OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 7. kapitola

22.03.2010 (19:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 961×

Kapitola 7

„Zajímalo by mě, kdo teda byla ta dívka na tom obraze. Brian říkal, že na to mám přijít sama,“ přemítala jsem a zamyšleně jsem žužlala v puse lžíci od zmrzliny.

„Jaká dívka?“ odtrhla Layla pohled od televize a zaměřila ho na mě.

„No, byl tam jeden obraz. Tvář dívky a mě je strašně povědomá, jen si nemůžu vybavit, kde jsem ji už viděla.“

„Myslíš ten, jak jsi na něm ty?“ ověřovala si eL.

„Cože?“ vyhrkla jsem a vyvalila jsem na ni oči. Málem jsem při tom spolkla lžíci a tak jsem se rozkašlala. Když jsem konečně popadla dech, zeptala jsem se znova: „Co jsi to říkala?“

„No, že na tom obraze jsi byla ty. Copak ty ses nepoznala? Děvče měla by ses častěji dívat do zrcadla,“ poučila mě a já jsem po ní hodila polštář. Já? Na tom obraze jsem já? Ta noc patřila mezi poslední, kdy se mi sladce a bezstarostně usínalo.

***

Když jsem se probudila, teprve se rozednívalo. Můj poslušný budíček ukazoval pět minut před půl sedmou, které jsem měla plně k dispozici. Několikrát jsem ještě zavřela a otevřela oči a potom krátce pohlédla na Laylu. Spala stočená do klubíčka, oči měla červené a její rudé vlasy se zamotaně povalovaly všude kolem. Moje vynikající nálada se trochu pokazila, ozvalo se staré známé svědomí spokojené kamarádky, když ta druhá na tom není zrovna nejlíp. Ne, že by mě mrzelo, že už nejspíš nikdy neuvidím toho debila (teď už nebylo potřeba brát si servítky).

Layla ale nebyla jediná skutečnost, která mi trochu zachmuřila dokonalé probuzení. Hned potom jsem si totiž vzpomněla na Thomase. Večer se sice připlazil jen několik minut po nás a ten spěch na něm byl docela vidět, ale sotva mi řekl blbé ahoj a zmizel v tajemnu svého pokoje, odkud už nos nevystrčil. Naštěstí jinak vypadal v pořádku, žádné cáry z oblečení se protentokrát nekonaly.

Potichu, abych nevzbudila eL jsem vstala a vydala se do kuchyně. Dneska nás ani jednu nečeká škola, takže bude při troše štěstí spát až do deseti. Labužnicky jsem si do čaje hodila dvě kostky cukru a ohřívala si ruce nad párou, která stoupala z hrnku. Na ulici ještě pořád svítily lampy a zasněženému městu se zdaleka nechtělo vstávat s takovou chutí, jako mně.

Uslyšela jsem za sebou šramot a nechápavě se srazila s Tomovým překvapeným pohledem. Už na sobě měl všechno, co potřeboval do toho mrazu, dokonce i černé kožené rukavice, a moje přítomnost v kuchyni ho docela zaskočila.

„Ty někam jdeš?“ užasla jsem, „Teď? Vždyť ještě ani není sedm!“
Rozpačitě se porozhlédl kolem, jako by ho mohl vysvobodit zázračný roh pověšený na zdi, když v tom si vzpomněl, že mi vlastně nic vysvětlovat nemusí.

„Jo. Musím si ještě něco zařídit. A potom mě čeká přednáška,“ vysvětlil mi a kývl směrem k lince. „Naleješ mi trochu vody? Už na sobě mám boty.“

Kdybych tam nebyla, nebyly by boty a čistá podlaha v kuchyňce žádný neslučitelný problém. Mlčky jsem vytáhla vysokou sklenici a nalila do ní trochu minerálky.

„Něco vyřídit?“ zasondovala jsem, ale bylo mi jasné, že je to marné.

„Hmm.“

Podala jsem mu vodu a pátravě se zabodla do jeho tváře. „Poslyš...“ odmlčela jsem se, „Odkud ty znáš Briana?“

Trochu se zakuckal a rozkašlal, takže mu chvíli trvalo, než mi mohl odpovědět.

„Jakého Briana, proboha?“ zeptal se.

„Briana Smitha. Říkal jsi, že ti pomáhá se školou. Včera jsme s eL byly na jeho výstavě a je to docela sympatický člověk, ale že by nějak rozuměl těm tvým grafům...“ zaklepala jsem trpělivě nehtama o linku a pozorovala jeho výraz.

Ze zděšení plynule přecházel k nevěřícnosti a pak k nucenému klidu. Položil skleničku na podložku a unaveně si promnul čelo.

„To bude jiný Brian. Víš, kolik žije ve státech Smithů? Ten můj žádné obrazy nemaluje, je to takový ten studijní typ... však víš. Umění mu nic neříká. Ale ten váš malíř... ehm... jak dobře že se s ním znáš?“

Pokrčila jsem ledabyle rameny. „Ale... moc ne, jen mě pozval na drink. Maluje opravdu pěkně. Tak nic, no, tak se měj.“

Přešlápl z jedné nohy na druhou a zdálo se mi, že se nemůže rozhodnout, jestli mu lžu nebo ne. Nakonec na mě mlčky na rozloučenou kývl a zavřel za sebou dveře.

***

Rozrazil jsem dveře klubu tak prudce, že bych nikomu nepřál za nimi stát. Rudé stěny se mi vyzývavě vysmívaly, když jsem se rozhlížel po prázdném baru a nemohl najít tvář, kterou jsem hledal. V kombinaci s černým nábytkem to tu působilo dost lacině, přestože jeho cenu jsem si neodvažoval odhadovat. Typický přístup Briana Nevímjakdál. Své pravé přímení mi nikdy neřekl.

Barman na mě nedůvěřivě pohlédl a tak jsem za sebou zavřel. Bylo tu téměř prázdno, jen pár zvědavců okukovalo zbývající obrazy na stěně. Byly dost temné a podivné, většina úplně bez barev. Prolínaly se v nich různé odstíny šedivé a ještě šedivější, jen tu a tam některý vystupoval z chaosu nějakým veselejším odstínem zelené nebo modré. Bylo mi z těch obrazů zle, jako vždy jsem znechuceně odvrátil tvář.

„Hledám jednoho muže,“ řekl jsem barmanovi, který leštil pult a po očku pozoroval návštěvníky, jestli se nerozhodují něčím nápaditým vylepšit ty patlaniny. „Jmenuje se Brian, jistě ho znáte,“ pokračoval jsem a rukou kývl k výtvorům, „tohle všechno maloval on.“

Ten člověk byl už zčásti plešatý a trochu zavalitý, ale tmavé oči mu zajiskřily poznáním. „Jó, mladej, tak ten už tu teďkon nejni. Sis měl přijít pro autogram včéra. Dneska už sou některý obrázky odvezený, hele, voni už to ruší, tu výstavu.“

Jeho systematické leštění skla mě rozčilovalo.

„Nejdu si pro autogram. Brian mi nebere telefon a já s ním potřebuju nutně mluvit,“ zamával jsem svojí nokií tomu chlápkovi před nosem, jako by to něco dokazovalo. „Vím, že víte, kde je,“ prohlásil jsem a podíval se mu zpříma do očí.

„Myslím, že nevíš, jestli vím, kde je,“ odvětil suše a mě chvíli trvalo si to přebrat.

„Myslím, že vím, co vím a co ne,“ odsekl jsem.

„Myslíš?“ zeptal se pobaveně.

Nemělo to cenu. Ať to byl jejich člověk nebo ne, mně nebylo souzeno se od něj něco rozumného dozvědět. Zoufale jsem se rozhlédl po stěnách a můj pohled zaujala některá prázdná místa.

„Proč byly odvezeny některé obrazy už teď a ne až potom spolu s ostatními?“ zeptal jsem se přívětivým hlasem a doufal, že ho nějak obměkčím. Povedlo se.

„Ty s těma tvářema si odvezli už včera večír,“ sdělil mi ochotně. „Ty jsou asi nějaký cenný. Ale já nevím, hele, já tu jenom pracuju.“

Jasně. Byl to náš člověk. Teda jejich. Vlastně nevím, ale to nebylo důležité. Důležité bylo najít Briana. Otočil jsem se na patě a s tichým „naschle“ jsem odtamtud vypadl. Dostat se z podniku do příjemně mdlého městského ruchu bylo uklidňující. Červená barva mě prostě vždycky rozčilovala a znervózňovala.

Rozhlédl jsem se kolem a nemohl se rozhodnout, co dál. Hlavou mi vířily stovky myšlenek kolem Briana, Layly a Jenny. Tohle mi bude muset vysvětlit, z toho se kamarád nevykroutí.

Blízko stál novinový stánek a já se rozhodl obětovat pár zvonivých mincí za papírové informace. Jako vždy byla na titulní straně ponižující fotka nějaké celebrity, zásadně neupravené a strhané a to celé bylo podtrženo tučným nápisem hovořícím o rakovině, nevěře a psychiatrovi. No prostě nic nového pod sluncem.

Popošel jsem několik kroků sněhem k odmetené lavičce a listoval na mou každodenní sedmou stranu. Bylo mi jasné, že ke vchodu se ve sněhu vydat nesmím (hrubé porušení pravidel) a kanálem netrefím, nehledě na to, že si nechci zničit svou novou mikinu. Jenny by mě zaškrtila, teda když bych se neutopil v bahně a bůh ví v čem ještě. Tohle Brian neměl moc promyšlené, podezříval jsem ho, že mají i jiné tajné tunely vedoucí k základně, čisté a suché, ale že mi nevěří dost na to, aby mi je ukázal. A nebo si ze mě prostě dělá srandu a ani bych se mu nedivil, mně by na jeho místě taky začalo hrabat.

Nezbývalo nic jiného, než se mu snažit už po kdoví kolikáté dovolat.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 7. kapitola: