Potížistka - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Sedmnáctiletá Ashley Brown žije pouze se svým bratrem v Anglii. To by možná bylo normální, jenže její bratr Olly je slavným zpěvákem, a miliony fanynek po celém světě ho milují. Ashley svého bratra také miluje, ale i přesto mu někdy dokáže způsobit potíže. Nemá žádné kamarády a všechny kluky od sebe odhání. Proč je na všechny tak chladná? A pustí si nakonec někoho k tělu? Co když má Ashley těžší život, než si myslíme?

06.12.2013 (09:00) • Eltherine • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1290×

Trailer:

1. Kapitola – Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij.

Slunce vyšlo a společně s ním přišel i nový den. Pomalu jsem otevřela jedno oko a ihned mi do očí udeřily sluneční paprsky. Znovu jsem oko zavřela a až v tu chvíli jsem pocítila tu bodavou bolest ve spáncích, která se u mě vyskytovala až příliš často.

Chvíli jsem se v mysli přemlouvala k jakémukoli pohybu, ale nakonec jsem se zmohla pouze na to otevřít oči. Na pár chvil mě oslepilo slunce, ale nakonec si oči zvykly, a já se mohla pořádně rozhlédnout. Ležela jsem na zádech na posteli a jediné, co zakrývalo mé nahé tělo, byla černá peřina. Celá ložnice byla zařízena velmi luxusně – černé povlečení, šedivé tapety, bílý chlupatý koberec a moderně vypadající skříně.

Zamyslela jsem se nad minulou nocí a snažila si na cokoli vzpomenout. Vzpomínky ke mně ale nepřicházely a stále zůstávaly v temném koutu mé mysli. Lehce jsem natočila hlavu nalevo a spatřila to, co pokaždé. Spící nahý kluk přikrytý od pasu dolu peřinou ležel vedle mě, a já jako pokaždé nevěděla jeho jméno, číslo nebo cokoli jiného. Lehce jsem zkrabatila čelo bolestí a i zklamáním ze sebe sama.

Pomalu a tiše jsem se zvedla z postele a začala hledat své oblečení. Všechno bylo rozházené po celém pokoji a nic jsem nenašla na stejném místě.

Jakmile jsem se oblékla, vzala jsem si svou kabelku a pomalu bez úprav na obličeji jsem se vydala ven z luxusního bytu. Na ulici jsem se rozhlédla pečlivě do všech stran, aby mě nezachytili novináři, jako téměř pokaždé. Nenáviděla jsem jejich vlezlost.

Rozešla jsem se ulicí pryč a cestou si nasadila sluneční brýle, které jsem vždy měla připravené v kabelce. Řídila jsem se totiž heslem – Nikdy nevíš!

Ani jsem nevěděla, v jaké části Londýna se nacházím, ale šla jsem stále rovně. Neměla jsem potřebu nad něčím přemýšlet.

„Slečno Brownová! Slečno Brownová!" ozvalo se zničehonic za mnou a já se prudce otočila. No to si ze mě děláte legraci.

O pár metrů dál za mnou stálo několik připravených novinářů s foťákem v ruce.

Naštvaně jsem protočila panenky a rozeběhla se pryč.

Běžela jsem jako o život, i když se mi žaludek v břiše obracel stále dokola a dokola. Bylo mi zle a hlava se mi motala. Nemohla jsem však přestat běžet.

Zaběhla jsem do první z úzkých uliček, kterou jsem spatřila, a oni mě přeběhli a s foťáky letěli dál. Opřela jsem se o studenou zeď v temné uličce a sípavě dýchala. Už jsem si odvykla od běhání. Mým sportem byly teď spíš večírky.

Když jsem se trochu uklidnila a vydýchala, vyšla jsem z uličky a chytila si taxík, který mě zavezl až před vilu mého staršího bratra. Zaplatila jsem taxikáři a vystoupila. Auto odfrčelo a já jsem stále zůstávala stát před velkou vstupní branou do zahrady.

Měla jsem strach a styděla jsem se za sebe. Nechtěla jsem, aby mě Olly takhle viděl. Nechtěla jsem, aby se jednou dozvěděl, proč jsem taková. Nechtěla jsem, aby si o mě dělal starosti. A ze všeho nejvíc jsem nechtěla, aby mě přestal mít rád.

Odhodlala jsem se a vytáhla z kabelky klíče. Odemkla jsem menší branku vedle té velké a vešla na zahradu. Znovu jsem za sebou zamkla a rozešla se ke dveřím od domu, ty se otevřely a stál v nich Olly.

Jen jsem nasucho polkla a dál pokračovala v chůzi. Kamínky, kterými byla posypaná cesta k domu, mi křupaly pod nohama a ptáčci radostně zpívali. Vše bylo tak veselé, teplé a světlé, a takových dní jsem si v Anglii vážila a užívala si je, jak nejlépe to jen šlo. Jenže už dva roky je to jiné, všechno.

Došla jsem až ke dveřím a podívala se na Ollyho stojícího mezi futry.

„Kde jsi byla?" zeptal se chladným a nicneříkajícím hlasem.

„Venku," řekla jsem a skousla si ret. Byla jsem ráda, že mi v tuto chvíli, díky brýlím, neviděl do očí. Nesnesla bych jeho pohled a sama jsem se mu do očí podívat nedokázala.

Olly se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Bylo na něm vidět, jak se tím uklidňuje. Bál se, že se jednou neudrží a dá mi facku.

„Pojď domů!" procedil skrz zuby a udělal mi místo ve dveřích. Já jsem prošla a ihned šla ke schodům.

„Kam si myslíš, že jdeš?" přerušil mě bratrův hlas.

„Vysprchovat se," odsekla jsem nepříjemně a vyšla schody nahoru do svého velkého pokoje. Sundala jsem si brýle a podívala se na sebe ve velkém zrcadle.

Měla jsem velké kruhy pod očima a rozteklou řasenku. Mé blond vlasy stály do všech stran a lak je slepil do neuvěřitelných uzlíčků. Bílé tílko, které jsem měla na sobě, bylo na místě výstřihu roztržené, a jediné co vypadalo tak, jak mělo, byly tmavé džíny.

Zakroutila jsem nad sebou hlavou a zavřela se v koupelně.

Nechtěla jsem už z pokoje vyjít, ale v poledne mi nic jiného nezbylo. Kručelo mi v žaludku a před očima jsem viděla jen a jen jídlo. Musela jsem prostě sejít ty schody do kuchyně a čelit mému bratrovi.

Zhluboka jsem se nadechla a slezla ze své velké postele. Hlava mě pořád bolela, ale nechtěla jsem, aby to můj brácha zpozoroval.

Vyšla jsem z pokoje a prošla naši krátkou širokou chodbu ke schodišti. Pomalu jsem začala scházet schody a rozhlížet se po prostorné kuchyni a obýváku, které jsme měli propojené. Nikoho jsem nikde neviděla a dům okupovalo tíživé ticho.

Nasucho jsem polkla a šla do kuchyně. Otevřela jsem velkou ledničku a vytáhla z ní talíř špaget, které jsem včera uvařila. Jídlo jsem dala do mikrovlnky a posadila se na židli u jídelního stolu.

Nahlas jsem si oddechla, když jsem si uvědomila, že tu Olly není.

„Neraduj se. Nemysli si, že to nechám jen tak," ozval se hlas od schodů a já sebou leknutím prudce škubla. V tu samou chvíli cinklo ohřáté jídlo a já se pro něj zvedla.

Ollyho jsem se snažila ignorovat a raději jsem se cpala špagetami. Brácha došel od schodů až k jídelnímu stolu a posadil se naproti mně. Tvářil se vážně a na očích jsem mu viděla, že toho dnes večer moc nenaspal, a to díky mně.

„Řekni něco," řekl tvrdě.

„Co mám říct?" zeptala jsem se, když jsem rozžvýkala další špagety.

„Aspoň se omluv za to, že jsem celou noc trnul strachy o tebe." Viděla jsem na něm, jak v sobě dusí všechen ten křik a nadávky a snaží se to zvládnout.

„Promiň," zamumlala jsem a znovu si do pusy strčila špagety.

„Chováš se příšerně," řekl hraným klidným hlasem a já se musela uchechtnout.

„Je ti jedno, jak se chovám. Jen ti vadí, že ti kazím pověst."

„Už to vážně přeháníš." Praštil rukama do stolu, až jsem nadskočila. Pak se zvedl ze židle a vážně se na mě podíval. „Chtěl jsem mamce ušetřit starosti, když ses ke mně přestěhovala, a udělal jsem nejlíp. Protože kdyby tě takhle viděla, styděla by se za tebe."

„Máma se mě jenom chtěla zbavit, stejně jako se nás zbavil táta," odfrkla jsem a odložila vidličku.

„Jak vůbec můžeš srovnávat mamku s otcem?" zařval Olly tak hlasitě, až mi strachy naběhla husí kůže.

„Začala jsem se bavit a máma mě nezvládala a ty jsi jen chtěl být za hodného synáčka, a tak sis svou mladší sestru vzal k sobě." Byla jsem opravdu hnusná, ale takhle jsem to v tu chvíli viděla.

„Zmlkni, Ashley!" zařval Olly z plných plic a mně se strachy skoro zastavilo srdce. Díval se na mě rozhořčenýma očima a hrudník se mu zdvihal děsivě často. „Jak se můžeš takhle chovat, když tu máma už není?!" zakroutil smutně hlavou.

„Máš pravdu. Není tu, protože je mrtvá, a ty seš tu ten, který se s tím nedokáže smířit!" zakřičela jsem a až pak jsem si uvědomila, co jsem to řekla. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale brečet jsem nedokázala. Před Ollym ne! Nikdy a před nikým.

Rychle jsem vyskočila ze židle a rozeběhla se pryč. Co nejdál od Ollyho a od bolesti, kterou jsem mu právě způsobila. Vyběhla jsem schody do pokoje a tam jsem se zamkla. Vybavila se mi vzpomínka, na kterou nikdy v životě nezapomenu.

Před jedním rokem:

„Postarej se o ni, dobře?!" kázala mamka Ollymu před jeho obrovskou vilou.

„Neboj, mami. Zvládneme to," uklidnil ji svým širokým úsměvem a pak ji pevně objal. Měli spolu skvělý vztah. Když od nás táta odešel, byla jsem malá a Olly mamce hodně pomáhal.

Jakmile jejich dlouhé objetí konečně skončilo, mamka přešla ke mně a chtěla mě obejmout. Já jsem však uhnula a znechuceně se na ni podívala.

„Je to tak nejlepší, Ash," řekla klidným a mírným hlasem, který mě uklidnil vždy, když se mi zdála noční můra.

„Možná pro tebe. Vždyť se mě zbavíš," odsekla jsem a Olly mě ihned zpražil nepříjemným pohledem.

„Mám tě ráda, zlato," pošeptala máma a zadívala se mi hluboko do očí. Naštvala mě! Nezvládala mě a tak mě šoupla bráchovi s tím, že mě napraví. Věděla, že na mě měl Olly vždy dobrý vliv. Dokázal mi promluvit do duše jako nikdo na světě a jeho rady mě vždy posunuly dál.

Převrátila jsem očima a mamka se smutně zadívala na Ollyho, který se na ni povzbudivě usmál.

„Jeď opatrně, mami." Dal mamce pusu na tvář a ta nasedla do auta a odjela.

„Pojď dovnitř." Brácha mě chytil okolo ramen a společně jsme zmizeli v obrovské vile.

Olly stál v kuchyni, něco spokojeně vařil a ještě si u toho pobrukoval. Já jsem ležela na gauči v obýváku, zírala do stropu a čekala, kdy mi brácha naservíruje večeři. Mou idylku ale přerušil bratrův zvonící telefon.

„Ségra, zvedni to!" křiknul Olly a pak mi z kuchyně ukázal své špinavé ruce.

Naštvaně jsem vyskočila z gauče a zvedla telefon, který ležel na jídelním stole mezi obývákem a kuchyní.

„Prosím, tady telefon Ollyho Browna," řekla jsem nuceně zdvořile a brácha se na mě spokojeně usmál.

„Dobrý den, kdo je u telefonu?" ozval se ženský hlas.

„Jeho sestra Ashley Brownová," Odpověděla jsem.

„Tak to mohu říct i vám. Vaše matka je Sophie Brownová?" zeptala se.

„Ano. Děje se něco?" nechápala jsem a Olly se na mě podíval tázavým pohledem.

„Vaše matka měla těžkou autonehodu..."

Tadáááá! Moje nová povídka je po dlouhých přípravách tu a já moc prosím o komentáře, ať už kladné, nebo ne. Ráda si nechám poradit.

Následující díl »

Autor: Eltherine (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížistka - 1. kapitola:

4. Eolis přispěvatel

15.12.2013 [23:21]

Moc pekna, tesim se na dalsi Emoticon . Akorat se mi Ashley zda desne drza a rozmazlena . I kdyz musim uznat, ze v nekterejch vecech je mi podobna :D takze i pro to se moc moc tesim jak to bude dal