OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 39. kapitola

05.11.2010 (19:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 944×

Kapitola 39

„B-Briane?“ špitla jsem tiše a trochu jsem se zajíkla. „To jsem já, Jenny, slyšíš mě?“ Nic. Naprosto žádná reakce. Brian jen stále seděl a tak podivně klidně hleděl před sebe těma očima barvy chladného ocelového ostří.

„Říkal jsem, že máte stát za ním. Kdo tady řekl, že je to konec, hm?“ zamračil se na mě Steve.

„Promiň, ale to ty si tady ten, kdo to zvoral,“ ušklíbla se posměšně Ruby.

„Ten rituál není ještě hotový. Možná, že jsme ho vrátily zpět do jeho kůže a momentálně už je to zase ten Brian „mocný vládce smrti“,“ zveličil to Steve svým typickým humorem v nesprávné chvíli, „ale ještě nemá zpět veškeré vzpomínky. Nebo jinak, ještě nemá zpět tu část, která ho dělá tím Brianem, po kterém tady pořád tak všichni bažíte,“ rozmáchl se rukou, jakoby chtěl obejmout celou tuhle místnost, „teď je tak trochu mimo.“

„Mě osobně vyhovuje v tomto stavu,“ prohlásila Ruby a já cítila, že teď už je ta pravá chvíle.

"Ty..." zasyčela jsem, vrhla se na ni a rvala se hlava nehlava.

Klasická holčičí bitka, akorát s tím rozdílem, že jediný, kdo se tady bil jako holka, byl Steve, který se nás snažil odtrhnout od sebe. Ale já jsem ji nehodlala pustit. Uštědřila jsem jí pěkných pár ran a myslím, že jsem slyšela slabé prasknutí, to když jsem jí dala loktem do nosu. Ruby se taky nedala a oplácela mi stejnou mincí, jenže na můj nahromaděný vztek neměla ani náhodou. Viděla jsem rudě a párkrát jsem smetla i Steva. Napřahovala jsem se k poslední ráně, kterou jsem měla v plánu vyrazit jí ten pitomý mozek z hlavy, ale Steve se konečně sebral a podařilo se mu odtrhnout mě od ní.

„Zbláznily jste se?! Okamžitě toho nechte! Perete se tady jak malí kluci!“ křičel a držel mě za sebou, protože jsem se pořád sápala po Ruby, která stála opodál a poněkud překvapeně si utírala krev, která jí proudem tekla z nosu.

„Že se nestydíte. Já být duše tak s váma nikam nejdu. Jestli si myslíš, že tohle Brianovi nějak pomůže, tak prosím, můžeš to tady celé dodělat sama,“ obrátil se ke mně a naštvaně mě pustil. Už jsem se o nic nepokoušela. Měl pravdu. Vztek už vyprchal a bojová nálada mě opustila.

„Promiň,“ řekla jsme směrem k Ruby. Ta jen přikývla a dál si držela kořen nosu. Podala jsem jí kapesník, který jsem vyštrachala odněkud z hlubin svojí kapsy. S díkem ho přijala a zase se stáhla dál ode mě. Asi má teď ze mě tak trochu vítr.

„Takže, jestli jste si už všechno vyřídily a necháte mě to dodělat, budu vám za to nesmírně vděčný,“ obdařil nás Steve úsměvem a já jsem zase poslušně zalezla zpět za židli a soustředila jsem se na Brianovo temeno pokryté jeho tmavou kšticí.

Steve začal zase odříkávat něco v tom podivném jazyce, který zněl jako plynulé chrčení a občas nějaký ten štěk. Vzduch kolem nás najednou podivně ochladl a jakoby zhutněl. Brian sebou začal v pravidelných intervalech poškubávat. Nevím, jestli to byl účel anebo to Steve dělal jen pro dramatický efekt, ale postupně začal předčítat stále hlasitěji a rychleji a Brian sebou škubal stále víc a rychleji a vzduch kolem byl stále chladnější a hustější, až jsme měla pocit, že se tady všichni udusíme. A když to vše dosáhlo krajní hranice a zdálo se, že celá místnost pukne, najednou Steve přestal a s ním i všechno ostatní. Brian se bezvládně sesunul na židli, a kdyby nebyl připoutaný, určitě by sebou pořádně praštil o zem.

Steve se pomalu uklidnil a ten fanatický výraz, který měl v očích, zase zmizel. Podívala jsem se na něj, jestli už můžu, abych zas něco nepřekazila, a on přikývl. V mžiku jsem klečela před Brianem a jemně jsem vzala jeho tvář do rukou.

„Briane?“ zašeptala jsem a hladila jsem ho po tváři. Brianova víčka se jemně zachvěla a pak pomalu otevřel oči. Byly to ty oči, které jsem tolik milovala, a tentokrát tu chladnou ocel rozehříval něžný lesk poznání.

„Jenny,“ vydechl a to jediné slabé vydechnutí bylo víc než milion slov, víc než tisíce vyznání tajných milenců. Vrhla jsem se mu kolem krku a tiskla ho k sobě takovou silou, že kdyby byl obyčejný člověk, nejspíš bych mu polámala všechny kosti. Ale on nevydal ani hlásku.

Brian

Tiskla mě k sobě tak silně, že jsem měl pocit, že už se asi nenadechnu, ale to, že jsem ji měl zase tady u sebe, stálo za všechnu bolest světa. Chtěl jsem její objetí opětovat, ale zjistil jsem, že se prakticky nemůžu hnout. Byl jsem připoutaný.

„Mohl by mě laskavě někdo odvázat?“ zeptal jsem se a Jenny se na chvilku odtrhla, ale to jen na tak dlouho, aby mi stihla uvolnit všechna pouta. Pak se mi zase vrhla kolem krku a já jsem ji konečně mohl obejmout. Nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli, přerušilo nás až významné odkašlání. Zvedl jsem oči a před sebou jsem spatřil Steva.

„Steve!“ vykřikl jsem a jemně jsem odstrčil Jenny, abych se mohl přivítat se Stevem. „Ty stará vojno, kde se tady bereš?“ uštědřil jsem mu herdu do zad.

Jenny zkoprněla a zírala na mě a Steve se jen neurčitě zamračil.

„No... to je dlouhá historie,“ odtušil. „Jaká je tvá poslední vzpomínka?“ zeptal se.

„Ehm... moje smrt,“ došlo mi. Nasucho jsem polkl.

Jenny. Ještě pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Když jsem ji viděl naposledy, myslel jsem si, že už ji nikdy nespatřím. Miluju ji od první chvíle, co jsem ji spatřil. Její drobná jemná ruka byla jako stvořená pro to, aby vklouzla do té mé, její hlas byl stvořen k tomu, aby vzdychal moje jméno a její oči zase proto, abych se v nich utopil.

„Věděl jsi, že nám tvůj otec při soudu lže a nevrátí ti život?“ zeptala se mě.

„Ano.“

„No ovšem, že to věděl,“ skočila nám do řeči Ruby, kterou jsem v rohu ve tmě nečekal a vylekaně jsem sebou trhnul. Ale bylo by naivní myslet si, že nebude mít ve všem prsty i ona.

„Věděl. Ale jaké plány se mnou má, to jsem netušil. Nechtěl jsem, aby se něco stalo vám,“zašeptal jsem.

„My jsme v pohodě,“ ujistila mě. „Thomas venku hlídá tu smečku.“

„Koho?“

Steve se rozesmál. „Nepřišel jsi o paměť, ale vypadalo to tak. Byl jsi pod vlivem nějakého... co já vím, prostě tě omámil. Žil jsi s Ruby a Jenny s Thomasem tě hledali. Zamotala se do toho samozřejmě Layla, Matt, já a i Daniel. No a ti jsou venku.“

„Žil jsem s Ruby?“ vydechl jsem nevěřícně.

„Jo, se mnou,“ zavrčela dotyčná. „Jestli tě to zajímá, neměla jsem zrovna moc na výběr, tak si nech ty xichty!“

„Ruby!“ zasyčel Steve.

„Takže on si teď zase nepamatuje to mezi tím?“ zeptala se otráveně. „No to je perfektní... Bude si ten člověk vůbec někdy něco pamatovat, nebo to takhle půjde pořád dokola?!“

„Ne, teď už je to v pořádku,“ řekl Steve. „Je to jako s Mattem, ten se taky po té tvé dokonalé terapii vzpamatovává ještě teď...“

„Takže Brian byl omámený?“ nechápala Jenny.

„Tak nějak,“ přikývl Steve. „A král mu i vytvořil umělou minulost, o čemž se tobě, Ruby, může leda tak zdát,“ dodal se sladkým úsměvem. „Víc toho ale nevím, zase nejsem děd Vševěd a můj panovník má i jiné starosti. Myslím, že mi bylo dokonce pár věcí zatajeno. V rámci... jak bych to řekl... dobrých vztahů,“ ušklíbl se. „Nejspíš byl Jennin úkol tě najít, Briane. Jako zkouška. Seběhlo se to celkem rychle a dost nám pomohly náhody. Nakonec jsme tě potkali na výstavě dnes večer. To už jsem měl tenhle svitek a věděli jsme, jak ti vrátit tvé já.“

Přebíral jsem si to v hlavě pořád dokola a přikyvoval. „Jo, myslím, že jo.“ Podíval jsem se na ni, pořád ještě klečela vedle mě. Ty oči mě rozesmutnily a měla kruhy pod očima, ale připadala mi nádherná.

„Mimochodem, Daniel taky přijal nápoj nesmrtelnosti,“ oznámil mi Steve a pohrdavě se zamračil.

„Toužil po tom,“ odtušil jsem. „No... je to jeho volba. I tobě jsem to už nabízel.“

„Jo, to jsi nabízel. Díky ti moc, mám rád takové nabídky. Mávám jim vesele na rozloučenou,“ zasmál se.

„Aspoň někdo tu má rozum,“ pousmál jsem se.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 39. kapitola: