OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 9. kapitola

02.04.2010 (20:30) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 976×

Kapitola 9

Laylu jsem potkala na chodbě, když nám oběma padla. Zamyšleně měla hlavu ponořenou do rozevřených desek a za chůze něco důkladně zkoumala. Vždycky jsem ji obdivovala, jak se dokáže soustředit na tolik věcí naráz.

Tiše jsem se k ní přikradla a bafla jí do ucha, až vylekaně nadskočila. Chodbou se rozezněl můj smích, několik lidí se dokonce otočilo, ale já si nemohla pomoct.

„Brian se mnou seděl na obědě,“ mrkla jsem na ní. „Nelhal...“

Zavřela desky s kopií nějakého veledíla, které měla přes víkend rozebrat a prostudovat a překvapeně nadzvedla obočí. „No nepovídej...“

Nevím, ale tón jejího hlasu mi něčím nezněl. Vlastně vypadala dost zaraženě.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.

Zaváhala. „Neměla bych ti to říkat.“

Byla jsem z ní paf. „Aha... ehm. Tak neříkej,“ rozhodla jsem za ní a povzbudivě na ni mrkla. „Nechceš si zajít na kafe, když nám to dneska tak hezky vyšlo?“ nabídla jsem jí a doufala, že se jí aspoň trochu zlepší nálada. Ale zakroutila záporně hlavou.

„Musím začít dělat na téhle práci.“ Nadzvedla desky, které držela v ruce. „A chci jít brzo spát.“

Zaraženě jsem ji následovala a mlčení nám vydrželo až před školu. Muselo být něco málo nad nulou, příjemné oteplení způsobilo roztání sněhu, takže ulice byly mokré a plné posypového štěrku, který vrzal pod podrážkama. Školu opouštěly houfy mladých lidí, pokřikujíc na sebe radostí, že už odzvonilo. Radostný, pohodový den.

Cupitala jsem poslušně za Laylou, která sveřepě nesla své desky a dávala si pozor, aby se nikomu nepodívala do očí. Několikrát na ní někdo zavolal nebo zamával, ale ona to ignorovala. A pak jsem uviděla Briana, jak se ležérně opírá o naleštěné tmavé auto a zubí se na nás.

„Brian,“ uniklo mi, „a asi na nás čeká.“

Věnovala mu krátký, lhostejný pohled. „Já s váma nejedu,“ řekla, „musím si ještě něco koupit ve městě, pojedu busem.“

To už jsme byly skoro u něj. „Vážně nechceš... Mohli bysme tam zastavit a...“

„To je dobrý, užij si to, “ řekla mi a slabě se pousmála. „Sejdeme se doma.“ Potom mi naposled mávla a vyrazila opačným směrem.

Ještě jsem se za ní pořád dívala, když se vedle mě ozval sametový hlas.

„Je v pohodě?“ zapochyboval Brian a s nakrčeným obočím pozoroval, jak si to Layla žene pryč.

„Ještě pořád bere těžce rozchod s Mattem,“ odpověděla jsem mu a radostně se zadívala do jeho zamyšlené tváře. „Ty tu na mě čekáš?“ zeptala jsem se sladce.

Zazubil se a nasadil prohnaně – pobavený výraz. „No... když se to vezme kolem a kolem, tak... jo. Napadlo mě, jestli bys třeba nechtěla někam hodit nebo třeba někam zajet... mám celé odpoledne volné,“ řekl a spiklenecky na mě mrkl.

„No když jinak nedáš,“ prohodila jsem jakoby jen tak mimochodem a nasedla jsem do auta.

„Tak kam to bude madam?“ zeptal se a vytůroval motor. „Na letiště Alberte,“ pokračovala jsem v jeho vznešeném tónu.

„Vtipné … ale teď vážně,“ otočil se na mě a prošpikoval mě pohledem, že jsem si připadala jako by mě připíchl kůlem k sedačce.

„No, mám ještě dvě hodiny čas a …“ Chtěla jsem navrhnout moji oblíbenou kavárnu, ale on se mnou měl očividně svoje vlastní plány.

„Výborně, znám jedno místo. Bude se ti tam líbit.“ Ani se neptal, jestli tam jet chci a už po nás zůstal jen zvířený prach na silnici.

„Ne, že bych nevěřila tvým řidičským schopnostem, ale tady je povolená jen padesátka a my jedeme stovkou.“ Křečovitě jsem se tiskla k sedačce a hlas se mi třásl. Kdybych věděla, co je to za piráta silnic, tak jdu radši pěšky.

„Neboj se, mám to pod kontrolou,“ uchechtl se a otočil se na mě, aby mě obdařil jedním z těch svých okouzlujících úsměvů.

„Proboha dívej se radši na cestu!“ vykřikla jsem, když jsme jen o fous minuli nějakou vetchou stařenku, která se právě chystala přejít přes přechod. Stařenka na nás mávala holí a jistě nás častovala velmi vybraným slovníkem.

„Kam to vlastně jedeme? Nehodláš mě odvést někde stranou a tam mě pak zakopat, že ne?“ ptala jsem se a v hlase mi zaznívaly vážné obavy. Fakt, že jsme právě vyjeli mimo město mě ani v nejmenším neuklidňoval.

„Ne,“ zasmál se, „ mám v plánu něco mnohem lepšího,“ mrkl na mě tajemně a odbočil na nějakou lesní cestu.

Za okny se míhaly zelené stíny a já měla pocit, že jedu do nějaké tajemné země. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že tam na mě může vyskočit maximálně nějaký Bambi nebo zajíček Ušáček a nad hlavou mi můžou sedět jen samí zpěvní ptáčkové. Pak jsme začali zpomalovat a nakonec jsme zastavili na nějaké mýtince. Na jejím konci byla chatka a když jsem trochu natáhla krk, mohla jsem vidět průchod v hustém porostu přímo za ní.

„Kde to jsme?“ vyzvídala jsem a vysoukala jsem se z auta.

„Tohle místo nám … ehm, mě … patří.“ Nám? Komu nám? To je člen nějaké sekty nebo co?

„Je tady moc hezky. Je tu klid a ticho,“ rozplývala jsem se a zhluboka jsem se nadechla. Ve vzduchu bylo cítit jehličí a zemitá vůně hlíny.

„Pojď, něco ti ukážu,“ přerušil ticho a vzal mě za ruku. Štěstí, že se na mě nedíval, protože mě okamžitě polilo horko a do obličeje se mi nahrnula krev. Vedl mě kolem chatky do průchodu v roští. Prodrali jsme se ven a najednou se přede mnou otevřel nádherný výhled. Stáli jsme na vrcholku kopce a pár metrů pod námi se zrcadlila křišťálová hladina jezera.

„To je nádhera,“ vydechla jsem, „ale nebudeme se koupat na Adama a Evu, že ne?“ prohodila jsem rádoby s obavami. Ne, že by mi nějak vadilo kouknout se, co schovává pod oblečením, ale byla docela zima.

„Jak to, že není zamrzlé?“ divila jsem se. Vždyť je přece jenom půlka února a tady jsme docela vysoko, tak mi to nešlo do hlavy.

„Nevím. To je další věc, která dělá tohle místo ještě tajemnějším. Tohle jezero nebylo nikdy zamrzlé. Alespoň co si pamatuju.“ Pokrčil rameny a dál se tím nezabýval. Já jsem jen přikývla a vychutnávala jsem si krásnou přírodu a Brianovu přítomnost.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 9. kapitola: