OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh naděje 2. kapitola

22.02.2011 (13:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1102×

 Kapitola 2: Nový člen třídy

Ráno, když jsem se vzbudil, jsem si myslel, že to včera byl jen zlý sen. Den na to, ale k nám do třídy přibyl nový žák. Nikdo ho neznal ani předtím neviděl. Když vstoupil do třídy, tak jsem si myslel, že k nám přivedli nějaké malé dítě, protože byl menší než my. Tedy alespoň ode mě dvě hlavy... Měl krátké, černé vlasy a takový až ďábelsko-přátelský usměv.

Co bylo na něm zvláštní, tedy alespoň v naší třídě byla uniforma. Nikdo jí u nás nenosí a on ji měl. Ty uniformy nemusíme nosit jen díky mě!... Povím vám o tom převratu, který byl samozřejmě proveden mojí záškodnickou činností.

Nemohl jsem se už dívat na to, jak jsme všichni stejní. Naše třída musela vynikat za každou cenu... Rozhodl jsem se a dal se na dramatický odchod ze školy. Samozdřejmě celá třída šla za mnou. Odmítali jsme se vrátit dokud nebylo po našem. Já nejsem obyčejný jako ostatní, proto jsem si na tom tak trval... Díky tomu, že mám vlivného otce, bylo vše následující hračka. Můj táta je i pro jeho smůlu jeho bratranec... Ředitel školy samozřejmě po pár hodinách přátelského vymrštění z okna a opakovaně seskoku z prvního patra naší školy pravidlo zrušil.

To byla první z našich triumfálních cest pro zrušení mnoha pravidel ze školního řádu. Samozřejmě jen pro naší třídu. Tak proto bylo na tom klukovi divné, že on ji měl, i když tedy vlastně vůbec nevypadala jako ta naše.

Zrovna začalo zvonit... Učitel vešel do třídy a přistoupil k němu: ,,Třído! Tohle je váš nový spolužák…" Ten pocit při vyslovení jeho jména se nedal ani popsat. Padl jsem do jakého si transu, ze kterého jsem se během chvilky probudil.

,,Tak dobře! Běž se posadit!“ Když procházel kolem mě, jeho pohled stále smiřoval jenom na mě. Při míjení jsem měl pocit nenávisti. Cítil jsem pach kouře a hrozné pálení po celém těle. Sedl si do lavice v poslední řadě u okna a v tu chvíli to přestalo.

Po zbytek dne jsem nemyslel na nic jiného, než na ten pohled co měl v očích. Jako kdybych ho už někde viděl… Trošku jsem se ho bál, ale začal mi připadat jako někdo, kdo by se mohl ke mně skvěle hodit. Vždy, když jsem se na něho otočil, díval se na mě. Po chvilce začal z papíru skládat vlaštovky. Měl jich celkem 6 - ne, že bych to teda počítal... Jednu poslal i mně, ale divné na ni  bylo to, že když přiletěla, tak byla celá černá a ne stejně bílá jako ostatní. Když jsem ji rozložil, tak bylo uvnitř napsané mé jméno.  Ale jak to mohlo být možné, odkud by ho znal? Bylo mi to záhadou…

Chtěl jsem mu taky na oplátku něco vyrobit, ale ve školce nás učili tolik zvířat, že jsem si vzpomněl jen, jak se vyrábí had a to ke všemu vypadal dost zmutovaně. Přidělal jsem mu i křídla, aby alespoň vypadal jako dvoj zvíře… Rád kombinuji dva v jednom... Dovnitř jsem mu zabalil i jednu z mých sponek. Vysvětlím vám to...

Jednou na výletě jsem se odpojil od skupiny a ztratil se. Došel jsem k jednomu obchodu s knihami. Uvnitř jsem našel jen samé strašidelné knížky o démonech. Jednu z nich jsem si vybral, ale ten starý páprda mi ji nechtěl prodat. Řekl, že prý na to ještě není čas… Nevím, co tím tehdy myslel. Místo ní mi dal ale dvě sponky. Jedna byla černá a druhá bílá. Měly v sobě i vyryty nějaké ornamenty. Připomínaly  dvě postavy - anděla a Démona... Líbily se mi, tak jsem si je vzal, tu knihu mu dal a dál jsem to už neřešil.

Ty spony nosím stále připnuté na řetízku na krku, tak mi připadalo milé, kdybych mu jednu dal... Vzal jsem tu bílou, zabalil ji do toho hada a poslal jsem mu ho. Když ho dostal, tak se na mě usmál. Rozbalil ho a sponu si taky připnul na řetízek, protože to viděl, tak i u mě... Hodina skončila a jelikož byla naše poslední, tak jsem šel domů.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh naděje 2. kapitola: