Přátelství až za hrob? - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Když Derek zautočil na Ariu, tak Aria konečně zjistila, co jsou zač, ale Justin tomu zabranil a použil svou schopnost. Derek se Jade přiznal.

02.08.2013 (09:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 347×

JUSTIN

Zamračil jsem se za ním, myslel jsem, že ho zabiju na místě. Už jsem ho měl plné zuby, a Aria mě začala štvát tím, jak do všeho strkala nos. Povzdechnul jsem si a sklonil se k ní.

„Říkal jsem ti, že nemáš nikam chodit!“

„On je, on je!“ začala vyvádět jako šílená, Derek tohle totálně posral. Vážně ho zabiju, tímhle totálně prozradil uplně všechno. To teda ne!

„Prosím tě, jen se uklidni, ano?“

„Ne! On je, pane bože! Ty jsi taky!“ Ztuhl jsem, asi jí to došlo. Najednou vyskočila na nohy.

„Musím to říct Jade!“ Zamračil jsem. V jinou chvíli bych to nechal, aby to o Derekovi řekla. Ale teď šlo o mě. Najednou se snažila vyběhnout z domu. Objevil jsem se před ní, chytil ji. Začala ječet.

„Ty nikam teď nepůjdeš!“ Ovlivnil jsem ji, nevěděl jsem, co si s ní mám počít. Nechtěl jsem jí mazat paměť. Vyváděla tak jako tak.

„Musim, musím jí to říct.“ Cukala sebou, držel jsem ji za ramena. Zatřásl jsem s ní.

„Uklidni se!“ zvýšil jsem na ni hlas a ona ztichla. Byl jsem doslova na prášky. Vytáčel mě bratr a teď Aria, která se dozvěděla, co jsme zač. Nechtěl jsem, aby to zjistila.

Když se uklidnila, pomalu jsem ji pustil a ukázal jsem jí, ať si sedne. Musel jsem se sám uklidnit, abych jednal s klidnou a čistou hlavou. Nechtěl jsem jí ublížit. Měl jsem toho ale už sám dost. Letmo jsem se podíval po ní. Seděla naprosto nehnutě.

„Ty teď zůstaneš tady, já se za chvíli vrátim.“ Odešel jsem pryč, třísknul jsem za sebou dveřmi. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Zamyslel jsem se, jestli jsem udělal dobře, že jsem ji tam nechal. No, co kdyby se vrátil Derek a něco jí udělal? Ne, ten se zatím nevrátí. Jsem si tím jistý. Dorazil jsem do lesa a sednul jsem na nejbližší pařez a začal přemýšlet, co mám dělat. Nebyl jsem jako Derek, nerad jsem si hrál s něčí myslí. Už teď jsem toho litoval, že jsem jí ovlivnil, aby zůstala u mě doma. Pak mě něco napadlo, že si to půjdu vyřidit s Chrisem. Taky jsem tak udělal, dorazil jsem k jeho domu a zabušil na dveře.

„Prosím?“ Vyšla mladá dáma. Sjel jsem ji pohledem a zjišťoval jsem, co může být zač.

„Chci mluvit s Chrisem Davisem.“

„Tak pojďte dál.“ Pousmál jsem se a vešel dovnitř. Po chvíli sešel ze schodů. Podíval jsem se na něj.

„Musíme si promluvit.“

„Myslím, že na to není vhodná doba, Justine. Luiso, můžete jít,“ pousmál se a ona odešla.

„Myslím, že je na to vhodná doba!“ Vycenil jsem zuby a pomalu přešel k němu, chytil jsem ho pod krkem a narazil pořádně na zeď.

„Drž se od Arii dál!“ Pobaveně se usmál.

„Tebe nelákalo rozpárat jí krk?“ Pořádně jsem ho popadnul a prohodil přes snad skoro celý obývák, prolítl až do nějakého skla. Tipoval bych to na knihovnu.

„Popravdě, nelákalo!“ Lhal jsem, lákalo mě to kousnout si do ní než cokoliv jiného. Ale nechtěl jsem, a taky to neudělám. Neublížím jí, tohle jsem si řekl. Když jsem ji poprvé spatřil. Líbila se mi od prvního začátku. Nikdy bych se nezachoval jako tihle dva blbci. Otočil jsem se a nechal ho na pokoji. Doufal jsem, že si to uvědomil, a odešel jsem.

*Jade P.O.V.*

Pohlédla jsem na svůj mobil, který se rozzářil, a doufala, že to není ten, který to zřejmě je. Natáhla jsem se pro něj a otevřela sms. Aria. Hned jsem se posadila a přečetla sms.

„Přijď do domu Jenkinsových.“ k Derekovi domů? Ani nápad. Ale znělo to urgentně, tak jsem se tedy odhodlala a vylezla oknem, aby mě naši nezastihli, že jdu ven. Otočila jsem se a v tu ránu bych vypískla, kdyby mi nepřistála jeho ruka na mých ústech. Usmíval se. Jak jinak.

„Od kdy lozíš oknem?“ Polkla jsem, když jsem se uklidnila, sundal svou ruku.

„Psala mi Aria, proč je vlastně u vás doma?“ Derek si protáhnul ruce. „Dereku?“

„Něco se stalo a...“

„A? Co se stalo?!“

„Já ji kousnul. Ale je v pořádku, hlavně nevyšiluj, ano?“

Otevřela jsem pusu, ale než jsem stačila něco říct, chytil mě pevně za zápěstí a přitáhl si k sobě na hruď, kde mě uvěznil svými pažemi. Nadechla jsem se a vydechla, pěkně pomalu. Nebylo to nepříjemné, dokonce můžu říci, že příjemné, ale to neměnilo nic na tom, že jsem se ho i bála, ale i k němu cítila něco jiného, co jsem doposud necítila. Byla jsem zmatená.

Najednou se odtáhl a pohlédl na mě. Zamrkala jsem, když svou ruku umístil na mé líčko a pak mi dal vlas za ucho. Když chtěl, dokázal být tolik něžný.

„Tak rád bych věděl, nad čím přemýšlíš,“ pronesl tiše.

„Vy nemůžete číst myšlenky?“ zasmál se.

„Nejsem Edward Cullen a díky bohu se ani netřpytíme. Jen kecy od Meyerové.“ Usmála jsem se.

„A můžete normálně jíst.“ Přikývl.

„A kříž?“ Znovu se usmál.

„Nic.“

„Česnek?“ Usmál se, posadil se do trávy a mě vzal sebou, takže jsem mu seděla na klíně.

„Nic.“ Zamračila jsem se.

„Tak co na vás teda působí?“

„Kůl do srdce, dokonce můžeme chodit i po slunci, jak sis všimla.“ Přikývla jsem, to teda všimla.

„Proč jsi tak... milý, když chceš, a když ne, tak jsi jako kus ledu?“ pootočila jsem se, abych mu viděla do obličeje, zase vypadal nasraně, vzdychla jsem.

„To, že tu sedím s tebou pod hvězdami, neznamená, že se ti budu svěřovat se vším.“

Přimhouřila jsem oči. Konec romantiky? Brzo.

„Dereku...“ pronesla jsem tiše prosbu a dotkla se jej po chvilkovém zaváhání na tváři. Jen zvedl oči, aby se setkal s mými. Nevěděla jsem, co to způsobilo, ale měla jsem nutkání spojit naše rty, tak jsem taky pak učinila s nadějí, že mě neodtáhne od sebe. Stal se pravý opak. Chytil mě za boky, takže jsem seděla obkročmo na něm, s rukama sepjatýma za jeho krkem, a divoce jsem hltala všechny jeho koutky úst, které jsem zkoumala, stejně jako on zkoumal ty mé. Rukou mi zajel pod triko, takže jsem ztuhla pod jeho rukama. Trochu se odtáhl.

„Stačí říct ne.“ Zamrkala jsem a pohlédla na něj. Neříkala jsem nic, doufala jsem, že to pochopí, jen se pousmál. „Zavři oči. Věř mi,“ dopověděl, když jsem na něj hodila nechápavý pohled. Poslechla jsem. Ucítila jsem závan větru nebo co, a až řekl, otevřela jsem oči. Zamrkala jsem, protože jsem ucítila, jak se mi podlamují kolena, ale nestalo se tak, protože mě držel pevně. Kouknula jsem kolem. Až pak mi došlo, co to.

„To snad není možný,“ pronesla jsem plná úžasu. Pustila se jej a popošla ke kraji střechy, na které jsem zrovna byli. Byl zdě výhled naprosto na všechno. Když se jeho ruce obtočily kolem mého pasu, pousmála jsem se a otočila se na něj. Stoupla jsem si na špičky a natáhla se pro pusu, která se mi i dostala, a znovu mě začal líbat.

Rukou mi zajel pod tričko, které následně odhodil. Nechtěla jsem být pozadu, tak jsem mu vyhrnula to jeho a též odhodila. Než mohl cokoliv namítnout, ruce jsem mu dala na pásek od kalhot a odepnula jej i s kalhoty, které se mu posléze sesunuly ke kotníkům. Usmála jsem se.

Zvednul mě do náruče a přenesl na deku, kterou tu už měl dávno přichystanou. Jemně mě do ní položil a zalehl mě svým tělem, když mi stihl, aniž bych zaregistrovala, sundat i zbytek oblečení, stejně tak i to své. Prvně do mě vnikl dvěma prsty, když jsem se prohnula v zádech a slastně zavzdychala. Bylo to něco neuvěřitelného, nepopsatelného. Začal se s nimi ve mně pohybovat a já chvíli na to pocítila, že to ve mně vře. Přitiskl své rty na můj lalůček u ucha.

„Jsi dokonalá,“ zašeptal, vysunul své prsty ze mě a zprudka do mě vrazil svou chloubu, až jsem vykřikla. Políbil mě jako omluvu a začal si sám určovat tempo, dokud jsme oba nekřičeli v extázi, že už budeme. Poté se svalil na mé upocené tělo a oddychoval, stejně jako já. Tohle byla má nejlepší noc, co jsem doposud zažila. Kéž by nikdy neskončila.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování