Portréty smrti: 20. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po delší době je tu opět další, tentokrát kulatá, 20. kapitola Portrétů smrti! Tentokrát se podíváme, kam že se to vlastně Brian vydal. Mezitím se Jenny s Laylou vydají na válečnou výpravu do lesa, ale nějak se jim to vymkne z kontroly, když Jenny skončí sama v lese a Layla zase v cele spolu s Thomasem. Podaří se Brianovi získat čas? Nebo ho jen všichni vodí za nos a on stejně později zaplatí svou daň? To a ještě více se dozvíte v tomto i dalším pokračování našeho příběhu...

17.07.2010 (15:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 739×

Kapitola 20

Brian

„Ale ale ale… návrat ztraceného syna? Už jsem si myslel, že jsi na svého starého otce zanevřel.“ Seděl si tam na tom jeho odporném trůně vlastní samolibosti a šklebil se na mě tím svým obvyklým já-mám-v-rukou- život-světa úsměvem. „Copak si srdce mého potomka přeje? Hmm?“ Pomalu se zvedl a začal přecházet po místnosti. Všude byla tma a příšeří a ze všech koutů sem doléhalo zoufalé kvílení navždy zatracených duší.

„Víš dobře, že bych o nic nežádal, kdybych neměl jinou možnost,“ odsekl jsem a přejížděl jsem očima jeho tvář, až jsem se zastavil u očí. Byly tak děsivě necitelné a byly o to děsivější, že byly stejné jako ty moje. V šedi jejich chladných hloubek se utápěly tisíce duší.

„Ach ano. Ta dívka… jakže se jmenovala? Oh promiň, jmenuje? Stále zapomínám, že ještě žije. Je totiž tak blízko, že už ji vlastně považuji za dalšího člena rodiny,“ usmál se prohnaně a sledoval směsici pocitů, které se ve mně začaly míchat.

„O čem to mluvíš?“

„Já jsem ti to neřekl? S Jenny mám totiž své vlastní plány. Ta dívka má v sobě obrovský potenciál.“ Klidně si jen tak procházel kolem mě a konverzačním tónem mi sděloval, že dívka, kterou miluju, má skončit takhle? Žít život, který vlastně ani životem není? Vzkypěl ve mně obrovský vztek a chtěl jsem se na toho, ani nevím jak ho vlastně nazvat, vrhnout.

„Otče,“ vydechl jsem místo toho a přinutil jsem se ke klidnému tónu. „Nikdy jsem tě o nic nežádal, ale prosím, dej mi jen víc času.“

„Ach synu,“ povzdechl si a podíval se na mě pohledem, který jsem u něj ještě nikdy neviděl. Jeho oči už nebyly tak chladné a kruté, ale měl jsem pocit, jako by se v nich mihl stín soucitu. „Největší chyba, jaké se někdo jako jsme my, může dopustit, je nechat se ovládnout lidskými city. My na ně nemáme právo synu. Nejsme tak nějak… úplně lidé, že ano?“ Začal přecházet po sále a jeho kroky se zlověstně rozléhaly do všech koutů.

„Můžu ti dát čas, ale k čemu ti bude? Její cesta už je určená. Můžeš to stále oddalovat, ale ona stejně bude muset jednou odejít a pak už bude patřit mě. Copak to nechápeš? Já jí teď nabízím něco mnohem lepšího než jen zestárnout a zemřít. Nabízím jí nesmrtelnost. Zůstane navždy tak krásná jako teď. Ani jedna vráska, žádný šedý vlas. Nic. A nebude ji to stát nic víc než - “

„ - život.“ Dořekl jsem za něj. „Nemůžu dovolit, aby takhle… existovala.“ Ano, existovala je to správné slovo. Její srdce bude naoko tlouci, aby zmátlo okolí. Ve tvářích bude mít falešnou červeň a v očích mdlou jiskru. Nic nebude skutečné. Jen iluze. Tak jako já. Jen mrtvá schránka pro černou zatracenou duši.

„Ale můžeš ji tak mít pro sebe navěky,“ odvětil ten, který se stále ještě nazýval mým otcem.

„To raději skončím v Tartaru než bych na něco takového přistoupil,“ odsekl jsem a vzpurně jsem mu hleděl do tváře.

„Nuže ať je tedy po tvém, dávám ti měsíc. Buď najdeš způsob jak obejít osud nebo stejně skončí tady dole,“ obdařil mě úsměvem a zmizel, aby mohl trápit nějakou ubohou duši.

Pomalu jsem se vydal ven ze sálu. Je tady ještě spousta věcí, které můj otec tady dole zanedbává, a když už jsem tady, uvedu je do pořádku. Některé duše tady trpí neprávem…

***

Jenny

„Laylo!“ Vrazila jsem do bytu a našla Laylu, jak se zdvihá ze země, kam se leknutím svalila z gauče. „Obleč se! Musíme jít. Asi vím, kde hledat Thomase!“ hnala jsem ji do ložnice, aby se oblékla.

„Cože? A kde si na to prosím tě přišla?“

„To je jedno. Prostě to vím, tak pohni!“

„No dobře, dobře, už jdu. Takže, kde teda jako má být?“ Layla nezněla moc přesvědčeně, ale já to prostě vím, že ta Ruby má pravdu. „Pamatuješ si jak jsme zabloudily v tom lese tu noc, kdy jsme sledovali Briana?“

„Jo, to byla sranda,“ uchechtla se Layla a natahovala si rifle.

„Tehdy jsme si toho nevšimly, ale bylo tam něco jako vchod do podzemí. Proto to tam ti dva chlápci hlídali.“ Prohlásila jsem vítězně.

„A ty si jako myslíš, že Thomas je právě tam jo?“ Podívala se na mě jako na blázna.

„No a? Musíme to aspoň zkusit. Maximálně nás odtamtud vyvedou zase nějací dva hlídači a bude to.“ Layla si jen povzdechla a obě jsme se vydaly na záchrannou misi.

***

Všude kolem nás bylo plíživé lesní ticho. Tiše jsem našlapovala, jen co noha nohu mine, a Layla se mi držela v patách. Voňavý lesní vzduch mi plnil plíce a moje očekávání se krok za krokem stupňovalo. Jako když hledáte chybějící dílek skládačky a něco se zaleskne pod stolem. Dokonce i Layla, jindy netečná a skeptická, jako by tušila, že jsme se konečně vydaly tou správnou cestou.

„Hm, ale tudy to určitě nebylo,“ zamručela a dala si ruce v bok.

„Bylo, poznávám tady ten strom, má takovou divnou… kde je ta větev?!“

„Jsme moc na severo-severo-západ, musíme se vydat víc na západ,“ mrmlala a nespouštěla oči z GPS.

„Ne. Šly jsme určitě tudy,“ nedala jsem se. „Ukaž.“

Jenže navigátor jako by zešílel, nechápavě jsem sledovala, jak se čísla na obrazovce překotně mění, aniž bych se hnula z místa.

„Asi nějaká chyba v magnetickém poli,“ mudrovala Layla.

Zakroutila jsem hlavou: „Tohle není kompas, to funguje jinak. Teda, když to funguje,“ dodala jsem kysele a přístroj vypnula. „I tak to ale posloužilo,“ dodala jsem zlověstně. „Jasně to ukazuje, že už jsme blízko.“

Layla se pousmála. „Tím, že to blbne? Vzpamatuj se, žijeme v jednadvacátém století,“ zaťukala si na čelo.

„No tak si třeba můžeš myslet, že tu mají nějakou rušičku,“ odvětila jsem. „No bezva, mobil mi taky nejede.“ Žádný signál.

V ten okamžik mě Layla zatáhla za rukáv. Přímo před námi se v lese zvedal malý pahorek zarostlý mechem a nízkými stromy, kolem něj bylo několik pařezů, některé čerstvé a některé téměř zarostlé. Celý les možná připomínal zanedbaný prales, ale tohle místo bylo trvale poznamenáváno lidskou rukou.

„Jdem se mrknout z druhé strany,“ zavelela jsem a vyrazila. Nedalo se říct, že by v zemi byly přímo lidské stopy, ale přesto bylo poznat, že je jiná než v okolí. Udusanější.

Pomalu jsem obcházela pahorek a zvědavě si jej prohlížela. Porozhlédla jsem se po okolí. Když jsme tu byly poprvé, musely jsme stát jen pár metrů naproti, ale po tmě jsme nic neobvyklého neviděly.

„Laylo, myslím, že to máme,“ zavolala jsem a fascinovaně hleděla na kamenný obrys připomínající dveře. Výplň byla celá zarostlá od mechu a kameny vypadaly hodně staře, ale při bližším pohledu bylo vidět, že mech je kolem dokola orámovaný černou škvírou.

„No vidíš to?! Ty dveře jsou jako květináč,“ pobaveně jsem se usmála a šla ještě blíž. „Jak se to asi otevírá?“ dumala jsem. „Myslíš, že to zvládneme otevřít? Chtělo by to nějakou páku…“

Přejela jsem prstem podél kamene a až nábožně pohladila jeho vrásčitou strukturu. Moje umělecká duše byla na vrcholu blaha. Ve starém kameni byly vytesané nějaké znaky, ale jejich přesnou podobu jsem se neodvažovala odhadovat. Tohle muselo být staré tolik let!

„Mohli bychom o tom vypracovat nějakou práci, co říkáš…“

Jenže nikdo mi neodpověděl. Les kolem mě byl prázdný.

***

Thomas

Probudily mě ostré hlasy a zvuk kroků. Někdo přicházel k naší cele. Promnul jsem si oči a s Danielem jsme na sebe vrhli krátký, ostražitý pohled. Věděli jsme, že každá změna, která nás čeká, bude k horšímu, jen jsme nevěděli, kdy nastane. Kdybych nebyl tak vysílený, začal bych se asi modlit.

Když přišli až k nám, ostré světlo mi oslepilo oči. Jak dlouho už jsme byli po tmě? Přemýšlel jsem. Držel jsem je pevně zavřené a snažil se zahnat jiskřičky pokaždé, když jsem je na pár sekund otevřel. Jakmile se mi vyjasnilo, měl jsem chuť začít výt jako vlk.

„No bezva,“ prohlásil Daniel. „Tobě přivedou holku a mně zase nic.“

Vyděšeně jsem zíral do Layliny povadlé tváře, neschopen promluvit. Oči jí neposlušně těkaly a přiblble se usmívala, když mě uviděla. Kolena se jí podlamovala, takže jí ten, který nám předtím přinesl vodu, nešetrně držel za ruce. Ten druhý pak lhostejně otevřel dveře cely a uvolnil místo prvnímu, který Laylu nechal nešetrně dopadnout k zemi.

Něco ve mně se sevřelo, když jsem viděl, jak jí vlasy padají přes zavřená víčka, a pokusil jsem se vyskočit, jako bych nevěděl, že mi to pouta nedovolí.

„Vy zmetci!“ zasyčel jsem do zad odcházejícímu muži, ale řetěz mě strhl k zemi a zaryl se hlouběji do rukou. Nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost.

„No, ale stejně na ní ani nedosáhneš, takže to zas až tak nespravedlivé není,“ utrousil Daniel.

„Sklapni a radši mi pomoz vymyslet jak se dostat z těch zatracených pout. Ty si tady přece ten zkušenější nebo ne?“odsekl jsem a snažil jsem se vykroutit z pout, která se mi zarývala do kůže touhou po mé krvi. Krev! Krev je přece kluzká. Mohlo by mi to pomoci vykroutit se z pout. Jistě, byl tu i mnohem méně drastický způsob jak se z toho dostat, ale vzhledem k tomu, že naši dozorcové nám tu vodu nenechávali, nic jiného mi nezbývalo. Pouta sama o sobě nebyla tak moc utažená, ale kůže na rukou se před nimi hrnula a to jim nedovolovalo dostat se dál než jen po výrůstek pod palcem. Začal jsem tedy poutům pomáhat v jejich krvelačném záměru. Hlavou mi blesklo: Bude to bolet, ale při pohledu na bezvládnou Laylu na protější straně cely jsem si dodal odvahu a pořádně jsem zakroutil rukou. Pálilo to jako čert, ale cítil jsem, že kůže už se pomalu rozdírá. O pár sekund později a po jednom velmi silném a bolestivém zakroucení, se kůže konečně protrhla a po zápěstí mi začaly stékat horké pramínky krve.

„Co to sakra vyvádíš?!“ sykl na mě Daniel a nechápavě zíral na mé snažení. V té tmě pochopitelně neviděl krev na mých rukou a tak jsem mu to vysvětlil.

„Ahá. To mě taky mohlo napadnout,“ řekl a začal také kroutit rukama v poutech.

Rychle jsem v rámci možností obrátil ruce tak, aby mi krev stékala směrem do dlaně a dostala se tak za náramky pout. Opatrně jsem začal pohybovat rukama v poutech nahoru a dolů abych krev trochu rozetřel, a pak jsem pomalu, velice pomalu, začal tahat ruce z pout. Šlo to hladce, ale pak se pouta zasekla na kostěném výrůstku pod palcem. Sakra! Blesklo mi hlavou, ale nevzdával jsem to. Nechal jsem krev stékat na výběžek a pak to ještě jednou zkusil. Pořádně jsem zatáhnul a pouta se začala pomalu sunout přes tu zatracenou kost. Asi po minutě usilovného snažení se přes něj konečně dostala a já jsem tiše zajásal. Rychle jsem vstal a dopotácel jsem se k Layle.

„Laylo?“ Jemně jsem ji pohladil po tváři a tiše jsem volal její jméno. Byla tak nevinná a její tvář jakoby zářila do temnoty naší pusté cely.

„Laylo, probuď se. No tak.“ Vyňal jsem sponu z jejích vlasů a otevřít její pouta už pak nebyl problém.

„To jsi tu sponu nemohl vyndat dřív?“ nadal mi Daniel, který se právě dostal z pout a ublíženě si třel zápěstí.

„Promiň, ale měl jsem dost starostí sám se sebou. Nemůžu myslet i na tvoje bebí,“ prohodil jsem ironicky a dál jsem se věnoval Layle. Vtáhl jsem si ji do náruče a šetrně jsem se ji snažil vzkřísit. Konečně otevřela oči a zaostřila na mě.

„Thomasi? Kde… kde to jsem? A co tady děláš? Šli jsme tě s Jenny hledat-“

„Jenny je tady taky!?“ přerušil jsem ji a starost o Jenny mi na chvilku zaplavila mozek. Pak jsem se trochu vzpamatoval a věnoval se zase naší momentální situaci.

„Musíme odsud vypadnout,“ šeptal jsem směrem k Danielovi, zatímco jsem Laylu opíral o zeď.

„Ti dozorci moc rozumu nepobrali. Podle toho jejich inteligentního rozhovoru bych to tipoval na rváče s iq houpacího koníka. Nemělo by být moc těžké je oklamat a následně zneškodnit.“ Daniel je sice pablb, ale občas má i dobré myšlenky.

„Fajn. Počkáme, až nám přinesou vodu a pak je zneškodníme. Ty pak vezmeš Laylu někam do bezpečí a já se zatím poohlídnu po Jenny. A pak si vychutnám tu mrchu Ruby,“ zavrčel jsem a vrátil jsem se ke svým poutům, abych zaujal čekací pozici.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování