pláních, které mi moje mysl neustále předhazovala. Ve vlasech se mi opět proháněl chladný kvílivý vítr a pod nohama mi křupala suchá tráva. Nedočkavě jsem došla k řece. Tentokrát bylo ale něco jinak. Pohled na druhou stranu už mi nezakrývala hustá mlha, ale zůstala po ní jen lehká clona, která mi umožňovala vidět dál než jen metr před sebe. Napínala jsem zrak a snažila jsem se zachytit alespoň náznak toho, jak to vypadá za řekou. Mohla jsem vidět stromy, anebo to byly staré shrbené postavy a to, co jsem považovala za větve mohly být jen cáry oblečení. Periferně jsem zachytila nějaký pohyb na řece. Něco se blížilo, ale nikdy to nepřišlo tak blízko, abych mohla rozpoznat co to je. Slyšela jsem ale šplouchání, jako když se pádlo ponoří do vody. Jaký turista by ale v takovéto nevlídné krajině provozoval kanoistiku? A pak, když už jsem si začínala myslet, že už to skoro mám. Obraz se začal rozplývat a já jsem byla opět u sebe doma a zírala jsem na strop nad svojí postelí posetý svítícími hvězdičkami.

„Jenny? Jsi vzhůru?“ zašeptala vedle mě Layla a ozvalo se zašustění, jak se obracela na posteli.

„Hmm…“ zamručela jsem.

„Jak se tvářil Thomas, když zjistil, že jsem na léčení?“ vysypala ze sebe rychle, jako by se za tu otázku strašně styděla.

„Cože?! Já myslela, že Thomas tě už dávno nezajímá. Kam se podělo to Matty sem, Matty tam?“ Prudce jsem se posadila a teď jsem nechápavě kroutila hlavou, což v té tmě pochopitelně nemohla vidět.

„Já vím!“ zaúpěla zoufale a taky se posadila. „Jenomže když jsem byla pryč, tak jsem zjistila, že se mi stýská po Thomasovi a ne po Mattovi,“ povzdechla si a plácla sebou zpátky na postel.

„No…“ protáhla jsem. „Nemůžu tvrdit, že by ho to nechalo netečným, ale taky se nekonaly žádné srdce rvoucí scény s vodopády slz, jestli máš na mysli tohle,“ oznámila jsem jí pobaveně.

„Hmf…“ odfrkla. „To by ti šlo, dělat si ze mě srandu,“ pokárala mě, ale řekla to s uspokojením v hlase. Dál se už nevyptávala a po chvíli jsem zase naslouchala jejímu pravidelnému dýchání.

***

Thomas

„Jednu chvíli jsem si myslel, že ty a Ruby… vždyť víš,“ přerušil Daniel ticho rušené jen rytmickým kapkáním vody. Pořád jsme tvrdli v té zatracené kobce, či kde jsme to vlastně byli a ano, pořád jsme nebyli schopní vymyslet jak z toho ven. Ještě k tomu Daniel přijde s tímhle.

„Já a Ruby co?“ rozhodl jsem se hrát nechápavého a trochu ho potrápit.

„No… vždyť víš… to… no…“ soukal ze sebe a snažil se mi pravděpodobně silou vůle vnutit jeho myšlenku.

„Ne, to opravdu nevím,“ pokračoval jsem a pobaveně jsem se usmíval. Ještěže je tu taková tma, že není vidět ani na krok před sebe a tak Daniel nemohl vidět můj výraz.

„No, jestli mezi váma něco je ne?!“ vyštěkl na mě a já jsem si před sebou představoval jeho vzteky zrudlou tvář a nepříčetný výraz, který mě vždycky stoprocentně rozesmál.

„Jo ták…“ vyhrkl jsem v předstíraném okamžiku pochopení. „Ne,“ řekl jsem mu jasně a stručně.

„No ale já myslel, že - “

„Ne,“ přerušil jsem ho rázně. „A příště radši nemysli. A když už, tak jedině o tom, jak se odsud sakra dostaneme.“ Oba jsme už mlčeli a přemýšleli jsme, alespoň doufám, že oba, jak se dostaneme z téhle situace.

Opřel jsem si hlavu o drsnou stěnu a zavřel oči. Kdyby se mi podařilo usnout, svět by byl hned veselejší. Už jsem si přivykl tmě a tak jsem viděl, že i Daniel hluboce dumá nad naší záchranou.

Oba nás probudil nepříjemný šramot zámku a dunivé kroky, brzy se nad našimi hlavami za mříží objevila postava. Byl to nějaký cizinec oblečený ve sportovním tričku a v adidaskách. Vypadal, jako by do naší romantické hororové atmosféry spadnul odněkud z Marsu. Ani ve vězení starém několik set let si člověk nevychutná ten správný máchovský pocit.

Odsunul část mříží u podlahy, takové to malé okénko, a tím nám prostrčil dvě petky nějaké vody. Byly nové, právě je určitě přinesli z obchoďáku na rohu ulice. Neznámý za celou dobu nevydal hlásku a ani neodpověděl na Danielův dotaz, proč že nás ten šmejd nepustí ven, abychom si to s ním mohli vyřídit mnohem stručněji.

Já jsem pokládal za zbytečné se stresovat, spíš jsem opatrně otevíral uzávěr, aby mě minerálka neohodila, a zbytečně jsem jí nenakrmil škvíry mezi kameny. S pouty to šlo docela těžko, ale na rozdíl od Dana se mi to podařilo.

Potom jsem, myslím, chvíli spal. Po nějaké době už jen těžko rozlišujete mezi spánkem a bděním, spíš se slepě potácíte někde mezi. Už dlouho jsme mlčeli, ale nebylo vlastně ani pořádně co říct. Naše veškeré naděje se upíraly k Brianovi, o kterém nikdo netušil, kdy se vrátí. Věděl jsem, že i Ruby čeká především na něj, my jsme pro ni neměli téměř žádnou cenu. Muselo ji to rozčilovat. Představoval jsem si, jak mlčky sedí v jeho kanceláři, nedokáže se dostat do databáze ani s milionem pomocníků za zády a otráveně ťuká nehty o dřevěný stůl. Vykouzlilo mi to úsměv na rtech.

***

Jenny

Probudily mě paprsky slunce, které pronikaly skrze škvíry v okně a šimraly na tváři. Bylo ráno. Protáhla jsem si ruce ještě unavené nehybností a mrkla očkem po vedlejší posteli. Layla už byla vzhůru.

Tiše v kuchyni srkala svůj oblíbený čaj a ospale mi kývla na pozdrav. Dopotácela jsem se k lince a zapnula rychlovarku, když v tom mě něco zarazilo.

„Neviděla jsi náhodou Thomase?“ zeptala jsem se.

„Ne. Očividně se mi vyhýbá,“ utrousila a do hrnečku si přihodila ještě jednu kostku cukru.

„Na noc se vždycky vracel,“ mumlala jsem nespokojeně. Pokrčila rameny.

***

Layla

Vrhla na mě nesouhlasný pohled. Odpustila jsem si škodolibou poznámku, že přece není jeho matka. Ale nechtěla jsem se hádat. Jenny se samozřejmě tvářila, jako by mu bylo deset a jako by nemizel beze stopy pořád.

Zadumaně se podívala na hodinky, protože odevzdávala první z návrhů své nové práce a nemohla si dovolit přijít pozdě. Já jsem se do školy ještě nevrátila a vypadalo to, že se hned tak nevrátím. V nejbližší době mě čekalo několik pobytů ve všemožných zařízeních a miliony různých kontrol a ozdravných procesů. Vypadalo to, že budu sportovat, malovat, psát, plést košíky a háčkovat. No a samozřejmě plkat a plkat s ostatními a asi posté jim vyprávět svou dokonalou minulost, jak toho lituju, jak jsem se poučila a jak už vůbec nejsem závislá, jak jsem pochopila smysl života a vlastně jsem úplně jiný, nový člověk…

„Už musím jít,“ zahuhlala Jenny a hodila do sebe poslední doušek. Kývla jsem jí na rozloučenou, ale to už mizela v chodbě a já si položila nohy na její prázdnou židli. Za pár sekund se ozvalo cvaknutí zámku a bouchnutí dveří. Nastalo ticho.

****

Jenny

Vůbec se mi nelíbilo, že tam nechávám Laylu samotnou, ale musela jsem do školy. Pořád se tak nějak nemůžu donutit věřit jí tak jako dřív. Samozřejmě že věřím, že se opravdu snaží a že je čistá, ale… No a do toho se Brian stále neozval. Jako by se pod ním otevřela země a on spadnul do jejích útrob.

„Ani nevíš, jakou mají tahle slova v sobě pravdu.“ Trhla jsem s sebou a zmateně jsem se otáčela kolem sebe. Nikde jsem nikoho neviděla, ale ten hlas byl tak živý. Asi se mi něco zdálo, usoudila jsem a chtěla jsem pokračovat dál na zastávku, ale pak se ten hlas, který mi byl tak nějak známý, ozval znovu.

„Ano, jsem to já. Poslední dobou se vídáme poněkud často, že? Ty vidiny se objevují mnohem rychleji než by se ti zamlouvalo, nemám pravdu?“ Byl to hlas té dívky, kterou jsem viděla ve snu. Ruby.

„Ano, možná, že mám tušení, kde by mohl Brian být. Ale tebe by mohlo mnohem víc zajímat, co je s tvým bratrem že?“

Ne, to si jen namlouvám. Ruby je jen výplod mojí fantazie a to, že teď mluví o Thomasovi je jen proto, že mám o něj starost a je přirozené, že bych chtěla vědět, kde je. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, ale pak se mi na mysl vedral obraz lesa. Moment, to místo znám. Tam jsme s Laylou skončily, když jsme pronásledovaly Briana tu první noc, co jsem ho viděla. Hned se mi na tom místě zdálo něco divného. Otočila jsem se na patě a škola neškola, pádila jsem domů za Laylou. Nebudu mít klid, dokud tohle nevyřeším. Brian teď musí stranou.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování