OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 4. kapitola

11.03.2010 (17:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 848×

Kapitola 4

Utíkala jsem celou cestu až k bytu a teprve, až se za mnou zabouchly dveře, byla jsem sto si vydechnout. Sesunula jsem se podél dveří na zem a snažila jsem se přemluvit nohy a ruce, aby se přestaly třást.Ty oči...

Pronásledovaly mě. Viděla jsem je všude – násilně se mi vkrádaly do spánku, trpělivě vyčkávaly v každém temném koutě. Neměně šedivé s nádechem děsivé mlhy proplouvající před duhovkami se leskly ve tmě a pozorovaly mě. A ať sebevíc tonuly v  hloubce, věděla jsem, že jsou vyprahlé a prázdné jako nejodlehlejší pustina světa.

Přinutila jsem se zapřít rukama o drsný koberec, který máme s Laylou za dveřmi našeho pronajatého bytu a zmobilizovala jsem všechny své zbývající smysly včetně rozumu. Podařilo se mi dosáhnout pravou rukou na vypínač a chodbu tak zalilo v okamžiku ostré světlo. Několikrát jsem musela zamrkat, ale překonala jsem se a nechala rozsvíceno. Realita ihned získala nový rozměr.

Malá skříňka na boty ze světlého dřeva stále setrvávala v rohu chodby, pod ní se válela spousta bot a všechny sveřepě tvořily nepřekonatelný, vysmívající se bordel. Jedny velké jsem vůbec neznala – Matt. Ty druhé byly bráchovy, který se k nám nasáčkoval na „pár dní“ už před „spoustou dní“. Layla tam měla troje a potom jednu botu sirotku. Ta druhá bude... v koupelně, docvaklo mi, když jsem se zaposlouchala do písně našeho bytu. Televize z obýváku oproti tomu vděčně promítá své poklady Tomovi. Určitě tak přes hodinku, Thomas ale nikdy problémy se stydlivostí nebo respektováním něčího soukromí neměl.

Přemýšlení o botách mi společně se světlem navrátilo chladné uvažování. Jako bych se neznala! Slyším i trávu růst a velký sosák u velblouda mi nepřipadá vůbec podezřelý. Káravě jsem se zadívala na svou strhanou tvář do zrcadla nad botníkem. Tváře jsem měla od mrazu a běhu rudé jako Marfuška, účes ala baba Jaga. Kopla jsem svou obuv do volného rohu. Kabát už místo nenašel, můj věšák obývala bunda bráchova, Mattova a čtvrtá Laylina, která už se nevešla na ten její.

Strach už byl ten tam a já mohla konečně zamířit do kuchyně. Vyprázdněná lednička už dávno nebyla překvapením, ale že mi někdo zblajzne i poslední rohlík, to mě dokázalo vytočit až k hysterii. S tichými nadávkami jsem si představovala, jak vpadnu první do obýváku, kde chytnu pod krkem bráchu, pak do koupelny, tam to bude překvapení pro Matta, a oba je vyhodím z okna na mráz, bez ohledu na jejich nedostatečné nebo žádné oblečení.

Z chodby se ozýval tlumený smích a zvuky podobné šplouchání. Něco těžkého narazilo do zdi a kachličky vydaly dunivý zvuk, který byl následován další vlnou bublajícího smíchu.

S povzdechem, sklenicí čisté vody a vidinou hladovky jsem se vydala do obýváku za svým nepovedeným já. Moje druhé oči pospávaly před blikající obrazovkou a ta byla jediným osvětlením místnosti, celá druhá polovina tonula ve tmě. Někde u protějšího okna jsem mohla rozpoznat židle a jídelní stůl, na kterém se válely zbytky špinavého nádobí. Náš byt byl docela prostorný; velký jídelno – obývák byl tenkou přepážkou oddělen od malé kuchyňky, kam se ale těžko vešli dva lidé, a přes chodbu potom vedly dveře do dvou malých pokojů. Původně měl jeden patřit Layle a druhý mě, ale nakonec jsme se s eL nasoukaly do jednoho, zatímco druhý okupoval můj brácha. Nájemné bytu bychom totiž s Laylou samy těžko utáhly a každá bratrova drobná výpomoc byla dobrá. Samozřejmě za možnost využití našeho bytu, kdykoliv bude potřebovat.

Můj bratr byl ale záhada sama. Nikdy nepochopím, jak mohl získat tak obrovské stipendium a dostat se na jednu z nejprestižnějších technických univerzit. Když si vzpomenu na jeho těžké prolézání všech dřívějších škol, chybí mi do mozaiky asi tak polovina nejdůležitějších puzzlíků. Thomas tvrdí, že je prostě geniální, jen pro něj střední byla příliš jednoduchá a svazující. Naši tomu bezvýhradně věří. Jak se mi z obyčejného dvojčete, které jsem tak dokonale znala, stal naprosto nečitelný superbrácha, moje hlava nebere. Už si nikdy nepovídáme jako dřív, naše spojení jednovaječných dvojčat ustupuje někam do neznáma. Někdy mě napadá, že ho ztrácím až podezřele rychle. Zvlášť když prchám před děsivými přeludy, z koupelny se ozývá veselý smích a já prostě nemám koho obejmout ani komu se svěřit.

„Kolikáté je to kolo?“ kývla jsem s úsměvem směrem k chodbě a zavřela za sebou dveře. Thomas se bez rozpaků vyvaloval na pohovce jen v teplákách a ovladač mu ležel na holé hrudi. Vlastně se Layle nedivím, můj bráška je mnohem hezčí než Matt. Možná mu Mattem jen dává do dna vypít jeho odmítnutí.

„Co já vím,“ pokrčil rameny. „Ale podle toho jekotu soudím, že právě došla teplá voda. A taky na nás za chvilku začne klepat ta paní pod námi.“

Měl pravdu. Paní Morrisová vezme pokaždé svou vycházkovou hůlku a tak dlouho s ní mlátí do plechové roury ve větrací šachtě, dokud naše řádění nepřestane. Opakuje se to pořád dokola... vlastně ne tak docela, jednou měla na návštěvě svého vnuka, kterého Layla ocenila jako „úžasný týpek“. Jen dokud nám nepřišel za babičku osvětlit své stanoviska. Naštěstí to odnes jen brácha.

Láskyplně jsem se na něj při té vzpomínce zadívala. Nechápavě zašvidral mým směrem, už mu přišlo divné, proč tam tak dlouho bez hnutí stojím. Můj výraz ho musel přinejlepším vyděsit. Ale nemohla jsem za něj, tělo mě prostě po děsivé honičce v mrazivých ulicích odměnilo přehnanou dávkou endorfinů.

„Chceš to přepnout?“ zeptal se ochotně. Musela jsem vypadat vážně hrozivě.

„To je dobrý,“ mávla jsem rukou a svezla se do malého křesílka. Překvapeně se na mě zadíval, ale pak bez dlouhého přemýšlení vrátil hlavu do původní polohy a spokojeně zavřel oči. Možná bych teď měla využít situace a trochu vyzvídat ohledně těch jeho tajuplných nočních akcí, ale nechtěla jsem narušit příjemnou atmosféru té vzácné chvilky, kdy se mi dva nehádáme. Radši jsem zavedla řeč na běžné věci.

„Co ten tvůj kámoš Brian? Pomůže ti s tou matikou?“ přerušila jsem ticho.

„Co? Jaký Brian?“ Otevřel oči a upřel na mě nechápavě pohled. „No Brian Smith. Chtěl sis dopsat matiku vzpomínáš?“ vysvětlila jsem mu.

„Jo… jasně… Smith, dneska večer jdu k němu.“ Moc přesvědčená jsem ale nebyla. Vypadalo to, jako by si snad ani nemohl vzpomenout, kdo to je. Asi si na toho Briana budu muset posvítit.

Moje dobrá nálada mě nějak přešla a navíc se mi pořád objevovala vidina těch očí.

„Jdu si lehnout. Až se ten párek od sebe odtrhne, ujisti se, že tady po Mattovi nezůstane ani jen jediný vlas jo?“ oznámila jsem mu a sbírala jsem se z křesílka.

„Neboj se, ten chlap mi leze na nervy. Postarám se, aby se odtud dostal se vším, co mu patří,“ oblažil mě sladkým úsměvem a mě zamrazilo. Bylo to, jako by na mě vycenila zuby nějaká šelma.

„Neublížíš mu že ne?“ ujišťovala jsem se.

„Neboj se, nezkřivím mu ani vlásek na hlavě,“ chlácholil mě, ale ten úsměv mu z tváře nezmizel. Vypadá to, že bratříček tak trošku žárlí. Jestli šlo Layle s Mattem právě o tohle, tak jí její plán zřejmě dokonale vychází. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a vydala jsem se do pokoje. Cestou jsem míjela Thomasův pokoj a skrz pootevřené dveře jsem si všimla jeho mobilu. Ležel opuštěný na desce psacího stolu a smutně čekal na dotyk lidské ruky. Nemohla jsem ho tam jen tak nechat ležet a tak jsem se vkradla do pokoje a přivřela za sebou dveře. Popadla jsem mobil a projížděla jsem seznam příchozích a ochozích hovorů. Vím, nedělá se to, ale mě ten Brian prostě nedá spát.

Před očima se mi míhal seznam jmen a čísel. Některá jsem znala některá jsem viděla poprvé v životě. Seznam byl dlouhý, ale žádný Brian Smith tam nebyl. Pak mi do oka padlo jedno číslo. Displej neukazoval komu patří, ale ty číslice mi přišly nějaké povědomé. Opsala jsem si ho na ruku a rychle jsem se vypařila. Vletěla jsem do svého a Laylina pokoje a prohrabávala jsem zásuvky, prolistovala jsem notesy a pak jsem se vrhla na prohledávání kapes.

„No tak, kde jsi?“ šeptala jsem si netrpělivě a pak jsem konečně našla v hromadě našeho nepořádku kabát, který jsem měla na sobě, když jsme si hrály s Laylou na špionky.

Prohledala jsem kapsy a po chvíli jsem vítězně třímala v ruce malý zmuchlaný papírek. Vyhladila jsem ho a zadívala jsem se na jeho obsah. Byly tam jen číslice 695 873 245. Porovnala jsem je s těmi, které jsem si opsala na ruku a nevěřícně jsem těkala očima z jednoho čísla na druhé. Byla naprosto stejná. Potřásla jsem hlavou jestli snad nemám halucinace, ale čísla se nezměnila.

„No teda,“ vydechla jsem a svalila jsem se na postel. Co má sakra můj brácha společného s Brianem? S tím Brianem. Tohle už si žádá válečnou poradu. Musím to s Laylou probrat ať už chce nebo ne. Ale nedonutila jsem se vstát z postele. Byla jsem vyčerpaná dnešním zběsilým úprkem a tak jsem zavřela oči s myšlenkou, že to probereme zítra.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 4. kapitola: