OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 22. kapitola

30.07.2010 (18:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 680×

Thomas

Seděli jsme v naší cele a čekali jsme na dozorce s vodou. Asi za dvacet minut se ozval šramot klíčů a přiblblý řehot. Zbystřil jsem a tělo se napjalo v očekávání akce. Dveře se otevřely a v nich se objevil menší z těch dvou hňupů, co na nás mají dohlížet. V ruce nesl pár lahví balené vody. Pokradmu jsem mrknul na Daniela a ten nepatrně přikývnul.

Všechno ostatní pak bylo velice rychlé. Jako by nám čas ustupoval na pomoc. Tam, kde oni udělali jeden pohyb, my jsme se otočili několikrát. Museli jsme být jako mlhavé vidiny, tančili jsme děsivě rychle, tiše a přesně. Byli jsme dobří, sakra dobří na to, aby si dovolili nám nedotáhnout pouta.

Ruby měla málo času na obstarání si kvalitní posádky. Tihle muži byli ke své smůle živí, ne jako my. Ale ani ona nebyla tak naivní a nám bylo jasné, že nás čekají těžší překážky, než ti, kteří se během chvilky omráčeně opírali o stěnu. Daniel se spokojeně protáhl a vesele pohodil hlavou. „Zlepšuješ se,“ mrkl na mě.

„Nebudu do podzemí odvádět veverky?“ zeptal jsem se potěšeně.

„Zas tak moc jsi se nezlepšil,“ usadil mě, ale v očích mu zajiskřilo.

To už jsem klečel u Layly a pokoušel se ji probrat. Jenže nereagovala. Její dech byl mělký a nepravidelný.

„Co jí dali?“ zeptal se Daniel.

„Vím já...“ odtušil jsem a zkoušel nahmatat tep. Naštěstí byl v normě.

„Musíme jí nějak probrat,“ uvažoval Dan, „nemůžeme jí nést, zdržovalo by nás to. A taky nemám čas při boji kontrolovat ještě další tělo, s vlastním mám starostí až až.

„Já jí tu nenechám,“ prohlásil jsem pevně.

„Tady jí nic nehrozí,“ namítal Daniel, „můžeme se pro ni vrátit třeba později... dobře, tak ne,“ ustoupil, když viděl, jak se tvářím. „Ale jestli jí vezmeš s sebou, prokážeš jim velkou službu. Neprojdeme.“

Nemohl jsem se rozhodnout, měl pravdu. „Dobře. Tak já tu zůstanu a ty můžeš jít.“

Zaváhal, ale pak se vydal na cestu.

***

Jenny

Několikrát jsem se hluboce nadechla a čekala. Vteřiny se vlekly, vzduch ztěžkl. Mihotavé světlo trochu pohaslo, nebo se mi to možná jen zdálo. Přede mnou byla mlčenlivá temnota, chladná, ale už ne děsivá. Začala jsem pochybovat, že Laylu najdu právě tady a pomalu se moje podezření stávalo jistotou.

A potom se šero opatrně pohnulo. Tma přímo naproti se jemně zavlnila a kradmé zachvění vzduchu olízlo mou tvář. Stála jsem trpělivě, bez pohnutí. Věděla jsem, kdo přede mnou stojí.

„Jenny,“ řekla Ruby bezbarvým, nepřekvapeným hlasem a její silueta vystoupila ze stínu. Mohla jsem vidět nepatrnou křivku u jejích úst, jak se usmála, a v očích se jí při pohybu hlavy odrazilo nepatrný záblesk. „Hledáš Briana?“ ušklíbla se.

Fascinovaně jsem ji pozorovala a čekala, jestli nezmizí. Moje sny nezískávaly fyzickou podobu každý den. Její vlasy byly ve skutečnosti plavé, ale tady tonuly ve tmě. Spousta dívek by za její podobu dala vše. Ne, že by byla Ruby tak krásná, ale něco... něco v jejích očích muselo každého přinutit se zastavit. Byly to ty její mlhavé oči, s šedivými skvrnkami, které se jako oblaka mlhy převalovaly ze světlé na tmavou. Byly to oči, které mi byly důvěrně známé. Brianovy.

„Nerozumím tomu,“ zašeptala jsem. „Kde je Layla? Thomas? Brian?“ Hlas se mi s každým jménem vytrácel někam do neznáma.

Zamyslela se a zkoumavě si mě prohlédla. „On ti toho opravdu moc neprozradil, viď?“ Její oči se vpíjely do těch mých a měla jsem pocit, jako by si právě četla v mé hlavě jako v otevřené knize.

„Ale ty už přece jen něco víš,“ pobídla mě.

„Řeka,“ začala jsem drmolit, „viděla jsem řeku. Taky kámen, datum – moje datum a bylo staré. Taky tmu. Šeď. Chlad. Viděla jsem sebe sama na obraze v galerii, ale ta tvář mi byla cizí. Zdály se mi podivné sny a měla jsem pocit, že jsem někde, kam nepatřím. Viděla jsem nekonečné pláně a ševelící vítr, jak pročesává dlouhou trávu, která se dotýká mých dlaní.“

„Jsou věci mezi nebem a zemí, Jenny, které nejsou souzeny je pochopit každému. Tobě ale ano. Chtěla bys je pochopit?“ usmála se.

„Chci najít Briana, Laylu a Thomase,“ zavrčela jsem. Můj zhmotněný sen se nechoval zrovna podle mých představ. „Chci jít ven z téhle díry. A chci se zbavit těch nočních můr.“

Ruby se zamračila. „Jenže tvůj lidský život už skončil. Trochu jinak, než končívá ostatním, ale už ho nechytíš, to mi věř. Je pryč. Teď se musíš rozhodnout. Buďto budeš následovat mě a já tě dovedu tam, kam měl ten zmetek Brian, a kde se taky setkáš s Thomasem, pokud má ten blázen trochu rozumu v hlavě, a nebo...“

„Nebo?“

„Nebo nic, Jenny. Nic. Život nejde prodloužit, napnout, nastavit nebo vykoupit. Prostě nejde.“

„A když přijmu?“

Její oči nadějně zajiskřily. „Budeš jako já a jako Brian. I Thomas bude takový. Tak, jak to mělo být už dávno, kdyby jeden z nás neselhal. Ale i Jemu bylo jasné, že se Brianovi nedá zrovna moc věřit, proto pro jistotu poslal ještě mě. A dobře udělal.“

„Kde je Brian?“

Pokrčila rameny. „Nevím. Tohle byla jeho poslední šance, zkouška... Zklamal. Ale já jsem vždycky věděla, že je něco s Brianem špatně. Už ty obrazy, pche. My nemáme svědomí, Jenny. My nepotřebujeme vytěsnit ze svojí hlavy ty, kterým už odtikává poslední minuta. Čeká ho řízení, nebo něco na ten způsob. Asi přestane být tím, čím je, když to už není schopen dělat. Nejspíš ho... nejspíš ho čeká NIC.“

„Nic?“

„Prostě konec. Tečka. To, co všechny duše. Jednou to potká i mě. Ale to bude ještě za hodně dlouho,“ usmála se. „Já totiž s tím, co je můj úkol, žádné potíže nemám.“

„Jste vrazi.“

Rozesmála se. „Vrazi? Ne. To můžete být vy, lidé. My jenom víme, kdy kdo zemře. A odvádíme jeho duši, aby nebloudila. Ještě chvíli by ten idiot experimentoval a udělal by z tebe upíra, proboha.“

„Jo. Jasně.“ Právě jsem toho měla po krk. Já se na léčení přivést nenechám, já tedy ne. Měli by si líp hlídat svoje chovance, aby se jim tu takhle nepotulovali. „Je mi líto,“ řekla jsem. „Nerozumím ale vůbec ničemu. Odcházím.“ A taky že jsem to udělala. Rázně jsem vykročila ke schodům a s železnou odhodlaností se drápala nahoru.

„Tomu neutečeš, Jenny.“

Byla jsem odhodlaná najít Thomase. Musel tu přece někde být. Jako první ale musím nějak otevřít ty zatracené dveře.

Odhodlaně jsem se vrhla na páku a začala s ní zuřivě bojovat. Bylo mi ukradené, že mě Ruby tiše pozoruje. V téhle situaci může být jenom jeden vítěz a to budu já.

Jenže po několika minutách usilovného lomcování se opět nic nezměnilo. Rezignovaně mi poklesly ruce, dnes už asi po sté, a zkroušeně jsem zůstala na páku civět s vědomím, že mě dostaly moje vlastní výplody fantasie.

V tu chvíli dveře povolily. Skoro jsem si myslela, že je to nějaká moje telepatická schopnost, ale podle toho, jak se Ruby zatvářila, v tom bylo něco jiného. Ty dveře někdo otevřel zvenku.

Byl to ten „myslivec“, „voják“, no prostě ten muž z lesa. Tenkrát to všechno začalo, došlo mi trpce. Když jsme se s Laylou rozhodly sledovat Briana a potkali ty dva. Už tehdy mi mohlo dojít, že těch náhod je poněkud příliš. Vzpomněla jsem si na jméno. Daniel.

Ale mě si tedy zrovna moc nevšímal, i když mě nepochybně poznal. Ostražitě sledoval Ruby. Bylo to zvláštní, ale můj výplod fantasie nehnul ani brvou. Tvářila se jako někdo, kdo nic nemá, ničím není a nic ho nečeká, komu nic nehrozí.

„Hledal jsem vás,“ zašeptal Daniel.

Ruby z něj nespustila pátravý pohled. „Mrzí mne, že jsem vám to nemohla všechno pořádně vysvětlit,“ řekla pevně. „Ale Brian je zrádce, neposlouchá rozkazy. A vy jste jeho skupina.“ Mluvila klidně, ale byla připravená vrhnout se mu po krku. Trochu se nakrčila, stejně jako Daniel, a o mě ani nezavadili pohledem.

„Chápu,“ řekl. „A nemám vám to za zlé. Neměl jsem ani tušení, co Brian s Thomasem dělají. Je jenom správné, že se události daly do pohybu a opět zavládne rovnováha.“

„Kde je Thomas?“

„S Laylou, ale ta je ještě omámená. Budou někde na cestě z podzemí. Asi se jí bude snažit dostat někam do bezpečí.“

„Jako kdyby nám záleželo na nějaké Layle... Ta má ještě před sebou spoustu dní. Měl by spíš chránit sebe,“ řekla Ruby. „Dobrá tedy. Brian už nemá své pravomoce, předpokládám, takže od této chvíle přijímáš rozkazy ode mě. Tvá loajalita nezůstane neodměněna.“

„Nečekám odměnu. Jednám podle pravidel. Tak, jak je to správné,“ odvětil kysele. „A nemám radost z toho, jak se situace vyvinula. Upřímně doufám, že se vrátí Brian.“

„Toho čeká soud. Doufat si můžeš, do té doby jsi ale pod mým velením. Možná se nedočkáš odměny, ale snadno by ses mohl dočkat trestu...“

Daniel zatnul čelisti, ale neodporoval.

„Najdi Thomase. Neměl bys s ním mít sebemenší problém. Postarej se o to, abys ho měl neustále na očích a aby neprovedl nějakou hloupost.“

Daniel Ryan jen suše přikývl a odešel. Dveře za ním zapadly.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 22. kapitola: