OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední tajemství - 2. kapitola

29.11.2011 (18:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 857×

Mámina derniéra

Dalšího dne Anna stála u zrcadla a pozorovala svůj odraz. Musela vypadat dokonale, jako vždy, aby nikdo nic nepoznal. Přesto se lehce chvěla nervozitou. Daniel byl přítel, nebo něco jako přítel. Stvořila svého Daniela, kterému krátce zaprodala své srdce. Ale on to nevydržel. Je velmi těžké milovat krutou osobu. A je velmi velká chyba ji zradit. Kvůli milovanému Danielovi skončila Nina tak, jak skončila.
Pramínek tmavě hnědých vlasů, který jí spadl do obličeje, vrátila na původní místo a spokojeně se usmála. Ve skutečném životě zbývá pramálo chvil pro krásné city. To, jaké city chovala k Danielovi, bylo už dávno jedno. Teď se ho prostě musí zbavit. Dostal se až příliš blízko k jejímu tajemství.
Dotkla se špičkami prstů skla a odraz se změnil. Se zájmem pozorovala stvoření s ohnivě rudými vlasy, jak se choulí před jejím pohledem. Dříve bílé šaty jsou najednou zbarveny krví, která ulpěla Anně na rukou. Anna si vybavila jejich druhé setkání. V té době už nad strachem převládala zvědavost.

***

15. listopad před osmi lety:

Už byla od mámy déle jak týden. Chyběla jí. Otec byl… zvrhlý. Nezměnil se. Jeho rány bolí stále stejně. Ještě pořád se dokáže vytočit kvůli hloupému slovíčku. Annu bavilo otce provokovat. S každou ránou, která našla svůj cíl, podle ní otec dokazoval, jaký je ve skutečnosti slaboch. A ta jeho přítelkyně nebyla o nic lepší. Annu celkem zajímalo, odkud tu kreaturu, se špatně obarvenými vlasy na blond, vyhrabal. Celý den se válela na pohovce, kouřila jednu cigaretu za druhou a pár skleniček alkoholu si k tomu vždy dala.
Dnes se rozhodla dojít za mámou. Prostě jen tak, na návštěvu. Na návštěvu… To znělo divně. Ale když si uvědomila svou situaci, bohužel to bylo i pravdivé. Během týdne se snažila vymyslet cokoliv, co by jí a mámě pomohlo. Jenže všechno bylo proti. Otec držel v rukou všechny trumfy.
Stála před vchodovými dveřmi starého paneláku na kraji města. Strčila do nich ramenem a otevřela je. Uvnitř to smrdělo stále stejně. Sešla schody dolů ke sklepům a zabušila na dveře hned naproti. Nikdo neotvíral.
„MAMI? Seš tam?“ zavolala zmateně a znovu zabušila na dveře. Když se neozývala, vytáhla se na špičky a pokusila se najít malý výklenek ve zdi, kam schovávala náhradní klíč. Odemkla a vešla do bytu. Všude kolem ní byl nepořádek a cítila alkohol.
„Mami?“ zakřičela do bytu. Máma se neozvala. I když byla většinu času mimo, snad by si všimla, že Anna přišla. Nebo ne? Stačil jí týden na to, aby jí alkohol propláchnul mozek od vzpomínek? Z kuchyně vešla do malé ložnice. Dříve to byla jakási komora, ale postel se tam vešla a mámě stačila. Ani tam nebyla. Vrátila se zpátky a zkusila druhé dveře. Když brala za kliku, dveře se otevřely a na podlahu se svalila máma. Anna si myslela, že jenom usnula. Jenže pak zahlídla znovu tu bytost s ohnivými vlasy a žhnoucím pohledem. Jizva na tváři se o trochu prodloužila. Stála nad tělem mámy a smála se. Znovu tak děsivě, jako před týdnem. Anna si klekla na zem a pokusila se mámě nahmatat tep na krku. Nic. Přiložila ucho k ústům ve snaze zaslechnout aspoň drobný nádech.

Ticho. Bytem se nesl jen ten děsivý smích. Najednou nevěděla, co dělat. Musí sehnat pomoc, třeba ještě není pozdě. A zároveň se bála tu nechat mámu s tou příšerou. Nakonec se zvedla a doběhla k nejbližší sousedce. Ta zavolala záchranku. Záchranáři konstatovali jen to, co už Anna díky té bytosti dávno věděla. Máma je mrtvá. Už není žádná šance na to, že by se dostala od táty pryč. Ani ta nejmenší. Chtěla utéct, ale on si pro ni přijel. A dovezl ji zpátky k němu.
Anna nedokázala ani brečet. Cítila jen podivnou prázdnotu. Jako by ztratila kousek něčeho zevnitř. Něco se odtrhlo a ta rána se zacelila. Bohužel, zbyla hluboká a hnisavá jizva. Šrám na duši…

***

Anna nastoupila do auta a dala řidiči znamení, že může vyrazit. Daniel dnes pořádal večírek a ona na něm nesměla chybět, i když nebyla pozvána. Jak si to jen mohl dovolit. Zapomenout na ni, nebo ji nepozvat schválně. Lidé si o ní šeptali, že je zvláštní a má špatný vliv, přesto ji každý z úcty a ze strachu stále zval na všechny akce. Dokázala vzbudit v člověku jakékoliv pocity. Jen v sama sobě žádné. Podivné a podivně pravdivé. Je prázdná. Jen se smyslem pro vášeň a chtíč. Stal se z ní led.
Znovu se v myšlenkách zatoulala ke dnům svého života těsně po mámině smrti. Zabila se sama. Přehnala to s alkoholem a uchlastala se až k setkání s hrobníkem. Mámin jediný přítel jí sám vykopal hrob a ještě ji do něj shodil. Jako by na tom záleželo. Musela se přes její smrt přenést rychle. A mělo to pozitivní účinek. Dokázala se soustředit jen na nenávist ke svému otci a nerozptyloval ji zármutek. Máma pro ni přestala existovat ve chvíli, kdy jí nenahmatala žádný tep. Není.

***

18. listopad před osmi lety:

Pohřeb, jestli se to tak dalo nazývat, byl velmi rychlý. Annin otec předváděl hysterický záchvat a hrál na city všech přítomných příbuzných. Takový nešťastný vdovec jako on snad nikdo jiný není. A jejich ubohá dcera. Přišla o matku ve věku, kdy ji bude nejvíc potřebovat. A nezapomněl se jen tak mimochodem zmínit, že všechna finanční a jakákoliv jiná, podobně prospěšná, pomoc bude z jeho strany vřele přijata.
Anně připadalo, jako by to všechno jen prospala. Nevnímala nic. Přišlo jí to tak komické. Jako ta nejtrapnější rodinná komedie. Probudila se z ní až doma. Při prvním rozkazu, že má vypadnout do svého pokoje a držet hubu. Jinak prý uvidí. Když se ušklíbla, schytala facku. Anna odešla z obýváku dřív, než jí otec stačil ukázat, že z násilí toho ovládá víc než jednu ubohou ránu. Bolelo to. Seděla na parapetu a tiskla červenou tvář na chladné sklo okna, které vedlo na malý balkon. Venku pršelo. Nevnímala to. Prostě jen tupě zírala ven a snažila se neslyšet hádku z vedlejšího pokoje. I když jí ta ženská byla ukradená, nezasloužila si takové zacházení. Ale byla s ním dobrovolně, mohla kdykoliv odejít. Zavřela oči a potichu si pobrukovala nesmyslnou melodii.
Někdo ji surově chytil za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu. Vykřikla a vyděšeně pozorovala otcův brunátný ksicht a krví podlité oči.
„Kurva, řek jsem ti, že budeš držet hubu! Nerozumělas?“ vykřikl vztekle a stáhnul Annu z parapetu. Anna nic nechápala. Co udělala špatně? Než si stačila odpověď, dopadla první rána. Zavřela oči, aby jí neutekly slzy bolesti a vzdorovitě ani nevykřikla. Nechal ji být. Pro dnešek. Když se obrátila zpátky k oknu, zahlédla Anna znovu tu podivnou bytost. Tiskla svůj hnusný obličej na sklo z venku.

Popraskané rty měla roztažené do škodolibého úsměvu, rudé oči jí plály nenávistí a ohnivé vlasy, který jí poletovaly okolo obličeje, vypadaly jako plameny. Jizvy byly zase o něco víc patrnější.
Anna se zpočátku lekla, ale pak se přiblížila k oknu. Nahnula se, opatrně na sklo dýchla, aby se zamlžilo, a pak tam napsala otázku, která jí spalovala od jejich prvního shledání.
Kdo jsi? Bytost na druhé straně se ušklíbla. Udělala to samé, co Anna. Jen její dech byl krvavě rudý a na okrajích temně černý. Dlouhým nehtem na sklo naškrábala jediné slůvko. Ty. Anna s úlekem odskočila od okna a zuřivě vrtěla hlavou. Slyšela divoký smích bytosti za sklem. Bála se toho stvoření.
„To není možný. Ty nemůžeš být já,“ šeptala Anna zuřivě a sledovala, jak se bytost za sklem směje. Anna se chvěla strachy. Po tváři jí stekla první slza. Bytost se přestala smát a vrhla po ní nenávistný pohled. S další slzou se začala podivně kroutit a skučet. A pak… zmizela.

***

Cesta uplynula rychle. Anna se lehce oklepala, jako by se chtěla zbavit něčeho zlého. Tenkrát nechtěla věřit, že by něco tak odporného mohlo být ona. Že by to s ní mělo mít něco společného…

Rychle vystoupila z auta a připojila se k ostatním hostům, kteří mířili do Danielova domu. Nemusela u vchodových dveří předkládat pozvánku, jako všichni ostatní, prostě jen vplula dovnitř a užívala si pozornost, kterou jí ostatní věnovali. Hudba na chvíli utichla, ale hned se zase rozehrála. Slyšela šokované šeptání přítomných dam a pánů. Každý se rychle klidil z jejího okolí.
Pohledem vyhledala Daniela a rozešla se k němu. Nevěděl o ní, aspoň za tím. Poklepala mu na rameno.
„Ráda tě vidím, Danieli,“ pozdravila ho Anna a něžně se usmála. I když byl slaboch, stále ji něčím okouzloval. Svou naivitou, krásou a uměním.
„Kéž bych mohl říct to samé,“ odsekl Daniel lehce podrážděně, když se vzpamatoval, a zastrčil si neposedný pramínek černých vlasů za ucho.
„Ty se na mě zlobíš?“ Anna se pokusila nahodit masku nevinného děvčátka, ale nebyla si jistá, jestli to na něj zafungovalo.
„Ne. Dá se říct, že tě začínám nenávidět.“
„Proč?“ Daniel neodpověděl, jen ji chytil za ruku a odvedl ze společenské místnosti do jiného pokoje, kde osaměli.
„Ještě pořád ti vrtá hlavou ta Nina, zlato?“ Anna se posadila do jednoho z křesel a zvědavě ho pozorovala. Rozčíleně přecházel po místnosti.
„Jo, a nejen to. Vrtá mi hlavou, kolik zrůdností máš ještě na svědomí, zlato?“ řekl tiše a zastavil se. Podíval se Anně zpříma do očí.
„Vážně věříš všem těm klepům? Myslela jsem si, že jsi chytřejší,“ odvětila chladně a oplácela mu pohled.
„Ano, věřím.“ Anna se zvedla z křesla a došla až k němu. Byl o hlavu vyšší, ale to nevadilo. Nepotřebovala mu vidět do očí. Věděla, že při lži se jí v pohledu promítá ten nenávistný žár, jako kdysi bytosti uvnitř ní.
„Řekni mi jedno, Danieli. K čemu to potřebuješ vědět? I kdybych to skutečně udělala já, co si myslíš, že se stane? Že mě zatknou? Že se mě zbavíš a přestaneš se mě konečně bát? Ale no tak, tomu přece sám nevěříš. Ani ty nemůžeš být tak naivní,“ zašeptala a vzhlédla. Daniel ji pozoroval sledovým klidem.
„Na mě už tohle oblbování neplatí.“ Anna se zatvářila vyděšeně, ale přesto věděla, že má navrch. Z kabelky vytáhla malý kapesníček a pustila ho na zem. Hraná nešikovnost, která donutila Daniela se ohnout a podat jí ho. Když se pro něj skláněl, Anna se rychle předklonila a přitiskla mu ho k obličeji. Chvíli se s ní pral, ale dokázala ho udržet. Pak jeho tělo ochablo a spadlo na zem. Anna se usmála a v kabelce našla mobil. Vytočila první číslo v seznamu.
„Filipe? Pojďte mi s ním pomoc, ano?“ zahučela do něj a típla hovor. Nečekala na souhlas, sluha musí uposlechnout vždy. Nikdo si nevšimne, že hostitel chybí. Všichni si budou myslet, že se brzy opil, nebo je v ložnici s nějakou dívkou.

***

Listopad – prosinec před osmi lety:

Šlo to všechno nějak rychle. Otec přestal chodit do práce, válel se na gauči s jeho ženskou a chlastal. Anna se pokoušela být co nejdéle venku. Trávila čas ve škole, v knihovně a v parku.

V knížkách hledala něco, co by jí mohlo pomoct při odhalení toho, co se kolem ní děje. Nic. Vlastně ani nevěděla, co přesně hledá. Jen vždy prolistovala pár knížek a pak odešla do parku. Už dávno si přiznala, že má strach. A největší asi z toho, co neznala. Z té podivné bytosti. Už dlouho ji neviděla. Anna netušila, jestli je to dobře, nebo špatně. Jestli se má bát jejího příchodu, nebo nepřítomnosti. Snažila se na to nemyslet.
Podzim pomalu přecházel v zimu. Ochladilo se, dny byly krátké. Už nemohla být venku tak dlouho. To bylo pravidlo. Její malý nepsaný zákon. Ať otce nenáviděla sebevíc, pod jeho střechou byla aspoň trochu v bezpečí. Jenže ne před ním. Anna se ho bála. Z dětství si na něj moc nepamatovala, jen malé útržky hádek. Byl tak surový, tak krutý. Chlastal a pak mlátil každého ve svém dosahu. Anna byla to nejhorší, co ho v životě mohlo potkat. Tak proč si ji k sobě bral? Prosil se ho o to někdo?
Pokaždé, když otvírala dveře, srdce jí bušilo úzkostí. Co se stane dnes? Kde je ta hrdost, s jakou mu vzdorovala na začátku?
„To seš ty?“ zahučel otec zklamaně ze sedačky, když vešla dovnitř. Táhlo to z něj ještě víc než z mámy. Vypadal hrozně. Odporně. Ještě hůř, než ta podivná bytost, které pobíhá v bílých šatech jen tak venku a směje se. Anna se s odporem zašklebila a jako vždy zmizela ve „svém“ pokoji. Sedla si na zem a z tašky vylovila starý sešit v pevných deskách. Na první řádku napsala dnešní datum a pak už jen útržkovitě zaznamenávala své myšlenky, poznatky a novinky.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední tajemství - 2. kapitola: