OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 21. kapitola

25.07.2010 (18:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 795×

Kapitola 21

„Laylo? Laylo!!“ Jakoby se po ní zem slehla. Stála jsem sama uprostřed lesa a neměla jsem potuchy, kam se poděla. Pečlivě jsem začala zkoumat hlínu pod mýma nohama a snažila jsem se najít nějakou změnu v struktuře, která by mi napověděla, kam se mohla sakra propadnout, ale nikde nebyl ani náznak nějaké tajné díry v zemi. „Skvělé. Nejenom, že nevím, kde je Thomas, ale teď už ani nevím, kde je Layla. Jaký to úžasný vývoj situace,“ brblala jsem a opět jsem svou pozornost obrátila ke dveřím. „Nějak se to přece musí dát otevřít. Nějaké heslo… třeba Sezame otevři se!“ zkusila jsem, ale nic se nestalo.
„Hm… někde prostě musí být nějaká páka nebo tajné tlačítko,“ nedala jsem se a začala jsem prohledávat stěnu okolo vchodu. Odhrnovala jsem břečťan a zkoušela jsem mačkat každý hrbolek na skále. Už to vypadalo, že to budu muset vzdát, když se konečně zadařilo a já jsem pořádně zmáčkla výčnělek, který mi připomínal nos nějakého starce. Kamenné dveře přede mnou se začaly pomalu otevírat. Očekávala jsem rachot, který se většinou objeví, když posunujete tunu těžkou kamennou stěnu, ale dveře kupodivu nevydaly ani hlásku. Při bližším prozkoumání jsem zjistila, že dveře se pohybují pomocí malých koleček, které zvenčí nejsou vidět.
Stála jsem u vchodu a zírala do temnoty před sebou. Nikde ani náznak po nějaké pochodni nebo nedej bože vypínači.
„Nedá se nic dělat. Musím tam,“ povzdechla jsem si a s hlubokým nádechem jsem vkročila do chodby nebo co se tam vlastně ukrývalo. Jakmile jsem překročila práh, dveře se zase tiše zavřely a uvěznily mě tak v naprosto neproniknutelné tmě. Nebyl žádný rozdíl v tom, jestli mám otevřené nebo zavřené oči, tma byla pořád stejná.

Ještě chvíli jsem jen tak stála a pak jsem se odhodlala udělat další krok. Jakmile jsem ho udělala, všude podél zdí se rozsvítila mdlá světla. Byla jsem opravdu v nějaké chodbě, hodně dlouhé chodbě, a vypadala, že se v ní nezametalo nejmíň dvě staletí. Všude bylo plno špíny a ze stropu visely pavučiny. Couvla jsem zpátky ke dveřím a hystericky začala hledat podobnou páčku. Prsty se mi motaly do zaprášených pavučin a měla jsem pocit, že by měla být podobně nalevo jako zvenku. Ovšem architekti tohoto veledíla zjevně neměli moc smyslu pro rovnováhu a symetrii. Ruce mi bezradně poklesly podél těla a na čele vyskočily kapičky potu. Tohle bylo špatné. A pak najednou přímo vedle mě, pod malým blikajícím světýlkem, vyčuhovala ze zdi lesklá kovová páka s ozdobným zakončením. Na rozdíl od všeho kolem nebyla zašlá stářím, ale naleštěná, jako by se jí dotýkaly tisíce rukou.

Bleskově jsem po ní hmátla a plnou vahou se zapřela, abych ji dostala dolů. Člověk tak nějak automaticky předpokládá, že když něco míří doleva, bude nutné to zvrátit doprava a naopak. Jenže tahle vymoženost se nehla ani o píď. Bezva, tak jinak. Zapřela jsem se nohama o stěnu a rvala ji ven, k sobě, potom se ji pro změnu pokoušela zarazit ještě víc do zdi. Pramínky potu mi stékaly po tváři, jenže tím mé výsledky končily.

Mé dlaně byly zarudlé a bolavé a konečně jsem pochopila, proč je ta věc tak dokonale nablýskaná. Poslední záchranou bylo dostat tu páčku ještě víc nahoru, úplně ke zdi. Ale to taky nešlo. Kolena mi vypověděla službu a já se svezla k zemi. Přede mnou byla děsivá chodba, která asi po padesáti krocích končila. Pokoušela jsem se zaostřit, kterým směrem se lomí, ale bylo jasně vidět, že zdi vedou podél až k samému konci. Příšerná představa, že cesta nejen že nevede zpět, ale ani dál, mi sevřela srdce jako ledová dlaň. Tohle nebyla cesta někam, to byla místnost! Možná vězení! Hrob! Skryla jsem si tvář do dlaní a cítila, jak se mi chvějí ruce. Přece nemůžu umřít, opakovala jsem si. Proč teď? Proč jsem sem lezla?! Proč jsem tak nepoučitelně blbá! Měla jsem chuť začít mlátit hlavou do stěny. Možná by to nebylo špatné... smrt by přišla rychleji. Můj mozek mi okamžitě poskytl dávno zapomenutou informaci, že nejvíc trpěli odsouzenci, kteří vyhladověli v hladomornách. Jenomže tady žádná jáma v zemi nebyla, aby to bylo snazší. Abych měla naději. Plaše jsem se podívala vzhůru a ulevilo se mi. Ani kyvadlo tu nebylo...

Celá tahle situace byla tak absurdní. Ještě před několika hodinami jsem seděla doma. Tak jako kdokoliv jiný, mohla jsem si zapnout televizi, nebo si číst na pc šílené historky plné tajemných postav, odvážných hrdinek a nevím čeho ještě. Pěkně si velebit před monitorem. Ale to bych nebyla já, abych zase do něčeho neskočila přímo po hlavě. Na mysl mi znovu přišla myšlenka kyvadla, jako znamení neúprosného času, který se krátí. A potom jsem vyskočila jako pomatená. Jáma! Jáma! Zvonilo mi v uších. Já jsem ale idiot! Chodba nevedla do stran, ona vedla dolů. Byly tam schody. Ztrácely se ve tmě, tak jako všechno u podlahy.

Ruby

Udržet myšlenky na uzdě bylo čím dál tím těžší, ocitla jsem se ve slepé uličce. Brian Morgan zmizel z povrchu zemského. Věděla jsem, kam šel, ovšem že jsem to věděla, a o to víc nesnesitelné bylo to čekání. Thomas měl o mě zkreslenou představu a v Brianovi viděl ztělesněnou dokonalost. Nepochyboval, že až se Morgan vrátí, udělá ve všem pořádek. Sešle na mě hromy blesky, nebo něco podobného. Ta představa mě rozesmála...

Jenny i Thomas se připojí na druhý břeh, tak bylo rozhodnuto. Jenny tam měl přivést Brian, Thomase já. Brian ať si klidně škemrá, já ale rozkazy plním. A splním je velice brzy. Samozřejmě, že Brian nemá o mém úkolu ani potuchu. Asi by se hodně divil, kdyby zjistil, v čem všem má jeho drahý tatíček prsty. Ale i ten má své rozkazy z vyšších míst. Nikdo se nemůže vzpouzet Smrti.

Nemohla jsem už dál sedět v té tmavé kanceláři, či co to vlastně bylo. Musela jsem na vzduch, pročistit si hlavu a vymyslet co dál.

Procházela jsem starými chodbami v podzemí, které tvořily složitý labyrint. Bylo tu mdlé, mihotavé světlo a plno prachu a pavučin. Mechanicky jsem střídala levou a pravou nohu a mnula si rukou spánky. Nesnesitelně mě bolela hlava. Cestu jsem znala zpaměti i poslepu, ale i tak mi přišla nekonečně dlouhá a únavná. Neustálé střídání směrů, hned příkré schody vzhůru, hned zase točitá ulita dolů, pak úzká cestička se zábradlím a neproniknutelnou propastí. Byla jsem zvyklá nedívat se dolů do té tmy, tyto prostory byly podivné. Někdy se mi zdálo, jako by se labyrint měnil ze dne na den, jindy jsem slyšela podivný šramot a zvuky kroků. Chodit tu nebylo příjemné, ale musela jsem si zvyknout. Kdyby se sem dostal nějaký vetřelec, nikdy by odtud sám nevyšel. Po cestě jsem neustále přemýšlela. Všichni lidé mají ono pověstné datum pevně vyryté v kameni za řekou a všichni k němu jednoho dne přijdou. Taková nehoráznost, aby někdo z nás, poslů smrti, někoho tak úpěnlivě držel při životě, jako to udělal Brian, byla nevídaná.

Jenny už měla dávno projít bránou, dunělo mi v hlavě. Je těžké se pohybovat v blízkosti duší, které jsou narušiteli rovnováhy... Nechápu, jak to mohl Brian vydržet. Svého otce ale určitě nepřemluví, to bylo jisté. Smrt je neúprosná, spravedlivá. A rovnováha je základem všeho. Někde přede mnou se ozvaly tiché duté zvuky. V ten okamžik mi hlavou projel šílený impuls, až jsem zavrávorala. Zaostřila jsem do tmy před sebou a pozorně naslouchala. Byla jsem už blízko východu, už scházelo jen pár posledních schodů nahoru, abych se ocitla ve vstupní chodbě.

Jenny

Zírala jsem do tmy před sebou na místo, kde jsem tušila schody. V mojí hlavě se právě odehrával nelítostný souboj dvou hlasů, jestli mám udělat krok do neznáma nebo ne. Nakonec zvítězil ten, který byl pro tu sebevražednou odpověď ANO. Pustila jsem se stěny, ke které jsem se dosud křečovitě tiskla a s hlubokým nádechem jsem vykročila. Opatrně jsem šátrala nohou v temném prostoru u podlahy a modlila jsem se, aby už konečně narazila na pevnou podložku. Asi po půl minutě, co jsem tu nohu spouštěla, se moje špička lehce dotkla prvního schodu. Hrozně se mi ulevilo a odhodlala jsem se položit tam i svou druhou nohu, která stále ještě spočívala na podlaze chodby.

„Tak fajn Jenny, jdeme,“ povzbuzovala jsem se a začala jsem pomalu sestupovat níž a níž po schodech, které možná ani nikam nevedou. Šátrala jsem po zdi, protože tady nebylo ani zábradlí, kterého bych se mohla chytit, kdybych šlápla vedle. Všechny moje smysly byly vybičované k naprosté soustředěnosti a vnímala jsem každou změnu struktury na zdi, každé zavanutí nejjemnějšího průvanu a každé slabounké šustnutí a zaskřípění kamínku pod mýma nohama. Připadala jsem si tak strašně zranitelná a nemotorná až jsem se tomu v duchu musela smát. Smála bych se i nahlas, ale obávala jsem se, že pokud to udělám, začnu brečet strachy. Najednou jsem před sebou vycítila zeď. Začala jsem panikařit, že jsem tady nadobro uvízla, ale pak jsem za tou stěnou nebo to taky klidně mohly být dveře, v té tmě se nedalo nic rozeznat, zaslechla kroky. Strašně jsem se lekla a málem jsem omdlela hrůzou, když mi najednou projela hlavou šílená bolest a já jsem se najednou ocitla opět na těch bezútěšných pláních, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát, jsem stála na opačné straně řeky před velkým kamenem, který byl pokryt daty a jmény. A ještě jedna věc. Cítila jsem, že tady tentokrát nejsem sama. Rozhlížela jsem se kolem, ale zatím jsem nikoho neviděla.

Věnovala jsem opět pozornost tomu kameni. Přejížděla jsem ho pohledem a pak se moje oči zastavily na jménu, které mi bylo neskutečně povědomé. Bylo to totiž moje jméno. Stočila jsem pohled na datum a dech se mi zastavil. Došlo mi, že to nejspíš budou data úmrtí, to co mě zarazilo, bylo, že to moje je už skoro měsíc staré.

„To není možné,“ vydechla jsem nevěřícně.

„Ale ano je. Zvlášť pokud někteří neuposlechnou rozkazy.“ Zpoza kamene se vynořila ta dívka z mého snu, Ruby.

„Ty?!“ vyvalila jsem na ni nevěřícně oči. „Ty přece neexistuješ! Jsi jen výplod mojí fantazie!“ Pokusila jsem se ji přesvědčit, že je jen přízrak, ale ona se pořád nějak nechtěla rozplynout a zmizet jako pára nad hrncem.

„Bohužel pro tebe jsem až moc skutečná,“ obdařila mě prohnaným úsměvem a v tom se vidina rozplynula a já jsem opět stála na konci schodiště. Teď už jsem si byla jistá, že přede mnou jsou dveře a že někde za nimi, možná že jen pár kroků, je ona. Nedalo se ale nic dělat, musela jsem dál. Musela jsem najít Laylu…

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 21. kapitola: