OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Přátelství až za hrob? - 2. kapitola

18.06.2013 (17:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 739×

*Jade P.O.V.*

Zase jsem poslouchala, jak se naši hádají. Neslyšela jsem, o čem to je dneska, ale slyšela jsem křik vycházející zezdola – takže mi to došlo. Přestala jsem psát úkoly, když do pokoje vtrhl táta. Měl omluvný obličej, když se na mě podíval.

„Promiň. Slyšela jsi to, že?“ Mírně jsem přikývla a posunula se, aby si mohl sednout. Sedl si. „Víš, zlato, chci, abys věděla, že ať se stane cokoliv, nic z toho není tvá vina.“ Pohlédla jsem na něj.

„Rozvedete se?“

Dal si na čas, než odpověděl, a přitom ani neodpověděl, jen přikývl. „Už jsem o tom popravdě i přemýšlel. Vezmu si tě k sobě, nenechám tě s ní samotnou.“

Pousmála jsem se, protože jsem netušila, jak reagovat. Samozřejmě, že jsem milovala tátu, ale milovala jsem i mámu. Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo, ale bylo mi to jasné už před měsícem, kdy tohle celé začalo.

„Zase jsi byl v hospodě? A určitě tam byla i ta děvka, že?“ křičela máma na tátu.

„Nebyl jsem ani v hospodě a o žádný děvce nic nevím,“ pronesl klidným hlasem táta a vzal si z ledničky mléko.

„No jistě, jen to zapírej. Přítelkyně z práce tě v sobotu viděla s nějakou pěknou blondýnou, a hádej co? Já jsem bruneta a ani jsem s tebou v sobotu nebyla! Tak kde jsi byl a kdo to byl!?“ křičela na něj. Nakonec jsem zaslechla, jak táta práskl s dveřmi a pak jen mizející zvuk auta. Máma mě našla sedět na schodech, když šla do ložnice, plakala. Jen zakroutila hlavou, když mě míjela, a utekla se schovat za bezpečí zdí svého pokoje.

Pohlédla jsem na tátu.

„Já s tebou nemůžu, tati. Ne že bych nechtěla, ale tohle je můj domov. Mám tu školu, kamarády, a letos končím ve škole. Nemůžu všechno jen tak zrušit.“

Místo aby na mě křičel, se jen usmál a pohladil mě po líčku. „Vidím, že jsme přece jen něco udělali dobře. Tebe. Mám tě moc rád, zlatíčko moje.“

Usmála jsem se.

„Já tebe taky, tati.“

ARIA

Zašklebila jsem se nad tím, že se musím vydat do středu Londýna naprosto sama. Popadla jsem tašku a vyšla jsem z letiště ven. Podívala jsem se kolem, jak všude pobíhali lidé a jezdily autobusy. Teď musím najít už jen cestu ke škole, kde jsem se měla hlásit. Přehodila jsem si tašku přes rameno a vyrazila. Zamyslela jsem se nad tím, že se stavím někde pro kafe. Vešla jsem do nejbližší kavárny.

„Co to bude?“ ozvala se holka asi v takovém věku jako já.

„Uhm, dala bych si vanilkové latté.“ Vytahla jsem peníze a podala jí je, hned po chvilce mi podala lattéčko. To byla moje každodenní závislost, co jsem bývala v Irsku.

„Mohla bych se zeptat, jak se dostanu do školy?“ Byla jsem zmatená a holka se mile usmála.

„No jasně, dám ti mapu. Možná to bude pro tebe snažší.“ Usmála jsem se.

„To bys byla strašně hodná, ještě jsem tu nikdy nebyla. Um, jsem Aria,“ podala jsem jí  ruku a ona udělala totéž.

„Margaret,“ pousmála se a hned mi podala mapu.

„Páni, díky. Jsi vážně milá.“ Ještě mi ukázala, kudy se tam dostanu.

„To nestojí za řeč,“ pokrčila rameny. „Hodně štěstí.“ A šla se dál zase věnovat práci. Podívala jsem se do mapy, kde přesně jsem, a vydala jsem se na cestu. Po cestě jsem upíjela svoje latté. Po pár hodinách jsem se konečně dostala k té škole. Podívala jsem se na ni a vypadala naprosto jinak než u nás doma. Byla rozhodně větší, než jsem byla zvyklá. Studenti se už scházeli u školy. Usmála jsem se pro sebe a šla najít ředitelnu. Když jsem ji po chvíli našla, zaklepala jsem na dveře.            

„Vstupte.“ Vešla jsem dovnitř. Ředitelka školy zrovna telefonovala, ukázala mi, abych se posadila. Zavřela jsem za sebou dveře a sedla si do křesla. Po chvíli položila telefon.

„Ty musíš být Aria Moreau, že?“ Přikývla jsem.

„Ano, to jsem.“ Vypadala seriózně, měla jsem z ní dobrý pocit.

„Jsem Jane Sherley a vítám tě tady na škole. Doufám, že budeš na tomhle výměnným pobytu zcela spokojená. Hned ti ukážu, kde máš třídu.“ Zvedla jsem se a Jane taky. Začínala jsem mít obavy z toho, jak na mě budou reagovat moji budoucí spolužáci. Vyšly jsme z kanceláře, nebo vlastně ředitelny. Vedla mě dlouho prostornou chodbou, ale na úplně druhou stranu. Tam nejspíš byly třídy, a měla jsem pravdu. Jane zaklepala na třídu, která měla název 3A.   

„Omlouvám se, že ruším, Chrisi. Vedu vám novou studentku.“

Prohlédla jsem si učitele, musela jsem uznat, že byl ve skutečnosti mladý i docela pěkný.

„To je v pořádku.“ Podíval se na mě. „Ty musíš být ta studentka na výměnném pobytu.“

„Jsem Aria Moreau,“ pousmála jsem se a podívala jsem se po třídě. Už teď se mi nelíbilo, jak mě sledují.

Podívala jsem se zpátky na učitele, co dalšího řekne.

„Dobře, tak se běž posadit támhle,“ ukázal na volné místo vedle nějaké holky, a tak jsem si šla sednout. Hodila jsem si tašky pod lavici a sledovala výklad francouzštináře. Sledovala jsem ho po zbytek hodiny.

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přátelství až za hrob? - 2. kapitola: