Přátelství až za hrob? - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Derek se postará o svého brášku, že by k němu přece jen cítil bratrovskou lásku? Jade čeká nemilé překvapení na cestě do školy..

03.07.2013 (09:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 390×

*Derek P.O.V.*

Potuloval jsem se za Jade, dokud nezapadla do domu. Co kdyby? Vracel jsem se zpátky k baru, když jsem zacítil něco, co mě vždy vábilo – krev. A pak hned křik dívky. Usmál jsem se, ale to mi hned přešlo.

„Justine, nech ji.“ Odtáhl jsem jej od těla dívky, která už neměla puls skoro. „Justine,“ zkusil jsem to znovu, kouknul na mě zašpiněný od krve. Vypadal jako malé dítě, co si zrovna uvědomilo, co udělalo. Bylo mi ho líto, počkat, jak líto?! Mně není líto nikoho. Pustil jsem ho, až když jsem si byl jistý, že se znova na ni nevrhne.

„Je v přádku?“ pronesl tiše. Sehnul jsem se k ní a zkusil, zda má tep. Měla, ale slabý. Kousnul jsem se do ruky a podal jí to k puse, bránila se, ale copak má šanci? Nacpal jsem jí to do pusy a donutil se napít. Hned zachytila zpátky barvu, tak jsem jí ještě vymazal paměť a i s Justinem zmiznul, jak nejrychleji to šlo, zpět domů.

„Jsem zrůda.“ Protočil jsem oči, když jsem tuhle větu slyšel snad už posté. „Jen odporná zrůda. Jsem jako ty.“

Zamračil jsem se.

„Já nezabijím jen tak, ale jen když chci. Navíc jsem už dlouho nikoho nezabil, jak pořád mluvíš.“ Zarazil se.

„A co ta Melissa? Byla to moje dívka!“ vykřikl, zvedl jsem se a popošel k němu.

„Za prvé, nevím, kdo je Melissa, a za druhé, já nikoho nezabil! Aspoň ne v tomhle městě. Naser mě a změním to,“ ještě jsem dodal, když už otvíral zase hubu. Na chvíli jej to umlčelo, hned ale pokračoval.

„Tak když ne ty, tak kdo?“

„Copak já vím?“ pokrčil jsem rameny. Chvíli si mě měřil, ale pak odešel s tím, že stejně mu neříkám pravdu, a zavřel se u sebe, protočil jsem oči jen. Pak mě napadla jedna věc. Zmiznul jsem dveřmi k domu Jade. Vyšplhat se nahoru k oknu od jejího pokoje nebylo těžké, ba naopak, zvládl by to každý. Měla pootevřené okno, takže to bylo ještě snažší, než jsem doufal. Něco breptala ze spánku, což mi nedávalo vůbec smysl, ale poslouchal jsem a snažil se to rozluštit. Bez výsledku, akorát jsem pochytil pár slov. Sexy, nebezpečný, pomoc. Nechápal jsem jejich význam, ale když se otočila směrem ke mně, omylem jsem shodil z okna květináč, který se roztříštil na zemi. V okamžiku, kdy se Jade probudila, jsem já už byl na cestě domů.

*Jade P.O.V.*

Vytrhla jsem se jí, když mě držela za loket a pořád se ptala a ptala. Na otázky, na které jsem neznala odpověď.

„Dej mi pokoj. Nic mi není a ani mi nikdo nic neudělal.“

„Tak proč se chováš tak divně?“ Zarazila jsem se. Proč vlastně? „Jade, co se stalo?“ promluvila tiše a starostlivě. Instinktivně jsem si dala ruku na šátek na mém krku.

„Já ne- nevím. Ario, jsem v pořádku, vážně,“ usmála jsem se a doufala, že už se ptát nebude.

„Dobře,“ přikývla a usmála se nakonec. „Asi mi už hrabe. To Justin, tvrdil, že je Derek zlý a máš se od něj držet dál.“

„Derek je gentleman,“ usmála jsem se. „Mimochodem, vypadáš vážně hezky. Povedla ses mi.“ Zasmála se, když vtom přišel Justin. Zmateně jsem pohlédla, kde nechal Dereka.

„Už odešel.“ Jako by mi četl myšlenky, jen jsem přikývla. „Můžeme si promluvit, Jade?“

„Pokud vím, jsi tu s Ariou, ne?“ poposunula jsem ji k němu a usmála se. „Bavte se, já už půjdu.“ Justin chtěl něco namítnout, ale Aria ho odtáhla – děkuju, Ario. Tak jsem se vydala domů.

Vzbudil mě až budík, tak jsem rychle zaletěla do koupelny a chystala se do školy, abych nevypadala jako strašidlo – vlasy, řasenka na oči, trochu černé linky a hotovo. Zásadně jsem byla proti make-upu.

V zrcadle jsem si všimla dvou dírek na mém krku, nadechla jsem se a znovu si dala šátek na něj, abych to zakryla. Dole jsem se pozdravila s mámou, vzala si rohlík a utíkala do školy.

Když jsem zavřela dveře, zarazila jsem se, protože jsem vrazila do něčí hrudi. Zvedla jsem zrak, kdo to.

„Dobré ráno,“ usmál se zářivě, ani nečekal, co odpovím, a už mě táhl k jeho zaparkovanému černýmu autu značky Audi. Krásné to auto. „Vezmu tě do školy, vidím, že máš můj šátek, to ti musím přidat k dobru.“ Mluvil a já mlčela. Až teď mi došlo po jeho dotyku, že se jej bojím. Ano, správně, bojím. Nechtěla jsem, aby mi znovu ublížil, ale věděla jsem, že kdyby mě o to požádal, nedokázala bych říci ne. Přinutil by mě. Nasedla jsem na místo spolujezdce a počkala, než přešel auto a sedl si za volant. Auto se rozjelo, jako kdyby jelo závod.

„Jak ses vyspala?“ Mlčela jsem, protože jsem přemýšlela. Až zvýšil hlas, trhla jsem sebou a podívala se na něj. „Ptal jsem se, jak ses vyspala?“

„Dobře, děkuji.“ Usmál se. Měla jsem tušení, že to stejně dobře věděl.

„Hezké sny?“ Pohlédla jsem na něj a jen přikývla.

„Proč to děláš?“ prolomila jsem ticho, které nadešlo. Zmateně na mě pohlédl, tak jsem ukázala na svůj krk.

„Proč tě to zajímá?“

„Co jsi mi udělal, že jsem ani nekřičela, a přitom jsem vevnitř křičela jako na lesy?“ Zamračil se a najednou prudce zabrzdil. Nebýt pásu, asi bych už ležela v márnici, jak bych vystřelila oproti čelnímu sklu.

„Neodpovídej mi otázkou. Nikdy!“ zdůraznil slovo nikdy a stále mě propaloval pohledem. Prstem sjel na můj krk, až jsem sykla, když mi bolestně stiskl na místo, kde mě kousnul. Bylo mu to jedno. „Protože jsem chtěl. A vezmu si to kdykoliv, když budu chtít. Tvůj úkol je nemluvit o tom nikde na veřejnosti a nosit stále tenhle šátek. Rozumělas?“

Polkla jsem, jak já ho začala nesnášet. Mlčky jsem přikývla a sledovala, jak se znovu rozjel směr škola.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování