Přátelství až za hrob? - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jade se bojí neznámého, zatímco Justin se setká se s někým, o kom si myslel, že už ho nikdy v životě neuvidí... Jak tohle setkání dopadne?

28.06.2013 (09:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 450×

*Jade P.O.V.*

„Ario?!“ křikla jsem z jedné strany chodby, když jsem ji zahlédla, jak stála u automatu a zrovna si vybírala čokoládu. Neslyšela. „Ario?!“ zkusila jsem znovu a prodrala se skrz ten dav k ní blíž. Tentokrát se otočila a usmála a zamávala. Díky bohu, že počkala, než jsem se k ní dostala. Též jsem se usmála.

„Ahoj, vidím, že jsi jediná, komu chutná školní čokoláda,“ zasmála jsem se. Chvíli jí trvalo, než pochopila, pak se zasmála též.

„Jsem zvyklá.“ Přikývla jsem. „Jdeš do třídy?“ Znovu jsem přikývla a rozešly jsme se.

„Neuvěříš, o kom se mi dnes zdálo,“ kouknula jsem na ni.

„O neznámém?“ usmála se a usrkla trochu té odporné čokolády. Usmála jsem se a zakroutila hlavou.

„I když by mi to nevadilo, ale ne. Zdálo se mi o nějaké zahalené tmavé postavě, co zabila Mel a taky ty předchozí.“ Aria se zastavila s omluvným pohledem.

„Ježiš, Jade, já se omlouvám. Neměla jsem ti to vůbec říkat, byl to jen nápad, nic víc. Nebylo to myšleno doopravdy.“ Zastavila jsem se též a pohlédla na ni. Trochu pozdě, Ario, pomyslela jsem si.

„To nevadí, ale...“ rozhlédla jsem se, zda nějaký zvědavec neposlouchá a odtáhla ji trochu stranou. „Ale co když máš pravdu?“

„A co když taky ne?“ hned mi oponovala.

„Ale co když ano?“ Teď se zamračila.

„Jade, neřešme to, ano? Stejně s tím my dvě nic nenaděláme, akorát se můžeme dostat do průseru.“

„Ale...“

„Ne, žádné ale.“ Zvedla prst, aby ukázala, jak moc to myslí, zmlkla jsem.

„Fajn, tak jdeme do třídy,“ navrhla jsem a vydaly jsme se konečně

JUSTIN

Seděl jsem ve třídě v poslední lavici, aby na mě nebylo vidět. Dneska jsem opravdu neměl dobrý den. Všechno se začalo hroutit pod rukama a to jsem tady byl teprve chvíli. Sledoval jsem dveře, jestli nimi neprojde Aria. Chtěl jsem s ní mluvit a všechno jí říct. Měl jsem obavy z toho, jak by reagovala, a nechtěl jsem se sám dostat do problému.

„Hééj, Justine?“ ozvalo se z druhé lavice, otočil jsem hlavu, abych zjistil, kdo na mě mluví.

„Jo?“ zvednul jsem obočí. Matt se naklonil přes lavici, jak měl vždy ve zvyku.

„Víš, jak se to stalo té Parkerové?“ Kývnul jsem, aby pokračoval. Tohle mě docela zajímalo.

„Tak ten její přítel byl prý psychopat. Ta holka si za to může sama, tak proč ji všichni litují?“ Nevěděl jsem, jak přesně mám reagovat v tuhle chvíli. Prostě jsem se neudržel a jednu mu vrazil. Matt prostě přelítnul skoro přes celou poslední řadu. Zamračil jsem se, takovou ránu jsem mu zrovna dát nechtěl. Matt sebou třísknul do skleněné vytríny a ta se celá vysypala na něj. Samozřejmě se Matt pořezal.

„Ty idiote, já jsem chodil s Melissou!“ zanádaval jsem. Melissa byla vždy ráda tajemná, a proto nikdo nevěděl, s kým přesně chodí. Ztuhl jsem, když jsem viděl, jak z něj odkapává krev. Snažil jsem se nedýchat, dělalo se mi špatně.

„Někdo by ho měl vzít na ošetřovnu.“ O to se po chvíli postarali John s Lucasem a já jsem si konečně oddechnul. Sedl jsem si zpátky na místo, když jsem si všiml, že do třídy vešla ta tmavovlasá Jade s tou druhou brunetkou. Sledoval jsem je obě dvě a zároveň poslouchal, o čem se baví. Po chvíli do třídy vstoupil profesor. Začal zapisovat docházku.

„Kde je Davisová? Naše premiantka,“ podíval se po třídě, ale nikdo mu nebyl schopný odpovědět. Najednou jsem zaslechnul něco, co se mi zrovna nelíbilo. To si ze mě dělá srandu. Zvednul jsem ruku a čekal, než si mě profesor všimnul.

„Ano, pane Jenkinsi? Vy to snad víte?“ Podíval jsem se na něj, lehce jsem se zašklebil. Ano, právě jsem věděl, kde je Lily. Ale copak jsem to mohl říct?

„Ne, pane. Jenom zda bych si nemohl odskočit.“ Profesor si povzdechnul a přikývnul, a tak jsem se odebral pomalu ze třídy. Ještě než jsem tak udělal, věnoval jsem malý pohled Arie.

„Buďte co nejdříve zpátky, chci se vás zeptat na pár otázek.“ Přikývl jsem a co nejrychleji vypadl ze třídy. Snažil jsem se být co nejrychlejší. Najednou jsem byl venku a zaslechl jsem hlasy a ječení, tipoval bych to na ni. Rozhlédl jsem se okolo. Netušil jsem, přesně kde je.

„Prosím, ne, já udělam cokoliv. Jenom mi neubližujte,“ slyšel jsem její naříkání. Řekl bych, že jsem byl už blízko. Najednou jsem ho viděl, a nakonec i Lily. Derek! Mělo mi to hned dojít, tyhle jeho hry.

„Dereku, pusť ji.“ Ušklíbnul se.

„Řekni mi jeden důvod, proč bych měl,“ pozvednul obočí, zamračil jsem se. Chtěl jsem mu jednu plesknout, ale riskovat její život jsem zase nechtěl. Znal jsem svého bratra a věděl jsem, jaký je.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování