OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh, který nekončí aneb Přes krev, slzy a lásku - 1. kapitola, 2. část

29.01.2012 (18:00) • Leyla • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 434×

1. Jak to všechno začalo

Z pohledu Allie

Podívala jsem se znovu na hodinky na ruce. Je skoro šest a on nikde. Měl tu už být před hodinou, sakra! Dobře Allie, uklidni se. Určitě se tu objeví, musí…

„Baf?“ Tiché zašeptání se ozvalo zezadu u mého ucha. V ten samý moment vynechalo moje srdce jeden úder, hned nato jsem tiše zalapala po dechu, zprudka se otočila a odstrčila od sebe tu zatracenou dotyčnou osobu, co se mě vůbec opovážila takhle vylekat.
„Jsi normální?!“ zaječela jsem na něho a přimhouřila oči. Normálně vzteklá nejsem, ale ty jeho vtípky mi lezou krkem. Také je to jedna z vlastností, kterou na něm miluji.
„Já ano. Ale copak, malá Allie se lekla?“ V jeho tváři se zračilo pobavení. Než jsem ale stihla jakkoliv zareagovat, jako například mu vrazit takových pár facek a pak se nehorázně omlouvat, udělal něco, co mě vždycky omráčilo a co vždycky použije, když jsem rozčílená. Ten ladný pohyb… Konečkem ukazováčku mi přejel po tváři od spánku po bradu. Tenhle půlměsíc, který mi kreslil na obličeji, působil, jako když chcete uhasit plamínek svíčky litrem vody. Ztěžka jsem si povzdychla, chytila jsem ho za jeho ruku a dala ji dolů.
„Nech toho.“
„Pomáhá ti to.“
„Záleží na tom? Měl jsi tady už být před hodinou!“ zamručela jsem tiše.
„Před hodinou?“ Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou nad jeho otázkovou odpovědí.
„To je jedno. Přivezl jsi to pití?“
Věnoval mi jeden ze svých nejlepších úsměvů, což samozřejmě značilo, že ty sudy piva a láhve alkoholu sehnal.
„Jsi vážně úžasný,“ úsměv jsem mu oplatila. „Mohl bys…“

Než jsem stačila dokončit větu, už byl pryč. Povzdychla jsem si, mohl by taky aspoň jednou nepoužívat svoje super upíří schopnosti. Otočila jsem se na patě a vešla jsem do místnosti, kde se měl dnešní večírek odehrávat.
Založila jsem ruce v bok a prohlížela si detailně každý kousíček v místnosti. Místnost byla veliká a prostorná, stěny byly nabarveny na černou. Po stranách stěn byly pověšeny petrolejové lampy, sem tam přibyla nějaká žárovka. Podél stěn byly svěšeny husté černé závěsy, zakrývající hlavně okna. V rohu místnosti byl vystaven minibar a židle kolem. Podlaha byla perfektně vyleštěná. Uklízečky, co jsem povolala, si teda dali pořádnou dřinu, když jsem je varovala, že pokud to tu nebude dostatečně čisté, budou mít problémy. Podél levé stěny byla rozmístěna mohutná, kožená křesla, mezi každou dvojicí křesel stál stolek s popelníkem. Na druhé straně byl kout pro elektroniku jako počítač se stolem a přístrojem pro mixování hudby. V koutech místnosti bylo rozvěšeno hodně repráků, hlavně těch malých, velkých bylo jen pár. Repráky byly zapojené kabely, podél stěn za závěsy, k počítači. Nakonec to nejzářivější v místnosti – světýlka. Zdobila minibar, strop, stěny i kout s počítačem.

Prsty jsem si prohrábla vlasy a donutila se k jemnému pousmání.
„Organizovala jsi to skvěle,“ ozval se hlas za mnou. Uniklo ze mě tiché zasmání, už jen proto, jakou taktiku používá, když dává vědět, že se právě nachází za vámi.
„Máš to pití?“ Odpověď jsem nečekala a vydala se rovnou k minibaru, vešla jsem za bar a koukla směrem k němu. Tři sudy piva stály vedle sebe přede dveřmi v místnosti, na sudech a kolem nich stály balíky s alkoholem nejrůznějších značek. Věnovala jsem mu pár tlesknutí a neskrývala překvapení ve tváři. Vždycky, když jsem ho o něco prosila, udělal to. Vždy dokonale.
„Stačí to pro dnešní večer?“ zeptal se. Sjela jsem k němu pohledem. Stál ve dveřích, opřený o rám dveří a díval se na mě svým neodolatelně drzým úsměvem. Rychle jsem přikývla.
„Bohatě. Moc ti děkuji,“ zašeptala jsem, ale i přes ten šepot to přes místnost bylo slyšet dost zřetelně.
„Vždy rád pomohu,“ mrknul na mě a přestal se opírat o rám dveří.

„Bohužel, mám takovou malou, špatnou zprávu. Nebudu moci být přítomen na této párty.“ To mě zarazilo. Proč, proč, proč? Proč vždy ta třešnička na dortu se vypaří jako pára nad hrncem?
„C-cože? Ale… Ale proč? Co máš zase za povinnosti? Co je důležitější, než večírek tvé blízké osoby?“ vykoktala jsem ze sebe. V tu ránu mi bylo mizerně, měla jsem chuť celou tu akci zrušit, zalézt do postele, schoulit se do klubíčka a nechat sát polštář mé slzy. Najednou už byl sotva krok ode mě, rychle ho překročil a vzal můj obličej do svých dlaní. Zpříma se mi díval do očí, ve kterých jsem cítila pálení slz.
„No tak, miláčku, klid,“ pronesl svým sametovým hlasem. Jeho hlas působil jako ukolébavka. Zmohla jsem se na ztěžklé povzdychnutí.
„Co ti do toho opět vlezlo, Damone?“ vydala jsem ze sebe přidušeně. Chvíli nic neříkal, jen se mi díval do očí.
„Potřebuji si zajít za přítelem, a…“
„Takže do baru,“ skočila jsem mu do řeči. Ústa, co už byla připravená dokončit načatou větu, se zavřela. Takže opravdu do baru, opět.
„Za přítelem můžeš jít jindy,“ dodala jsem.
„Nemohu, je to důležitě.“
„Pokaždé je to důležité!“ vyštěkla jsem na něho. V tu ránu už jsem opět pocítila jemné pohlazení půlměsíce po obličeji. Zavřela jsem oči, plamen hněvu ve mně se snižoval.
„Přijdu alespoň ke konci párty, ano?“ zašeptal. Nereagovala jsem, stále jsem měla zavřené oči. Uběhla minuta, druhá. Třetí.
„Dobře, ale jestli to porušíš…“ Otevřela jsem oči a podívala se na něho.
„Máš mé slovo. Neporuším.“ Věnoval mi svůj nejkrásnější úsměv, ten, co jsem na něm nejvíce milovala. A zmizel.

Autor: Leyla (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh, který nekončí aneb Přes krev, slzy a lásku - 1. kapitola, 2. část: