Portréty smrti: 25. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Omlouvám se čtenářům za tak nehorázné zpoždění, ale tak snad to další kapitola nějak vyžehlí. Jenny stane před Brianovým otcem a má před sebou těžká rozhdnutí. Rozhodne se splnit přání svého soudce, ale má jisté podmínky. Jestli na ně Brianův otec přistoupí nebo ne, to se dozvíte v tomto pokračování Portrétů smrti. Přeju příjemnou zábavu.

20.08.2010 (18:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 755×

Kapitola 25

Konečně jsme přirazili o břeh a já jsem se rychle drala ven z loďky. Celou cestu se na mě Brian nenávistně díval a mě to drásalo srdce. Ale taky Daniel s Ruby mě přiváděli k šílenství. Celou cestu na sebe štěkali jako dva psi.

„Tudy,“ zavelela Ruby, když jako poslední vylezla z loďky a vydala se dlouhou chodbou, která se před námi otevírala. Jakmile jsme do ní vstoupili, rozsvítila se mdlá nazelenalá světla a ozařovala nám cestu. Stěny chodby byly pokryté něčím, co mi připomínalo sliz, ale na omak to bylo suché. Chodba se různě kroutila a zatáčela, zdvíhala se a zase klesala. Připadala jsem si jako na horské dráze. Chvílemi se chodbou prohnal závan zatuchlého vzduchu, který s sebou nesl nářky duší. Otřásla jsem se a nervózně jsem se rozhlížela kolem.

„Neboj se, tobě se tady nemůže nic stát,“ utěšoval mě Thomas.

„Přesně, prakticky sem totiž patříš,“ zazubil se na mě Daniel a Thomas ho za to spražil pohledem.

„No co? A ne snad?“ pokrčil jen Dan rameny a tázavě se podíval na Ruby. Ta jen zavrtěla hlavou a dál si ho nevšímala.

„Myslel jsem to tak, že je tady s námi a my ji ochráníme ty pako,“ vyštěkl Thomas ještě rychle na Dana, než ho Ruby umlčela vražedným pohledem. Pak se otočila a zase vykročila. Vedla nás všemožnými chodbami a chodbičkami a já jsem chtě nechtě musela obdivovat, s jakou jistotou vždycky trefí tu správnou.

Konečně jsme se zastavili před velkými dveřmi z černého dřeva. Z uměleckého hlediska byly ty dveře nádherné. Moje duše umělce doslova předla blahem nad obrazci vyřezanými do pečlivě opracovaného dřeva, ale jinak jsem se musela otřást znechucením a strachem. Obrazce vyjadřovali různé způsoby smrti. Od kanibalismu, přes ukřižování a upálení až po roztržení koňmi.

„Počkejte tady,“ rozkázala nám Ruby a sama vešla dovnitř. Zůstali jsme sami a ticho kolem mě doslova drtilo. Vzduch tady byl těžký, jakoby už každou chvíli nemohl unést tíhu kilometrů země nad ním a chtěl se na nás zřítit a navždy nás tu pohřbít. Dalo by se říct, že mě tu jímal jakýsi pocit klaustrofobie. Při pomyšlení na to, že bych tady měla trávit staletí, jsem se otřásla.

„Neboj se, všechno bude dobrý,“ začal mě utěšovat Thomas, který si moje otřesení vyložil jako strach z nadcházející situace.

„Já se nebojím,“ odvětila jsem pevně. Ano, nebojím se toho, co přijde. Pokud tak budu moci být s Brianem, klidně zaprodám duši ďáblu.

***

„Pane, jsou tady.“ Ruby nakráčela rázným krokem do sálu a uctivě se poklonila muži na velkém trůně.

„Výborně!“ zajásal muž a jeho mrazivý hlas byl zbarven nadšením. Nadskočil na svém trůně a div že nezatleskal. „Pak tedy soud může začít. Přiveď je prosím.“ Ruby se na jeho rozkaz rychle vydala na konec sálu a rozrazila masivní dveře, jako by vážily jen pár gramů a ne aspoň tunu.

***

Ozvala se rána a dveře se rozletěly. Poplašeně jsem od nich odskočila.

„Soud může začít,“ zazubila se na mě Ruby a pokynula nám, abychom šli za ní. Zhluboka jsem se nadechla a následovala jsem ji do velkého sálu. Thomas s Danielem mi byli v patách a jejich oči ostražitě kmitaly ze strany na stranu. Když jsem vešla dovnitř, málem jsem zapomněla dýchat. Ta místnost byla obrovská! Z místa, kde jsem stála, nebylo vidět na konec sálu a bylo jedno, jestli jste se dívali před sebe, napravo nebo nalevo. Naše kroky se nesly prostorem, aby se k nám po nekonečně dlouhé době vrátily jako ozvěna.

A pak jsem před sebou uviděla jeho. Našeho soudce. Seděl na něčem, co začínalo mít podobu trůnu. Z dálky vypadal docela hezky, ale bylo by hloupé očekávat, že tady dole snad narazím na něco krásného a oku lahodícího. Když jsme přišli blíž a já jsem konečně mohla vidět zblízka jak trůn, tak i muže, který má soudit mě i Briana, zdvihnul se mi žaludek. Vysoký kamenný trůn by nebyl až tak špatný, nebýt toho, na čem byl postaven. Všude kolem něj byly kosti. Lidské kosti. Na některých ještě stále ulpívaly kusy masa a cáry oblečení. Rychle jsem se podívala jinam a očima jsem sklouzla na toho muže. Sám o sobě nevypadal tak zle. V obličeji byl docela pohledný a opět mě upoutaly oči. Byly naprosto stejné jako Brianovi, až na to, že v těchto nebyla ani špetka soucitu. To, z čeho mi bylo zle, byl jeho samolibý úsměv, kterým dával najevo, že je ve svém živlu, že se mu ani trošku neprotiví to, co vidí kolem sebe.

„Jenny,“ pronesl hlasem, který se úlisně táhl celou místností a jemně se mi otřel o uši, až jsem se musela otřást, jak to bylo protivné, „ jsem tak rád, že jsi konečně tady mezi námi.“

„Nevidím na tom nic pozitivního,“ odsekla jsem, když jsem viděla jeho radostný úsměv. „Nejsem tady pro vaše potěšení. Jsem tady kvůli Brianovi. Neměl jste právo ho takhle potrestat. Je to váš syn, prokristovy rány!“

„Krista mi sem netahej. Toto místo nemá s Kristem nic společného, a co se týče Briana, měl jsem plné právo vynést nad ním jakýkoliv trest a věř mi, děvenko, že mohl skončit ještě daleko hůř!“ okřikl mě a ukazoval na mě obviňujícím prstem. Asi jsem to trochu přepískla, dokonce málem vzteky spadl ze svého trůnu.

„Tak,“ řekl teď už klidným hlasem, „jestli tedy dovolíš, rád bych začal soudit.“

„Nemusíte se namáhat, udělám to,“ přerušila jsem ho zase, ale tentokrát mě neokřikl, ale místo toho na mě upřel zkoumavý pohled.

„Co prosím?“

„Slyšel jste dobře. Stanu se takovou, jakou chcete, ale mám podmínky.“

„Slyšíte?! Taková drzost! Ona má podmínky!“
„Berte nebo nechte být. Je to na vás,“ řekla jsem a pevně jsem se mu zadívala do těch jeho krutých očí, rozhodnutá neuhnout pohledem. Chvíli jsme tak na sebe zírali v jakémsi očním souboji, když konečně promluvil a přerušil tak napětí.

„Máš odvahu. To se mi líbí. Je to sice od tebe nehorázně troufalé, ale dobrá… Co tedy požaduješ?“

„Chci, abyste okamžitě zrušil Brianův trest a jestli to udělám, chci vaše slovo, že budu pracovat s Brianem,“ vypálila jsem na něj svoje požadavky. „A taky Thomasovi se nesmí nic stát,“ přidala jsem ještě.

Začal se dlouze a chraptivě smát. „Brian, ach ano, Brian. Má neuvěřitelný talent omotat si lidi kolem prstu, že?“ Jeho úsměv se však brzy vytratil. Ve stínu za jeho zády tiše postávali dva muži a nehybně naslouchali. Otočil se k nim. „Všechny ženy jsou stejné… “ zabrblal. „Samé požadavky a ani špetka racionálního uvažování,“ posteskl si. „A do jedné si každá myslí, že se svět točí jen kolem nich samých, nebo co.“ Tiší muži se ale nezasmáli a tak se opět zklamaně otočil nazpět.

„Svět má svůj řád,“ řekl mi. „A tomu nelze klást podmínky, zlatíčko. Jediné, co můžeš udělat, je nalézt řešení. Přiveďte ho.“

Přinesli ho. Na zvláštním křesle, které se trochu podobalo nosítkům, ale Brian neležel. Vypadal sice pořád děsivě, ale přízrak z řeky byl dávno pryč. Ulevilo se mi, jeho tváře byly pohublé a oči vyčerpané, ale byl to opět tvor vypadající jako živý člověk. A taky se zdálo, že už není mimo. Zoufale přeletěl očima po všech přítomných a u mě se překvapeně zastavil. Nečekal mě tu, sklopil oči.

Jeho otec pokynul ke druhým dveřím a do místnosti vešel jiný muž. Vypadal zasmušile a jeho oblečení bylo uválené. Odkryté části kůže zdobilo tetování. Šel pomalu, nespěchal. Zastavil se přímo před trůnem.

„Tvoje jméno?“ zeptal se netrpělivě On.

„Colin,“ utrousil muž.

„A tvé obvinění… “

Colin se trochu ošil a rozhlédl kolem. Na chvíli si s Thomasem vyměnili významný pohled. Brácha vypadal, jako by před ním stála oživlá mrtvola.

„Tvé obvinění!“ ozvalo se znovu, tentokrát s větším důrazem.

„Zemřel jsem nespravedlivě brzy,“ začal monotónně odříkávat Colin. Jeho slova zněla trochu nepřesvědčivě a naučeně. „Thomas a především Brian mě odvedli do podsvětí, aniž by přišel můj čas, aby udrželi při životě jinou duši. V mé knize bylo psáno, že budu mít potomky. Porušili rovnováhu.“

„Dobře, děkuji ti, můžeš jít.“

„Ale... ale já... jsem ještě chtěl říct... že... byl jsem zlý a lituji svých činů a chci, aby mi Bůh odpustil! A chci odpustit i jim!“

Muž spráskl ruce. „U Rovnováhy!“ zvolal, „odveďte toho blázna. Dneska se tu s nimi snad roztrhl pytel. Co jsme potřebovali, to jsme slyšeli.“

Muži se chopili Colina a hlasitě za sebou zabouchli dveře.

„Briane?“ obrátil se na svého syna jeho otec a já jsem zapomněla dýchat. „Chtěl bys říct něco na svou obhajobu?“

Myslela jsem si, že teď začne celá plejáda vysvětlování a argumentace, ale Brian mlčel. Jen krátce zakroutil hlavou. Nadechla jsem se a chtěla se začít hádat, ale Thomas mi naznačil, ať mlčím. Došlo mi, že existují věci, které se sice mohou odpustit, ale přesto nikdy nezůstanou bez následků.

„Dobrá tedy, vážení, již jsem se rozhodl. Díky Jenny budu milostiv,“ začal vznešeně pronášet On. „Brianovi bude bezpodmínečně zrušen trest a nebude ani nahrazen jiným, jak by se v jeho situaci dalo očekávat. Jenny a Thomas mi za mé velkodušné milosrdenství slíbí oddanost a poslušnost a přijmou nápoj nesmrtelnosti dobrovolně.“ Usmál se.

Už jsem se chtěla taky začít usmívat, ale zarazilo mne Thomasovo mlčení i Brianova skleslost, která se ještě prohloubila. Něco tu bylo špatně. Ozvala se Ruby.

„Nešlo by přece jen… prodloužit trest nebo potrestat Briana ještě nějak jinak? Je opravdu nutné zbavit jej funkce, zbavit jej nesmrtelnosti, jak jsem pochopila z tvých slov?“

„Nešlo,“ ušklíbl se. „Tady není cirkus. Brian nás opustí.“

Pomalu mi začínalo svítat. „Opustí?“ špitla jsem s poslední špetkou naděje. „Jak to myslíte?“

„No jak asi,“ pokrčil rameny. „Prokázalo se, že je neschopen dál patřit mezi nás a ztělesňovat spravedlnost. Odejde. Opustí i tento svět. Zanikne, zemře. To nikdo neví.“

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování