OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední tajemství - 1. kapitola

18.11.2011 (20:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 937×

První setkání

Prahla po tom, spatřit důkaz své existence. Důkaz o tom, jaký život ve skutečnosti vede. Tu část těla, mysli. Hledala ji všude. V každém odrazu lesklé plochy. V očích. Představa, že by duši skutečně našla, ji neustále vábila ve snech i v bdělém stavu. Posedlost. I tak by to nazvala. Posedlost znovu se podívat na své hříchy. Znovu prožít tu zvláštní rozkoš ze špatnosti a z porušení pravidel.
Nebyla vždycky tak… tak… lidská. Nekouřila, nepila a neoddávala se svým touhám. Dělala vše, co jí nakázali. Jako naprogramovaný robot. Byla svobodná, ale o svobodě nevěděla nic. Pravý požitek ze života na ni teprve čekal.
Ví, že už nikdy neodolá. Proto se dívá do zrcadla a sleduje tu prapodivnou bytůstku. Prohnilý a hnusný odraz jejího obličeje. Je to požitek. Duše je tělo. Neviditelné tělo, které se do toho skutečného neustále promítá. A všechny naše prohřešky odnáší ona. Mučíme živou bytost vším, co uděláme. Dobrovolně trpí a pláče. Nikdy se nevzepře. Nikdy nás neopustí. Schoulená do klubíčka snáší vše. A ovládnout ji je… neskutečně vzrušující. Ona to dokázala. Odvrátila se od zrcadla a vrátila ke svému deníku. Všechno se to stalo tak neuvěřitelně rychle. Vybavila si to všechno.

***

2. listopad před osmi lety:

Přes odpoledne se nedokázala na nic soustředit. Musela odložit rozečtenou knížku. Písmena a slova postrádala veškerý význam. Něco ji táhlo ven. Pršelo. Bylo zataženo. Obloha získala nádech šedivě fialové barvy. Jako by se chystalo něco zlého. Bylo to prostě jen hloupé tušení. Paranoia, kterou získala po přečteních několika knížek. Vždycky si všechno až moc brala. Ale dneska to bylo jiné. Šla ven. I když lilo a možná se chystala i bouřka. Stejně jí doma nikdo nevěnoval pozornost. Máma pracovala a táta ležel pravděpodobně někde v bordelu s děvkou a totálně na mol. Jak dlouho ho neviděla? Měsíc, možná i dva... Už delší dobu to u nich skřípalo. Ne, že by si pamatovala doby, kdy to bylo jinak.
Schovaná ve stínu deštníku prostě jen tak šla po asfaltce, která vedla k rybníku. Čtyři kilometry času na to, aby si vyprázdnila hlavu. Jaká úžasná příležitost utápět se v sebelítosti. Jenže by ji z ní nemohl vytrhnout nevítaný společník. Teda, společnice. Anna zírala, jak dívka běhala v lehkých bílých šatech po poli, zacuchané rudé vlasy jí vlály okolo obličeje a ona se smála. Šíleně se smála. Znělo to jako skřehotání divokých zvířat. Jako skučení větru za vichřice. Jako samotný strach. Jako by tak mělo znít to, co na světě uslyšíte jako poslední. Obrátila se na Annu. Obličej měla plný jizev, oči přivřené, ale stejně viděla tu ohnivou barvu, a rty promodralé zimou. Rozeběhla se proti ní. Anna se dala na útěk. Deštník jí sebral náhlý poryv větru. Když se ve spěchu otočila, aby se podívala, kam ho odnesl, stála za ní. Stála, ukazovala na ni prstem v němé žalobě a šíleně se smála. A pak tam najednou nebyla. Zněl tam stále jen ten divoce zmučený smích ztracené existence. Anna se vrátila domů s tím, že to byl jen ohavný přelud. Výplod její choré fantazie. V tom bludu bylo promítnuto snad všechno, čeho se bála.

Celou noc nespala. Strašily ji její planoucí oči. Ten divoký pohled se jí vypálil do mysli. Křičela ze spaní. Asi ji měla varovat. Všechno zlé ji varovalo před něčím ještě horším. Před něčím, před čím by měla skutečně utéct. Schovat se do skříně tak, jak to dělala, když byla malá. Vdechovat máminu vůni a vědět, že to všechno přejde. Jenže tohle by jí teď asi těžko pomohlo. Máma ji nemůže chránit pořád. A hlavně když nedokáže ochránit ani sama sebe. Musí na to zapomenout. Nic se nestalo. Lidi s divným viděním zavírají do blázince. A tam ona nechce. Tam nikdo nechce. Je jenom paranoidní. A možná i cvok. Ale když to popře, zapomene na to, a když svou noční můru nepojmenuje, nikdy doopravdy nebude existovat. Jen to co má jméno, existuje a ubližuje.

***

Někdo zuřivě zabouchal na dveře. Pomalu se zvedla z pohovky a přešla k hlavnímu vchodu. Cestou k nim ji ještě jednou zkontrolovala. Uhasila ten žár v jejích očích. Žádný tam nebyl. Usmála se a otevřela. Vpadl dovnitř bez pozvání. Stál tam a propaloval ji pohledem.
„Co si přeješ?“ Annin hlas zněl nepříjemně. Zkazil jí náladu. Chtěla se toulat divokými vzpomínkami a nechtěla poslouchat jeho výčitky. Patřil mezi ty, kteří se báli spatřit své nitro. Ukázala mu ho. Ukázala mu toho spoustu. Nejrůznější druhy rozkoše a touhy, jenže se dal tak snadno ovládnout. Nebavil ji.
„Pravdu,“ odsekl a podíval se jí zpříma do očí. Trochu zestárl. Nebo spíš jeho nitro. Něco udělal a nedokázal to zamaskovat. Předat to té bytosti, která žije uvnitř něj.
„Tu neuslyšíš nikde. Pravda je lež.“ Další moudro. Zněla tak staře…
„Dokážeš mi ji povědět. Protože jsi u toho byla,“ vysvětlil a v jeho očích se něco podivně zablýsklo. Ten záblesk tam viděla už tolikrát. Přímo křičel nebezpečí.
„Co přesně myslíš?“
„Pár vražd.“ Trochu se zatřásla.
„S tím by ses měl spíš obrátit na policii, Danieli, a neokrádat mě o můj cenný čas,“ zamumlala podrážděně a chtěla zavřít dveře. Jenže jí to nedovolil.
„No tak, Anno, nehraj si se mnou. Je mi jedno, co všechno jsi provedla, jde mi jen o jednu dívku. O mou snoubenku,“ řekl bez citů, ale jeho pohled přímo pálil.
„Nevím o čem a o kom to mluvíš. A teď vypadni, Danieli.“
„Ale víš. Nina. Drobná hnědovláska. Ztratila se před rokem a půl. Nikdy ji nenašli a jen její zohyzděné tělo. Jako posledního svědka, který ji viděl, uvedla policie tebe. A já vím, co jsi za zrůdu, Anno. Chci jen vědět, jestli za její smrt může ty, nebo ne.“ Mluvil šeptem a zněl nebezpečně. Strach, hněv a možná i špetka lásky k té dívce. Zvláštní kombinace.
„O ničem nevím. Můžeš odejít?“ zeptala se ho podrážděně. Samozřejmě, že Anna věděla, o jaké dívce mluví. Nina byla velmi… slabá. Snadná hračka, která jí moc dlouho nevydržela.
„Ale víš a já na to přijdu, Anno. Jsi stvůra a ta nemá existovat.“
„Tak mi neříkej jménem a já třeba zmizím. Existuje vše, co má jméno. Ostatní je nic,“ řekla a zabouchla dveře. Vylekal ji. Bylo nebezpečné, že ji někdo mohl odhalit. Možná by měla vzdálit z podvědomí veřejnosti. Přestat se chovat tak… divoce? Asi to je to správné slovo. A bude muset zničit všechny, kdo znají jen sebemenší náznak jejího tajemství. Vraždit se jí příčilo, ale bylo to nutné. Na světě jsou mnohé hrůzy, které si svou tajemnost pojistily smrtí všech, kdo jim byli na stopě. Bude tím moc zároveň ublížit své zajatkyni. Tu to bude bolet, tu to pošpiní. Ta za to bude souzena. Rozhovor s Danielem byl možná nepříjemný, ale možná i trošičku užitečný. Jen kdyby nebyl takový hlupák a radši si užíval života. Kdyby nepátral po Nině, nikdy by se tak brzo nepřipojil k ní. Nenápadně na ní zavedl řeč pokaždé, když ho Anna viděla. Dnes se zeptal přímo.
Pohladila lesklou plochu zrcadla. Zašklebila se na ni. Úsměv plný nenávisti. Ale nenávist posiluje všechny ostatní city. Nebo snad ne? Anna se vrátila na pohovku a přečetla další zápis. Vybavila si scény z následujícího rána.

***

3. listopad před osmi lety:

Někdo jim zuřivě bušil na dveře. Anna vstala a šla otevřít. V kuchyni potkala mámu, která vypadala jako po týdenním flámu. Držela se za hlavu, oči měla opuchlé, rty popraskané. Táhl z ní alkohol. Určitě už pár dní nenavštívila koupelnu.
„Běž otevřít, miláčku,“ pobídla Annu a sedla si na židli u stolu. Anna neodpověděla. Otevřela dveře a pozorovala vyhublou ženskou v šedém kostýmku, s mastnými vlasy stáhnutými do podivného drdolu a černými brýlemi, které vypadaly jako dna od půllitru.

„Přejete si?“ zeptala se Anna a pokoušela se o celkem milý tón.
„Bydlí zde Marie Urbanová?“ Ta ženská se ani náhodou nesnažila o milý tón.
„To je moje matka. Co jí chcete?“ Annu něco nutilo mámu chránit. I když chlastala, pořád to byla máma. Žena, co ji porodila a starala se o ni. Aspoň v dětství.
„To není tvoje věc, děvenko. Potřebuji mluvit s tvou matkou. Je to důležité,“ odsekla dáma, obešla Annu a šla do kuchyně. Máma se zatvářila vyděšeně.
„Paní Urbanová? Jsem Karolína Marečková, sociální pracovnice. Váš manžel, brzy již bývalý, na vás podal oznámení na náš úřad. Prý se nestaráte o dceru. A jak vidím, tak měl pravdu. Budu ji muset odvést a předat do péče vašemu muži. Aspoň do té doby, než soud rozhodne jinak. Rozumíte všemu, co jsem vám tu řekla?“ Tón jejího hlasu Annu přimrazil k podlaze, Její vlastní otec ji chce k sobě? On? Ten, kdo nikdy nebyl doma, když ho nejvíc potřebovaly? Když máma neměla na jídlo a chodila žebrat k sousedům? Když se máma utápěla v alkoholu? Proč tak najednou?
„Proč mi chcete vzít moji holčičku?“ vykřikla Annina máma rozzuřeně a její či nabraly nový výraz. Takový přítomný. Věděla, co se děje. Chytila tu ženskou za ruku a pomalu se postavila. Chvíli se na ni dívala a pak ji obešla.
„Anna nikam nepůjde. Nemůže,“ zachraptěla a dopotácela se k Anně. Nemotorně ji objala a přitiskla k sobě. Anna si uvědomila, že páchne. Přesto se k ní přitiskla a zase se jednou cítila chtěná. Máma o ní zase věděla.
„Já tě nikam nepustím. Zůstaneš tady se mnou, Aničko,“ šeptala jí do ucha. Její dech byl… odpuzující, ale mluvila s ní.
„Anno, běž se převléknout a zabal si pár věcí. Tvůj otec na tebe čeká,“ řekla chladně ta ženská od sociálky a odtáhla Annu od její mámy. Ta automaticky přikývla a šla do svého pokoje. Převlékla se, do batohu dala pár kousků oblečení, knížku a deník. Přehodila si popruh přes rameno a šla zpátky do kuchyně. Máma seděla na židli a brečela. Ženská ze sociálky stála u dveří a naštvaně podupávala nohou. Anna přešla k mámě a objala ji.
„Já se vrátím, mami. Nenechám tě tu samotnou dlouho,“ pošeptala jí a pak se odtáhla. Máma plakala, ale ona ji tam stejně nechala samotnou. Odešla s naprosto neznámou ženskou. Odjela k neznámému člověku. K člověku, který se na ni a mámu vykašlal, a když byl doma, nechodil pro ránu daleko. A teď ji najednou chce zase zpátky. Zvláštní člověk. Bude se muset mít na pozoru a donutit někoho, ať ji pošle zpátky k mámě. Když vystoupila, tak ji objal. Málem měla pocit, že jí každou chvíli bodne nůž do zad. Tak moc to bylo falešné.
„Vítej doma, holčičko. Už bude jenom dobře, neboj se,“ řekl jí na přivítanou. Z jeho slov málem odkapávala faleš. Ale nikdo kromě ní to neslyšel. Proč nemůže zůstat v hospodě a chlastat do bezvědomí? Všechno to byla lež. Kecy o štěstí, lásce a rodinné pohodě. Bylo jí sedmnáct, proč by tomu měla věřit? Její nový pokoj byla jen opona, která skrývala pravou podstatu skutečnosti. I když mámu přímo nemilovala, otce nenáviděla.
Tak proto včera viděla tu podivnou… bytost? Bylo to varování? Výsměch? Zlo? Její budoucnost?

***

Kdyby tenkrát jen tušila, co to vlastně potkala. Nikdy by už ji nechtěla vidět. Jenže nevědomost dává všemu nádech tajemství. I kdyby bylo sebevíc strašlivé. Je zvláštní porovnat vzpomínky s realitou. Jednotlivá hesla v deníku pod určitým datem jí dovolila si vše vybavit, jako by se to stalo teprve včera. Jak snadno dokázala opustit matku. Opravdu ji tak moc milovala, nebo si to snažila jen vsugerovat? Anna si najednou nedokázala vzpomenout na žádný kladný cit, který kdy cítila… Pamatovala si jen na nenávist a pocit zrady. Jen si nepamatovala, kdy přesně se ty pocity objevily.
Povzdechla si a zaklapla deník. Jak snadno se dají uchovat vzpomínka. Ráda by se jim dál věnovala, ale nedokázala se soustředit. Rozhodila ji Danielova návštěvě. Dostal se až příliš blízko k pravdě. Nina. Pamatovala si na ni. Zvedla se z pohovky a přešla k obrovské knihovně. Vytáhla tlustou knihu v kožených deskách a otevřela ji. Nejrůznější fotografie všech jejích obětí. Každá byla něčím výjimečná. Hlavně svou krásou. Jen Nina byla trochu odlišná. Byla i chytrá a zároveň tak hloupá. Nechala se porazit kvůli svému Danielovi. Stačila sebemenší zmínka o tom, co Daniel dělá, když se Nina nedívá a ona se zhroutila. Nechtěla uvěřit a nakonec uvěřila. Anna ji zlomila tak snadno… Proto Nina skončila tak strašně.
Byla opravdu krásná! Anna se dívala na fotografii z pikniku, který pořádala pokaždé na jaře. Tenhle se konal před dvěma lety. Tam se Anna s Ninou poprvé setkala. Pak už to všechno šlo tak rychle.
Anna nechápala, jak to mohlo tak rychle utéct. Už rok a půl. Když má člověk pořád co dělat, čas utíká neuvěřitelně rychle. A teď se jí naskytla další možnost udělat něco pro své dobro a zničit o trochu víc tu druhou bytost.
Vrátila knížku na původní místo a odešla z pokoje. Je čas se trochu připravit. Nic není zadarmo. Ani bolest duše ne.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední tajemství - 1. kapitola: