OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 30. kapitola

08.09.2010 (20:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 791×

Kapitola 30

Jenny

Jmenoval se Steven. Už od prvního pohledu se mi líbil. Jeho oči byly hnědé a přátelské, plápolaly v nich veselé plamínky. Měl světle hnědé, krátce ostřihané vlasy a souměrnou tvář s hezky modelovanou bradou. Široce gestikuloval, když nám vypravoval, co všechno zažil a hlasitě se smál. Byl to úplný opak Briana a pro mě to byl balzám na duši.

Chvíli na nás s Thomasem překvapeně hleděl, nebylo divu, pozorovaly ho dva páry totožných očí ve stejných tvářích, jen Thomas o pár centimetrů vyšší. Ale Steven měl nekonfliktní, pohodovou a přizpůsobivou povahu. Za chvíli už se námi bavil, jako bychom se znali už od dětství.

Vzali jsme ho na základnu. Na konci města, ve čtvrti plné starých, opuštěných domů, kterým se v oknech houpaly pavučiny a drolila omítka, jsme zatočili do zapadlé uličky. Dláždění bylo zničené deštěm a mrazem, pouliční osvětlení už dávno nefungovalo, ale měsíční světlo jako by milovalo tuhle pochmurnou scenérii, upíralo sem neustále svůj zasněný zrak. Pousmála jsem se při pohledu na Stevena, jak se nejistě tváří a opatrně našlapuje. Kolem paty se mu ovinula hebká vlnka a jeho oči zbystřily.

„Teda,“ řekl. „Nevím, jak tady budu chodit sám. Co je za tou zdí?“

„Starý hřbitov,“ pousmála jsem se. „Občas se hodí.“

„Bezva,“ špitl.

Thomas tu dnes s námi nebyl. Být tu před několika měsíci, zešílela bych strachy. Ale člověk si nakonec zvykne na všechno. Bráška se poohlížel po dalších kořistích, jak říkal naší budoucí posádce. To, že ulovil Steva, byl neobyčejný úspěch. Steve byl velmi nadaný, když jsem vzala v úvahu, že je ještě pořád učeň – neměl naše oči a kromě svého talentu na změnu vzhledu, rychlosti a vyvolávání mlhy se nám schopnostmi nemohl rovnat. Jeho mistr byl starý a dal mu svobodnou vůli a přesto, že mu byla nabídnuta nesmrtelnost, zůstával na té zranitelnější, živější straně. Nebyla jsem si tak úplně jistá, proč se rozhodl přidat k nám, třeba takový Daniel by byl štěstím bez sebe, kdyby se mohl od Briana trhnout a dělat si, co se mu zlíbí.

Teď se Thomas poohlížel po adeptech bez žádných zkušeností, po těch, ze kterých bychom teprve udělali učně a kteří by se mohli trénovat na veverkách.

Zamířila jsem k jednomu ze starých domů a otevřela skřípějící dveře. Chtěla jsem ho pustit dovnitř, ale odmítl a sám mi je podržel, dokud jsem nevstoupila.

„Á, galantnost, to se dnes už moc nevidí,“ usmála jsem se.

„Pche,“ zasmál se. „Když jsem byl ještě mladý, taky mi jedna žena takhle otevřela dveře a potom za mnou na týden zapadla závora. Od té doby nikam první nelezu. Neber si to zle.“ Vesele se mu zajiskřilo v očích, když viděl, jak se naoko zlobím.

„Jak to vůbec funguje?“ zeptala jsem se.

„Ty přeměny?“

„Jo.“

„No... není to jednoduché. Řekněme, že je jen několik obecných pravidel. Nemůžeš změnit kosti, to nejde. Můžeš si zestárnout, omládnout, jinak vymodelovat nos, ale jen do určité míry. Změníš si tvar postavy, prodloužíš vlasy a necháš narůst vousy. Ale nikdy z tebe nebude dvoumetrový chlap, když měříš metr šedesát. A taky nemůžeš změnit pohlaví.“

„A barvu očí?“

„Jo, tu změnit můžeš. Ale zase jen omezeně. Já třeba, kdybych je měl šedivé jako ty, mohl bych je změnit na moji hnědou nebo zelenou. Když měl někdo oči modré, můžou se mu vrátit modré a třeba hnědé, vždycky máš kromě vlastní barvy ještě jednu, ale těžko se určuje, která to je, dokud to nezkusíš.“

„Můžu to taky zkusit? Podaří se mi to?“

„Je to výjimečné nadání, nejspíš se ti to nepovede. Kdybys to uměla, už bys o tom věděla. Ale trénovat můžeš.“

Zamyšleně jsme přišli ke staré skříni v rohu pokoje. Byla stará a zaprášená, kdysi kovové panty teď okupovala rez. Na zčernalém dřevě se daly rozpoznat stopy po nějaké malbě a okraje měla krásně vyřezávané.

„Tak jsme tu,“ ukázala jsem na skříň. „Královská cesta. Máš štěstí, Thomas chodil celé měsíce západní brankou v podzemí, která ústí do kanalizace.“

Tahle informace ho pobavila. „Aspoň se tam vyzná. Někdy se to může hodit.“

„Ten?“ smála jsem se. „Ten se nevyzná ani u nás v bytě. Nemůže nikdy nic najít, ve všem měl vždycky neuvěřitelný bordel.“ Ani nevím, kde se ve mně ta sdílnost vzala. Možná to způsobily ty oči, tady v šeru potemnělé a hluboké, najednou důvěrně blízko u těch mých.

„Mohl bych se tě na něco zeptat?“ řekl a zadíval se mi pátravě do tváře. Najednou neschopna pohybu jsem přikývla.

„Co jste udělali Brianu Morganovi?“ zasyčel a chytil mě pod krkem tak neuvěřitelnou silou, až jsem zalapala po dechu. Všimla jsem si, že teď už v místnosti nejsme sami.

Brian

Za oknem byla dávno tma. Pozoroval jsem srpek měsíce a popíjel víno. Rozhodli jsme se s Liz udělat si hezký večer. Byla ve sprše, slyšel jsem proud vody a zachmuřeně sledoval z okna spící město. Ten večer byl její nápad, ale souhlasil jsem. Lampa v ulici naproti několikrát zablikala, jako by mi dávala smluvené heslo. Najednou jsem měl neodolatelnou chuť jít ven do tmy, ani nevím kam. Táhlo mě to pryč.

V tom zazvonil Elizabethin mobil nějakou popovou melodií, kterou jsem neznal. „Liz,“ zavolal jsem. „Mobil!“

Jenže mě neslyšela. Chtěl jsem jí ho přinést, popadl jsem ho do ruky a položil skleničku na stůl, ale něco mě zastavilo. Bylo to neznámé číslo. Ani nevím, proč jsem stiskl příjem.

Ruby? Tady Daniel. Nepokládej to! zakřičel hlas ze sluchátka, dřív, než jsem se stačil představit.

Musím s tebou mluvit. Vím, že jsem ti slíbil nevolat, ale musíme se sejít. Nemůžeš mě nechat tak dlouho bez informací o tom, co se děje. Vždyť ani nevím, kde jsi a co děláš. To je hodně podezřelá dovolená…

Pak se hlas zarazil, asi ho překvapilo ticho na opačném konci.

Haló? Haló?!

Vzpamatoval jsem se. „Promiňte. Přítelkyně je ve sprše. Tady Brian. Omlouvám se, ale nestihl jsem se představit. Kdože volá?“

Na konci drátu někdo nejspíš dostal infarkt.

Cvak

Ze sluchátka se ozýval jen krátký tón, když jsem to znechuceně položil a zůstal na mobil civět. Než se Elizabeth vrátila, číslo jsem vymazal.

„Někdo volal?“ zeptala se.

„Nějaký omyl.“

Thomas

Seděli jsme s Laylou u puštěné televize. Ona sledovala nějaký pořad a opírala se mi o rameno a já jsem držel misku křupek, které jsem jí po jedné dával do pusy. Každou chvíli jsem se k ní otočil a vlepil jí pusu na čelo. Poslouchal jsem její tlukoucí srdce a rytmus dechu a to mě uspávalo.

„Stejně je to zvláštní,“ řekla.

„Co?“

„Ten váš Steve.“

„Je to fajn chlapík. Dokonce se dlouhou dobu přátelil s Brianem, i když nikdy nepřijal členství v naší skupině. Věřím mu.“

Zamyšleně křoupala. „No, ale zkus se na to podívat z jeho strany. Vždyť jste mu ani neřekli, co se s Brianem stalo. A on se neptá! Není to divné?“

Její myšlenka mě probudila. „Asi si to nějak domyslel,“ řekl jsem váhavě.

„Domyslel?“ zapochybovala. „Vždycky, když si já něco domyslím, je to většinou úplně blbě.“

Nakrčil jsem čelo a vypnul televizi, abych se mohl soustředit. I eL si sedla a zkoumavě se mi zadívala do tváře. Měl jsem zvláštní pocit. 

Jenny

Visela jsem ve vzduchu na Stevových rukou a pomalu mi docházel vzduch. Zmobilizovala jsem v sobě veškeré svoje schopnosti a soustředila jsem svoji sílu na jeho ruce. Pomalu se kolem nich začala ovíjet kluzká mlha a jeho ruce začaly klouzat. Když jeho sevření trochu povolilo, vyprostila jsem se mu a vmžiku jsem stála na opačném konci místnosti. Nikdo z nich se ani nepohnul.

„O čem to sakra mluvíš? My jsme Brianovi nic neudělali!“ křičela jsem na něj nechápavě. Kdo si sakra myslí, že je? Momentálně jsem jeho nadřízená. Jak si to vůbec dovoluje? A co ho opravňuje mluvit takhle o Brianovi?

„Do toho, co se s ním stalo, ti vůbec nic není,“ cedila jsem skrz zuby. Vztek ve mně přímo kypěl a on to musel poznat, protože jeho „lidi“ se začali stahovat, až postupně zmizeli a zůstali jsme opět jen my dva. Třásla jsem se vzteky, a když se snažil něco říct, ukázala jsem na něj prstem.

„Ne! Nic neříkej. Nechci slyšet už ani slovo o Brianovi Morganovi. Brian Morgan už není, jasný?!“

„Ale - “

„Ne!“ zavrčela jsem. „Pokud chceš pracovat s námi, nebudeš se na něj ptát. Budeš mi prostě věřit. Nebo můžeš jít jinam, nikdo tě nedrží.“

Mé zlověstně tmavé oči se vpíjely do jeho tváře a neušel jim ani sotva patrný tep na Stevově krku. Byl vysoký a zdál se silný, ale oba jsme dobře věděli, kdo je tady kočka a kdo myš. Nevím, jestli mi uvěřil, nebo měl jenom strach, ale volná cesta ke dveřím zůstala opuštěná.

„Tak jdeme! Musím ti toho ještě hodně ukázat,“ zavelela jsem a vstoupila jsem do skříně v místnosti.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 30. kapitola: