Prague: Impetum - Prolog + 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Věda dosáhla nepředstavitelných objevů ve všech směrech, jsme v honbě za otázkou života ve vesmíru, ale co všechno se může stát, pokud bytosti, s nimiž se nám podaří navázat křehké spojenectví, se stanou naší nejhorší noční můrou? Bytosti, které dokážou postavit celý náš druh na kraj zkázy, uvrhnout náš svět se všemi našimi nadějemi do záhuby a z lidí udělat zoufalé jedince, jež jsou zmatení stejně jako mravenci, kteří přijdou o své mraveniště. Mimozemské útoky v nepravidelných intervalech přicházejí, ničí vše, co jim stojí v cestě, a naděje na přežití lidstva se zmenšuje. Ve vzduchu visí mnoho nezodpovězených otázek, nesrovnalostí a především strach. Válka začíná.

02.03.2016 (09:00) • Leporell • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1014×

Prolog

Obrovská prosklená zeď, v níž se odrážely odlesky veškerého ruchu v místnosti plné pracujících lidí za hologramy, působila jako obrovské zrcadlo mezi dvěma naprosto odlišnými světy. Svět, který se v tom pomyslném zrcadle odrážel, působil klidným a uspořádaným dojmem, zatímco svět za ním ukazoval něco naprosto odlišného a rozdílného.

Zářivá světla města pronikavě, neúnavně a nahodile osvěcovala svět hluboko pod prosklenou zdí, načež auta, taxíky, motorky i veřejná doprava brázdily vzdušné silnice vyznačené pouhými průzračnými, ale přitom stále výraznými barvami. Vysoké budovy tyčící se k obloze spolu s hustou dopravou zabraňovaly jakémukoli člověku dole na ulici vidět téměř nekonečnou oblohu posetou jasnými hvězdami. Ale tady nahoře, v jednom z hořejších pater armádního mrakodrapu, se obloha neohroženě rozkládala nad neutichajícím ruchem velkoměsta a přitahovala tak zrak každého, kdo se ocitl mimo dosah oslňujících světel zezdola.

„Plukovníku!“ zavolal na Annu Carlsonovou od průhledné dotykové obrazovky jeden z vojáků pracující jako takzvaná spojka. Vojáci, kteří pracovali na tomto patře, zvláště tedy jako spojky, přijímali, zpracovávali a odesílali veškeré zprávy s daty k dalším armádním spojkám ve světě. Tvořili tak nepřetržitý, velmi silně zabezpečený armádní systém, v němž probíhali na několika kanálech různé zprávy. Od těch nejtajnějších po ty nejméně důležité, které byly i tak dost nevyhovující pro to, aby se dostali do rukou hladových novinářů, kteří prahli po každé armádní informaci, z níž by mohli udělat bulvární senzaci.

„Ano, desátníku?“ otočila se na poměrně mladého muže s krátkými blonďatými vlasy, ostrými rysy v obličeji a od ucha, kde měl umístěný nepatrný vysílač, mu k puse směřoval malý mikrofon.

„Právě jsme obdrželi velice znepokojivou zprávu z Washingtonu,“ načal a prsty mu přitom létaly po bílé, modře podsvícené klávesnici jako dva obratní pavouci.

„Dejte mi ji přečíst,“ přerušila ho Anna. Desátník k ní okamžitě přesunul jednu z holografických obrazovek. Anniny oči v rychlosti přelétly přes všechny jednotlivé věty, a proto si nevěřícně přečetla zprávu ještě jednou, aby se ujistila o tom, co zpráva opravdu sdělovala. „Okamžitě zavolejte generála Hegela,“ rozkázala mladému desátníkovi, který několik vteřin nato skrze svůj vysílač sděloval generálovi situaci.

Anna se otočila zpět k obrovskému výhledu skrze prosklenou zeď, spojila ruce za zády a tím se postavila do jedné z typických armádních pozic, jež se jí už dávno stala přirozenou.

V odraze uviděla, jak do místnosti vešel generál Hegel. Mdlé modré osvětlení lemovalo rámy, stoly i podlahu. Mísilo se s měkkými bílými světly nad stoly, které dodávaly potřebný dostatek světla. Vybavení bylo sladěno do bílé barvy, čímž vyvolávalo pocit bezpečí a důvěry s profesionálností, což jsou vlastnosti, jež si armáda chtěla vybudovat jako svou vizitku. Profesionálnost pro ni však bylo mnohem snazší si vybudovat, než důvěru, kterou si armádní síly u civilního obyvatelstva již několikrát poskvrnily.

Generál Hegel byl menšího vzrůstu s již bílými vlasy v krátkém armádním sestřihu, obličej mu zdobilo mnoho vrásek, pod nosem měl hustý bílý knír a jeho oči obezřetně sledovaly své okolí. Rychlým a rázným krokem mířil směrem k Anně.

Anna se otočila směrem k přicházejícímu generálovi, jemuž po příchodu zasalutovala.

„Můžete mi říct, plukovníku, co za závažnou zprávu jsme přijali?“ otázal se.

„Desátníku?“ podívala se na mladého vojína. Desátník okamžitě přesunul okno se zprávou generálovým směrem. Jeho oči rychle přeskakovaly z řádku na řádek. Když se dostal na konec, na chvíli se mu v očích zalesklo cosi jako zmatenost, ale tu znovu vzápětí vystřídalo pevné vojenské odhodlání.

„Generále,“ oslovil ho mladý desátník, „právě dorazila zpráva, že je svolána Armádní rada.“

V tlumeném světle šaten ze sebe Anna v přítmí svlékala uniformu, zatímco v hlavě se jí znovu a stále dokola rojily ty samé myšlenky, zda to, o čem byli před několika hodinami spraveni, byla pouze nehoda.

Masivní sesuv v dole. Výbuch pod skladem výbušnin. Ikaros byl těžce poškozen. Jména obětí nejsou prozatím známa.

Tyto útržky dotíraly na její mysl a nenechaly prostor jiným myšlenkám. Od chvíle, kdy přijali zprávu a generál Hegel odletěl na schůzi Armádní rady, uplynulo již pár hodin, ale Annu neustále ostře bodal a hryzal ve svědomí pocit, že mezi všemi těmi mrtvými nešťastníky může být i její bratr, který jako vědec a technik byl součástí posádky Ikarosu na těžební planetě. Nechtěla si však připustit skutečnost, že mohl zemřít, nebo se zaobírat otázkou, jak by se s tím dokázala vyrovnat, přesto si však nevědomky tyto dvě věci neustále předhazovala.

Rozepnula si pás vyrobený z pevné textilie texturou podobný kůži, na němž bylo připevněné pouzdro s ruční zbraní, a dala ho na své místo do skříňky. Senzory okamžitě zaznamenaly přítomnost předmětu a na znamení, že je vše v pořádku, zeleně zablikaly.

„Vše je v pořádku,“ zlostně Anně proběhlo hlavou.

Samozřejmě, dokud každá kontrolka bliká zeleně, je vše v pořádku. I kdyby se venku hroutila Země, ale kontrolky svítily zeleně, vše je v pořádku. Takhle to naprosto všechno vlastně funguje – celý svět, lidé a armáda. Zuří někde krvavé války? Dokud velitelé nevyšlou zoufalý signál hlásící těžké ztráty, který změní zelenou barvu kontrolek na rudě červenou, vše je v pořádku. Dokud cokoliv nesvítí jinou barvou než zelenou, vše je v pořádku. Napadlo ji, jestli i na Ikaru svítilo vše zeleně do poslední setiny sekundy, než se stala ta nehoda. V kostech ucítila pocit chladu z toho, jak se lidé vzdalovali něčemu tak přirozenému a základnímu, jako je lidskost.

Trhavě ze sebe sundávala uniformní kalhoty, které pohodila na hromadu ostatních věcí do skříňky. Pro každý kus uniformy bylo ve skříňce ramínko, ale Anna místo pečlivého věšení své věci házela bezhlavě dolů do tmavého kouta, aniž by o tom jakkoli přemýšlela. Ve skutečnosti nechtěla už přemýšlet, být v téhle místnosti, budově nebo na dosah senzorů. Chtěla se dostat ven do rušných ulic, z nichž, až by konečně zpomalila rychlost své motorky, zatočila do jedné z těch uliček, jež vedou do jí známého slumu, kde se nachází bar patřící jejímu starému příteli.

Svižným krokem Anna procházela rozlehlou halou, z níž vedly velké prosklené dvoukřídlé dveře, u nichž stáli po stranách dva po zuby ozbrojení vojáci. Na očích měli velké černé brýle, jež jim bez pochyb na svých tmavých sklíčkách už předaly informace o tom, kdo Anna je. Když došla k prvním dveřím, které se před ní automaticky otevřely, ve vzduchu se zakomíhalo modré vlnění něčeho, co připomínalo laserovou stěnu. Přes Annin obličej přejela modrá tenká proužka, která oskenovala její obličej, aby mohla ověřit její identitu.

„V pořádku,“ kývl voják po pravé straně, aniž by se díval jejím směrem.

Anna vykročila vpřed, přičemž jí zavibrovaly na jejím zápěstí hodinky. Odhrnula si rukáv, aby se podívala na novou notifikaci, jež se jí ptala, zda se má před vchod přistavit její motorka. Lehce ťukla na displej, že ano. Sešla několik tmavých schodů, jež na sebe vrhaly díky jasným světlům u vchodu budovy pravidelné stíny, a potom prošla po širokém chodníku k místu, kam se přistavilo její vozidlo. Lehce nasedla a nastartovala. Mrakodrap hlavního armádního štábu stál nedaleko centra. Po několika kilometrech, kdy se vzdalovala od centrály a mířila směrem do ulic, kterým se většina lidí vyhýbá, zatočila do jedné z těch postranních uliček, třebaže vypadala poněkud ponuře a zanedbaně. Nad hlavou se jí rozkládala už jenom jedna dvouproudová dálnice světle modré barvy, na níž se však stále míhaly v hustém provozu auta.

Silnice, po které potichu jela, měla po každé straně starý rezatý řetízkový plot, za nímž byla mrazem spálená bledá tráva. Silnice se zúžila na malou uličku mezi dvěma starými rodinnými domy, v jejichž oknech bylo sem tam vidět pohybující se postavy. Anna se vždy s podivem dívala na to, jak všechna tahle fasáda dokonale klamala. Ačkoliv domy vypadaly staře a jejich omítka místy opadávala, uvnitř vše vypadalo oproti zevnějšku příliš moderně a nepatřičně.

Dostala se až k místu, kde bylo malé prostranství, které pokračovalo dvěma už normálně širokými, stále však zapáchlými a temnými uličkami. Fasáda domů už tady dávno nebyla obnovená, a tak byly na zdech domů vidět celé kusy obnažených oranžových cihel. Annina motorka se plížila ulicí, zatímco její motor vydával zvuk tichého, klidného vrnění.

V dálce uviděla malou tabuli se jménem baru připevněnou na zdi nad masivními černými dveřmi, jež nevypadaly jinak než všechny ostatní. Vzala za kliku, která se na chvíli rozsvítila bledě modře, a vešla dovnitř. Do nosu ji uhodila vůně spáleného tabáku z cigaret, jehož kouř se ovíjel okolo světel, které visely nad barovým pultem, u něhož sedělo pár již přiopilých lidí. Bar to nebyl velký; kromě několika stolů okolo stál v jednom z rohů také starý kulečník. Anna se vydala směrem k baru, kde k ní byl starý vyhublý barman otočený zády, protože rovnal lahve s vodkou, jejíchž druhů měl více než dost.

„Zdravím,“ pozdravila.

Lev jí odpověděl potom, co se pomalu otočil, a aniž by jí věnoval delší pohled, podotkl: „Dlouho ses tu nezastavila.“

„Musela jsem na chvíli změnit prostředí,“ posadila se na vyšší barovou židli, „znáš to. Jiný bar, jiní lidé, jiná atmosféra.“ Barman se usmál. Anna zatřásla hlavou a změnila téma. „Máš tu dnes nějak prázdno.“

„Seš tu dnes brzo, všichni chodí až okolo půl deváté po směnách,“ otáčel v rukou leštěnou skleničku, „ale zato tady vydrží dlouho, zavírám až k páté ráno.“

„A někteří se drží statečně celý den,“ natáhla se a dloubla prstem do opilce vedle sebe.

„Občas mi přijde líto, že tady nechávají velkou část svojí výplaty, za kterou by mohli koupit něco domů,“ bral do ruky další skleničku na doleštění, „ale to je holt život, a já z něčeho vyžít taky musím.“ Podíval se na Annu teď už znovu bezstarostně s těmi starými známými veselými jiskrami v očích, jež postupně pohasínaly s každým uplynulým rokem. To si však nikdy nechtěla připustit. „Chceš o tom mluvit?“ zeptal se jakoby samozřejmě. Znal se s Annou tak dlouho, že občas sama zapomněla na to, jak dobře ji ten starý, přesto stále nezvykle čilý starouš zná.

„Není o čem,“ podívala se na něj pohledem, který ho odradil od všech otázek. I kdyby mluvit chtěla, bránila jí v tom kupa protokolů a zákonů.

Hodiny v baru ubíhaly. Jejich ručičky se na pořád té stejné kružnicové dráze předbíhaly a lidí v baru rychle přibývalo. Upocená, nechutná těla dělníků s umouněnými šaty od všech možných špín, někdy i s nechutně mastnými vlasy, do svých hrdel nalévala jeden za druhým půllitr piva a v puse povalovala cigarety, jejichž dým se nekonečně rozprostíral přes celý bar. Cigaret vykouřili už tolik, že popelníky byly naplněné nespočtem špačků. Někteří z nich Annu sledovali a vyzívali na drink, zatímco ona je vytrvale odmítala. Věděla, jak to v barech v odlehlých uličkách chodí. Znásilnění, ututlané vraždy a násilí jsou tady na denním pořádku.

Zrovna odvrátila hlavu od jednoho chlápka, když zachytila Lvův pohled.

„Možná bys měla radši jít.“

„Neměj starost,“ odpověděla mu klidně, „víš, že kdybych s nimi přišla do rvačky, dostala bych se z toho.“

„Poslední dobou sem chodí jeden dost často,“ kývl hlavou k hloučku lidí u kulečníku, „celou dobu tě sleduje.“ Anna otočila hlavu, aby zjistila, o kom Lev mluví. Očima se zastavila u kulečníku, kde se to hemžilo klasickými ranaři. „Je něco jako jejich šéf, ale špinavou práci za sebe nechává dělat jiný. Však víš, jak to chodí,“ pokračoval. Anna se zrovna chtěla otočit, aby Lvovi řekla, že přehání, ale v tu chvíli zachytila pohled muže, jenž zrovna rozehrál novou hru. „Tyhle chlapy se poflakujou kolem, předháněj se v tom, kdo udělá víc shybů nebo kliků, ale práce moc neudělaj,“ prskal Lev popuzeně.

Anna otočila hlavu zpět, aby se napila svého ohnivého pití. Lev se musel věnovat dál svým zákazníkům, zatímco Anniny myšlenky znovu bloudily k těm samým událostem, na které se tady s pomocí alkoholu chtěla pokusit alespoň pro dnešek zapomenout.

Když opustila po několika hodinách bar, přepnula motorku na autonomní režim. Zadala do navigace cílovou adresu a čekala, až navigace přepočítá trasu. V momentě, kdy chtěla nasednout, se otevřely dveře od baru a z nich vyšlo několik vyšších postav, kterým díky přítmí nebylo vidět do obličeje. Anna nasedla na motorku, zatímco se jeden z nich při procházení okolo zastavil přímo před ní.

„Moc pěkná,“ řekl uznale a podíval se na Annu.

Byl to ten muž od kulečníku. Od úst přes tvář k pravému uchu mu vedlo podivné tetování, které se v tlumených světlech ze silnice nad nimi ztrácelo.

„Myslíš tu holku, nebo tu motorku, Axele?“ podotkl jeden z mužů se smíchem.

„Proč ne obě?“

„Vypadni,“ sykla Anna a rozsvítila světlomety motorky.

„Nebo mě přejedeš?“ otázal se Axel.

„Nebudu to opakovat.“

„Ani nebudeš muset,“ vysmál se jí, zatímco kývl ke třem mužům okolo.

Než Anna stihla přejet prstem přes čtečku otisků, aby motorka vyrazila kupředu, popadly ji dva páry silných paží, které ji stáhly z motorky na zem. Pohotově se zvedla. Několika dobře mířenými pěstmi na chvíli vyřadila dva ze tří mužů okolo ní. Třetí muž ji prudce udeřil do břicha, ale Anna ho zasáhla prudkým kopem do slabin, čímž ho naprosto ochromila. Zbývající dva se na ni opět vrhli. Pár ran si našlo místo na Annině obličeji. Jedna rána byla dokonce tak prudká, že ucítila, jak se kousla do jazyku. Nepříjemná chuť krve se jí usadila v ústech. Rozhořčeně se napřáhla a pravou rukou dala pěstí muži před sebou, který se na ni chystal vrhnout. Pod silou jejího úderu ucouvl a Anna mezitím vykryla několik dalších úderů druhého muže.

Najednou se ozvalo přidušené zaskučení patřící Axelovi, který stál celou dobu před motorkou. Někdo ho držel se zkroucenou rukou za zády přitisknutého na zdi domu.

„Zkurvysynové,“ řekl muž, držící Axela, zpod kapuce. Oba dva muži zpozorněli a přestali se prát. Jejich šéfovi přitisknutému k chladné, hrubé zdi stékal od roztrhnutého obočí pramínek krve.

„Překvapuješ mě, kolikrát ti ještě budu muset dát přes tu tvoji držku, abys mi tady přestal dělat pod nohama bordel,“ vytáhl Axela ten cizinec za lem jeho bundy ještě výš, než byl teď.

„Zpátky!“ zasípal na své poskoky. „Zpátky vy neschopný psi.“

„Modli se, ať se mi v životě už pod nohy znova nepřipleteš, nebo tohle bude poslední den, kdy jsem ještě tak hodnej, že tě nechám jít,“ pokračoval výhružně muž v kapuci a uvolnil ze svého sevření Axela, který se s klopýtáním vzdálil a jeho poskokové ho následovali.

„Kreténi neschopný,“ uslyšela ještě zdáli Anna jeho nadávání.

Muž v kapuci se podíval směrem, kterým odešli, a poté se vydal ke dveřím baru. Anna se snažila najít pod tou kapucí tvář, ale ta ji spolehlivě zastínila. V němém kývnutí tedy alespoň naznačila cizinci svůj vděk. Když procházel okolo ní, zdálo se jí, jako by zahlédla náznak letmého pousmání, a když se za cizincem zaklaply dveře, nasedla Anna na motorku a nechala Lvův bar daleko za sebou.

Autor: Leporell, v rubrice: Povídky » Na pokračování