OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední tajemství - 3. kapitola

09.12.2011 (13:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 659×

Smích z vedlejšího pokoje

Filip pomohl Anně nenápadně dostat Daniela do auta. Šli zadním vchodem a dávali si dobrý pozor, aby je nikdo neviděl. Pro nečekané svědky měl Filip přichystané nemilé překvapení. Položil Daniela na zadní sedadlo a pak pomohl nastoupit Anně. Už dávno si zvykl na zvláštní požadavky své paní.

Jeho otec pracoval u Anniny tety, která byla ještě výstřednější a tajemnější. A vlastně si neměl na co stěžovat. Platila mu dobře nejen za práci, ale i mlčení. Filip se posadil za volant a nastartoval.

Anna pohladila spícího Daniela po tváři. Vypadal tak bezbranně, jako když ho poprvé potkala. Teď je z něj něco mezi ní a ostatními lidmi. Nepodařilo se jí ho úplně ovlivnit. Ani nechtěla. Příliš na něm Anně záleželo. Jenže Daniel si toho nevážil. Musel to všechno zkazit.

„Filipe, počkejte. Dojedu na místo později. Až se probudí, tak mi zavoláte, ano?“ zavolala na něj a vystoupila. Vrátí se na večírek. Čím víc lidí o ní bude vědět, bude mít alibi na dobu zmizení Daniela.

„Ráda vás opět vidím,“ pozdravila Annu tetina přítelkyně. Anna se na ni usmála. Dál proplouvala mezi lidmi a s každým prohodila pár slov. Tenhle společenský život byl tolik odlišný od toho předchozího.

***

Prosinec před osmi lety:

Nenávidí zimu. Brzy se stmívá. A nenávidí tmu. Když se setmí, musí domů. Snášet hádky, nadávky a rány. Vracela se právě z knihovny a jedinými body bezpečí a jistoty byl malé ostrůvku světla pod pouličními lampami. Měla podivný pocit. Jako by ji někdo svíral hrdlo a chtěl, aby se už nemohla nadechnout. Podivně rychle jí tlouklo srdce. Anna se rozhlédla kolem sebe a snažila se uklidnit.

Podívala se do osvětlené výlohy malého obchodu. Dívala se do bledé tváře dívky s rudými vlasy. Anna se zhluboka nadechla a snažila se nekřičet, protože dívka vystoupila ze skla a šla směrem k ní.

„Bojíš se,“ konstatovala a upírala ohnivý pohled na Annu.

„Kdo jsi?“ zamumlala potichu Anna tak, aby ji nikdo neslyšel. Nechtěla, aby si někdo myslel, že je cvok.

„Ale vždyť to víš,“ odpověděla dívka naproti ní. Zvedla ruku a pohladila Annu po tváři. Její paže hyzdily jizvy a boláky. „Já jsem ty!“

„Ne,“ zavrtěla Anna zuřivě hlavou.

„Slečno? Jste v pořádku?“ ozval se ženský hlas a něčí ruka dopadla Anně na rameno. Anna setřásla ženinu ruku. Otočila se čelem k ní.

„Jsem v pořádku.“

„Opravdu?“

„Lži. Pokud řekneš pravdu, bude si myslet, že jsi blázen,“ pošeptal jí mrazivý hlas do ucha.

„Opravdu, jen jsem si vzpomněla na něco, co jsem měla udělat.“ Žena přikývla a rozloučila se s Annou. Odešla a Anna osaměla se svou noční můrou. Jenže, nikde nebyla. Rozhlédla se kolem sebe. Zahlédla ji, jak se točí kolem jedné z lamp.

„Ty nejsi já,“ řekla Anna a rozešla se směrem k ní.

„Copak? Tvoje vlastní já ti je odporné?“ zahučela jízlivě. Anně přeběhl mráz po zádech.

„Vypadni. Vypadni z mého života a nech mě na pokoji!“

„Ráda bych, ale já jsem ty a ty jsi já. Nemůžeš mě vyhnat,“ odsekla dívka a zhluboka se podívala Anně do očí. „Budu tu stále s tebou, dokud budeš žít. Už od narození jsme jedna. A budeme jedna až do konce životů. Klišé, ale pravdivé.“

„Ne, ty neexistuješ.“ Anna se dala do běhu. Dívka se náhle objevila před ní.

„Před sebou jen tak neutečeš, Anno,“ pošeptala jí do ucha a zmizela. Anna zhluboka dýchala a snažila se zklidnit svůj tep. Pocit nervozity jí stále svíral hrdlo. Dala se znovu do pohybu. Jenže čím víc se přibližovala k bytu, tím jí bylo hůř. Anna měla pocit, že se jí dívka zjevuje na každém rohu. Slyšela její smích. Bylo jí na zvracení.

Došla až k domu, kde měli byt. Stála tam sanitka. Na nosítkách ležela otcova přítelkyně. Anna zalapala po dechu. Viděla otce od krve, jak vysvětluje záchranáři, co se „stalo“. Odvrátila se od něj a musela se opřít o pouliční lampu. Žaludek se jí zhoupnul a všechen jeho obsah musel ven. Udělalo se jí ještě hůř. Chtělo se jí brečet.

„Kurva,“ zaklela sama pro sebe a zhluboka se nadechla. Otřela si pusu do papírového kapesníku, který pak odhodila na zem, a otočila se zpět k domu. Sanitka už pomalu odjížděla. Všechno bylo jaksi zpomalené. Setkala se s otcovým pohledem. Vypadal tak… šíleně. Dokázala si domyslet, co se během její nepřítomnosti té děvce stalo. Až moc dobře.

Anna se znovu zhluboka nadechla a pokusila se zklidnit. Nic jí neudělá. Nemůže.

„Kdes byla?“ vyjel na ni hned u vchodu.

„Tati, tady ne,“ snažila se ho uklidnit a dostat se do bytu. Za zavřenými dveřmi se hraje divadlo lépe. Člověk nemusí pociťovat nervozitu…

„Proč ne, ty malá couro. Seš celá matka.“ Jeho ruka ostře pohladila Anninu tvář. Bolelo to. Anně se dostaly do očí slzy.

„Pojď domů, tati. Uslyší nás sousedi.“ Bylo neuvěřitelné, jak se rychle Anna smířila s tím, jak se otec chová. To jak jí ubližuje… Co jiného jí zbývá?

„Jen ať nás slyší. Ať ví, co jsi zač. Pak možná přestanou mít blbý kecy o mně, ale začnou si všímat, že za všechno můžeš ty.“ Přikrčila se pod jeho slovy. Zahlédla zvědavé obličeje lidí okolo. Popadla otce za ruku a dotáhla ho do bytu. Co se bude dít uvnitř už všem divákům musí být jedno.

***

Její otec byl stvůra. Anna věnovala úsměv sluhovy ve dveřích a vzala si od něj kabát. Večírek už skončil. Nikdo se neptal po hostiteli. Je veřejným tajemstvím, že Danielovou slabostí jsou ženy. Každý měl nějaký poklesek, v moderní době to je téměř nutné.

Vyšla ven do tmy. Zazvonil jí mobil.

„Ano, Filipe?“ Byla si jistá, že je to on.

„Je vzhůru, má paní,“ oznámil jí do telefonu. Anna se sama pro sebe usmála.

„Postarej se, aby neutekl a pošli pro mě auto, ano?“

„Jistě, má paní.“ Anna hovor ukončila. Tak Daniel je už vzhůru… Ne na dlouho. Kéž by nebyl takový hlupák a nepátral po pravdě. Jeho života je opravdu škoda. Připadala si… krutá. Daniel byl jarní kvítek, který se chystá sežehnout mráz ještě nekončící zimy. Jeho podivné umění Anně bude chybět.
U chodníku zastavilo černé auto. Z místa řidiče vystoupil starší muž a uklonil se jí.

„Paní,“ oslovil ji a otevřel zadní dveře. Zdvořile Anně pokynul, aby si nastoupila. Usmála se na něj.

„Děkuji. Víte, kam máme jet, že ano?“ zeptala se ho. Přikývl. Anna nastoupila a pohodlně se usadila na sedačce. Těšila se na opětovné shledání s Danielem. Jak ráda by opět podlehla jeho nevinnému kouzlu. Škoda, že to se už nikdy nebude opakovat. Špinavou práci udělá ona sama, důkazy zamete Filip. Daniel odjede na nekonečnou cestu do ciziny…

***

Leden a únor:

„Tati, prosím ne!“ vykřikla zoufale Anna a schoulila se do klubíčka tak, aby nemohl zaútočit na hlavu. Byl šílený. Šíleně se smál. Zrovna dneska se dozvěděl, že ta děvka to nepřežila. A vybíjel si vztek na Anně. Anna však slyšela i jiný smích. Její věčná společnice seděla vedle ní a všechny rány po těle se jí otevřely. Tekla z nich temně černá krev, která mizela v momentě, kdy se kapka dotkla podlahy.

„Drž hubu, ty kurvo,“ zařval na ni a znovu do Anny kopnul. Dívka vedle ní se přikrčila, ale dál se smála. Anna zavřela oči a modlila se, ať to co nejdříve přejde. Kopance na chvíli ustaly a Anna slyšela kroky. Vzdaloval se od ní. Doufala, že už je konec. Neměla kam utéct. Byla příliš slabá. Vyčerpávalo ji, držet svoji mysl nad hladinou šílenství. Neustále bojovala, aby se v té sklenici neutopila. Nechtěla pro sebe stejný osud, jako potkal jejího otce. Byla sobecká, ale v zájmu přežití cokoliv. Pokusila se zvednout, ale jedna rána Annu srazila zpět k zemi. Dívka vedle se zbortila smíchy. Byl to odporný zvuk.

„Ty sis myslela, že zdrhneš, krávo? Vážně myslíš, že jsem takovej debil? Tak sleduj,“ zamumlal. Annin obličej ovál alkoholový odér. Ale bylo v něm cítit i něco jiného. Něco, co Anna nedokázala identifikovat. Podívala se na něj. Tvářil se nepřítomně, jako by ho ovládal někdo jiný. Byl skrčený a v ruce držel nůž.

„Vítězství duše nad tělem!“ vykřikla dívka vedle Anny pobaveně a začala se zase smát. Vůbec jí nevadily otevřené rány, pokud Anna trpěla s ní. Anna to věděla, dostala vysvětlení. A myslela si o sobě, že je blázen.

„Seš jako tvoje matka, tak proč bys neměla mít i stejný osud? Smrt?“ zeptal se a převalil Annu na záda.

„Ne, prosím,“ zašeptala Anna z posledních sil. Slzy jí volně stékaly po tvářích. Úzkost ji dusila. Nemohla se normálně nadechnout. Chtělo se jí zvracet. Musí se nějak bránit… Pokusila se zvednout ruku, ale on si toho všimnul. Dupnul Anně na předloktí. Křuplo to. Anna začala hystericky křičet. To ne. Takhle nesmí umřít.

„Už brzo od sebe budeme mít pokoj, neboj se,“ pošeptala jí dívka do ucha a dál se potichu smála.

„Chcípni!“ Napřáhl se a bodnul. Jednou, dvakrát… Bolelo to. Jako by jí tělem procházel led. Zavřela oči. Slyšela jen smích a pláč dívky vedle sebe. Slyšela svůj pláč.

„Policie! Odhoďte ten nůž!“

***

„Jsem zde, paní,“ oznámil jí řidič, který jí otevřel dveře. Anna se s trhnutím probudila ze vzpomínek.

„Děkuji,“ řekla tiše a vystoupila. Auto parkovalo před malou chatou za městem. „Můžete klidně odjet. Až vás budu potřebovat, zavolám.“

„Jistě, paní.“ Anna mu pokynula rukou k odchodu a sama se vydala k hlavním dveřím. Filip už na ni čekal.

„Jak mu je?“ zeptala se Anna a vstoupila do místnosti, kterou sloužila jako předsíň a zároveň i obývací pokoj.

„Chová se zvláštně, má paní. Neustále opakuje, že to věděl. A taky vás posílá do horoucích pekel, má paní,“ oznamoval jí hned hlasem, který Anně napovídal, že on by pro ni udělal cokoliv. Anna se usmála.

„Máme tu typický příklad vrahovy milenky, která těsně před svou smrtí zjistila, s kým vlastně vlezla do postele. Až na to, že milenka je milenec. Připravil jste doufám vše, co budeme potřebovat?“

„Jistě, má paní.“

„Pak vás tedy prozatím nebudu potřebovat, Filipe.“ Sluha se uklonil a odešel. Anna se vyhnula místnosti, ve které byl Daniel uvězněn, a sama šla do své ložnice. Potřebuje sprchu a převléknout se do něčeho pohodlnějšího na práci. Voda ji dokázala na chvíli uklidnit, ale i tak stále cítila po celém těle vzrušení a lítost. Chudáček Daniel.

Oblékla si čisté prádlo, džíny a tílko. V chatě bylo příjemně teplo a ona se nepotřebovala zahalovat. Nestyděla se. Za nic. Ať už to bylo její tělo, nebo činy.

Podívala se do zrcadla v koupelně. Tentokrát přímo do tváře své přítelkyni. Její obličej byl zjizvený a rudé oči ztratily lesk. Anna se spokojeně usmála. Dýchla na sklo a prstem napsala vzkaz.

Jak se vede? Bytost se na ní podívala a ušklíbla se. Na skle se objevil rudý nápis.

Jak se může vést zrůdě? Anně se úsměv ještě více rozšířil. Znovu napsala vzkaz.

Máš to, co jsi chtěla. Bytost na druhé straně zrcadla začala brečet. Až k tomuhle ji Anna dohnala. Byla se sebou spokojená.

Nikdy jsem to nechtěla. Chtěla jsem ti v tom zabránit. Rudé písmo bylo rozpité, jako by někdo plakal nad dopisem. Annu to nijak nedojalo. Už dávno necítila nic pozitivního.

Nech toho. Na tohle nemám čas. Chtěla získat danou informaci a bylo jí jedno, jak. Buď po dobrém, nebo po zlém. Ale jak Anna tu bytost v zrcadle znala, věděla, že po zlém.

Co chceš? Konečně!

Danielovu vnitřní bytost. Už jednou mi kvůli tobě unikl. Anna věděla, že ta druhá nemá ráda označení „vnitřní bytost“. Proto ji tak ráda oslovovala. Provokace je úžasná věc, pokud je člověk silnější než jeho oběť. A to Anna je.

Nikdy! Rudé písmo vypadalo, jako by hořelo. Anna si povzdechla a natáhla se do skříňky pro žiletku.

Poslední možnost, nebo to bude bolet! Jasná výhružka. Jako už poněkolikáté. Jen se jí nikdy ta nána nedokázala naučit brát vážně. Neodpověděla. Jen tupě Anně zírala do obličeje a čekala, co udělá tentokrát. Pramínek krve pomalu stékal po kraji umyvadla. Anna zadržela bolestivé syknutí a pozorovala, jak bytost na druhé straně pláče a křičí bolestí. Znovu se řízla. Bavilo ji to. Její malé a osobní divadlo. No není to úžasné?

Dost!!! Rudé písmo přímo křičelo, aby Anna přestala.

Uděláš, co chci? Anna se pro jistotu znovu poranila. Dvě předchozí rány už se jí zahojily.

Ano! Udělám! Hlavně už přestaň! Bolest z toho přímo čišela na kilometry daleko. Anna přikývla a podívala se na poslední ránu. I ta už se zahojila. Bylo to úžasné! Vzrušující! Ta bytost uvnitř ní se sama tak bála bolesti, že dobrovolně Annu vždy zahojila. Ale bytosti zůstaly jizvy na památku.

Nepokaz to. Anna pustila vodu z kohoutku, aby spláchla krev.

Neubližuj mi. Prosím. To bylo poprvé, co Annu o něco prosila.

To ti nemůžu slíbit. Splň svůj úkol. Ano, byla krutá. Ale krutost patřila k životu. Bohužel. A ona díky své krutosti dostávala to, co chtěla. Nic míň. Jen vždy něco navíc.

Anna si opláchla ruce od krve a podívala se do zrcadla. Viděla jen svůj pravý odraz. Žádná prohnilost, která by jí vyčítala to, čím je. Vlasy si svázala do culíku, aby jí nepřekážely při práci. To, k čemu se chystá, bylo asi to nejzvrácenější v jejím životě. Ale proč nezabít lásku pro záchranu života? Stejně se ten cit přeceňuje. Dokázala opravdu milovat jen sama sebe.

Sešla dolů po schodech a setkala se znovu s Filipem.

„Stále stejné?“ zeptala se ho chladně a protáhla si paže.

„Ano, má paní. Milenec právě pochopil, že je mrtvý,“ odvětil Filip bez citů a věnoval své paní drobný úsměv. Měl pro ni slabost a Anna to moc dobře věděla. Zneužívala Filipa stejně, jako zneužívala všechny okolo sebe. Ukázkový příklad člověka.

„Výborně. Má strach,“ zamumlala si Anna sama pro sebe a pak se znovu obrátila na sluhu. „Filipe, připravte mi prosím něco k jídlu a pití. Dnešní noc bude dlouhá.“

„Jistě, má paní. Mám něco připravit i pro našeho hosta?“ Zeptat se bylo jeho povinností.

„Ne. Pan Daniel si užije naší pohostinnosti až moc. Zařiďte prosím, aby mě nikdo neobtěžoval, ano?“ Filip přikývl a odešel. Anna se zhluboka nadechla. A je to tady…

Otevřela dveře, které vedly dolů do sklepa. Sešla těch pár schodů a vstoupila do světla. Daniel byl připoután k židli a neustále si něco mumlal. Bylo na něm vidět, že i Filip dostal chuť ubližovat. Výborně. Anna se usmála a stoupla si přímo před Daniela. Sevřela mu prsty bradu a zdvihla obličej.

„Vítám tě, Danieli. Jsem ráda, že si se rozhodl mě poctít tvou přítomností. Jak se má bytost uvnitř tebe?“ zeptala se ho sladce a věnovala mu milý úsměv. Pak na jeho tvář dopadla první rána.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední tajemství - 3. kapitola: