OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 36. kapitola

13.10.2010 (16:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 826×

Kapitola 36

Ruby se chvilku rozhlížela kolem, ale jakmile nás zaregistrovala, okamžitě vykročila směrem k nám. Už jsem jí chtěla vyjít vstříc a pěkně od plic si s ní popovídat, ale někdo mě předběhl.

„Liz? Co tady děláš?“ zeptal se jí Brian a chytl ji za loket, aby ji odvedl kousek dál od nás.

„Liz? Vždyť je to Ruby,“ vyhrkla Layla, a kdyby nebylo kolem tolik lidí, asi bych ji zadupala do země.

„Cože?“ zastavil se Brian a otočil se na nás. Ruby nás jen propíchla vražedným pohledem. Layla si uvědomila chybu a provinile se kousla do rtu.

„O čem to mluvíte? Co se tady děje?“ naléhal Brian nechápavě a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.

Brian

Ruby? Jak to myslí, že Ruby? Tohle je přece Liz! Díval jsem se z jednoho na druhého a hledal jsem u nich odpověď. Pak jsem se zastavil u Jenny. Ta dívka mi celou dobu nedávala spát a teď tady stojí přede mnou. Tak krásná a podivně důvěrně známá. Neuvěřitelně mě to k ní táhlo, ale pořád jakby něco nechtělo zacvaknout na správném místě. Upřeně jsem se jí zadíval do očí a doufal jsem, že ona mi snad poskytne vysvětlení. Už to vypadalo, že mi snad odpoví, ale pak něco upoutalo její pozornost a odvrátila se ode mě.

Jenny

„Tak tady jste! Konečně jsem vás našel. Řeknu vám, tady je ale lidí!“ Jakoby už tento večer nebyl dost plný překvapení, mířil si to k nám s velkým hlukem Steven. Vesele halasil a zářivě se na nás usmíval.

„Hlásím, že mise byla úspěšná a akce „Zachraňte vojína Briana“ může být spuštěna!“ zasalutoval mi Steve a propukl v hlasitý smích. V koutcích úst mi taky cukalo, ale musela jsem zachovat vážnou tvář. Koneckonců, jsem jeho nadřízená.

„Steve! To jsem ráda, že ses vrátil v pořádku, ale můžu s tebou na chvilku mluvit?“ procedila jsem skrz zuby a táhla ho směrem pryč od Briana, který se teď tvářil tak dokonale zmateně, že by ho z fleku mohli zavřít do blázince a ani by na něm nepotřebovali dělat testy.

„Au! Co je?“ odsekl, když jsem ho pustila.

„Zbláznil ses? Nemůžeš sem jen tak vtrhnout a vykřikovat: „Zachraňte vojína Briana“!“ napodobila jsem jeho hlas a mračila jsem se na něj.

„Brian ještě o ničem neví, i když teď už mu to celé musí být podezřelé. Budeme mu to muset říct a čekat, jestli si vzpomene. Máš, co potřebujeme?“

„Jasně. Tady,“ ukázal mi zvláštní svitek v pokročilém stádiu rozkladu. „Nedovolil bych si ho někde nechat bez dozoru. Na to je až příliš cenný,“ mrkl na mě.

„Dobře. Myslím, že tohle celé se bude muset vyřešit někde v klidu, kde nebudou žádní svědkové, až budeme Briana přesvědčovat, že ztratil paměť.“ A až budu Ruby upravovat fasádu, přidala jsem ještě v duchu a zlomyslně jsem se ušklíbla.

Brian

Jestli existuje nějaká stupnice šílenství, tak jsem se právě dostal do konečného stádia. Až příliš mnoho lidí kolem mě se vyznačovalo deviantním chováním.

Jenny, dívka z mých snů, zuřivě diskutovala s nějakým rozesmátým mladíkem, který na mě každou chvíli pobaveně mrkal a smál se mému výrazu. Vedle ní stála její věrná kopie v mužském provedení a taky po mě vrhala zkoumavé pohledy, občas se ale bratr vložil do jejich diskuze a nesouhlasně kroutil hlavou.

Liz je opatrně pozorovala a ve tváři se jí zračilo přání být teď někde hodně daleko od toho všeho. Překvapeně jsem si uvědomil, že je to poprvé, kdy ji vidím bez univerzálního úsměvu, který si jako masku nikdy nesundávala. Najednou se tvářila unaveně, ale přesto jsem v jejích rysech spatřil znak úlevy, když na mě vrhla otrávený pohled zcela prostý jakékoliv náklonnosti.

„Jak se vede?“ zeptal se mě blonďatý dlouhán, který jen tak nenápadně postával po mém boku a zjevně měl s tímhle divadlem taky něco společného, i když jsem si nebyl úplně jistý, co.

„Moc dobře ne,“ odtušil jsem. „A vy jste?“ nadzvedl jsem obočí.

„Daniel,“ usmál se na mě. „Ehm... pracoval jsem pod tvým velením, ale teď jsem konečně přijal nápoj nesmrtelnosti, od čeho jsi se mě snažil tak usilovně odradit,“ ušklíbl se. „A řeknu ti, vůbec to není špatné, být mrtvý. Ani ses nepochlubil, jaké vymoženosti to skýtá...“

Zděšeně jsem na něj vyvalil oči. „No... tak já už asi půjdu,“ vykoktal jsem. Jestli tohle není zájezd cvoků, tak nevím. Ale rozhodně nejsem jediný blázen tady v sále.

„Nikam nepůjdeš,“ zavrčela na mě Liz a chytila mě za rameno. „Chtěl jsi sem jet, tak si to vypiješ pěkně do dna,“ usmála se škodolibě a připila si z vysoké skleničky nějakého alkoholu, který tady roznášeli úslužní číšníci ve stejnokroji. „A už mi prosím tě neříkej Liz. Jmenuju se Ruby,“ zavrčela.

„Co?“ zašeptal jsem. „Elizabeth, jestli je tohle nějaká hra nebo skrytá kamera, tak tě prosím, už jsem se nasmál dost! Půjdeme domů,“ škemral jsem. A já zítra za cvokařem, už to nesmím odkládat...

Ale o odchodu jsem si mohl nechat jenom zdát.

Jenny

Steven jen přikývl a já jsem na svých zádech cítila Rubyin propalující pohled. Měla jsem chuť se otočit a jednu jí rovnou vrazit, ale Thomas mě uklidňoval.

„Čekali jsme to,“ utrousil. „Ne sice, že to bude zrovna Ruby, ale když nad tím tak přemýšlím, je to i docela logické.“

„Proč ho sem přivezla?“ zamračila jsem se. „Mohla tomu zabránit mrknutím oka.“

„Nejspíš ne,“ odhadoval bráška. „Nezapomínej, že tady mluvíme o Brianovi.“

Při vyslovení toho jména jsem neodolala a podívala jsem se do jeho tváře, která se zoufale snažila pochopit aspoň zlomek z toho, co se tady dělo.

„Nech toho,“ procedil Thomas skrz zuby na Stevena, který si opět neodpustil veselý xichtík, jakým Briana častoval už několik minut.

„Co?“ odbyl ho ten podrážděně. „Víš, jak se tomu potom zasmějeme? Známe se už dlouho, dělal by mi to samé, chlapec,“ odtušil.

„OK,“ rozhodla jsem a vykročila směrem k nim. Thomas se mě nepokoušel zastavit, moc dobře věděl, že by se mu to nepodařilo. Pokoušela jsem se vyhnout Brianově pohledu, i jeho pouhou přítomnost jsem rozdýchávala s námahou.

Zastavila jsem se před nimi a upřeně se zadívala do Rubiiny tváře. I po tom všem, co mě potkalo v posledních týdnech, se mi pod jejím pohledem zachvěly dlaně. Ze dna mé paměti vypluly na hladinu všechny ty šílené probdělé noci a hodiny strávené v hrůze pod zemí, kde se mi zjevovala jako bytost ze snů, napůl skutečná a napůl imaginární.

„Jenny?“ nadzvedla pravé obočí a suše polkla. Asi jsem se netvářila zrovna přátelsky, bráškova konejšivá dlaň mě pevně chytila za předloktí, jenom pro jistotu.

„Ahoj, Ruby,“ řekl jí Thomas, klidně a docela přívětivě. „Tak se opět shledáváme...“ naznačil a zdvořilý úsměv věnoval i Danovi.

„Není to zrovna nejlepší příležitost,“ zašeptala a nespouštěla ze mě zrak.

„Doufám, že jsi neměla na výběr,“ procedila jsem skrz zuby. „Protože jinak ti ten tvůj slepičí mozek...“

„Jenny!“ zasyčel Thomas. „Něco jsme si přece řekli,“ řekl mi tiše, ale jeho tón hlasu nepřipouštěl žádné námitky.

V Brianově tváři soupeřilo šílenství se zoufalstvím. „Elizabeth?!“ dožadoval se vysvětlení od jediné osoby, kterou trochu znal.

Ani jsem si nevšimla, že Matt zmizel, až teď, když se vrátil odněkud z baru a nesl si s sebou telefonní sluchátko, došlo mi, že jsme na něho zapomněli. Překvapeně jsme s Thomasem vyskočili.

„Komu jsi volal?!“ vydechl překvapeně bráška s hrůzou v hlase. Matt byl trošku pobledlý a bylo na něm vidět, že se před hovorem důkladně posilnil.

„Policii,“ vyslovoval pečlivě každou slabiku a mířil na nás prstem. „Protože on,“ probodl Briana pohledem, „je psychopat,“ prohlásil a konečně do sebe kopl ještě jednoho panáka. „Bylo mi to jasné od začátku, abyste věděli. Už když jsem ho viděl poprvé, s Jenny, bylo mi jasné, že není úplně normální. Ale tohle, to už je moc i na mě.“

Stevenovi konečně po dlouhé době zmrzl úsměv na rtech a bylo to jeho štěstí, protože mi tím dlouhou dobu pěkně pil krev.

„Musíme pryč,“ zavelel a připadalo mi, že ani Ruby s Danielem nic nenamítají. Prozradit se veřejnosti patřilo mezi jedno z největších selhání a my jsme díky všemu málem opomněli základní kontrolní opatření. Bylo nás tu moc a zapomněli jsme si dávat pozor před laickou veřejností. Dost pozdě jsme si uvědomili, že naší podivnou skupinku sleduje několik podezřívavých pohledů.

„Takže já...“ zašeptal Brian, „já jsem vážně ten Brian?“ Byla to otázka, ale v jeho hlase zaznívala jistota, jako když vám konečně v hlavě zabliká světýlko poznání a najdete ztracený puclík do téměř kompletní skládanky. Ale nikdo mu nevěnoval moc pozornosti, tedy kromě toho, že ho Ruby a Daniel popadli, mezitím co Thomas se Stevem táhli Matta a já jsem za námi všemi s úsměvem zavřela dveře do klubu, jakmile jsme opustili jeho rudě nalakovaný práh.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 36. kapitola: