OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 35. kapitola

10.10.2010 (17:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 669×

Kapitola 35

Brian

Blížili jsme se k městu. Kolem nás zmizely stromy a na přední sklo dopadly první paprsky nějaké benzínové pumpy. Malá cedule u silnice nás informovala, že máme před sebou jen posledních pár mil.

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se ho. Už dlouho jsme mlčeli a podvědomě jsem tušil, že na tom nebude asi zrovna nejlíp.

„Jde to,“ řekl tiše. „Nevím... nerozumím tomu. Nikdy se mi něco podobného nestalo. Ani po žádné pařbě. Ne, že bych si nevzpomínal vůbec, ale mám pocit, jako bych to vůbec nebyl já. Jako by mě ovládal někdo jiný. Jsem to já, vím, že jsem to já, ale nejsem. Je to nějaká nemoc?“ zeptal se mě se strachem v hlase.

„Myslím, že jsi byl zhypnotizovaný,“ zašeptal jsem a upřeně pozoroval cestu před námi. Míjelo nás čím dál víc aut.

„Hypnóza?“ vydechl nevěřícně. „Jak…  co víš o hypnóze?“

„Právě, že nic,“ vzdechl jsem a opřel si hlavu do dlaní. „Nic – a všechno. Je to jako... Jak že jsi to říkal? Vím, že jsem to já, ale nejsem?“

„Tobě se děje něco podobného?“ vyvalil oči.

„Jo. Už... delší čas.“

„A to tě nenapadlo, že je to nakažlivé?!“ zvýšil hlas. „Že jsem to teď kvůli tobě chytil?“ křičel na mě.

„Uklidni se,“ zavrčel jsem na něj. „Není to nakažlivé. Teda aspoň myslím, že ne. Něco tu akorát není v pořádku.“

„Bezva,“ zabručel si. „Takže to nemá souvislost?“

„Matte! Já nevím!“ Mluvil jsem pomalu, ale zřetelně. „Ale jestli se chceme něco dozvědět, tak tomu musíme dát šanci, nemyslíš?“

„Stokrát radši bych tomu šanci nedával,“ vrčel. „Nestojím o to dávat šanci něčemu, co mě možná dovede do blázince. Dokud jsem tě nepotkal, nic takového se mi nedělo...

Třeba jsme minuli odbočku a já jsem měl neodolatelnou chuť tam jet. Jako by mi něco našeptávalo: nevez ho do toho baru. Nesmíš ho tam dovézt. Nemyslíš, že jsem zahodil naši poslední šanci, když jsem neposlechl svůj vnitřní hlas?“ zeptal se ironicky.

Jeho poslední poznámka mě zaujala. „Tebe se v tom omámení něco snažilo přimět uhnout z cesty?“ ptal jsem se a nemohl se zbavit podezření, že právě tohle je jeden z konců tohohle obrovského uzlu nejasností.

Zarazil se a nakrčil čelo. „Byl to jenom... takový pocit,“ zaváhal. „Prostě nutkání. Mohlo to být důležité?“

„Nevím. Ale jestli nás tam někdo nebo něco nechce, tím spíš bychom se tam měli dostat,“ prohlásil jsem. V ten okamžik jsme naposledy zahnuli a před námi se objevil rozzářený nápis na budově. Sixtie´s.

Ruby

Zaparkovala jsem před klubem a vystoupila z auta. Daniel se brzy objevil po mém boku.

„Možná bychom je ještě mohli zastavit,“ navrhl a zadíval se na Briana s Mattem, jak jdou ke dveřím baru, odkud se ozývá hlasitá hudba.

Zakroutila jsem odevzdaně hlavou. „Je pozdě. Zvorala jsem to.“

„Ty za to nemůžeš,“ uklidňoval mě a visel pohledem na mé tváři. Jeho dlaň se mě pokusila neohrabaně poplácat po rameni.

„Ne. Neměla jsem používat vnuknutí myšlenek. Nejsem v tom dobrá. Matt už mu určitě řekl první poslední. I kdybychom je zadrželi, jak mu asi vysvětlím, že nesmí vidět svého dvojníka? Že už nikdy nesmí kontaktovat Matta?“

„Třeba mu Matt nic neřekl,“ pokrčil rameny.

„Nebuď naivní. Ten mu vyžvanil úplně všechno. Ale co už,“ povzdechla jsem si. „Aspoň půjdeme dovnitř – Brian má v hlavě pěknej bordel, Matt je pořád mimo, Jenny se topí ve smutku a ani v nejmenším není připravená na to, že se před ní náhle její miláček zjeví a Thomas s Laylou tomu jenom přidají. Bude to zábava.“

„Král nás za selhání potrestá,“ připomněl mi Dan. „A ještě víc, když se dozví, že jsme tomu mohli zabránit a nezabránili.“

„Mě potrestá,“ zdůraznila jsem. „Ty jsi žádný úkol nedostal. A kdybych někoho nepotřebovala, ani bys o ničem nevěděl. Tak to nech laskavě na mě.“

„Ovšem, Ruby, promiň.“ Znovu se mě pokusil dotknout. Ucukla jsem a vyrazila ke vchodu.

Steven

Měl jsem, co jsem potřeboval. Starý svitek v honosném obalu mě hřál do dlaně, i když to nejspíš bylo nemožné. Přes ochrannou fólii jsem mohl obdivovat prastarou pečeť, jejíž vosk se už na okrajích odlupoval. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči, byla sice už dávno tma, ale to mému zraku nijak nevadilo. Ulice, kterou jsem rychle pochodoval, byla osvětlena několika lampami a jen tu a tam jsem potkal nějakého osamělého chodce. Přitáhl jsem si kabát blíž k tělu, zdálo se mi, že se ochladilo.

Před vchodem do pěkného domu, ve kterém se nacházelo několik bytů k pronájmu jsem se zastavil. Vychutnával jsem si chladný noční vzduch a pozoroval plazivé rostlinky ovíjející se kolem plotu.

Byl jsem šťastný. Vždycky, když jsem se mohl z podzemí dostat opět na povrch, zaplavila mě vlna euforie. Byla to podivná směsice svobody a naděje, kterou ti, kteří jsou tam dole, už dávno nemají. Vždycky jsem děkoval osudu, že mě opět přijal mezi živé.

Zazvonil jsem, ale zdálo se, že byt je prázdný. Na malém zvonku byla drobným písmem vyryta tři jména – sourozenců a té Thomasovy dívky, myslím, že Layly. Ale z bytu žádné zvuky nevycházely.

Vytáhl jsem malou sponku z kapsy. Dar otevírání zamčených dveří jsem u sebe ještě bohužel neobjevil a tak jsem si musel pomoct jako běžný smrtelník. Naštěstí jsem měl několik desetiletí plodnou praxi, a tomu nedokázaly vzdorovat ani nové bezpečnostní zámky. Nakonec mi pomohla i trocha síly.

Vešel jsem do tiché chodby. Bylo něco zvláštně dobrodružného na šmejdění po cizím bytě bez majitele. Jasně jsem mohl rozeznat, že ze dvou pokojů má Jenny jeden sama pro sebe. Na jejím stole bylo několik složek a po posteli se válely nějaké zápisky. Prohlížel jsem si je po tmě, protože jsem se kvůli všímavým sousedům neodvažoval rozsvítit. Nakonec jsem našel deník. Vím, že se to nedělá, ale otevřel jsem ho. Jen tak mě napadlo, že by mi mohl napovědět, kam se všichni poděli. Na poslední stránce byla u dnešního data poznámka. Bylo tam jenom slovo Sixtie´s.

Převracel jsem deník v ruce. Ten bar jsem samozřejmě dobře znal.

Jenny

„Hele!“ drcla do mě Layla loktem a ukázala prstem ke dveřím. Jako bych ho snad sama neviděla. Civěla jsem směrem ke vchodu už dobrou půlhodinu a bála jsem se i mrkat, abych ho nepropásla. Teď se konečně objevila ve dveřích Mattova hlava a vzápětí za ním… Moje srdce vynechalo jeden úder a skoro jsem přestala dýchat. Byl to opravdu on. Brian a nikdo jiný. Chtěla jsem se vrhnout ke dveřím a popadnout ho do náruče, ale musela jsem se ovládat. Nesmím to pokazit. Připadalo mi to jako věčnost, než sešli ty pitomé schody, než se Mattova hlava otočila naším směrem a na tváři se mu rozlil výraz poznání. Když se konečně dostali až k ná, byla jsem už tak rozrušená, že mě Tom musel přidržovat, abych z té židličky neseskočila a nedokopala je k tomu baru sama.

„Nezapomeň, že se tváříme, jakože ho neznáme,“ zašeptal mi brácha do ucha a já jsem velmi neochotně přikývla.

„Ahoj všichni,“ pozdravil Matt a přejel nás významným pohledem.

„Čau Matte, brácho, tak strašně rád tě vidím,“ ujal se slova Thomas a potřásl Mattovi přátelsky rukou. Viděla jsem, jak mu ji přitom drtí, nepochybně pomsta za ten telefonát Layle, ale Matt se držel a nedal na sobě nic znát. Strčila jsem do Toma loktem a on Matta konečně pustil. "Co to má znamenat?!" otočil se bráška nechápavě k Brianovi.

Matt se nenechal dlouho pobízet. „Chtěl bych vám někoho představit. Briane?“ pokynul Brianovi, „tohle jsou mí přátelé, o kterých jsem ti říkal, Layla, Thomas a Jenny... A Jenny, tohle je někdo, koho jsem vám prostě musel přivést. Nejenže vypadá jako on, on se i jmenuje Brian!“ Matt očekával naši reakci a vypadal, jako dítě, které přineslo mamince dáreček.

"Brian," představil se nám majitel hlubokých očí, které na mě každý večer tajně hleděly z fotografie, a nejistě se rozhlížel kolem.

Postupně si s každým z nás potřásl rukou. Moji ruku držel o něco déle a upřeně se mi díval do očí. Myslela jsem, že teď už to určitě přijde. Brian si najednou vzpomene a vzájemně si padneme do náruče. Pak nastane srdceryvné vítání s ostatními a my se dopláčeme až k happy endu. Ale nic z toho se nedělo. Po chvíli moji ruku zase pustil a nezúčastněně se rozhlížel kolem.

„No není ta podoba dokonalá? Co říkáte?“ vyhrkl Matt a dychtivě přejížděl očima z jednoho na druhého. Nikdo jsme se nijak moc nadšeně netvářili, ale nakonec to zachránila Layla.

„Tak to je to překvapení... Vážně, je to neuvěřitelné!“ vykřikla sice přehnaně nadšeně, ale Matta to očividně uklidnilo.

„No to snad ne,“ vydechla jsem potichu, ale věděla jsem, že Thomasovým uším to neunikne. Dveřmi právě rázně vkročila Ruby a přímo za ní, jako věrný pejsek, Daniel. Vypadá to, že tady budeme mít pěkné rodinné setkání.

Thomas se také díval stejným směrem a přestal věnovat pozornost štěbetajícímu Mattovi. Viděla jsem, jak zaťal ruce v pěst a skřípal zuby. Také Brian vycítil napětí a sledoval náš pohled. Když zaregistroval Ruby, objevil se mu na tváři výraz překvapení s příměsí nevole.

„A kde je Brian? Myslím, ten náš Brian,“ slyšela jsem Matta, jak se potichu ptá Layly.

„No, víš, on tady není, ale zároveň tu je… víš, tohle je Brian,“ řekla a ukázala na Brianovi záda. Matt nechápavě vykulil oči a tím se naše sbírka překvapených a nechápavých pohledů stala kompletní.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 35. kapitola: