OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední kruh - 1. kapitola

11.04.2014 (13:00) • Denae • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 278×

„Neboj, zlatíčko, budu zpátky, ani se nenaděješ,“ uklidňuju svoji dceru konejšivým hlasem a snažím se znít co nejpřesvědčivěji, neboť tahle holka nebyla jen tak obyčejná. Když jí byly čtyři měsíce, začala se batolit. A nelze to přiřadit k jejímu elánu. Byla prostě výjimečná, i když jsem přesvědčena, že každá matka o své dceři řekne, že je výjimečná. Já to ale neříkala jen tak zbůhdarma.

A když se na mě podívala těma svýma modrýma očima plného podezření, nepochybovala jsem o tom. Někdy mi přišlo, že je dospělejší než já. Což je vlastně i pravda. Sáru jsem už od začátku vedla k tomu, aby byla samostatná, a to už od jejího útlého věku. Jak jsem řekla, Sára nebyla obyčejné dítě, a já se bála, kdy to přijde a já o ni přijdu už nadobro. A to nejen kvůli tomu, kdo byla. Ale i kvůli mně.

Cítila jsem na sobě, že to není dobré. A věděla jsem, že se to nezlepší.

Sára se zamračila a našpulila rtík, čímž mě dobrosrdečně rozesmála. Nemohla jsem si pomoct, byla tak roztomilá.

„Slibuju, Sáro, opravdu,“ mrkla jsem na ni a cvrnkla ji do nosu. „A nezlob tady,“ políbím ji na čelíčko a postrčím k Vee, která ji měla na starost. Nebála jsem se ji tu nechat, to Vea byla z nás dvou ta zodpovědná, věděla jsem, že se o ni dokáže postarat, když budu pryč, ale i tak jsem ji tu nechávala s těžkým srdcem. S jejím stavem byla Vea seznámená a v rukávu nosila ostrou dýku, ale i tak jsem se necítila dobře, když jsem věděla, že od ní budu na tři tisíce kilometrů daleko.

Jen s těžkým srdcem jsem nastoupila do taxíku a zamávala jim na rozloučenou. Loučení bylo vždycky těžké, proto se možná mně žádnému nedostalo. Pravdivost toho rčení byla ohromující. Byla to pravda, vždycky bylo těžké rozloučit se, proto se lidé raději neloučí.

„Tak kam to bude?“ Pohledný taxikář na mě mrkal a svým obočím zahýbal. Kdybych nebyla v tak špatném stavu, tak bych s ním i flirtovala, ale jelikož jsem se nenacházela zrovna v dobré situaci, tak jsem mu jen stroze nadiktovala adresu Lincolnova letiště na kraji New Yorku. Okamžitě poznal, že se mnou nebude žádná řeč, tak se bez řečí rozjel. I tak jsem na sobě cítila jeho pohled. Věděla jsem, jak vypadám. Kdybych byla egoista, tak bych o sobě klidně řekla, že bych mohla konkurovat královnám krásy. Naštěstí jsem stála při zemi a smířila se s tím, že chlapi po mně pořád pokukujou.

Cestou na letiště jsem vytáhla papíry o cíli. Byl to pohledný muž, to jsem musela uznat okamžitě, ale jsem už taková, že muže porovnávám s mojí jedinou láskou, která mě opustila. Vždycky jsem to tak dělala, a to byl ten kámen úrazu, ten druhý byla Sára. Každý okamžitě utekl, když zjistil, že mám šestiletou dceru. Potřesu hlavou, abych vymazala takové myšlenky z hlavy a soustředila se pouze na svůj cíl, který se z fotky mile usmíval. Fotografie mě ale neokouzlila tolik jako jeho bohatý životopis. Dvojnásobná vražda v Texasu, trojnásobná ve Washingtonu D. C. a pět mrtvých lidí ve státě Collorado. Opravdu pestrý životopis, při kterém jsem si musela připomenout ten můj. Byl stokrát horší. Naštěstí pro mě, já si svůj životopis dokážu obhájit.

Vrah zabil vraha…

Byl to sériový vrah a podle všeho měl nejraději blondýnky kolem dvaceti let. Do této kategorie jsem rozhodně nezapadala, ale byla jsem si jistá, že ho zaujmu. Postačí blonďatá paruka a vtíravé chování, a pak…

Ještě jsem netušila, jak ho zabiju, možná ho jenom omámím a pak mu udělám něco opravdu strašného, nebo ho rovnou podříznu a bude pokoj. Bude záležet na situaci. Věděla jsem, že při plánovaných vraždách vyjde jen zlomek toho, co si vrah naplánuje. Vždycky je tu něco, co se posere. S tím jsem byla dostatečně dobře seznámená.

Letenku do Miami jsem měla zamluvenou na půl jednu, takže jsem měla dostatek času zjistit další informace na notebooku. V téhle složce toho moc nebylo, většinou jen zlomek toho, co bylo v databázi FBI a CIA. A já naštěstí přístup do databáze těhle dvou špionážních úřadů měla. Byla jsem takový tichý VIP host, který si vzal vše, co potřeboval, kdykoliv se mu zachtělo. Vea byla fascinovaná tím, že se dostanu kamkoliv. Ona moc nadání ohledně počítačů neměla, raději se věnovala něčemu jinému.

Před letištěm jsem složku zavřela a hodila ji do tašky. Než projdu kontrolou, tak ji zničím a budu se škodolibě dívat na zaměstnance letiště, jak se snaží uhasit oheň, který se zjevil odnikud.

Hezkému taxikáři jsem dala dýško jako odškodnění za moji špatnou náladu. Nemohl za to, že jsem musela odjet od své maličké dcery. Vždycky mě hodně zasáhlo, když jsem odjela. Nechtěla jsem ji připravovat o druhého rodiče příliš často. Už teď měla tátu někde v háji, nechtěla jsem ji připravit i o sebe. Byla jsem s ní tak často, jak jsem mohla. A neuvěřitelně mě naštvalo, když mi včera zavolali s tím, ať se okamžitě spakuju a jedu na Floridu. Měla jsem takový vztek.

Musela jsem se plazit skrz ty davy odporně vyhlížejících lidí, kteří funěli nebo žrali v přeplněných mekáčích, což o lidech už něco vypovídalo. Zamířila jsem k jednomu stolečku u kavárny. Všude se hemžilo hodně lidí, což mi moc nevyhovovalo, ale žádné místo se soukromím tu nebylo. Musela jsem se smířit s tím, že mi lidé do toho notebooku občas nakouknou.

Měla jsem dvě hodiny do odletu, za hodinu bude odbavování, takže teď jsem měla čas zjistit více informací o panu Rietgovi, který mě zajímal víc a víc. Začala spousta dešifrování a nabourávání, zjistila jsem, že mají lepší obranný software. Bylo to usměvavé, jak se snažili chránit ty zatracené dokumenty, které říkaly víc, než bylo zdrávo.

Narodil se 5. února 1980 v New Yorku v Bostonu, jeho matkou byla alkoholička, která holdovala alkoholu i během těhotenství. Lékaři jí moc šancí nedávali, ale on se narodil a kupodivu neměl žádné fyzické vady. Ty psychické se objevily až ve větším věku, kdy prý zbil jednoho kluka, protože do něj narazil. Následovaly horší problémy – zejména ze školy, kde se často pral, posmíval se spolužákům a byl k nim zlý. Když dokončil základní školu, tak se přidal ke gangu, který bral drogy a vedl válku s jiným. Byl to klasický bostonský kluk, a byla jsem překvapená, že ho gang přijal. V Bostonu jsou drsná černošská ghetta, která nepřijímala žádné bělochy. Jinými slovy – rasismus.

Něco takového jsem předpokládala, až na jedno. Hypotetický bratr. A jeho jméno tam bylo taky. Setkal se s ním, když byl v gangu, a přemluvil ho, aby se svým životem začal něco dělat. Pro Adama Rietga byl bratr spása, který mu zachránil život před bídou a životem v drogách. Jeho bratr mu pomohl a on se na něj upnul neuvěřitelným způsobem…

Cestující letu DL2014, prosím, dostavte se k odbavení. Prosíme cestující letu DL2014 k odbavení.

Rychle zaklapnu notebook a vydýchávám to. Neměla jsem tušení, do čeho jdu, dokud jsem si to násilím nepořídila sama. Vzdouval se ve mně vztek na šéfa, který ani nemrkl a hodil mě do toho.

Hajzl!

Cestou k odbavení se uklidňuji, je to hodně depresivní. Jak mi to mohl neříct? Vždyť to určitě věděl…

Nepřišla jsem na jediný rozumný důvod, proč to udělal. Nenaštvala jsem ho. Jen jsem ho v duchu pokaždé, když jsem ho viděla, posílala do horoucích pekel. Byl to idiot. Ve své práci byl jednička, ale v soukromém životě se mě vždycky snažil sbalit, i přestože jsem byla jeho zaměstnanec. Nejspíš ho uráželo a lákalo, že jsem ho vždycky odmítla.

Tohle byl ale podraz. Nic, co se dělá své kolegyni v práci, jakou máme my.

Odbavení proběhlo v pořádku. Zaměstnankyně za přepážkou se přehnaně usmívala a upozorňovala mě, že se mám co nejrychleji odebrat k bráně šest, kde byl vstup do letadla. Nechápala jsem, proč tak pozdě otevřeli odbavování, když nás tu teď hnali jako psy.

Před vstupem do terminálů letiště jsem zničila složku s panem Rietgem a sledovala, jak se zaměstnanci snaží uhasit požár, přesně jak jsem slíbila. Bylo úžasné to sledovat, taková komedie.

Naneštěstí pro mě si mě ta zatracená černošská barakuda vybrala jako pasoucí se ovečku na porážku.

Podrobná prohlídka.

Takovej hlas nezapomenete, ani kdyby to byla víla zuběnka. Mračila se na mě a tvářila se jako dozorce ve vězení, které jsem měla už tu čest navštívit, ale nikdy ne jako vězeň, samozřejmě.

Sundala jsem si tedy tašku a hodila ji tedy na pult, aby ji mohla prohledat. Ano, mohla jsem protestovat, že to je moje soukromí, ale nepotřebovala jsem problémy, a asi bych jí vrazila, neboť bych se neudržela. Nikdy jsem nebyla vyloženě rasista, ale přítomnost černochů jsem nikdy nevyhledávala.

„Ještě ty hodinky,“ vyštěkla ta černoška. Zpražila jsem ji opravdu nehezkým způsobem. To, že se nechám zkontrolovat, ještě neznamená, že nechám někoho se mnou takhle mluvit. Sundám si své zlaté hodinky a položím to na pás. Nejspíš si myslela, že jsem už bez oceli a projdu v pohodě, ale své koleno kovu nezbavím.

Zapípám a ona by už nejraději vytáhla bouchačku a odpráskla mě. Viděla jsem jí to na očích. V tuhle chvíli jsem nesnášela černochy víc než předtím.

„To je moje koleno, to si mám taky odendat?“ zeptám se sarkasticky a povytáhnu obočí.

Zamračí se na mě. „Rozpřáhnout.“

Nezabráním protočení očí během svého rozpažení a v duchu tu nádheru posílám do nejhlubšího pekla. Určitě je vysazená na bělochy. Uznává pouze svoji rasu, která byla dříve utlačovaná a za vinu to dává všem žijícím bělochům. Nemůže to být jasnější.

Rukama sjela po mém kabátu až na nohy a v nízkých kozačkách hledala bouchačku. Kdyby jen věděla, že bouchačka mě čeká v letištní schránce v Miami, tak by mě určitě nepustila.

Bylo jasně patrné, že je naštvaná, že mi nic nenašla, ale musela mě pustit. Ani mi příjemným hlasem nepopřála hezký let. Na jejího kolegu, který po mně házel omluvné pohledy, jsem mrkla. Bylo jasné, že to je jeho nadřízená a že nemůže říct ani slovo. Nedivila jsem se. Byla to hotová barakuda.

Naštěstí jsem byla propuštěna a ona začala obtěžovat někoho jiného. Okamžitě jsem se odebrala k letadlu, protože mezitímco mě ta barakuda prohlížela, tak můj let vyhlásili nejméně desetkrát. Nicméně se možná čekalo pouze na mě, ale do odletu jsem měla ještě půl hodiny.

Letuška se na mě usmívala, když jsem prošla, a popřála mi hezký let. Jo, rozhodně bude hezký.

Místo jsem měla v první třídě, což mi naprosto vyhovovalo. Soukromí a komfort, které se mi dostávaly, jsem vítala s nadšením. Mohla jsem bez obav brouzdat internetem.

Posadila jsem se na místo a objednala si vodu. Letadlo stále stálo a ještě nějakou dobu bude. Rozhodla jsem se někoho seřvat po telefonu.

Vytáhla jsem mobil a vytočila číslo Maxe. Zvedl to na první zazvonění. „Ano?“

„Maxi,“ pronesla jsem na úvod, ale už jsem si připravovala efektivnější řeč. „Jsem opravdu vděčná za ty informace.“ Snažila jsem se, aby mi sarkasmus do řeči neprotekl, ale byl tam jasně patrný. „Především ohledně jeho bratra.“

„Jane…“ začal okamžitě, ale já mu nedala šanci. Proč bych měla?

„Teď mě dobře poslouchej, Maxi. Tohle je poslední akce, do které jdu, a myslím to naprosto vážně. Není to slepý výstřel do tmy, ale moje stoprocentní rozhodnutí. A teď ti řeknu důvody. Důvěra. Důvěra je věc, kterou si nevypěstuješ snadno, to víme už dávno, ale horší je si ji vypěstovat znovu poté, co jsi někoho zradil. Doufám, že víš, co tím chci říct. Tohle nebude fungovat, protože tě v tuhle chvíli nesnáším takovým způsobem, že nedokážu poslouchat ani zvuk tvého hlasu. Neuvěřitelně jsi mě nasral, a jen díky našemu dlouholetému přátelství, které jsem já nezahodila, jsem se rozhodla tuhle misi dokončit, a potom… Odcházím. Odejdu v klidu a vy mě už nikdy nebudete sledovat. Naprosto mě odříznete a zapomenete, že jsem existovala,“ mluvila jsem klidně, ale v duši jsem cítila smutno. I přes tohle všechno jsem s nimi zažila spoustu věcí a byla jim nucena vložit svůj život do jejich rukou. Teď už bych to nedokázala udělat. „Rozumíš mi, Maxi? Neznáš mě a neznáš ani Sáru.“

„Jane, přece to nezahodíš.“

„Tys to zahodil,“ vykřiknu potichu. Ret si tisknu mezi zuby, mám chuť mu vrazit pěstí, i když je na kilometry daleko. „Všechno jsi posral. Věděl jsi, čí je to bratr, a přesto jsi to do té složky nedal.“

„Omlouvám se,“ jeho hlas nezněl ani trochu sklíčeně či lítostivě.

„To určitě,“ odfrknu si a z okna zahlédnu, jak schody zajíždějí dovnitř. Za chvíli vzlétneme. „Nemusíš se omlouvat, když to nezní ani trochu přesvědčivě. Buď někdy upřímný, Maxi, a možná se dočkáš uznání. Zavolám, až bude po všem, a pak konec.“

Típnu to a mobil hodím do tašky.

Zhrozeně se zhroutím na sedadlo a sleduju dění venku.

Opravdu jsem souhlasila, že to udělám? Že zabiju muže, jehož bratra jsem zabila před několika lety?

Opravdu zabiju muže, kterého jsem před několika lety zničila?

Autor: Denae, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední kruh - 1. kapitola: