Přátelství až za hrob? - 22. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Derek, Justin a Aria se rozhodli hledat, kde Jade může být. Jade zjišťuje, kdo ji ve skutečnosti unesl.

06.08.2013 (09:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 351×

JUSTIN

Když jsem citíl krev, ztuhnul jsem. Ano, krev dělala se mnou zle a měl jsem co dělat, abych se udržel. Musel jsem se podívat, popošel jsem blíž, abych viděl. Viděl jsem zohavené obličeje jejich rodičů. Jak tohle Chris mohl udělat. Přemýšlel jsem nad tím, že mu vytrhnu srdce z těla. Nebyl jsem si vůbec jistý, zda to zvládnu. Jenže co s Ariou? Nechtěl jsem ji vystavovat nebezpečí.

„Musíme začít hledat,“ prohlásil jsem.

„Tak začni, ty chytráku. Když nevíme ani, kde začít,“ štěknul na mě Derek. Málem bych mu vrazil.

„Musí být někde stopy,“ hned se ozvala Aria, byla o dost tišší, ale slyšeli jsme ji.

„Pokud je najdeš, tak prosím,“ zavrčel, zamračil jsem se.

„Přemýšlej, Dereku, přece musí být někde místo, kde tráví čas,“ zašklebil jsem se a oba dva jsme začali uvažovat.

„Musí mít někde nějákou chatrč, kde by ji mohl držet.“

„Nebo taky skladiště, že,“ zamručel.

„Bože, co kdybyste spolupracovali,“ zavrčel jsem, už jsem toho měl doopravdy dost.

„Tak, tak co kdybychom šli prohledat všechna místa?“

„Za prvé, ty nikam nepůjdeš, nechci tě vystavit nebezpečí, ale za druhé, tvůj nápad se mi líbí.“

„Nemáme dost času, Justine!“ hned se zase ozval Derek, bylo z jeho tónu na hlase slyšet podráždění, a dost velké. Nedivil jsem se tomu, ale mohl by být klidnější a zachovat si klidnou hlavu.

„Já vím, že nám čas ubývá. Ale co mám asi tak podle tebe dělat?“ vyjel jsem po něm.

„Přestat tlachat a jednat!“

„Fajn, půjdeme prohledat všchna místa a nezkoušej z toho vycouvat. Prostě se rozdělíme, budeme rychlejší.“

„Vem si to skladiště a já se vydám po okolí.“ Přikývl jsem, chytl Ariu za ruku a vzal ji s sebou. Snad se nemůže stát něco horšího. Doufal jsem v to. Podíval jsem se za Derekem, který byl už dávno pryč, a já se vydal společně s Ariou ke skladišti.

*Jade P.O.V.*

Vzbudila mě až pálivá bolest v ruce, rozevřela jsem víčka, abych zjistila, co to je, a uviděla to. Okovy. Okovy? Škubla jsem s rukama v naději, že to povolí, ale ono nic. Zaklela jsem, ale hned umlkla, když se otevřely dveře a dovnitř začala sestupovat nějaká černá postava. Neviděla jsem jí do tváře, dokud její tvář neozářil měsíc, který se sem loudil malými okýnky ve zdech. Polkla jsem.

„Profesore Davisi,“ špitla jsem a nevěřila svým očím. To snad není možné, aby náš dějepisář byl ten vrah. „Vy jste... vy jste jeden z nich. Ale to není možné, vždyť za tím vším je Derek, on je... vy jste...“ koktala jsem, jen se zasmál a poposunul si židli blíž ke mně. Couvla jsem, když natáhl ruku k mé tváři, ale došlo mi, že není ani kam couvnout, byla jsem připoutaná ke zdi.

„Co víš všechno? Co ti vše řekl?“

„Nic moc říkat nemusel, stačilo, co udělal.“ Zvědavě si mě změřil pohledem, až narazil na šátek, který jedním strhnutím sundal. Odkryly se mu dvě dírky na mém krku. Objevil se mu náznak úsměvu na rtech. Hajzl jeden.

„Vidím, že jsi chodící banka. Hezký, alespoň něco se naučil, bohužel zapomněl na pravidlo, nikdy se nezamilovat do smrtelníka.“ Šlehla jsem po něm pohledem, aby toho nechal.

„Vy o Derekovi nevíte nic. Jak ho vlastně znáte?“ došlo mi, že se vlastně nepotkali. Nebo ano?

„Já jej stvořil, lásko.“ Vytřeštila jsem oči a vydechla, to snad ne.

„Kolik vám, proboha, je? Tisíc?“ Zašklebil se.

„Víc než to.“ Poposunul se ke mně, znovu jsem se pokusila couvnout, ale marně. Chytil mě za bradu a otočil násilně k sobě, sykla jsem. „Jsi jen loutka, použiju tebe na to, abych chytil bratry. Jsi perfektní. Derek tě miluje a Justinova Aria též, takže tě v určité míře má rád i sám Justin. Jsi perfektní,“ zavýskal jako dítě, co dostalo dlouho chtěnou hračku. Hnusil se mi.

„Derek a Justin vám na tohle neskočí. Dostanou mě odtud a pak vás zabijou,“ procedila jsem skrz zuby. Přimáčkl své prsty víc na mou bradu, čímž mi způsobil bolest. Zasykla jsem bolestí.

„Ještě uvidíme zlatíčko. Ještě uvidíme,“ pronesl tak zle, až se mi udělalo mdlo. Poslední, co si pamatuju, je jeho vzdalující se postava.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování