OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední tajemství - 4. kapitola

20.12.2011 (15:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 656×

Ztracena v minulosti

„Co po mně chceš?“ zachrčel Daniel. Anna si přitáhla druhou židli a sedla si přímo proti němu. Chvíli si vychutnávala pocit vítězství.

„Odpovědi na moje otázky,“ řekla prostě a přehodila si nohu přes nohu.

„Neměla bys to být spíš ty, kdo mi měl někomu odpovídat na otázky?“ zeptal se a zašklebil se na ni. Anna se napřáhla a ostře ho upozornila na to, kdo je dnes na koni.

„Nebuď drzý, ano? Jak jsi přišel na mě v souvislosti s Ninou?“ Anna byla netrpělivá. Aspoň pokud se to týkalo něčeho, co chtěla. A Daniel měl odpovědi, které musela mít. Bohužel, ještě se asi nepřesvědčil, čeho všeho je Anna schopná.

„Proč tě to tak zajímá? Nebylo to jen další hračka, kterou si prostě jen odkopla? Zajímalo by mě, co tě k těm prasárnám vede, Anno.“ Snažil se hrát o čas. Daniel si byl jistý, že jakmile Anna dostane, co chce, nebude mít ani vteřinu života navíc. Musí se pokusit bojovat a každý nádech a nějak přesvědčit toho jejího sluhu, aby mu pomohl.

„Protože vědět pravdu je velmi nebezpečné, Danieli. Někdo by ti mohl ublížit,“ pokrčila rameny a věnovala mu přeslazený úsměv. „A ano, máš pravdu. Byla to jen hračka. Velmi slabá hračka, která tě až příliš milovala. Jenže si neuvědomila, že patříš někomu jinému. Stačilo ji zlomit tím, že jsem ji vyprávěla, co všechno děláš za jejími zády. Divoké večírky, chlast, drogy a děvky. Překvapilo ji to. Nechtěla mi věřit. Naštěstí pro ni se mohla přesvědčit na vlastní oči. Mám spoustu záznamů o tom, jak si užíváš života. Vlastně jsi Ninu zničil ty, ne já, Danieli. Jsi spokojený?“ Anna vypadala vyrovnaně. Jako by ji nečinilo ten nejmenší problém bavit se o tom, jak moc dokáže někomu ublížit. Najednou Danielovi něco studeného sevřelo všechny pocity. Vykřikl bolestí. Cítil, jak mu někdo bere kus jeho. Pak mu došlo, co se děje. Už jednou to zažil.

„Ty stvůro!“ zaječel a snažil se vzepřít provazům a poutům. Anna mu brala duši.

„Takže moje maličká společnice už se dala do práce? Děkuji za upozornění. Za každou špatnou odpověď ti odeberu další kousek tebe, ano? Tak se snaž, nebo to bude moc bolet,“ upozornila ho Anna ledově chladným hlasem. Jeho bolest se jí vůbec nedotýkala.

„Proč to všechno děláš? Kdo tě k tomu donutil?“ vyhrkl bolestivě, když se mu další kousek jeho odlípl.

„Vážně chceš znát moji minulost? Nebo jen hraješ o čas, co?“ Anna ho propalovala podezřívavým pohledem.

„Oboje. Chtěl bych vědět, kdo je zodpovědný za takovou stvůru, jakou seš ty,“ odsekl Daniel a marně skrýval úsměv. Vytočil ji. Poznal to. Anna měla rty stažené do úzké linky a z očí jí sršely blesky. Znovu mu úderem své ruky připomněla, kdo je tu pánem. Daniel si odplivl. Krev. Výborně.

„Vlastně je to jedno. Můžu ti říct všechno, stejně chcípneš, Danieli. Každý máme svou minulost. Když poznáš minulost člověka, poznáš i jeho budoucnost. A můžeš ho ovládnout. Proto dělá člověk chyby, když si někomu o sobě poví vše. Stává se tak velmi snadným cílem. Jako ty a desítky lidí před tebou. Jako ty dívky, které pohřešují. Příliš mi věřily. Jenže na ovládání je něco tak… úžasně vzrušujícího. Je to jako droga, jen se tou drogou nesmíš stát. Ale myslím, že ty můžeš znát moji minulost. Protože já ovládám tebe a nikdy to nebude naopak. Rozumíš?“ Vpíjela se mu pohledem do očí. Na chvíli bylo Anně líto, že ho musí zabít. Vždyť ještě tam někde uvnitř ní je zbytek citů. Těch jediných kladných citů, které by byla schopná opětovat. Někdy. Za pár let, až by se zbavila ozvěny všeho, co kdy provedla. Bohužel, on jí nedával na vybranou. Nikdo jí nikdy nedal na vybranou. Má riskovat sebe, nebo ostatní. Odpověď na tu otázku znala. Byla až příliš sobecká.

„Povídej. Jsem celej nažhavenej na pravdu. Po tolika letech.“ Anna přikývla.

„Víš, moje dětství nebylo dokonalé. Moje dospívání taky ne. Moje máma se zabila, můj otec zabil svou přítelkyni a pokusil se zabít mě. Tehdy už jsem ji pravidelně vídala. Sedávala u mě a smála se, zatímco já brečela a trpěla. Po otcově útoku jsem se probrala v nemocnici. A tam taky začíná ta nejdůležitější část mého příběhu…“

***

leden a únor

Annu probudilo pípání nějakého přístroje. Ležela v celkem pohodlné posteli. Takže nebyla „doma“. Pokusila se otevřít oči, ale nešlo to tak, jak si představovala. Cítila se, jako by jí přejel kamion. Uvědomila si, že je slabá. Ne, v tomhle světě nemže být slabá! To je, jako by už byla rovnou mrtvá. Znovu se tedy pokusila otevřít oči. Rychle je zase zavřela a nesouhlasně zakňourala.

„Probouzí se,“ konstatoval někdo nad ní. Takže spala… Jak dlouho? Proč? Poslední, co si pamatovala, byl ten nůž a hnusné ledové rány.

„Necháme ji ještě spát. Musí nabrat sílu.“ Spát? Proč by měla zase spát? Ve spánku jí může kdokoliv ublížit. Anna začala panikařit. Dokonce ji ani neslyšela. Ale přece tu musela být s ní, nebo ne?

„Jistě, doktore.“ Doktor? Leží snad v nemocnici? Co se stalo? Zachránil ji někdo? A co otec? Ten je tu taky? Může jí tu ublížit? Než si stačila odpovědět, dolehla na ni únava. Znovu se propadala do hlubokého spánku, ve kterém se Anně konečně nic nezdálo.

Když se probudila znovu, cítila se o něco silnější. Podařilo se jí otevřít oči a nechat je chvíli otevřené. Na okamžik zahlédla nějakou ženu. Nebo se jí to jen zdálo? Nedokázala říct, co je halucinace a co pravda. Něco ji bolelo. Šíleně bolelo. Chtěla začít křičet, aby ji někdo od té bolesti pomohl, jenže se zmohla jen na ubohé zakňourání. Ubohost. Ano, to sedí. Na ni i na její situaci. Anna se cítila… unaveně. Nevěděla, jak přesně to pojmenovat.

„Už jsi vzhůru?“ ozval se odněkud ledový hlas. Anna překvapeně vydechla a znovu se pokusila otevřít oči. Obrátila hlavu na bok a zamžourala na místo, odkud odhadla přibližné místo, kde je její společnost.

„No konečně. Chtěla jsem jít domů, ale lékaři mě ujišťovali, že se každou chvíli probudíš. Někdo ti přece musí říct, že tvůj otec a můj ubohý bratr je mrtvý,“ řekla klidně žena, která seděla v křesle u dveří. Anně se divoce rozbušilo srdce. Mrtvý? On je mrtvý? Jak? Co? Kdy? Proč? To všechno chtěla na tu ženu vychrlit, ale nemohla.

„Sebevražda. V okamžiku, kdy policie vrazila do dveří, bodnul si nůž do srdce. Plánoval to. V dopise se přiznal k tomu, že zranění své přítelkyně způsobil on. Ty jsi ho něčím vytočila a zasloužila si lekci. Přežila si. V takovém případě se mám stát tvou opatrovnicí. Musím říct, že nikdo jiný ani zájem neměl. Asi budeš podařené kvítko, že?“ zeptala se a pozorovala Annu ledově modrýma očima. Anna si ji pořádně prohlédla. Tmavě blonďaté vlasy měla stočené do drdolu, na sobě elegantní černý kostýmek a v nepříjemném obličeji se nevyskytovala žádná emoce. Světlounce růžové rty měla stažené o úzké linky a nos nepatrně nakrčený.

Do pokoje vlítla zdravotní sestra a rychle zkontrolovala přístroje.

„Co se tu dělo?“ obrátila se s otázkou na ženu v křesle.

„Nic, jen jsem své neteři řekla, že její otec je mrtvý a vrah,“ odvětila klidně a sestřička zalapala po dechu.

„To nesmíte! Pacientka se před chvíli probrala. Nemůžete ji takto rozrušovat špatnými zprávami! Jste v pořádku, zlatíčko?“ kárala ženu hystericky a zároveň házela ustarané pohledy po Anně. Asi další maminkovský typ. Anna se chtěla smát.

„Četla jsem policejní zprávu. Jsem si jistá, že pro moji neteř je smrt jejího otce dobrou zprávou. Pokud ji tu někdo rozrušuje, tak jste to vy s tím jekotem. Prosím, odejděte. Pokud bude Anna něco potřebovat, dáme vědět lékaři.“ Sestřička vypadala, že chce ještě něco říct, ale ta žena jen nadzvedla obočí a pokynula jí rukou ven ze dveří. Když se nic nedělo, žena se začala zvedat z křesla.

„Řekla jsem, abyste odešla,“ zopakovala svou výzvu a podívala se na sestřičku.

„Ano, já vím. Ale půjdu, až odejdete vy, paní. To děvče potřebuje klid. Protrpělo si toho…“

„Opravdu hodně. Já vím. Četla jsem policejní spis i lékařskou zprávu. Odejděte!“ Nic se nedělo, ale najednou žena něco zašeptala a sestřička zalapala po dechu. Rychle odešla z místnosti. Žena se opět posadila do křesla a podívala se na Annu.

„Ještě nikdo nás nestačil představit. Jsem tvoje teta a opatrovnice, Anno. Naposledy jsme se viděly, když ti bylo tak pět. Jak jsem říkala, tvůj otec je mrtvý. A té přehnaně citlivé dámě, co před chvílí odešla, pravděpodobně budeš moci poděkovat za pár hodiny sezení u psychiatra navíc. Mně to přijde zbytečné. Všechno, co se ti přihodilo, se ti bude jednou v životě hodit.“ Anna na ni jen vyvalila oči. Ta žena se jí jen zdá.

„Abych nezapomněla. Jmenuji se Zuzana, ale oslovovat mě budeš ‚drahá tetičko‘, ano?“ Anna omámeně přikývla. Ta žena byla zvláštní.

„Uvedu tě do společnosti, jen co se zotavíš. Určitě si brzo zvykneš na život, který vedu. Pokud ne, dlouho v něm nepřežiješ. Věř mi.“ Anna znovu kývla. Vlastně nedokázala dělat nic jiného. Žena se spokojeně usmála a zvedla se z křesla. Do místnosti vešel muž v černém obleku. Lehce se uklonil ženě a ta mu kývla.

„Anno, tohle je Filip. Odedneška tvůj osobní sluha a ochránce. Cokoliv si budeš přát, to ti splní. Uvidíme se zítra, miláčku,“ rozloučila se sladce a políbila Annu zlehka na čelo. Voněla po levanduli. I tak byla Anně její přítomnost nepříjemná. A toho chlapa ve dveřích taky. Do čeho se to sakra dostala?

***

„Zuzana? Ta Zuzana?“ zeptal se vyjeveně Daniel a Anna přikývla.
„Ano. Zuzana Urbanová. Moje teta. Tenhle moment z nemocnice si pamatuji jako klíčový k celému mému dosavadnímu životu. I když se ta žena nezdála, teprve ona byla to pravé zlo, co mě v životě potkalo,“ odtušila Anna klidně a stoupla si. „Filipe!“ zakřičela a Daniel se pod jejím hlasem přikrčil. Sluha přiběhl dolů a podíval se oddaně na svou paní.

„Doneste mi prosím nějaké jídlo a pití, ano? Vypadá to, že tu budeme ještě dlouho.“ Filip jen přikývl a rychle odešel zpátky nahoru. Anna se otočila zpět k Danielovi a zamyšleně se na něj podívala.

„Vlastně jí můžeš poděkovat za to, jak dopadneš,“ šeptla tiše a vrátila se zpět k židli. Neposadila se. Jen se dlaněmi opřela o opěradlo a dívala se na svého vězně.

„No jo. Stvůra vychovala stvůru,“ odvětil jízlivě a zašklebil se.

„Nic nechápeš. Proč mě hned odsuzuješ? Díval by ses takhle skrz prsty na vlka, který uloví jiné zvíře jen proto, aby přežil?“ otázala se ho ostře. Daniel se jí podíval do očí.

„Ale ty nebojuješ o přežití, Anno. Ty jsi stvůra. Zabíjíš pro zábavu!“ vykřikl pohoršeně. Anna se rychle přemístila před něj a vrazila mu pěstí.

„Ne, ty se pleteš. Já jsem vlk a lovím, abych přežila. Ty jsi nic takového nikdy nezakusil, tak mlč. Do téhle chvíle si přežil jen z jednoho prostého důvodu.“ Z jejího hlasu šel strach.

„Jo? A z jakého?“ provokoval ji. Věděl, že i tímhle si pro sebe vybojuje alespoň chvilku života navíc. Pokud se Anna nerozhodne, že už ji nudí.

„Byla jsem na tvé straně. Vlk si musí vydobýt místo ve smečce, aby mohl lovit pro sebe a ne pro ostatní, pokud se nepletu.“

„Takže ty jsi vůdce smečky?“ Anna přikývla a vrátila se zpět na své místo. Dolů přišel Filip i s podnosem. Dvě bagety a konvice plná černého čaje.

„Děkuji vám, Filipe. Můžete odejít. Kdybych něco potřebovala, zavolám vás,“ poděkovala klidně Anna a přešla ke starému stolu v rohu místnosti, kam Filip jídlo položil. Snědla půlku bagety a celou dobu byla ticho. Daniel pozoroval její tělo, které se mu kdysi zdálo tak dokonalé. Teď viděl pár chyb. Anně se nepatrně vyhrnulo tílko a odhalilo jizvy, které dřív líbal. Nikdy se jí nezeptal, od čeho přesně je má. Třeba je na to ta nejvhodnější doba.

„Odkud máš ty jizvy na zádech?“ Anna v klidu spolkla sousto, nalila si do hrnečku čaj a šla se posadit zpět před něj. Napila se a zhluboka nadechla.

„K tomu se ještě dostanu. Ale některé, ty vybledlé, mi zůstaly po útoku otce,“ zamumlala a znovu upila čaje. Daniel polknul, ale jinak nedal najevo, jaký má hlad a žízeň.

„Mám pokračovat ve vyprávění, nebo si chceš odpočnout?“ Anna se tvářila starostlivě. Skoro by jí tu péči uvěřil, kdyby ji neznal. Jak lehce dokázala všechno skrýt pod masku. Nikdy ho to nepřestalo udivovat.

„Pokračuj,“ vybídl ji. Anna přikývla a zhluboka se nadechla.

„Jak jsem řekla, Zuzana, má drahá tetička, byla nejdůležitější osoba v mém životě. Pokud se to tak dá říct. Naučila mě všechno, co potřebuji, abych přežila. Ano, měls pravdu. Jsem vůdce smečky. To místo jsem získala po ní,“ vysvětlila a napila se.

„Jak?“

„Svrhla jsem ji.“

„Počkej. Takže to její zmizení byla...“ Daniel to slovo nechtěl vyslovit. Bál se ho.

„Vražda? Ano, ale k tomu se dostane až později. Začnu tam, kde jsem skončila…“

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední tajemství - 4. kapitola: