Přátelství až za hrob? - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Aria začala přemýšlet o tom neznámém, kterého potkali, a o údalostech toho dne.

27.06.2013 (09:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 507×

Zamýšlela jsem se nad tím, co se mohlo stát. Když jsme konečně zdrhaly od toho kluka.

„Víš, co mi přišlo divný?“ Jade se na mě podívala, podívala jsem se zpátky. „Ten kluk měl ledový ruce.“

„Možná mu byla zima,“ pokrčila jsem rameny, když v pětatřiceti stupních to bylo divné.

„Je to divný, vždyť je teplo.“ Zašklebila jsem se nad tím a začala jsem uvažovat.

„Třeba má takovou tu nemoc, když máš v létě studený nohy. Tak on má asi ruce.“ Jade se trochu zasmála, byla jsem ráda za to, že jí humor nechybí. I když tohle dvakrát vtipné nebylo.

„Měla bych jít, aby mě Lily nehledala. Uvidíme se zítra, drž se.“ Objala jsem ji a po chvíli jsem se odtáhla. Mávla jsem na ni a nechala ji odejít. Spěchala jsem domů, když jsem najednou narazila málem do blonďatého kluka, podívala jsem se, kdo to byl. Jak jsem se lekla, tak jsem nadskočila. Justin.

„Pane bože, ty jsi mě tak vyděsil,“ usmála jsem se, málem jsem měla infarkt.

„Ou, promiň, to jsem vážně nechtěl. Ale koukám, že na sebe máme náhody.“ Usmála jsem se.

„Asi na tom něco bude.“ Podívala jsem se mu do jeho očí. Měl je zlatozelené, ale byly tak hypnotizující. Netuším, jak bych to popsala, ale málokterá holka by se od něj dokázala odtrhnout.

„Máš tak zvláštní oči,“ ulítlo mi to, nechtěla jsem to říct. Nevinně jsem se usmála.

„Mám je už takové odmalička,“ Justin se uculil.

„Omlouvám se, Justine, ale musím domu. Lily mě bude nejspíš hledat.“

„Dobře, měj se, Ario.“ Usmála jsem se a odešla jsem k domu Lily. Po chvíli, když jsem došla k němu a dostala se dovnitř, dorazilo mě, to že byl odemčený. Lily na mě vyskočila asi z obýváku. Vyděsila jsem se dokonce i jí. Byla naštvaná, zašklebila jsem se.

„Kde jsi byla?!“

„No, s Jade?“ Lily měla strašně písklavý hlásek, že jsem se divila, když mi ještě nepraskly bubínky v uších.

„Měla jsi mi to říct! Měla jsem strach!“ Položila jsem jí ruku na rameno, ale Lily v tu ránu začala zase ječet. Bylo to hlasité tak, že to paní Davisovou vytáhlo z kuchyně.

„Co se děje?!“ Dala jsem ruku pryč a podívala se na ni.

„Já, já nevím,“ zakoktala jsem se. Paní Davisova začala utěšovat Lily. Přišla jsem si jak ve špatném filmu, nebo v nějaké psychiatrické léčebně.

„Budu nahoře.“ Co nejrychleji jsem zmizla do pokoje. Popadla jsem telefon a zavolala jsem domů mámě, která mě chtěla odvézt zpátky do Irska, když zjistila, co se děje. Uklidnila jsem ji, že jsem v pořádku a že se mi nic nestane. Trvalo mi to dlouho, máma si trvala na svém. Přemlouvala jsem ji snad hodinu a o Lily jsem se jí prostě nezminila, že byla šílená.

„Mami, budu v pohodě, vem to na vědomí, dobře?" povzdechla jsem si. Bylo to tak těžké.

„Kdyby se něco dělo, zavoláš mi, abych neměla starost?" Protočila jsem oči.

„Ano, zavolám ti, dobře?" Nadechla jsem se, když jsem si byla jistá, že se máma uklidnila. Zavěsila jsem.

Potom, když už jsem dotelefonovala, jsem zalehla do postele. Byla jsem unavená a usnula jsem.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování