OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Přátelé na druhou 1. kapitola

21.09.2011 (16:00) • kajka007 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1046×

Proč já? Proč zrovna já musím každý den usínat s myšlenkou na něj… Bože, jak já bych chtěla, aby si mě všimnul. Nemusel by mi skočit kolem krku, ale kdyby se mě třeba alespoň zeptal, jak se mám. I když proč by to dělal? Jsem jen obyčejná patnáctiletá holka a on? On je idol všech holek na škole. Je dokonalý. Ty svaly, oči, vlasy, ten andělský úsměv… Navíc je starší a určitě má holku. Tak proč vždy, když ho uvidím, se mi rozklepou kolena a nejsem schopná mluvit? A když už ano, tak určitě vypadám, jako nějaká namyšlená kráva, protože dělám, že ho nevidím.

Proč já? Proč zrovna já se musím každé ráno probouzet s myšlenkou, která se mě pokaždé ptá na to samé. Uvidím ho dnes? A já nikdy neznám odpověď. Je štěstí ho vidět, a jak je známo, štěstí je jako ruská ruleta. Nikdy nevíš, jestli ti dnes zkříží cestu.

„No tak, Mel, vstávej! Přijdeš pozdě.“ Vletěla mi do pokoje mamka.

„Jo pořád,“ zamrčela jsem, ale zároveň jsem jí byla vděčná, že mě donutila myslet i na něco jiného.

Vyhrabala jsem se z postele a namířila si to do koupelny, abych se trošku zlidštila. Nebyla to lehká práce, protože po ránu vypadám opravdu zoufale. Vlasy mi trčí to všech stran, pod očima mám fialové kruhy a přibude mi minimálně jeden pupínek, takže aspoň malé úpravy jsou nezbytné.

Vyčistila jsem si zuby a nanesla hydratační krém, který se musí nechat chvíli působit. Poté jsem si udělala svůj tradiční make-up. Trocha krycího krému, pudr, jemná tužka a všechno jistí řasenka a trocha lesku.

Vrátila jsem se zpět do pokoje a oblékla si tričko, na to jednoduchou mikinu a volné rifle. Nemůžu říct, že bych se vůbec nezajímala o módu, ale bylo to v, poněkud, zdravé míře. Minikraťásky, vyzývavé sukně a výstřihy nebyly nic pro mě.

Seběhla jsem schody a rychle do sebe hodila snídani, protože jsem dnes měla skluz. Zastávka byla od domu kousek, takže jsem viděla, jak autobus zastavuje, a mí spolužáci nastupují, rozběhla jsem se a začala na celou čtvrť řvát, ať na mě laskavě počkají. Ano, já vím, někdy se chovám, jako princezna.

Vřítila jsem se do autobusu a začala očima vyhledávat své kamarádky.

„Čáu,“ zakřičela jsem nadšeně, když jsem je spatřila.

„Klid, Mel,“ okřikla mě Christen. Byla to má nejlepší kamarádka, nikdy jsem nepoznala někoho tak hodného, jako ona. Někdy jsem se i divila, že se se mnou zahazuje, protože jsem tak trochu její protiklad.

„Promiň, lásko,“ zasmála jsem se a šla ji obejmout.

„Jé, Minnie, jsem si tě ani nevšimla,“ řekla jsem a vecpala se mezi ně na sedadlo.

„Tak díky, já nemůžu za to, že jsem malá a ty si z toho ještě utahuješ,“ zpražila mě. Hodila jsem nechápavý pohled po Chris, ale ta mi jen naznačila, že mi to řekne potom.

„Promiň, já to tak namyslela.“ Zvedla jsem ruce v obranném gestu.

Odpovědí mi bylo jen nepříjemné zamručení. Nechápavě jsem protočila oči a přemýšlela, co jsem zase udělala špatně. Bylo samozřejmě všeobecně známo, že ze mě občas vyletí něco nepatřičného nebo netaktního, ale přišlo mi, že v této situaci jsem se zachovala naprosto normálně.

Najednou mi v kapse pípla SMSka. Podívala jsem se na display a překvapilo mě, od koho byla. Od Chris?

Phil se s ní rozešel.

Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem nechápala, proč je naštvaná i na mě. Radši jsem to přestala řešit a otočila se k Chris.

„Já na něj zas myslela,“ řekla jsem potichu a smutně si povzdychla.

„Jak jinak.“ Začala se smát. Obdivovala jsem ji, že si dokáže udržet od takových věcí odstup. Je pravda, že se jí taky líbí, ale dokáže se ovládat. Zato já… I když je pravda, že jsem na tom pořád lépe než Dany. Ta je z něj, jednoduše řečeno, udělaná.

„Nech toho. Myslíš, že ho dnes potkáme?“ zeptala jsem se.

„No, upřímně doufám, že jestli jo, tak bez Dany,“ řekla mírně vyděšeně. Tak teď jsem se začala smát já.

„No jo no,“ řekla jsem přidušeně, protože jsem si představila ty scény, co předvádí.

„Jako mě je to upřímně skoro jedno, ale uvědomuješ si, že si určitě myslí, že jsme trapné, že?“ Vyplázla jazyk.

„Mm…“ Otočila jsem se dopředu a zase si začala představovat, jak se jednou pozdravíme na chodbě.

„Už zas?“ Šťouchla do mě Chris.

Nestihla jsem jí nic odpovědět, protože autobus už zastavil. Vylezli jsme ven, kde na nás, jako vždy, čekaly Tiff a Dany. Ony s námi autobusem nejezdí, protože Tiffany bydlí kousek, takže chodí pěšky a Dany vozí limuzína jejich rodičů. Ano, je trošku bohatších poměrů…

„Ahoj, Mel!“ Skočila na mě Dany a začala mě horlivě objímat. „Máš mě ráda, že jo?“ Jak já nesnáším tuhle její každodenní otázku. Ale co jí na to mám říct, že nemám?

„Ahoj, samozřejmě, že mám,“ řekla jsem a nasadila falešný úsměv.

Chris po mě hodila soucitný pohled. Moc dobře věděla, jak to cítím. Věděla, že tyhle Daniny výlevy nesnáším. Ona jediná mě znala a přesně mohla identifikovat každou mou myšlenku. Měla mě přečtenou, stejně jako já ji.

Vymanila jsem se z jejího objetí, pozdravila se s Tiff a společně jsme vyrazily do školy. Hned jak jsme vešly, tak nás čekalo překvapení. U hlavních dveří totiž stál on… Pan Dokonalý, Xavier.

Než jsme stačily něco udělat, Dany vyrazila směrem k němu a začala se šíleně smát. Jako vždy… On na ni jen nechápavě koukal. Bylo mi ho líto. Když byl sám, tak vypadal jako moc hodný kluk, ale když jsme ho potkaly ve společnosti jeho kámošů, choval se jako namyšlený idiot. Krásný namyšlený idiot.

Rychle jsem se vzpamatovala a chytla Dany, která se na zemi svíjela v křečích smíchu. „Pojď, dělej!“ Pomohla jsem jí na nohy a omluvně se podívala na Xaviera. Ten si mě asi nevšímal, protože se prohlížel, aby přišel na to, co je na něm vtipného.

Celý zbytek dne jsme se snažily se co nejvíce zdržovat v učebnách a zbytek přestávek trávily na záchodech, protože jsme už opravdu nechtěly potkat našeho pana Dokonalého. Dále jsme se pak snažily dostat z Dany, co ji pudí k tomu se tak smát.

„Já nevím, holky. Chci, aby si mě všimnul.“ Takhle si tě zaručeně všimne, to se neboj.

Nejvíc na nervy z ní ale byla Minnie. Ta měla dnes opravdu špatnou náladu, a proto ji Daniny výstupy tak dostávaly. Vůbec se ale nechtěla bavit o Philovi, jen celý den na něco nadávala. Když to nebyla Dana, byli to učitelé, když to nebyli učitelé, byli to kluci… Už mi z toho začínalo slušně hrabat.

Mírně zmatená z dnešního dne jsem se vracela zpátky domů. Šla jsem pěšky, protože to nebylo až tak daleko a taky jsem si chtěla provětrat hlavu.

První, co jsem udělala, když jsem dorazila, bylo, že jsem si zapnula svůj notebook. Nechtělo se mi čekat, až najede, tak jsem si šla mezitím uvařit čaj. Když jsem se vrátila a zaktivovala internet, naskytlo se mi opravdu velké překvapení a po dnešku jsem bohužel nevěděla, jestli dobré nebo špatné.

Uživatel Xavier Wooden si vás chce přidat mezi své přátele.

Bylo samozřejmé, že jsem nezmáčkla Ignorovat, i když jsem byla trošku vyděšená z toho, co mě čeká.

Čau, hele proč se mi ta tvoje blonďatá kamarádka pořád směje? Naskočilo mi na obrazovce. Já tu Dany zabiju.

Gratuluji, dostali jste se až sem. Máte můj obdiv. :D Doufám, že vás tahle povídka zaujala, ať už kladně nebo záporně. Doufám tedy, že zanecháte alespoň malý komentář nebo smajlíka. Díky. ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přátelé na druhou 1. kapitola: