OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh naděje 4. kapitola

09.03.2011 (10:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 995×

Kapitola 4: Vítej v pekle!!!

„Tak a jsme tady! Když tudy projdeš, tak se už jen tak nevrátíš domů..."

„Já vím,“ zasmutním... Blížili jsme se stále blíž a blíž k bráně. Do světa plného temna a zla... Světlo za námi stále sláblo, až se nakonec vytratilo... Manu mi položil ruku na rameno.

„Neboj!" Došli jsme až k pekelné bráně. Kdosi na nás promluvil.

„Ale, ale… koho to tady nevidíme? To jsi ty, Manu, nemám pravdu? Pojď! Dej si s námi souboj!" Manu se na chlapcovu výzvu jen usměje a povýšeneckým hlasem pronese.

„No ovšem. Kirke a Kuari! Říkal jsem vám přece už několikrát, že spolu nemůžeme bojovat! Kdo bude zase odpovídat, za ty škody! A navíc! Sledujte, koho jsem mezi nás přivedl!" Vůbec jsem nechápal, co tím vším sleduje... Oba hlídači si mě tak pečlivě prohlíželi. Z výrazu jednoho z nich jsem vyčetl, že se jim moc nezamlouvám.

„Proč zde máš toho chlapce? Víš, že na hraní jsme tady přece my!"
„Vím, ale vy nejste zcela silní tak, jako on!"
„Dobře! Tak nám alespoň prozraď, kdo to je?"
„Je to Emenes!" Oba hlídači si sundali masky z obličeje a slezli k nám dolů, ze sloupů pekelné brány. Jeden z nich na Manua začal křičet.

„Cože? To snad nemyslíš vážně! Vždyť to nemůže být možné! Stalo se to už tak dávno a on má teď jeho sílu?" zamyslí se. ,,Víš, co to ale znamená?"

„Vím, proto jsem ho k nám přivedl!" Zrak zaostří na jednoho z nich. ,,Mám zde mít zpáteční rezervaci do pekla..."

Kuari poodstoupí z cesty. „Ty ji nepotřebuješ, klidně běžte!" Manu se na mě pohledem otočí.

„Jsi připravený?" I když má odpověď byla velmi váhavá, odpověděl jsem:
„Ano!"
„Dobře! Tak tedy, vítej v pekle!!!"

Vstoupili jsme do magické brány. Můj první krok do neznáma... Znovu jsem ucítil pach kouře a hrozné pálení po celém těle - jako tehdy ve třídě. Ocitli jsme se kdesi na útesu hor. Pod námi bylo jen obrovské jezero... Z vyprávění nám říkali, že v pekle je všude oheň a zlé duše tam šeredně pykají za své hříchy, ale zdálo se, že tady ne...

„Je to pravda, ale zrovna tady ne! Je to na druhé straně pekla!"
„Cože?"
„No, myslím ten oheň a to všechno..."

„Jak víš, co jsem si říkal v duchu?"

„Neboj se, později ti to vysvětlím..." Začínám se bát. Nevím, jestli nebyla chyba mu věřit, protože ti dva hlídači se ptali tak, jakoby něco velkého tajili! Prošli jsme lesem a došli k vodě, pod námi...

„Děje se něco? Celou cestu jsi nic neřekl..." Automaticky odpovím.
„Ale nic!"
Nasedli jsme do loďky a pluli směrem, no ani nevím k čemu. Mlha byla všude kolem nás.

„Opravdu se nic neděje?" Znovu se mě zeptal. Byl jsem tak nervózní, že jsem vybuchl.

„Jak jsem ti mohl uvěřit! Mohl jsi mi cokoli navykládat! Nemusí to být ani pravda!" Manu byl překvapený z mé nečekané reakce, zamyslel se. „Vždyť i ti dva byli celí zmatení, když jsi jim o mně řekl! No tak! Pověz mi, co má tohle všechno být!"
„Ještě není čas!"

„Dělej!"
„Laskavě se uklidni!"
„Ne! Buď mi to řekni a nebo mě odvez zpět!"
„Tak dobře... Musím se ti tak trochu přiznat, že jsem ti neřekl celou pravdu o tom, proč jsi měl jít se mnou a o tom, co bych po tobě potřeboval a i o tobě!"
„Cože?" Mlha kolem nás začala houstnout.

„Ta tvá síla - co ji nyní máš - se ti nedostala jen tak náhodou… Máš ji díky jedné nejvýznamnější události v celé historii všeho!“ Jeho tvář byla tak bledá, bez krve. Jeho pohled tak zmatený, ponurý. ,,Ztratili jsme v ní tu nejvýznamnější postavu! Toto vyprávění bude pro mě velice bolestné a komplikované, proto ti to neřeknu, ale ukážu!“

Už od počátku stvoření světa byl za vším Bůh a slovo boží… Bylo taky dáno, že dobro vždy zvítězí nad zlem. Na druhé straně dobra, stálo zlo a to vedl pán temnot - Ďábel. Ten se ale domníval, že by to takhle nemělo být. Proč taky!   A proto vznikl zákon; moc = vrchol. Dobro ale v žádném případě nemohlo žít spolu se zlem, a tak vznikl portál mezi třemi světy:

1. Země - Kde žili lidé (smrtelníci)

2. Nebe - Kde žil Bůh a andělé (nesmrtelní)

3. Peklo - Kde žil Ďábel a démoni (nemrtví)

Bylo to začátkem něčeho velkého. Vznikl boj mezi dobrem a zlem; měl až biblické rozměry. Pro všechny to byla výprava smrti. Ve válce, která vznikla, bojovalo mnoho duší upsané ďáblu.

Pán zla nechtěl, aby zlo stále prohrávalo. Nechtěl patřit mezi poražené a tak vytvořil knihu. Knihu, která mohla zničit vše co bylo… Knihu stínů. Podpisem do knihy to vše začalo. V knize bylo nashromážděno veškeré zlo z obou světů. Kniha stále sílila. Ta bytost, která by se jí zmocnila, by mohla navždy vymýtit dobro ze světa…

Ještě ale dříve - před stvořením knihy - chtěl Ďábel, aby se peklo a nebe spojili, aby žili v míru, ale andělé - ti co uznávají a chtějí mír - tuto dohodu nepřijali… Všude zavládl chaos a temnota sílila. Díky tomu vznikla armáda andělů, která mělo za úkol, aby tuto knihu najít a jednou pro vždy zničit. Nikdo ale nevěděl, kde kniha je a nebo, co je v ní přesně napsáno…

Díky ní byl pán temnoty zcela neporazitelný - nic mu nedokázalo ublížit… Ta moc v něm zanechal hlubokou jizvu. Nikdo nechápal, proč bylo už od pradávna dáno, že dobro je proti zlu a ne spolu…“ Dlouze jsem se nad tím vším zamyslel.

„Je to zvláštní, nikdy jsem se na to takhle nedíval!“ Manu dál pokračoval.

„Už od svého narození jsem byl určen, že budu jen a jen pánova duše - jeho pravá ruka - byl jsem naučen pro zlo - a tak mi byla dána na tělo pečeť… Byla to pečeť mojí osobnosti. Já i on jsme se stali neporazitelnými…

Kniha ho ale začala ovládat. Nebyl už takový jako předtím… Stal se strojem na zabíjení. Ještě nikdy jsem neviděl zlo, až takové zlo!

A tak andělé - ti kteří zbyli - napadli náš hrad. Ten útok byl neočekávaný… I když jsem chtěl pomoct, tak jsem nemohl ovlivnit dění okolo. V konečném střetu se utkal Bůh s Pánem zla. Byl to největší černý den v dějinách. I když mu můj pán vzal jeho veškerou božskou sílu, tak ji nepoužil proti němu - i když se vymykal zcela kontrole. Jeho moc – spolu i s dalšími - uzavřel do knihy.

To, co přišlo, by nikdo nečekal… Nedá se to ani slovy popsat, ale však… vidíš to sám!" Děj kolem nás se začal zřetelněji vykreslovat. Všechny ty postavy, krajina kolem. Vše, co popisoval - o čem mluvil - se v husté mlze kolem nás objevovalo!

„Začali se ho bát i všichni démoni a zlé bytosti… Viděli v něm jen nashromážděné zlo. Zradili ho! Byla to výhoda pro obě strany, zbavit se ho… Jejich smysl zrady nikdo nechápal. Věděl jsem ale, že to není možné, že by nás zradili naši? To snad ne! Měl jsem pravdu! Bylo to jen a jen proto, aby zmátli dobro.

Pán to ale nevěděl. Byl si výhrou tak jistý. Vzal knihu a v tu chvíli si všichni mysleli, že nastal konec světa. Jeho plány, ale byli jiné… Chtěl zničit to, co vytvořil. Tu knihu! Cena za zničení byla, ale vysoká…“

Byl jsem z toho dění kolem mě tak zmatený, zároveň ale i napjatý. Manuova tvář byla stále tak bledá. Jeho vyprávění bylo tak dojemné, ale i znepokojivé.

„Ta cena byla… zničení celého pekla! To ale můj pán nemohl dopustit, protože by tak dobrou definitivně vyhrálo nad zlem. Byla tu ale i druhá možnost… V tu chvíli mě poslal pryč… Bylo to tak bolestné odloučení, odejít a nechat ho tam zemřít!

Byl jsem hloupý, že jsem to tehdy vzdal a poslechl ho, i když to je teda nemožné, aby stvořitel zla zemřel! Ta kniha to ale dokázala, nejen to… Dokázala přivést i zpět někoho k životu. Navěky!

A tak andělé uzavřeli dohodu a souhlasili, že se znovu může po své smrti vrátit zpět.

Andělé už ale nevěděli, že bude třikrát silnější něž doteď! Řekl jsem mu…“ Manu přestal mluvit. Mlha kolem nám odkryla, Manuův obraz ve vzpomínkách. ,,Byl jsem s tebou můj pane po mnoho staletí, proto tě tu nenechám jen tak zemřít. Postarám se o to, aby si se můj pane navrátil, to ti přísahám!“ Manu dále pokračoval. ,,Vždy měli za úkol zachránit svět smrtelníci, ale tentokrát - tentokrát to bude jiné… Konec se blížil. Pro něj platilo; usnout, znamená prohrát… Nikdy nezapomenu na jeho poslední slova!“ Manu sklopil zrak a opět se kolem mě rozpoutal jiný odraz jeho minulosti.

„Nemám zájem vás tu všechny zachránit! Jen si pro něco jdu!“ Ďábel vyzvedl knihu nad sebe, otevřel ji a roztrhl. ,,A proto! Vítejte v novém světě!“ Dojížděli jsme ke břehu.

„Od té doby jeho, i tu knihu, už nikdo nikdy neviděl. To je celý příběh! Tak se v tobě vzala ta síla!“ Manuova tvář se z bledosti přímo rozzářila do nadějného úsměvu. „Ale díky tobě může legenda žít dál! Jen díky tobě může být Emenes opět mezi námi! Jen ty můžeš být ve všech světech!“ Jeho tvář opět posmutněla. ,,Vím, máš být kvůli tomu, že jsem ti neřekl celou pravdu, naštvaný, kdybych ti ale hned všechno řekl, tak by jsi se mnou určitě nešel! Vždyť tehdy ve škole, když jsem za tebou přišel a řekl ti kdo jsem a odkud jsem přišel, tak jsi mi taky nevěřil. Trvalo mi než jsem tě přemluvil! Věděl jsem, že v to všechno hned – jen tak - neuvěříš!" Manu dále s takovou dychtivostí pokračoval...

„A kdybych ti to řekl, hnedka celou pravdu - tolik informací najednou - tak bych tě sem nikdy nedostal a už by se ti mohlo třeba něco stát!“ Z té poslední věty jsem byl trošku rozhozený.

„A jak víš, že tady nemůže?“ řekl jsem.

„Máš v sobě ohromnou sílu a ti co tě chtějí zabít to vědí, proto se ti zatím neodváží postavit. Vědí, že je v pekle hodně naštvaných bytostí a toho se andělé nejvíce obávaj!!“ Manuova tvář se opět změnila. ,,Promiň, že jsem ti lhal! Odteď ti už opravdu budu říkat pravdu, ale věř mi, že některé věci z toho neustojíš! I tak bych si měl ale rychle získat tvoje přátelství…“

„Tak dobře!“ odvětím.

„No, ale, když už jsme tak u toho…“ Manu se rozesmál.

„Manu! Zajímala by mě teď ještě jedna věc! Proč zrovna já, proč do mě byla předána ta moc, proč já?“

„No, zpočátku jsem to taky nechápal. Než jsme šli ale pro tebe, tak jsme si zjistili kdo jsi byl. Nepřekvapuje mě, že Em dokázal převtělit svoji sílu zrovna do tebe!“

„Zrovna do mě?“ nechápal jsem.

„Pocházíš z jedné legendární rodiny nemrtvých… Když jsme zjistili tvoji přesnou sílu, tak jsi byl ten nejlepší kandidát na převtělení. Nedodržoval jsi - vlastně jsi zcela porušoval zásady pravidel! Takový stejný si byl i v lidském světě, takže se akorát lišíš vzhledem - ten samozřejmě dostaneš hned, jak dojdeme do hradu.

„Jak jsem ale mohl dostat tu sílu? To bych tam přece musel být!?“

„No taky, že jsi tam byl! Sledoval jsi celou bitvu z povzdálí! Po Emenesově smrti jsem se od bojovnice Miriel dozvěděl, že když byla zničena Ta kniha, tak že cítila pohyb velké energie a viděla ohromnou, černou záři, která vyšla z jeho těla a převtělila se přímo do tebe!“

„Jak to, že to viděla jen ona?“

„Miriel má ohromnou sílu anděla, má proto ohromnou moc, ale zcela ne jako ty nebo já. Je stále u mě - hlídám ji, protože kdyby ji někdy zcela použila, zabilo by ji to. Vidíš? Teďka mám na krku i tebe!“ Manu se znovu zasměje. Dopluli jsme ke břehu. Mlha kolem se rozplynula. Manu vylezl z loďky první a otočil se ke mně.

„No tak, pojď! Vylez! Nebo chceš jet zase zpátky?“ Vyšli jsme na kopec. Všude byly tak zvláštní kontrasty, byl jsem nimi uchvácen.

„Líbí?“ promluvil na mě Manu; jen jsem se pousmál. Procházeli jsme přes zemi, byla tak chladná a okolo bylo takové teplo, bylo to zvláštní… Vzduchem vály kusy popelu, který se měnil v prach. Nad zámkem šlehaly dva velké, červené paprsky, které protrhávaly kusy černého mračna a měnily je v popel. Byl jsem vším okolo tak uchvácený.

„Ohromné!" Manu se ke mě otočil.

„Ehm?"

„Je to něco jako sluneční paprsky!“

„Věř mi, zcela ne!" znovu se zasmál. ,,Víš, smrt je situace, kterou prožijeme jen jednou, ale tady v pekle ne! Ty paprsky na tom mají tak trochu podíl...“

„O čem to mluvíš?“

„Mnoho věcí v těchto extrémních podmínkách nemá logiku, tak ber věci tak jak jsou! Třeba támhle, za tou skálou vlevo je velká propast! Bytosti tam padají dolů! Nikdo ale neví, jak je hluboká. To je jedna z mnoha věcí, která zde porušuje pravidla reality. Existuje tady i něco, co podle zákona logiky ani není!“ Kamenitou cestou jsme došli až k tolik očekávanému hradu. Byl tak mohutný, děsivý. Bál jsem se vstoupit, ale přitom mě k němu něco táhlo.

„Proč tady nejsou žádné dveře, ale sklo?“

„Víš, sklo je cesta mezi světy! Kdyby sem proniklo cokoliv nebezpečného nebo nezapadajícího, dveře by se objevily, ale není tady nic, proč by byl vstup do hradu zakázaný!“ Vstoupili jsme a Manu se proměnil. Už neměl krátké černé vlasy, ale dlouhé bílé. Byl i vyšší než já.

Po celém těle se mu objevilo mnoho jizev. Vypadalo to, jako kdyby byl poskládaný z kusů různých částí těl. Kolek krku a rukou měl řetězy.

„Co?“ vykřikl jsem. Otočil se ke mně.

„Šokoval jsem tě proměnou? Podívej se na sebe!“

„Cože?“

„Do zrcadla za tebou!“

„Co? Co se to se mnou stalo? Co jsem? Kdo jsem? Jak to vypadám?“

„Takový jsi doopravdy! Předtím jsi byl v proměně!“ Měl jsem ze sebe tak nepopsatelný pocit. Padl jsem k zemi. Manu si utáhl obojek, který mu svíral krk a pronesl.

„Tak! A teď ti konečně ukážu srdce pekla! To, co je skutečně zavřené pod zemí!“

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh naděje 4. kapitola: