OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 23. kapitola

06.08.2010 (19:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 688×

Kapitola 23

Seděl jsem v cele a zíral na Laylu. Pomalu začala přicházet k sobě.

„Thomasi?“ zašeptala. „Kde… kde to jsme?“ nechápavě se rozhlížela kolem a rychle mrkala svými dlouhými řasami. Její vlasy nebyly ohnivě rudé, jak jsem byl zvyklý, ale byla z ní teď úplně obyčejná rusovláska. Byly mdlé a nevýrazné, ale přesto mě uchvacovaly. Potřásl jsem hlavou, abych si ji pročistil a podíval jsem se jí do očí.

„Jsme v cele na naší základně. Jak ti je?“ Začala se pomalu zdvihat ze země tak jsem rychle přiskočil a pomohl jsem jí na nohy.

„Je mi fajn. Kde je Jenny? Stály jsme obě v lese před těmi dveřmi ve skále a já se chtěla jít podívat z druhé strany, jestli tam není nějaká páka nebo tak a tam byli nějací chlapi a pak už si pamatuju jen to, jak mě sem hodili a pak zase tma.“ Vychrlila ze sebe jedním dechem. „Co když jí něco udělali?“ začala hysterčit a vyrazila ke dveřím.

„Počkej! Nemůžeš si jen tak vykračovat po chodbách. Jsou tam hlídky,“ zarazil jsem ji.

„Ale Jenny je tam někde sama. Musíme ji najít.“ Tvrdohlavě se drala přese mě dopředu a nechtěla mě poslouchat.

„Fajn. Dobře. Půjdeme najít Jenny, ale ty se budeš držet hezky za mnou.“ Přikývla a já jsem prošacoval ty dva chlápky, které jsme s Danielem zlikvidovali.

„Tu máš,“ řekl jsem a podával jsem jí nůž, který měl jeden z nich za pasem. „A neubliž si prosím,“ opatrně si nůž vzala a nechápavě na něj koukala.

„K čemu mi jako bude?“

„Ty si myslíš, že ti, co tě sem dotáhli, tě nechají jen tak kliďánko zase odejít a ještě ti na cestu zamávají?“ odsekl jsem jí a bez dalších řečí jsem vyšel ven. Layla dlouho neotálela a byla mi v patách.

***

„Vidíš něco?“ šeptala za mnou Layla a snažila se přese mě nakouknout za roh.

„Ne, ale to neznamená, že tam nejsou.“ Byli jsme už skoro venku. Vyrazil jsem opatrně zpoza rohu a rozhlížel jsem se na všechny strany.

„Dobrý. Můžeš,“ mávl jsem na Laylu a ta se jako střela okamžitě přesunula za moje záda.

„Tohle je fakt dost strašidelný,“ konstatovala a tiskla se mi na záda. Nemůžu tvrdit, že by mi to nebylo příjemný, ale teď jsem se musel soustředit a tímhle mi moc nepomáhala. Trochu jsem od ní poodstoupil a zaposlouchal jsem se do tmy před sebou. Zpoza dveří byly slyšet hlasy.

„Já s váma teda rozhodně nikam nejdu!“ Jenny? No jasně, slyším Jenny a ten druhý hlas…

„Nikdo se tě na tvůj názor neptal.“ Daniel! Ten bastard! Já věděl, že jednou ho budu muset zabít.

„Co je? Co slyšíš?“ Layla za mnou netrpělivě přešlapovala a snažila zachytit nějaké zvuky.

„Je tam Jenny. Daniel ji chce někam odvést.“

„Daniel? To je ten, co byl s náma předtím v cele?“

„Jo, přesně ten,“ přitakal jsem a skřípal jsem zuby.

„No, to je ale rychlý obrat situace, nemyslíš?“ Zazubila se na mě, ale hned ji úsměv přešel, jen co viděla můj pohled.

„Ty zůstaň tady a já se o něj postarám, potom vezmeš Jenny a vypadnete odsud, jasný?“ Držel jsem ji za ramena a upřeně jsem se jí díval do očí. Pomalu přikývla.

„Fajn, tak se připrav.“ Zaběhla za roh a já jsem vyrazil ke dveřím.

***

Jenny

„Pusť mě! Slyšíš?! Já nikam nejdu!“ zmítala jsem sebou v Danielově pevném sevření a snažila jsem se mu vykroutit. Přišla jsem najít Laylu a Thomase a to taky udělám a nějaký Daniel mi v tom nezabrání.

„Nemůžu tě nechat jít, Jenny. Nemůžu porušit rovnováhu. Musím to napravit.“ Zdálo se mi to, nebo v jeho hlase opravdu zazněla lítost?

„Okamžitě ji pusť Danieli!“ Dveře se rozrazily a v nich stál Thomas. Ještě nikdy jsem v jeho obličeji neviděla takový výraz. Potkat ho teď v noci na ulici, asi bych se hodně bála. Z jeho očí sršely blesky a vzteky těžce oddychoval.

„Thomasi, copak to nechápeš? Je to naše práce a ona musí na druhou stranu!“ Daniel trochu povolil sevření a já jsem toho okamžitě využila a vyklouzla jsem mu. Přeběhla jsem k Thomasovi a stoupla jsem si za jeho záda. Pak se za námi vynořila Layla.

„Laylo!“ vykřikla jsem a objala jsem ji. „Myslela jsem, že už tě ani nenajdu!“

„No, tak jsi mě našla. A teď odsuď vypadněme. Tohle místo je hrozně depresivní,“ prohlásila a nervózně mrkala po Danielovi. Měla strach a já ostatně taky.

„Ty víš, že je nemůžu nechat odejít Thomasi,“ promluvil Daniel a díval se na bratra takovým tím omluvným psím pohledem. Byl jen figurkou a brzy to pochopil i Thomas. Ruby zatím tiše vyčkávala za Danielem a s pobavením pozorovala jejich rozhovor.

„To už by stačilo,“ prohlásila unaveně po chvilce a brácha po ní hodil zamračeným pohledem. „Nemáme zase tolik času. Laylo,“ obrátila se na ni, „nemusíš mít strach. Upřímně doufám, že nám odpustíš tohle nedorozumění. Teď tě ale musím požádat, abys odešla. Cestu si pamatuješ a vidím, že už se držíš na nohou bez problému. Běž domů, tady nemáš co dělat.“

Layla i Thomas zalapali po dechu. „To teda nevím proč domů,“ zasyčela. „Spíš na policii, ne? Co je tohle za šaškárnu? Ublížení na zdraví, únos a vydírání.“ Znechuceně si je prohlédla. „Je nás o jednoho víc než vás. A Jenny dělala karate. Vrátíte se do ústavu.“

Vlastně mi to nepřipadalo jako tak špatný nápad... „Ne, Laylo,“ řekla jsem a Thomas na mě nechápavě pohlédl, „uděláš, co ti řekla. Musíš mi věřit. Nevolej policii.“ Skoro jsem šeptala a udivení v kamarádčině tváři se zvětšovalo. Jenže Layly se tahle záležitost netýkala, to snad moje dokonalejší dvojče bylo schopné pochopit, ne? Významně jsem se mu podívala do očí. Porozuměl.

„Udržíš se na nohách?“ zeptal se eL.

„Cože?! Zbláznil ses? Já... nechci nikam jít.“

„Laylo, buď rozumná,“ prosila jsem ji.

„Rozumná? Proč? Vy mi něco tajíte. Všichni tady... Oni vás vydírají?“ zaútočila najednou. „Ano, vyhrožují vám, proto to děláte. Chcete mě zachránit? Ale já vás tady nenechám! Znám tyhle praktiky!“

Thomas si promnul spánky. „Ano, víme víc než ty. A tvoje nevědomost tě chrání... Copak ses nikdy nedívala na nějakou detektivku? Nikdo nikoho nevydírá, jen ty nemáš ve všem úplně jasno, rozumíš? A vsaď se, že bys nechtěla mít ve všem jasno. Takže se vrátíš domů. Podmínkou je nevolat policii a nebát se. Všechno ti vysvětlíme až... až přijdeme domů.“

Layle se v očích zaleskly slzy. „A přijdete?“ zaprosila. „Přijdete?“

„Přijdou,“ řekla Ruby pevně a jistě a v jejím výrazu se odrážela pravda jejích slov. Řekla slibuji takovým způsobem, jakým já bych to nikdy nedokázala. A Layla na ní zůstala viset, nespouštěla pohled z jejích rtů a zdálo se mi, jako by se uklidnila, znovu se nadechla po několika minutách pod vodou. Uvěřila. Neměla ponětí, že pravdu jí nevyzradí Ruby, ale Thomasova loučící se strnulost, když se vydala na cestu. Chytila jsem ho za ruku a on tu moji pevně stiskl.

„Půjdeme,“ zašeptal.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 23. kapitola: