Portréty smrti: 3. kapitola, 1. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh pokračuje další kapitolou, která byla opět díky své délce rozdělena na první a druhou část. Všem, kteří čekají, jak to bude dál, přeji příjemné počtení;) Cesty jednotlivých postav se začínají proplétat a osud zlomyslně tahá za neviditelné nitě jejich života i smrti. Hranice někdy bývají až příliš křehké...

03.03.2010 (19:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 640×

Šeřilo se... Na zemi ležící klády získávaly nové, temnější rysy a lesní ticho bylo až příliš hlasité. Někde v dálce praskla drobná větvička, tiché klap mě přinutilo rychle se otočit a poulit oči do tmy. Ale neviděla jsem nic než nekonečné nazelenalé šero; temné větve se tíživě skláněly k zemi, aby mi zakryly pohled na to, co skrývají. A potom ten šelest, podivně uklidňující v nesnesitelném tichu. Objala mě náruč strachu. Už kolem nebyl téměř žádný vzduch, všechen se vypařil. Měkké jehličí bylo smrtící pastí, bořila jsem se hloub a hloub do černé lesní půdy. Napadlo mě, že by tu někde měla být Layla. Zděšeně jsem se rozhlížela, ne, nebyla tam, Laylu už pohltila tma, došlo mi. Černošedé oči, náhle tak jasné a zřetelné, dál mlčky vyčkávaly.

Bylo fascinující, jak mohou oči mlčet. Lidská dlaň pomalu odhrnula závoj větví a mě se konečně naskytl pohled za ně. Už jsem chtěla zuřivě zakřičet, že nic nevidím a že Laylu taky nevidím, když se ze tmy vynořily obrysy nějaké stavby. Byla malá, kamenná a hodně stará. Spíš to byl jen podivný útvar přilepený k nenápadné vyvýšenině, avšak podezřele pravidelný. Vypadalo to jako středověké dveře nikam, uvnitř zvětralého obrysu zela černočerná prázdnota. A potom mi výhled něco zastoupilo. Uvědomila jsem si, že mě příšerně bolí hlava.

„Jenny!“ znovu křičela Layla, tentokrát se její hlas nesl ozvěnou všude kolem. Klečela nade mnou a vedle stáli ti dva, ti, kteří mi zabránili ve výhledu. Chvíli jsem na ně zírala, v hlavě mi bolestivě škubalo, ale tentokrát jsem věděla, co jsou zač.

„Není ti nic?“ zeptala se mě Layla, úplně stejně jako poprvé.

Chtěla jsem odpovědět, opravdu chtěla, ale vtom vyšel ze stínu on, Pan Tajemný, upustil zelené větve, které svíral, a mé vědomí se zastřelo. Zůstala mi jenom vzpomínka na Brianův posmutnělý výraz ve tváři a podivné kamenné dveře tonoucí ve tmě.

Zprudka jsem se posadila. Neprostupná tma mě trochu zmátla, ale díky pouličnímu osvětlení bylo v mém pokoji docela obstojné šero, kterému si mé oči brzy přivykly. Musela jsem se zhluboka nadechnout, po čele mi stékal pramínek potu. Starostlivě jsem nahlédla, jestli jsem nevzbudila Laylu, která spala na pohovce. Ne, nevzbudila. Laylu nic nevzbudí, připomněla jsem si, možná jsem sebou trochu házela ze spaní, ale moje kamarádka o tom rozhodně neví.

V tom se na chodbě rozsvítilo, tichá škvíra pode dveřmi zazářila jako zlatavá stuha a já uslyšela tiché kroky ke dveřím.

Thomas... blesklo mi hlavou. S náladou no-počkej-ty-zmetku jsem popadla budík, který ležel vedle postele a násilím jej donutila vydat aspoň trochu světla. Blížila se třetí hodina ráno. Zřetelně jsem slyšela, jak přeopatrně zavřel vchodové dveře bytu a pomalu, téměř beze zvuku, dvakrát otočil klíčem. To už jsem se hrnula z postele, zuřivě bojovala s peřinou a potom slepě tápala po pokoji ke dveřím. Nejsem totiž přehnaně pořádný člověk a Layla taky ne a tak jsem moc dobře tušila, co všechno mě může na mé cestě zákeřně potkat.

Obratně jsem se vyhnula hromadě oblečení a zaskučela, když jsem šlápla na něco ostrého. Byl to nerovný boj, Laylina spona do vlasů dokázala jen vyčítavě zapraskat. Má to mít, obhajovala jsem se, když jí nechá ležet přímo u dveří! Že ji nenechala ležet u dveří mi došlo až v okamžiku, kdy jsem bolestivě vrazila do rohu stolu. Tak to bylo nečekané. Můj vztek ještě vzrostl a já si jej plánovala vybít ihned, co se dostanu ke dveřím. Konečně se mi to povedlo.

Zprudka jsem otevřela a na chvíli se mi naskytl pohled do vlastních, vyděšených očí. Má krásná ústa s plnými rty, jen o několik minut starší než ty, kterými jsem mluvila já, vypadala v mužské tváři trochu komicky. Otrhaný a pošramocený vzhled celkovému dojmu taky moc nepřidal.

Můj bratr-dvojče se začal nadechovat k jistě velice dlouhé a stoprocentně neprůstřelné výmluvě, proč se vrací domů v tak nekřesťanskou hodinu, ale já jsem ho předběhla.

„Kde si sakra byl?! Páchneš jako městský odpad!“ vypálila jsem na něj a znechuceně jsem nakrčila nos. Ten smrad se vznášel po celé chodbě. „A jak to proboha vypadáš!?“ pokračovala jsem ve své roli nevlastní matky. „Ty ses porval?! Podívej se na to oblečení! Vypadáš, jako by jsi právě proletěl atmosférou!“ Thomas se na mě jen poraženě díval a s každým novým obviněním byl menší a menší. Ale já jsem měla pravdu a on to věděl. Vypadal hrozně. Kalhoty na něm visely v cárech a vypadaly, jako by je na něm někdo zapálil. Tričko bylo tak špinavé, že už ani nebylo poznat, jakou mělo původní barvu a taky na něm byly tmavé skvrny, které by snad mohly být od krve, ale to se taky nedalo říct s jistotou. Očima jsem zabloudila k jeho vlasům, které vypadaly jako po nájezdu šíleného kadeřníka. Pohledem jsem sklouzla k obličeji.

„Proboha! Ty krvácíš!“ vykřikla jsem a dotkla jsem se šrámu nad pravým obočím, ze kterého mu stékal teňounký pramínek krve, stejně jako z dolního rtu.

„Au,“ sykl a uhnul mi.

„No co se cukáš? Můžeš si za to sám. Kdyby ses každý večer neflákal s tou vaší pochybnou partičkou, tak by se ti nic takového nestalo,“ poučovala jsem ho. Thomas se ale zatvářil, že by mi nejradši jednu ubalil.

„Vůbec nic nevíš,“ procedil skrz zatnuté zuby a vztekle odkráčel do koupelny. Rezignovaně jsem si povzdechla a vydala jsem se do kuchyně nalít si sklenici vody. Když jsem procházela kolem pootevřených dveří do koupelny, zahlédla jsem, jak se Thomasovi blýsklo něco za pasem, ale přešla jsem to mávnutím ruky. Pro dnešek už by to stačilo. Teď se půjdu napít a pak hezky zpátky do postele a nevylezu dřív jak na oběd. Ráno si o tom s Laylou promluvím. Řekla jsem si a tím jsem celou tuhle noční scénku pohřbila a hodlala jsem ji vykopat až ráno.

***

„Laylo!! Mám takový pocit, že se ti tu něco pálí!“ zavolala jsem do chodby. Layla si usmyslela, že se naučí vařit a prosadila si, že dneska uvaří oběd ona. O víkendu navštěvovala večerní kurzy vaření, ale byla tam asi tak často, jako hipies u kadeřníka. Takže ne moc často. Já jsem seděla u stolu a pila kávu. Přemýšlela jsem o včerejší noci. Začínám mít o Thomase opravdu velkou starost. Byla jsem si čím dál víc jistější, že jsem včera u něj opravdu viděla nůž. A to ne jen tak ledajaký nožíček, ale pořádný nůž, kterým by se dala vykuchat i kráva Nebo taky člověk. Blesklo mi hlavou, ale okamžitě jsem tu myšlenku zapudila. Toho by se Thomas nikdy nedopustil. Poslední dobou to s ním jde sice trošku z kopce, ale v podstatě to byl vždycky hodný a milý kluk.

„Propána! Moje kuře!“ přiřítila se Layla odněkud z hlubin našeho domácího nepořádku a lomila rukama nad spáleninou, která měla být kuřetem. „Néé! A já jsem se s tím tak pachtila,“ fňukla a jedním rázným pohybem poslala kuře na odpadkovou věčnost. „Asi zase budeme muset zavolat Leemu a objednat si Kung Pao,“ vzdechla si a šla pro telefon.

„Laylo?“ houkla jsem za ní do chodby.

„Hmm?“ kývla na mě s telefonem pod bradou.

„Co si myslíš o Thomasovi? Nezdá se ti poslední dobou nějak divný?“

„Hmm…ani ne…haló? To je Leeho bistro? Ano tady Layla…ano…jako vždy Lee…díky moc…měj se,“ rozloučila se a zavěsila. „Budou tady do 20 minut. Promiň ptala ses na něco? Thomas…no, ano. Poslední dobou se mi zdá nějaký roztěkaný. Jako by pořád čekal, že odněkud vyskočí nějaký vrah a vrhne se na něj,“ vyložila mi svou domněnku a posadila se naproti mně.

„Ty myslíš, že v něčem jede?“ vyvalila jsem na ni oči.

„To netvrdím, ale člověk nikdy neví. Měla by sis s ním vážně promluvit,“ radila mi. Je fakt, že Layla je třeštidlo, ale občas má i světlé chvilky.

„Asi máš pravdu. Nejlíp bude, když si promluvíme hned teď,“ rozhodla jsem a vstala jsem od stolu.

Před jeho pokojem jsem se zastavila a chvilku jsem poslouchala. Nerada bych ho vyrušila v nějaké trapné situaci (jednou se mi to stalo a upřímně, nechtěla bych to zažít znovu). Chtěla jsem zaklepat, ale ztuhla jsem s rukou dva centimetry od dveří. Thomas s někým telefonoval a zněl dost naštvaně.

„Poslouchej mě Briane…“ Brian? Prudce jsem se nadechla a honem jsem si zacpala pusu, abych to nevyslovila nahlas. Thomas se na chvíli odmlčel. „Musím končit…ještě se ozvu.“ Slyšela jsem pípnutí jak ukončil hovor. Chvíli jsem tam ještě stála a poslouchala jsem, jak v pokoji něco štrachá. Pak jsem se zhluboka nadechla, zaklepala jsem a vstoupila.

Překvapeně vzhlédl a rádoby nenuceně položil svůj mobil na psací stůl. Na tváři se mu sice modrala oblast kolem levé poloviny brady a měl natržené obočí i ret, ale jinak vypadal odpočatě a celkem v pohodě. V jeho hnědých očích se objevil zvědavý otazník a já jsem trochu ztratila jistotu, se kterou jsem vstupovala.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování