Přátelství až za hrob II - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Aria si udělala procházku do posilovny, když se na ni Adam vybodl. Seznámí se s záhadným týpkem. Ublíží jí, a nebo bude stát na její straně?

25.09.2013 (13:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 213×

ARIA

Podívala jsem se na hodinky a Adam nikde. Pokrčila jsem rameny, zvedla se a zamiřila do školní posilovny. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se, co tam všechno je. Zahlédla jsem činky, pousmála jsem se, to bylo to, co jsem teď potřebovala. Lehla jsem si na záda, věděla jsem, že činky jsou lehčí, neboť na nich nebylo závaží aspoň tak velké. Začla jsem posilovat, když najednou mi někdo ty činky přitlačil skoro až k tělu. Začalo se mi špatně dýchat, podívala jsem se kdo to udělal.

„Páni, takže takováhle kráska posiluje?“ zacukal koutky, snažila jsem se to nadzvednout, ale byl kupodivu silnější, a kromě toho to držel jednou rukou.

„Co je ti do toho, a dej to pryč.“ Uculil se, až se zablýskly jeho zoubky.

„Měla by sis dávat pozor na to, co děláš, maličká.“ Bylo mi jasné, která bije. Snažila jsem se zachovat klidnou hlavu a dělat, jako že nic.

„Ty se mi pleteš do cesty, mohl bys toho možná litovat.“

„Co po mně chceš?“ Protočila jsem oči, po chvíli tu činku nadzvednul a dal ji pryč. Sklonil se nade mě, polkla jsem.

„Možná tě mám jenom hlídat, aby ses do ničeho nepletla.“ Tak, a teď jsem byla rozhodně zmatená. Neměla jsem tušení, kdo ho poslal. Mohl to být Justin? Ne, to pochybuju, ale tak kdo jiný?

„Co kdybys mi prozradil své jméno?“

„Nate, Arie,“ zašklebila jsem se.

„Skvělé, ale teď bys mi mohl dát pokoj. Nemám na tebe náladu.“

„Radil bych ti si ji na mě udělat.“ Najednou mě vytáhl na nohy.

„Vyhrožuješ mi snad?“ zamračila jsem se.

„To vůbec ne, možná jsem tě chtěl jenom poznat?“ zasmál se, položil mi ruku na záda a pomalu mě směřoval ke dveřím. Už tohle se mi nelíbilo, ale jak jsem mohla vědět, kdo to je?

„Fajn, budu ti věřit,“ pokrčila jsem rameny, ačkoliv jsem byla strašně nejistá.

„Kdybych ti chtěl ubližit, nemyslíš, že bych to dávno udělal?“

„Asi, asi ano,“ přikývla jsem a pak jsem si ho prohlídla, měl krásně ořiškové oči. Bylo na něm cosi zvláštního. Nijak jsem ho neřešila, byl mi ukradený.

„Tak můžeš v klidu spát.“

„Tak to ti teda děkuju, a pokud mě omluvíš, musím za kamarádem, jsem s ním domluvená.“

„Ještě se uvidime, maličká,“ pousmál se, co nejrychleji jsem se vypařila z místnosti a především ode něj!

*Jade P.O.V.*

Co si to dovoluje? Kazit mi oběd.

„Poslyš, kamaráde, nevím, kdo jsi, a je mi to srdečně jedno, ale ten kluk,“ ukázala jsem na Adama, „je můj, najdi si jiný příjem potravy.“ Udělala jsem krok k nim, když Justin zavrčel, polkla jsem skrz zaťaté zuby a zastavila se.

„Aria už o tobě ví? Jak se ti to stalo? Jade, copak si nevzpomínáš na ni?“ Pohlédla jsem trochu zmateně, o čem to tu mluví? Kdo je Aria?

„Aria?“ zopakovala jsem jako v tranzu. „Jo, ta jeho kamarádka. Viděla jsem ji dnes prvně, a co? Na ni přijde řada klidně později, a nebo si ji vem ty. Stejně to vypadá, že bys chtěl,“ usmála jsem se, ale hned mi zmizel úsměv, když se objevil těsně u mě a jeho ruka spočinula na mém krku. Zvedla jsem zrak na něj, protože byl vysoký.

„Jade,“ hlesl, bylo to spíš jako prosba. „Musíš si něco pamatovat. Aria, tvá nejlepší kamarádka, Adam, tvůj kamarád od školky.“ Polkla jsem na sucho a pohledem vyhledala už stojícího Adama za námi, naprosto nechápal nic, co se tu dělo, ale neutekl – bod pro něj. „Dereka,“ špitl jméno, že jsem ho sotva nezaslechla, ale při vyslovení tohohle jména jsem se znovu podívala na Justina. Měl v očích bolest a smutek. Hodně bolesti. Věřila jsem, že být člověk, mám to podobně. Jeho jméno, Derekovo, vyslovil tak něžně, až by se bál, že když jej řekne nahlas, že zmizí a už se nikdy neobjeví.

Nadechla jsem se, chytla jej za ruku a vší silou jsem s ním praštila o nejbližší strom, ten se pod jeho tíhou prolomil napůl.

Než vstal, už jsem se skláněla nad ním a jemně mu prstem přejela přes obličej. Zmateně na mě pohlédl – zase s tou bolestí v očích.

„Nevím, kdo jsi, ale nelíbí se mi, že se mi sereš do života, o kterém víš kulové, protože kdybys věděl, nikdy by ses mi nepletl do cesty. Možná, že jsi starší a silnější, ale tvá síla je smutek, bolest.“ Zmateně si mě prohlížel, doufajíc, že to, co slyší, neslyší. „Já mám hněv,“ pronesla jsem chladně, jak jsem dovedla, pocítila jsem, že se Adamovi zastavilo na okamžik srdce, když zaslechl můj tvrdý hlas. Povytáhly se mi koutky úst. „Pokud se mi znovu připleteš do cesty, Justine, v momentě, kdy se otočíš ke mně zády, tě probodnu. Bez výčitek, bez slitování, bez soucitu.“ Vstala jsem a pohlédla na Adama. „A s ním si udělej, co chceš. Pa zítra ve škole, krasavče,“ usmála jsem se na něj a zmizla domů za „tátou.“.

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování