OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední tajemství - 5. kapitola

26.12.2011 (18:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 633×

Zuzana

Únor – březen:

Anna se to moc nezamlouvalo. Ani ta cizí žena, ani ten chlap, co stál neustále ve dveřích. Otázky typu, jestli něco nepotřebuje, nebo nechce donést, odmítala zakroucením hlavy. Vytáčel ji. Ale pořád to bylo lepší, než kdyby se jí někdo pokusil opět ublížit. Byla si jistá, že by ji dokázal ochránit.

Její drahá tetička Zuzana za ní chodila každé pondělí. Vždycky se zeptala, jak se Anně vede a pak jí pokládala otázky, které Annu nutily přemýšlet nad minulostí. Měla díky Zuzaně vždycky noční můry. Ale jednu věc před ní musela zatajovat. Svou neznámou bytost, která byla taky Anna.

Bylo pondělí. Anna čekala, až se ve dveřích objeví přísná tvář její tety. V nemocnici strávila už tři týdny, ne že by to počítala. Rány se jí částečně zahojily, musela podstupovat rehabilitaci, která byla bolestivá, a vůbec jí to neusnadňovali léky proti bolesti. Cítila se… apatická a unavená. Nemohla pořádně vstát z postele.

„Madam,“ ozvalo se ode dveří. Anna se otočila za Filipovým hlasem a spatřila svou tetu. Vkráčela dovnitř, jako by snad byla královna. Dělala to vždycky. Jedna z vlastností na Zuzaně, která Annu nevýslovně štvala.

„Ahoj, zlatíčko,“ pozdravila Zuzana a líbla Annu na čelo. Opět ten drahý levandulový parfém. Měla pocit, že se jím dusí.

„Drahá tetičko,“ řekla Anna mdle místo pozdravu a falešně se usmála. Zuzana jí vadila s každou návštěvou víc a víc. To jak jí oslovovala, jak s ní mluvila, jak povýšeně se chovala.

„Jak se ti dneska vede?“ Zuzana se posadila do křesla u dveří a elegantně překřížila nohy v kotníku. Vypadala stejně dokonale, jako pokaždé. Možná až moc…

„Je to lepší, tetičko. Dokážu přejít místnost bez velkých bolestí. Doktor říkal, že bych měla být v nejbližší době v pořádku a propustí mě ‚domů‘,“ odpověděla nacvičeně a mechanicky jako robot. Říkala to už dva týdny a vždycky se modlila, ale doktor její propuštění co nejvíc oddaloval.

„To mě těší.“ Zuzana, na rozdíl od Anny, svůj zájem nepředstírala. Nebo si to Anna aspoň myslela.

„Mluvila jsem s doktorem. Propustí tě zítra. Filip ti pomůže se sbalit. Pošlu pro tebe auto. Mám zítra důležitou schůzku, takže budeš doma sama.“ Anna přikývla. Nedokázala si představit nic pod pojmem „důležitá schůzka“ v případě Zuzany. Vždycky, když jí něco vyprávěla, nikdy se nezmínila o práci, nebo činnosti tomu podobné.

„Vrátím se až pozdě v noci, nemusíš na mě čekat. Těšíš se na náš společný život?“ Otázky byla mířená přesně do bodu, kterého se Anna nejvíc bála. Společné soužití se Zuzanou ji začínalo děsit. Nedovedla si představit, co ji čeká. Podle toho, jak její teta chodila oblíkaná má nejspíš nějakou moderní vilu, je z vyšší společnosti a s nosánkem trochu nahoru. Anně se podobní lidé moc nelíbili. Se Zuzaniným jménem si vždycky vybavila i honosné večírky pro bohaté a spoustu přepychu. Děsilo ji to.

„Jistě, tetičko. Nemůžu se dočkat,“ odpověděla Anna tiše. Občas měla pocit, že ji Zuzana nějakým způsobem ovládá. I když neměla důvod, Anna se bála.

„Bude to úžasné. Ukážu ti spoustu věcí, zlatíčko. Půjdeme spolu nakupovat, zúčastníme se večírků a plesů, naučím tě, jak správně žít. Bude se ti to líbit. Jistě si na to zvykneš. Po tom, co jsi zažila, to bude vítaná změna, že?“ mluvila rychle, bez zadrhávání. Anně se udělalo kapku zle. Nedokázala si nic z toho představit. Nikdy nic takového nezažila. Marně si lámala hlavu nad tím, proč její život musel nabrat tak šílený směr. Dělo se to od té doby, co viděla sebe na tom poli. Do očí jí vyhrkly slzy.

„Ale no tak, zlatíčko. Pokud budeš chtít, můžeš na minulost zapomenout,“ tišila ji ihned Zuzana a Anna pochopila, že i tohle je přetvářka. Vzpomněla si, jak ji tišila máma. V Zuzanině hlase něco chybělo. Něco, co by budilo důvěru.

„Já vím, tetičko,“ zašeptala a otočila se k Zuzaně zády. Najednou jí projela ledová bolest a Anna zalapala po dechu. Zuzana jí škubla ramenem a převrátila ji čelem k sobě.

„Už nikdy, opakuji, už nikdy se ke mně neotáčej zády! Rozumíš?“ řekla zlostně a Annou projela znovu ta ostrá ledová bolest.

„Co to… To bolí!“ vykřikla zoufale Anna a prsty svírala prostěradlo. Prohnula se v zádech a zalapala po dechu. Slzy jí stékaly volně po tvářích.

„Rozumělas mi?“ špitla jí Zuzana do ucha. Anna zuřivě přikývla.

„Já tě neslyšela.“ S těmi slovy se Annou prohnala další vlna ostré bolesti. Dusila v sobě výkřik a prosbu o pomoc.

„Ano,“ zamumlala Anna a podívala se Zuzaně do očí. Ledově modré oči jí plály podivným plamenem. Zuřivostí a vášnivostí.

„Pouhé ano?“ zeptala se posměšně Zuzana a další příval bolesti se dostavil hned. Anna měla pocit, jako by jí někdo násilím odřezával něco uvnitř ní.

„Ano, tetičko.“ Anna doufala, že to skončí. A měla pravdu. Bolest odezněla. Anna se stočila do klubíčka a lapala po dechu. Uvnitř ní byl takový ledový pocit prázdnoty. Něco jí chybělo. Brečela. Zoufalstvím a bolestí. Tak taková je skutečná Zuzana.

„Jsem ráda, že si rozumí, drahoušku. Nerada bych to opakovala. Unavuje mě to,“ oznámila Anně a sedla si klidně zpátky do křesla.

„Co jste mi to udělala, tetičko?“ zamumlala Anna nepřítomně. Nesmí zapomínat na oslovení. Nesmí. Nikdy už nesmí zapomenout na pravidla. Bolí to.

„To, co budeš jednou umět i ty, drahoušku. Pokud tedy budeš dodržovat dohodu, kterou ti později naservíruji. Jestli ne, skončíš jako to nejhorší svinstvo, které jsem kdy potkala. Rozumíš mi?“ Anně nic jiného nezbývalo.

„Rozumím, tetičko.“

***

„Chceš mi říct, že jsi stejná zrůda, jako ona? Že jsi mi udělala to samé, co ona tobě?“ zajíkl se Daniel. Stále ho to muselo bolet. Anna se zuřivě postavila před něj a dala mu facku.

„Už nikdy, opakuji, už nikdy mě s ní nesrovnávej, Danieli. A ne, neudělala jsem to samé, co ona. Zuzana mi duši odebrala úplně a pak ji vrátila. Já se té tvé pouze dotkla. I tak je to příšerný pocit, že ano?“ zasmála se Anna chladně a přešla ke stolu, na kterém bylo jídlo. Dolila si čaj a opět se posadila na židli před Daniela.

„To umíš?“ Daniel vypadal překvapeně.

„Umím spoustu věcí, o kterých ty ani nemáš tušení. Bohužel, všechny jsou více či méně bolestivé. Ale máš štěstí,“ odtušila Anna a zhluboka se napila.

„Jo? A můžeš mi říct jaké? Sedím svázaný ve sklepě chaty někde v pustině a přede mnou sedí ta největší zrůda, jakou jsem kdy viděl. A mám prý štěstí.“ Daniel vypadal nervózně. Bál se jí. Anna se sama pro sebe usmála. Dělalo jí to dobře. Strach…

„Ale ano, máš štěstí. Zuzana byla netvor, který toužil po tom, aby lidé co nejvíce trpěli. Já volím tu méně bolestivou cestu. Nikdy jsem neměla žaludek koukat se na její zvěrstva. Proto ‚zmizela‘,“ vysvětlila Anna. Sledovala, jak se mu strachy zvedá hrudník čím dál rychleji.

„Řekni mi jedno, Anno. Proč ses nechala Zuzanou ovládat?“ zeptal se po chvíli mlčení. Anna sebou trhla. Chtěla mu odseknout, že do toho mu nic není, ale tím by vynechala tu podstatnou část příběhu.

„Pomalu se k tomu dostávám, ale jsem už unavená, Danieli. Během našeho vztahu ses několikrát sám přesvědčil, že nepatřím mezi ty nejtrpělivější lidi. A moc dobře vím, že mě jen zdržuješ. Snažíš se aspoň na chvíli uchránit svůj život. Jak… zbabělé. Na smrti není nic, čeho stojí se za to bát. Je to jen další nekonečný úsek tvé existence. Jen tentokrát budeš sám. Duše tě opustí v okamžiku, kdy tvoje srdce přestane bít a dech se ti zastaví na rtech. V tom momentu jsi odsouzen k věčné samotě. Ale abych uspokojila tvou zvědavost, vrátím se zpět k příběhu…“

***

Únor – březen:

Anna stála před zrcadlem a snažila se nebrečet. Byla oblečená, měla zabaleno a Filip čekal ve dveřích pokoje. Musí odejít. Nechtělo se jí. Ne, pokud to znamená, že bude žít se Zuzanou. Srdce Anně bušilo strachy.

„Slečno? Měli bychom vyrazit,“ ozval se Filip ze dveří. Anna se zhluboka nadechla. Snažila se zahnat pláč. Bylo jí mizerně. Neuvěřitelně mizerně.

„Jistě, Filipe. Počkejte ještě chvíli, hned budu hotová,“ odpověděla Anna a snažila se znít klidně. Asi se jí to moc nepovedlo, protože Filip se objevil ve dveřích koupelny a pozorně ji sledoval.

„Děje se něco, slečno?“ Anna jen zavrtěla hlavou. Překvapilo ji, jak starostlivě Filip zněl. Už se ho nebála tolik, jako předtím. Když měl dobrou náladu, dalo se s ním i povídat.

„Já vím, že je to pro vás velká změna, slečno, ale opravdu bychom už měli jít. Madam Zuzana nerada na někoho čeká a nesnáší zpoždění.“

„Zuzana nesnáší cokoliv, co porušuje její pravidla,“ odvětila Anna naštvaně. V příštím okamžiku byla přitisknutá ke zdi a Filip ji držel pod krkem.

„Nikdy nemluvte o madam Zuzaně špatně. Je k vám velmi milostivá. Mohla jste dopadnout mnohem hůř, slečno. Mohla jste být mrtvá,“ zavrčel Filip. Anně vyhrkly do očí slzy.

„Filipe, to bolí. Omlouvám se,“ řekl přiškrceně Anna. Filip přikývl a přestal jí svírat krk. Anna zoufale lapala po dechu a nemohla tomu uvěřit.

„Myslela jsem, že jste tu, abyste mě chránil, Filipe,“ zašeptala a podívala se mu do obličeje. Jeho obličej byl plný hněvu. Rty měl sevřené do úzké linky a světle hnědé oči přivřené zlostí. Krátké a rozcuchané blonďaté vlasy, jeho výška a dlaně sevřené v pěst dávaly téhle situaci ještě děsivější podtón.

„Jistě, slečno. Ale madam Zuzana je vždy na prvním místě. Vděčím jí za mnoho věcí. Pojďte, je čas vyrazit!“ vyzval ji a odešel z koupelny. Anna se vydala za ním. Filip v ruce držel její jedinou tašku a čekal ve dveřích nemocničního pokoje. Anna se zhluboka nadechla a vyšla ze dveří. Filip za nimi zavřel dveře. Šli dlouhou chodbou a každý jim rychle mizel z cesty. Pacienti, sestry a doktoři. Anna netušila, jestli je to kvůli Filipovi, nebo Zuzaně. Každopádně si byla jistá, že oba nahánějí strach. Jen Zuzana o něco víc.

Filip jí přidržel dveře spolujezdce a rychle za ní zavřel. Anna si nebyla jistá, ale venku zahlédla někoho s fotoaparátem, který byl zaměřený na ni. Proč má divný pocit, že Zuzana patří mezi významné lidi ve společnosti? Filip se posadil na místo řidiče a nastartoval.

„Filipe?“ oslovila ho Anna váhavě.

„Ano, slečno?“ Vypadalo to, že všechna zlost už z něj vyprchala.

„Co přesně je moje tetička za člověka? Víte, měla jsem pocit, že jsem venku zahlédla někoho, kdo si mě chtěl asi vyfotit. Proč?“ Anna se přestala dívat předním sklem na cestu a pozorovala Filipův profil. Trochu se mračil, ale vypadalo to, že jí odpoví.

„Madam Zuzana má v jejich světě dost významné postavení. Vlastně je na úplně té nejvyšší příčce. Královna. Všichni po ní touží, všichni ji chtějí. A když říkám všichni, myslím to vážně. Dokáže…“ chvíli zaváhal. Asi hledal způsob, jak to říct. Zhluboka se nadechl a pokračoval. „Ovládat lidi. Dělají přesně to, co ona chce. Jakmile se jí někdo zprotiví, už nikdy o něm nikdo neuslyší. Jako by lidé mizeli z povrchu zemského. Brzy budete do té společnosti také patřit, slečno. Teprve poté budu moci pořádně plnit svou povinnost. Protože ochránit vás bude složité.“ Anně při těch slovech běhal mráz po zádech. Nedokázala si představit, do čeho se to vlastně zamotala. A nedokázala si nic představit pod označením jejich svět. Chtěla se na to Filipa zeptat, ale auto zastavilo a on vystoupil. Šel směrem k malému domečku u velké brány. Vrátnice. Chvíli s někým mluvil a pak se vrátil zpět. Beze slov se znovu rozjel. Anna zalapala po dechu. Začínalo jí to připadat jako hnusná noční můra promíchaná s něčím hezkým. Každopádně sídlo Zuzany bylo to hezké. Filip znovu zastavil, tentokrát před dveřmi hlavního domu. Aspoň to tak Anna aspoň odhadla.

„Vítejte doma, slečno,“ řekl, když jí otvíral dveře.

***

„Takže ta Filipova náklonost k tobě tu nebyla odjakživa? Proč mě to překvapuje?“ zamumlal Daniel a ušklíbl se. Anna mu dala facku.

„Něco jsem ti na začátku řekla. Nejsem trpělivý člověk, Danieli. Naštvi mě a skončím s tebou tak rychle, jak jsem začala. A ano, máš pravdu. Filipovu náklonost jsem si musela získat. Ale jak vidíš, teď pro mě udělá vše, co mi na očích uvidí,“ usmála se Anna a zvedla se ze židle. Odnesla prázdný hrníček ke stolu a přešla k schodišti.

„Vždycky jsi byla manipulátor. A ke všemu i mrcha. Chudáček Filip,“ provokoval Daniel. Doufal, že se Anna vrátí na svoje místo. Ale nestalo se tak.

„Filipe!“ zakřičela nahoru a chvíli čekala. Za necelou minutu se Filip objevil vedle ní. Dokonale upravený, jako vždy.

„Přejete si, má paní?“ Daniel si uvědomil, že opravdu vypadá, že je pro ni schopný udělat cokoliv. Ten zbožný výraz byl až nechutný.

„Náš host se vysmíval vaší lásce, Filipe, a to se přece jen tak neodpouští, že ne?“ Anna se sladce usmála a pohladila Filipa po hrudi. Zadrhl se mu dech.

„Ne, neodpouští,“ zopakoval zmámeně Filip a okouzleně ji sledoval. Anna se vytáhla na špičky a krátce ho políbila.

„Pomstěte se mu, Filipe. Ať ví, že nemá právo nic zpochybňovat.“ Anna se od něj odtáhla a vyšla na první schod.

„Jak si přejete, má paní.“ Daniel to vše pozoroval s rozšířenýma očima. Co to do háje bylo? Ten chlap vypadal, jako by neměl vlastní vůli. Jak to jen udělala? Anna stoupala po schodišti nahoru a mizela mu ze zorného pole. Za to Filip byl blíž, než by se mu líbilo. A jeho pěsti nikdy neminuly svůj cíl.

Když se ozvala první rána, právě zavírala dveře. Filip věděl, že ho má šetřit. Ještě ho nesmí zabít, ještě nepřišel jeho čas. Anna se vrátila do své ložnice. Svlékla ze sebe všechno oblečení a nahá šla do koupelny. Postavila se pod sprchu a pustila na sebe horkou vodu. Potřebovala se zbavit jistého napětí. A strachu. Co když ji někdo odhalí? Ne, to se nestane. Má přece Filipa.

Na zamlžené stěně sprchového koutu zahlédla ji. Seděla schoulená do klubíčka na zemi a houpala se dopředu a dozadu. Plakala. Anna jí prstem napsala vzkaz.

Zvládlas to výborně. Jsem si jistá, že příště to půjde po dobrém. Bytost se na ni zadívala a propálila ji nenávistným pohledem.

Žádné příště už nebude. Anna se zamračila a namířila na krvavě rudé písmo proud horké vody. Potřebovala dost místa pro svůj vlastní vzkaz.

Proč se pořád bráníš? Vážně byla zvědavá, kde se v ní po těch šesti letech ještě stále bere ta síla na odpor. Vždyť to nemohla vydržet věčně.

Hledám způsob jak nás zabít. Anna se překvapeně na slova podívala. To přece nejde. Nejde, aby nitro zabilo celek. Nebo snad ano?

To se ti nikdy nepovede. Proč to děláš? Proč se namáháš? Bytost ji sledovala vyhaslýma očima a stále se houpala dopředu a dozadu. Vypadala jako šílenec. Anna si sama připadala jako cvok. Po tak dlouhé době…

Protože jsme zrůdy a ty nemají existovat. Anna zaklonila hlavu a zasmála se. A je to tu opět. Bylo to někdy vlastně kvůli něčemu jinému?

Jsem ráda, že říkáš my. Protože jestli já se budu smažit v pekle, ty jdeš se mnou. Anna zaslechla kroky. Rychle smyla nápis ze stěny sprchovacího koutu a snažila se přestat smát. Vešel. Slyšela, jak oblečení padá na zem. A za chvíli jeho ruce hladily Annino tělo.

„Trvalo vám to dlouho, Filipe. Příště ať se to neopakuje,“ vzdychla Anna a nechala se laskat jeho doteky. Užívala si jeho povolnosti.

„Zajisté, má paní,“ zašeptal těsně před tím, než ji políbil.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední tajemství - 5. kapitola: