OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 8. kapitola

27.03.2010 (15:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 905×

Kapitola 8

Celý den jsem se nemohla soustředit. Byla jsem roztěkaná a přistihla jsem se jak nepřítomně civím z okna, zatímco pan Peterson zapáleně vysvětloval nějakou podivnou revoluční teorii světla a stínu, jejímž konečným efektem bude dosažení 3D efektu.

Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak to, že jsem Briana celý den neviděla? Je snad duch nebo co? Nebo možná chodí do školy, jen když se mu chce. Ostatně uvažuju, že bych tento přístup ke škole taky vyzkoušela.

Zamyšleně jsem civěla do sešitu, který už byl celý popsaný různými obdobami jména Brian a jeho telefonního čísla.

„Ježiši, Jenny, vzpamatuj se!“ napomenula jsem se polohlasně.

„Říkala jste něco slečno Sandersonová?“ Pan Peterson tázavě nadzdvihnul obočí. „Možná by jste se ráda podělila o své poznatky i s námi ostatními.“

„Ne, pane, naprosto s vámi souhlasím,“ obdařila jsem ho rozpačitým úsměvem a sklopila jsem hlavu do poznámek. Vydržela jsem poslouchat asi pět minut a pak jsem zase vypla. Konečně zazvonilo a já jsem mohla vypadnout. Možná, že ho potkám na obědě, napadlo mě a vydala jsem se do jídelny.

„Ahoj Jenny. Jdeš na oběd?“ Mark. Můj otravný spolužák, kterému se už tři roky snažím vysvětlit, že já si opravdu nemyslím, že bychom se měli v našem „vztahu“ posunout na další metu. Já osobně jsem ještě ani nedošla na pálku.

„Ahoj Marku!“ otočila jsem se. „Co myslíš? Stojím v jídelně a držím v ruce tác. Jdu na oběd nebo ne? Můžeš hádat třikrát,“ obdařila jsem ho líbezným úsměvem a otráveně jsem se otočila. Bože! To je zase den!

„A nechceš společnost?“ nenechal se odbýt. Ano Marku nechci. Je dotěrný jako hmyz. Asi si budu muset zavolat deratizéra.

„Víš Marku, já…“ začala jsem, ale někdo mě přerušil.

„Jenny už společnost má.“ Tak přece jen je ve škole! Tenhle den se začíná obracet k lepšímu. „No, to nevadí. Tak jindy. Měj se Jenny,“ obrátil se a poraženě vyklidil pole.

„Díky. Zachránil si mě před znechucením oběda,“ poděkovala jsem mu a vděčně jsem dosedla na židli, kterou mi galantně odsunul. To je aspoň dobré vychování.

„To byl tvůj bývalý?“ dosedl naproti mně a okamžitě vyzvídal.

„Ne, ale on si to očividně myslí,“ protočila jsem očima a oba jsme se zasmáli.

„Takže, líbila se ti moje výstava?“ Zvedl na mě pohled od svého oběda a zase se mě snažil rentgenovat. Ale já si řekla, že vydržím a do očí se mu nepodívám.

„Hmm… jo, byla vážně moc pěkná,“ zamyšleně jsem přežvykovala a přemýšlela jsem, jestli bych poznala, kdybych místo toho steaku jedla ponožky. Byl to blaf. Ostatně co jiného by jste mohli čekat od školní jídelny.

„Hlavně se mi líbily ty obličeje. Stejně jsem pořád nepřišla na to, odkud tu dívku znám,“ nahodila jsem nenápadně a doufala jsem, že se chytne a vysolí mi odpověď. Ale Brian zarytě mlčel a soustředěně se začal nimrat v něčem, co zřejmě měly být brambory.

„Ty ji znáš? Tu dívku?“ nedala jsem se.

„Ano. Ve skutečnosti je mnohem hezčí než na tom obraze.“ Moje srdce zaplesalo, ale zároveň mě taky zamrazilo. V jeho hlase se odrážel podivný smutek, když to říkal. Je snad něco, co o mě ví a já ne?

Znovu se na mě podíval a tentokrát jsem neuhla. Byla jsem překvapená, když to byl on, kdo okamžitě uhnul pohledem. Co se sakra děje? V hlavě mi to šrotovalo a snažila jsem se mermomocí přijít na kloub té jeho pochmurné náladě. Už už jsem se chtěla zeptat, ale on najednou zpozorněl, jako by ho něco píchlo.

„Nezlob se, Jenny, ale už musím jít. Ještě si potřebuju něco důležitého vyřídit.“ Popadl svůj oběd a na cestě z jídelny ho rázným pohybem poslal přímo do odpadkového koše. Seděla jsem tam jako opařená a nebyla jsem s to dát si to celé dohromady. Zmizel tak rychle, že bych to ani nepostřehla, kdyby se nerozloučil. Jestli se snaží být záhadný, tak se mu to stoprocentně daří. Na můj vkus už je ale těch záhad kolem Briana až moc.

*** 

Nemohl jsem už dál čekat. Musel jsem mluvit s Brianem. Jelikož pořád ignoroval jakékoliv upozorňování svého mobilu na příchozí hovor, musel jsem se chtě nechtě vydat do městské kanalizace.

„Tohle jim nedaruju. Zatracený podzemí.“ Prodíral jsem se kanalizací a ani jsem se neodvažoval pomyslet v čem se to vlastně brodím. Prvních pár metrů jsem šel po docela suchém úseku, ale za zatáčkou mě překvapila asi deseticentimetrová hloubka odpadní vody.

„Sakra!“ zaklel jsem, když jsem šlápnul vedle a noha se mi zabořila do něčeho mnohem hustšího než je voda. V duchu jsem tajně doufal, že to snad bude jen bahno. Na cestě mě provázel čvachtavý zvuk mých bot a pištivý nářek krys. Plánoval jsem pomstu. Jako prví to schytají ti dva pitomci u brány a až úplně nakonec si vychutnám Briana.

„Nejprve mu asi jednu pořádnou vrazím a pak mi bude muset hezky vysolit, odkud se zná s mojí sestrou. Jestli ji do toho celého cirkusu nějak zaplete, tak mu zaručím pomalou a velice bolestivou smrt,“ plánoval jsem si nahlas. Můj hlas se odrážel od stěn a postupoval zpět ke mně ve vlnách ozvěn. Asi jsem se pomalu dostával z města, protože kužely světla z ulice, které sem dopadaly skrz mříže na kanálech se vyskytovaly čím dál méně častěji. Po deseti minutách docela pohodlné chůze se světla vytratilo nadobro a já jsem musel tápat po zdech.

„Ani jsem si nevzal baterku do háje!“ zaklel jsem a v tom hrobovém tichu se můj hlas nesl jako hromobití. Šmátral jsem po kapsách a hledal zápalky. V kapse od bundy jsem našel jednu cigaretu, ale ta mi teď byla na nic. Jenny nesnáší, když kouřím, a pravidelně mi prohledává kapsy a vyhazuje z nich krabičky cigaret. Většinou mi zůstanou jen tyhle ty osamocené a pokroucené kousky. Konečně jsem nahmatal krabičku sirek. Zaplať pánbůh, že Jenny nemá nic proti sirkám. Opatrně jsem krabičku otevřel, aby mi v té tmě ani jedna zápalka nevypadla. Zkusmo jsem nahmatal počet a moje nálada klesla zase o pár bodů níž. V krabičce se válelo posledních šest sirek.

„Doufám, že jsem blízko, protože tohle moc dlouho nevydrží,“ povzdechl jsem si a škrtl jsem první zápalkou. Je to skoro jako deset černoušků, akorát, že já jich mám jen šest a právě jsem jednoho nechal uhořet. Moc světla sice nevydal, ale aspoň jsem nemusel chytat ty hnusné oslizlé zdi.

Několik metrů přede mnou se kanál prudce stáčel doprava a pokud mě zrak neklamal, tak i zužoval. Za světla vypadaly oplzlé stěny mnohem hůř než byly mé představy, které jsem si utvořil slepým tápáním. Jedinou útěchou mi byl suchý chodníček, vinoucí se podél stěny po mé levé ruce. Zatnul jsem zuby, snažil se nedýchat a s dlaněmi napřaženými před sebe jako náměsíčný jsem pokračoval dál. Za touhle zatáčkou by se měla nacházet menší křižovatka dvou odpadních chodeb; jedna přicházející z hustě osídlené části města plné středně velkých rodinných domů, pokračující dál směrem k centru, a druhá, stáčející se mírně doleva a vedoucí ke staré, neobydlené čtvrti rozpadlých barabizen. Právě tu jsem hledal.

Po dvaceti krocích jsem usoudil, že už bych měl být na místě, a rozhodl jsem se využít další zápalky. Nepochyboval jsem, hřála mě představa, jak se objevím u Briana v obýváku a sladce se usměju. Z opuštěné čtvrti, kde původně kanalizační síť měla svůj slepý výběžek, totiž vedl z čista jasna suchý, čistý, krásně široký tunýlek i s ovětlením, dokonce se zasklenými skříňkami, ve kterých měli dokonale naleštěné hasicí přístroje. Jako kdyby něco takového potřebovali...

Vytáhl jsem jednu zápalku a ujistil se, že ji držím za správný konec. A pak jsem s ní škrtl.

Dávno zhasla, ale já jsem stále ještě opařeně a neveřícně nehnul brvou. Přede nebylo nic. Chodba tam končila, po několika metrech byla přehrazená mohutnou kamennou zdí. Nechápal jsem to, napadlo mě, že se mi to prostě muselo jen zdát a tak jsem si pro ujištění vypatlal ještě jednu sirku. Skutečnost se bohužel nezměnila. Byl jsem v háji.

Pokud bych byl tam, kde jsem chtěl být, nebyl by až takový problém vrátit se, s Brianem jsme to šli několikrát. Ale já jsem byl někde úplně jinde. Stačilo jen jedno nebo dvě špatná zahnutí, abych zůstal sám v naprosté tmě někde pod rozlehlým špinavým městem jen se třema zápalkama a žádným viditelným kanálem, kterým bych mohl vylézt ven. Nemůžu říct, že jsem byl naprosto klidný, to opravdu ne. Trochu se mi třásly ruce.

Hlavou mi bleskla myšlenka, že by Brian tuhle situaci vyřešil bez mrknutí jednoho oka, geniálním a rychlým nápadem a těma sirkama by si ještě týden podpaloval dřevo v krbu.

„Tak fajn, hlavně klid,“ uklidňoval jsem se a můj hlas se znepokojivě odrážel od studeného kamene. „Tohle ale vůbec není děsivý,“ zachraptěl jsem. „Je to jenom blbej, neškodnej kanál. Ne, nepřijdou záplavy, je leden. Krysy zimou pochcípaly a vrahové číhají v parku. Nic se mi nemůže stát.“

S odhodláním a tichým šeptem jsem se vydal na cestu. Věděl jsem, že prostě musím narazit na nějaký otvor vedoucí na povrch. Když jedu na kole po silnici, je tam kanálů jak po dešti, ale jak ho člověk potřebuje, neukáže se ani jeden. Plynule jsem přešel do ostřejšího slovníku a po třech zatáčkách už jsem nadával jako dlaždič. Mé dlaně byly obalené lepkavým slizem, vzduch byl nedýchatelný a chodníček se zapustil do stěny. Opět jsem se brodil bahnem. Poslední, na co si pamatuju, je, jak mi pod nohama zmizela pevná, betonová půda a nade mnou se bez varování uzavřela hladina špinavé vody...

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 8. kapitola: