OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - Epilog

18.04.2013 (16:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1583×

„Michaeli, nech ho spát,“ peskovala jsem ho asi po desáté. Udělal to znovu a tvářil se jako andílek. Zamrkal na mě a znovu se otočil k postýlce.

„Henry si chce hrát, že jo, prcku?“ mluvil na něj a přitom dělal obličeje. Henry vydal písklavý zvuk a máchal ručičkama ve vzduchu.

„Já to říkal,“ zasmál se Michael. Protočila jsem oči a povzdechla si.

„Zneužíváš na svou stranu našeho syna,“ zabručela jsem. Založila jsem si ruce v bok. Dělal to denně, když přišel z práce, a přitom si po hodině stěžoval. Moje chvilkové pobouření bylo zapomenuto, když jsem je pozorovala.

Opatrně dal ruce do postýlky a vzal si malého Henryho do náruče. Pozorovat ty dva spolu bylo vždy krásný a já měla pocit toho největšího štěstí, jakého jsem byla schopná dosáhnout. Henry se smál jako sluníčko, rozhlížel se všude okolo sebe, a pak plácnul Michaela přes obličej, smál se tomu, zatímco jeho otec se nespokojeně zamračil. Uvolnila jsem svůj postoj a opřela se o zeď vedle mě.

Před čtyřmi lety jsme se s Michaelem dali znovu dohromady a nedali bez sebe ani krok. Denně jsme si volali, psali, viděli se. S našimi konexemi to šlo celkem samo. Popravdě mě překvapilo, jak přátelsky a šťastně mě zpět uvítaly i Jodie a Anna, čekala jsem z jejich strany nedůvěru. Nestalo se tak a ony mi začaly opravdu nahrazovat rodinu, a to jsem stále ještě měla strýčka Sweneye, který tu byl stále a naše obědy taky.

Jen co jsem dodělala školu, na moji žádost se Michael přestěhoval do domu, kde jsem vyrůstala, nechtěla jsem ho prodat ani nevyužívat, když jsem byla tak dlouho pryč. Ten dům byl pro nás obrovský, přesto jsem odmítala jít jinam, a on se podřídil podle mého přání.

S ukončením mého studia, které bylo nakonec úspěšné a já splnila otcovu podmínku, byl čas převzít plnou odpovědnost za firmu. Mark Anderson měl věk a s radostí odešel do důchodu, a já měla řídit tu velkou společnost. První měsíce jsem se o to svědomitě pokoušela a plnila si vše, jak jsem měla, samozřejmě za podpory Michaela.

Nebavilo mě to a na mě to bylo až moc odpovědné, nebyla jsem na to stavěná. Musela jsem sehnat jiného člověka, který by byl schopný to vše řídit, a mohla mu věřit. Stále tu byl ten druhý z mého prvního výběru ředitelů Ellington Corporation.

„Michaeli, prosím,“ přemlouvala jsem ho všude. Nejdřív jenom v práci, později občas i doma, pak u večeře a dokonce i večer v posteli před usínáním.

„Phie, ne, tohle je tvoje, nebudu ti to brát,“ odporoval a přetočil se na bok ode mě, aby dal jasně najevo - domluvil jsem. Povzdechla jsem si a přisunula se až k němu. Hrudníkem jsem se opřela o jeho tělo a bradu si opřela o rameno.

„Nic mi nebudeš brát. Já to nechci dělat, nebaví mě to. Ty jsi ideální. Michaeli, prosím. Bude to mnohem jednoduší, než co děláš teď. Najdeš si někoho zodpovědného, jako jsi ty, zaučíš ho a bude to,“ plánovala jsem a prosila ho. Natočila jsem hlavu a na to rameno ho políbila.

Povzdechl si, přetočil se na záda a dlouze se na mě zadíval. Opětovala jsem mu pohled a doufala, že vypadám dost procítěně, aby to vše zabralo.

„Pokud najdu někoho, kdo by byl schopný řídit ropné oddělení…“ zamumlal potichu a nedomluvil. Asi doufal, že to neuslyším, ale takové štěstí on neměl.

Šťastně jsem vypískla a vrhla se na něj, div ho neudusila, jak jsem ho pevně objímala. Zasmál se a trochu mě odtáhl. Stulil si mě k sobě do náruče, jako každý večer před spaním.

„Jsi si jistá, že to tak chceš?“ ověřoval si. Přitulila jsem se a rukou ho objala kolem hrudníku.

„Jo, máš celou společnost v malíku, zatímco já se s tím trápím. Tohle není práce pro mě,“ vysvětlila jsem mu a zvedla hlavu, abych ho políbila na tvář, kde už rašilo lehké strniště.

Trvalo mu to víc jak půl roku, než našel náhradu za sebe. Moc to prodlužoval, pořád se mu na někom něco nelíbilo. Byl jak ženská, co vybírá šaty na svatbu. Pomáhal mi s mou prací a dělal svou, měl toho hodně a já si nemohla stěžovat, že by se vracel ke svému tradičnímu workoholismu, to jsem ho odnaučila. Stejně jako jsem ho odnaučila tolik pít kávu, jsem prostě šikovná a vím, jak na něj.

Bylo to moje a bylo to velmi zvláštní rozhodnutí, nechtěla jsem pracovat jako ředitelka firmy, ale jako podřadná úřednice, stejně jako předtím. Lidi ve firmě na mě divně koukali, ale bylo mi to jedno, já dělala, co mě bavilo. S Marií jsme chodily na kávu, povídaly si a tak trochu to zapadalo do starých kolejí.

Nebyl to pořádně ani měsíc po novém uspořádání firmy, když se ze mě stala paní Brake. Nemohla jsem si nechat jen Michaelovo jméno kvůli firmě, stejně jako děti budou muset mít i moje jméno. Byla to velká svatba, kde byli všichni naši známí, a já si ten den užívala plnými doušky. Oficiálně jsem měla rodinu, kam jsem patřila.

Henry se narodil před šesti měsíci, skoro čtyři roky po semináři s Michaelem, a okamžitě se stal Michaelovou hračkou. Skoro jsem se s ním někdy o něj přetahovala. Měla jsem pravdu, že bude úžasný otec, a on to svědomitě plnil, jak jen mohl, a přitom i občas flákal práci.

„Nechce usnout,“ stěžoval si Michael a ukazoval na syna. Výsměšně jsem se usmála, já mu to říkala.

„Postarej se,“ vrátila jsem mu sladce. Seděli spolu na pohovce, na stolku byl otevřený notebook. Nakoukla jsem mu přes rameno.

„Už zase?“ obvinila jsem ho.

„Chci mít jistotu,“ pokrčil rameny na svou obhajobu.

„Jsou to skoro tři roky. Už se osvědčil, je dobrý, tak ho pořád tolik nehlídej,“ doporučila jsem mu. Natáhla jsem se pro Henryho, ale nechtěl mi ho podat.

„Vede obrovskou věc, nemůžu ho jen tak nehlídat,“ zamračil se a v jedné ruce, kousek od Henryho, držel svu kravatu, která se ve vzduchu kývala a malý se tomu smál.

„Tebe taky nikdo nehlídal. Nikdo nebude tak dobrý jako ty, ale nemusíš ho už tak úzkostlivě hlídat,“ zkusila jsem to jinak a mírně. Natáhla jsem se přes jeho rameno a zaklapla mu počítač.

Nic nenamítal, doma jsem si prosadila vždy svou, jen v práci jsme se hádali, přestože já byla jeho zaměstnavatel.

„Vybral jsi ho dobře,“ popichovala jsem jeho ego a dala mu pusu na tvář. Henry už žužlal jeho kravatu. „Byla nová,“ řekla jsem oběma smutně.

Henry se na mě usmál a já se zahleděla do stejně krásných zelených očí, které měl po tátovi. Objala jsem Michaela kolem krku a položila si hlavu na jeho rameno a zašklebila se tak, jak to malého rozesmálo.

Bylo mi jen dobře, vlastně skvěle, a já měla svou vysněnou rodinu, po které jsem toužila.

KONEC

Moc děkuju za vaše komentáře a snad zanedlouho u další povídky :-D

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - Epilog: