Příběh naděje 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Manuova výstava a setkání se svým dlouho ztraceným "přítelem"...

13.05.2011 (16:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1384×

Kapitola 6: Výstava

„Prohlašuji výstavu za zahájenou…“

Manu pořádal jednou za dvě desetiletí výstavy svých morbidních obrazů. Tak jsem to aspoň pochopil.

Výstava se konala ve stejném sále, ve kterém jsme nedávno spolu byli. Každému kolem nás, přesněji řečeno, každé bytosti kolem mě se výstava nesmírně líbila. Já – jako jediný – jsem ní byl přímo znechucený. Někdo jako já není zvyklý na tolik krve kolem. A že jich na obrazech nebylo málo. Na Manuových obrazech převládala hlavně červená, černá a šedá barva. I když každé plátno obrazu mělo jinou formu, shodovalo se stejnou tématikou a to, co nejlépe vystihnou bolest, zármutek, trápení a další morbidní vlastnosti, kterými se krajina kolem jen hemžila.

Kromě obrazů bylo kolem nás mnoho bytostí – zatracených. Každý se skvěle bavil.

Já a Manu jsme právě vešli do centra děje toho všeho.

„Drž se blízko u mě!“ zašeptal na mě Manu. „Je možné, že se tu objeví!“

„Objeví? Kdo?“

„Sám nevím.“ Manu se začal zmateně rozhlížet kolem sebe. „Kde je Miriel? No nic, počkej tady, hnedka příjdu. Stráže?!“ vzkřikl na dva kostlivce stojící u dveří. „Hlídejte ho!“ Usadil jsem se na židli a čekal, až se Manu vrátí. Z ničeho nic se u mě zase objevil ten starý muž.

„Nepřekvapuje mě, že tě sem vzal!“

„Kdo jste? Proč se mi zjevujete?“

„Říkají mi GENIUS LOCI – duch místa. Povím ti první pravidlo z mnoha, zapamatuj si je: Tam, kde zemřeš, tam i zůstaneš!“

„Proč se mi ale…“ než jsem to stihl dopovědět, skočil mi stařík do řeči.

„Zjevuji se ti díky tomu, že ty jediný si mě pamatuješ…“

„Pamatuji?“

„Pamatuješ si mě díky tomu, že jsi mě zabil.“

„Cože?“ Co to ten stařík říká.

„Neboj se,“ začal mě uklidňovat,„sám jsem tě o to požádal. Už jsem dále nechtěl patřit do jeho hraček. Miriel je další z nich. Může si s ní hrát jako s panenkou nebo loutkou na provázku! Proto je její místo stále u něho!“

„Ona…“

„Co si ty o ní myslíš?“ opět mi skočil do řeči.

„Nevím, zatím jsem neměl tu možnost s ní mluvit!“

„Zajímavé je na Manuovi a Miriel to, že se k smrti nesnáší.“

„To nechápu. Proč jsou teda spolu?“

„Musí, spojuje je společná vina. Oba dva mají šíleně silnou lásku k nepřátelům, ale v opačném slova smyslu.“

„Nechápu…“

„Vysvětlím ti to. Když Manua vyprovokuješ k boji, tak ti nic neudělá, nevšímá si tě. Jakmile se ale někdo dotkne něčeho co má rád, i třeba jen jeho obrazu, je zle!
Oba dva rádi mezi sebou soupeří, ale Manu je velmi agresivní vítěz - patří to k jeho osobnosti - kvůli tomu se zdržuje v jakémkoli boji s ním. Oba mají ale rádi morbidní humor. Je to někdy až strašidelné.“ Stařík se zatřásl.
„Když Manu dělá legraci, tak se i stromy bojí přiznat svoji barvu. :D Je opravdu šílený.

Miriel má také nadání na ničení věcí. Vidíš třeba támhle v tom pravém rohu tu skříň?“ Stařík ukáže prstem do levého rohu sálu.

„Kde?“ dívám se tím směrem, ale nic nevidím.

„Tak vidíš, že tam není.“ :D Stařík dál pronesl se strachem v hlase. „Omluv mě na chvíli.“

Manu ke mně z pravé strany přistoupil.

„Vstávej, něco ti ukážu!“ Vstal jsem a následoval ho. Kráčeli jsme po výstavě. Ty obrazy byly pravdu tak morbidní.

„Pamatuješ si, jak jsem ti před nedávnem ukazoval obraz s těmi padlými anděly?“

„Ano!“

„No, tak všichni sedí.“ Manu natáhl svoji ruku a ukázal do rohu vlevo. „Nikdo je nezná, neviděl a ani nejsou ničí přátelé… Jejich jména jsou: Strach, Bolest, Nenávist, Smrt a Šílenství. Mají jména podle pěti nejhorších vlastností.“ Přiblížili jsme ještě trochu blíže k nim. „Ten vlevo je Strach – miluje život plný hrůzy. Vedle něj sedí Nenávist - je tu ten největší antikrist. Neuznává žádné příměří... Za oběma v rohu stojí Šílenství - miluje stav absolutní bezmoci. Také se mu říká SET, podle bohu chaosu.“ Manu k nim přistoupil ještě o metr blíž. „A nakonec zbyli ti dva nejhorší...
Vpravo na tom stole sedí Smrt - říká si, že je pro každého ta nejvyšší cena za život. Má pravdu.

A pátý v pořadí je Bolest - ten sedí u jeho nohou. Bolest je z těch pěti andělů ten nejhorší. Nikdy bych s ním nechtěl bojovat!
Smrt a Bolest si jsou velice blízcí, jsou všude spolu, avšak ani mezi jedním z nich nekoluje přátelství k tomu druhému.“ Všiml jsem si Manuova chování, začal být tak nejistý. „Kruci, kde je ta Miriel? Promiň, ale musím ji opravdu najít. Zatím si projdi ještě nějaké obrazy.“ Přestává se mi to všechno líbit. Proč je Manu najednou takový… jiný.

„Neříkal jsi přece, že…“ Než jsem větu stihl doříct, tak mi Manu skočil do řeči.

„Já vím, že máš být pořád u mě, ale vážně ji musím najít! Projdi si to tady kolem, některé obrazy ti možná budou něco připomínat! Porozhlédni se, ano?“

„No tak, dobře!“ Jen, co Manu odešel zjevil se mi opět duch staříka.

„Kam zase šel?“ zeptal se.

„Najít Miriel.“

„Aha... Jak jsem zaslechl, tak ti už představil těch pět andělů.“

„Ano…“

„To je dobře. Když je máš po svém boku, tak se nemusíš bát, oni tě ochrání! I když dělají, že nic, tak tě stále sledují!“ Stařík se z ničeho nic zamračil. „Už jdou!“

„Co? Kdo?“ nechápal jsem. Stařík se zjevil přímo zamnou a pošeptal mi do ucha.

„Druhé pravidlo: Skryj se v temnotě! Až sem přijdou, tak se skryj někde ve stínu - a nevylízej -, neuvidí tě!“

„Co? Ale počkej! Co tím chceš říct??“

O něco dál ode mě Manu našel konečně Miriel.

„Kde jsi byla? Jsi připravena?“

„Kdybych nebyla, tak tady nejsem!“ Mirielinina odpověď Manua potěšila. Miriel ale náhle vykřikla.

„Jsou Tady!“ Začala se rozhlížet kolem sebe. „Manu, kde je ten chlapce?!“ vykřikla.

„K čertu! Wyatte!“ Zbystřil jsem z vyslovení svého jména, ale neviděl jsem toho, kdo mé jméno vyslovil. Všude okolo bylo až příliš moc hostů. „Pojď rychle ke mně!“ Hlas jsem rozpoznal, byl to Manu. Než jsem ale stačil udělat krok, ozvala se ohromná rána. Celá země se zachvěla.

„Kruci! K + K (Kirke a Kuari) zase provokují. Miriel, zmapuj terén!!!“ Mirielininy oči zaplnila jakási zlatavá enegrie.

„Jsou hned za dveřmi!“ Hned na to se ozvala další rána. Druhý a spolední výbuch. Celou výstavou se prohnal pohlcující kouř a střípky z rozbité zdi. Manu hleděl pozorněji před sebe a pronesl.

„Ale, ale. Poctil jsi nás návštěvou, milý Yizeeku?“ zasmál se. „Je to až k nevíře, jak silně dokážu přitahovat nepřátele k sobě!“ I Yizeek Manuův úsměv opětoval.

„Vidím, že jsi stále neztratil svůj smysl pro humor, drahý Manu!“ Manova tvář se ale zamračila. Následující věta už z jeho úst nezněla stejně laskavě jako předtím.

„Řekl jsem ti, aby ses nevracel někdy, ale nikdy!!! Zradil jsi nás, tak jsi byl nadobro vyhnán z hradu!“ Naopak Yizeekova tvář stále zůstávala stejná.

„Já vím, ale stalo se to už tak dávno. Nemusíš se ale obávat, nemám v úmyslu zde dělat nějaké problémy! Jen jsem si přišel něco ověřit. Jednu informaci.“ Yizeekovy kroky se nesly kolem všech bytostí dokola. „Ta zpráva se už delší dobu rozléhá v okolí. Prý zde ukrýváš jednoho člověka!“ Zrakem hledal někoho, kdo by mohl být tím, koho hledal. Manu ho ale rázně odbil.

„No a? V mučírně jich je spousty!“

„To ano, ale tenhle se liší od všech. Je jiný. Prý že má jeho sílu. Ty víš koho myslím!“ Yizeekův obličej se zkřivil do posměvačného úsměvu. Manu se ale pomalu začínal nekontrolovat.

„Yizeeku, ty nejsi věc na mém seznamu, které se bojím. Můj seznam je matrika zemřelých. Radím ti dobře. Odejdi dokud můžeš!!!“ Yizeek se dlouze zamyslel.

„Mám to brát jako hrozbu?“

„Přeber si to jak jen chceš!“

„No tak dobře!“ Yizeek vytáhl své drápy a… „Na to ale musím odpovědět!!!“ Otočil se za sebe a prsty propíchl obraz, který stál před ním.

„Co jsi to …“ Manuův výraz se mi ani zdaleka nelíbil. Od zlosti se mu začínaly vytvářet různé znaky na obou rukách, vykřikl. „Ty ani nevíš, co jsi tím teď začal! Můžeš se jen modlit! Bude to těžké, omluvit se mi!“ Yizeek ale jen namachrovaně odfokl.

„Ale notááák!“ Manuův výraz donutil kolem stojící bytosti, couvnou o několik metrů stranou.

„Já to Yizeeku nezačal! To ty jsi přišel zamnou, ne naopak! Naše hádky mě opravdu baví,“ levou rukou sáhl za sebe dozadu a vytahoval si meč měl zaskrčený za opaskem. „ale tvoji duši taky budu jednou mít, tak nač čekat, když ji můžu mít vlastně hned!“ Vytáhl meč a skočil po něm. Šíleně se u toho začal smát. I Yizeek skočil proti němu. Zrakem se ale stále rozhlížel všude kolem sebe. „Já Yizeeku neprohrávám! Celé peklo je mým hřištěm! Mezi nama to neskončí rozchodem, ale smrtí! Dokud budeš žít, budeš bát!“ Nechápal jsme ani slůvko z jejich rozhovoru. Yizeek Manuova slova velice dobře vnímal, ale to, co hledal, našel… zahlédl mě.

„Ty!“ Manuův výraz ještě více zintenzivněl.

„K čertu!“

„Ty!“ Opakoval Yizeek pořád dokola. Zastavil se a odskočil o několik metrů dál.

„To ty jsi ten kluk z Muharalových snů – prorok. To ty jsi ďáblovo dítě! Ty jsi Emenesův syn!!!“ Na tuto zkutečnost zareagovali i jiní než jen Manu.

Pět padlých andělů se v sekundě vteřiny objevili předemnou. Všichni okolo sledovali to, co se kolem děje, nikdo nic z toho nechápal. Yizeekův zrak zůstával jen a jen na mě. Promluvil ke mně.

„Je to jen legenda! Když si ale skutečný, tak i legendy bývají pravdivé…“ Yizeek výmluvnost docílila toho, že přestal dávat pozor a toho Manu využil. Nepozorovatelně ho ze zadu nabodl na meč. Jeho tělo se rozptlinulo na prach. Manu s úsměvem na tváři dodal.

„Moc vykládáš Yizeeku! Tentokrát se už nikde neschováš, všude tě už totiž znají… Stráže! Odveďte Wyatta do mého pokoje!!!“

„Ale…“ začal jsem namítat. Miriel jen tiše podotkla.

„Nezůstane to bez následků, to, že si ho zase zabil!“

„Já vím a toho se nejvíce obávám. On se sem opět vrátí. Vrátí se, až bude chtít…“

U Manua v pokoji

„Vidíš?“ opět se zjevil stařec.

„Co?“ Jen nechápavě jsem odpověděl.

„Ty pravidla tě ochraňují, mysli na ně!“

„Hm…“ Stále dokola jsem přemýšlel nad tím, co jsem předchvíli viděl. Zažil. Po pár minutách mi to nedalo a zeptal jsem se…

„Kdo to je, ta bytost, Yizeek?“

„Jeden Manův experiment - tvor z hlubin. Našel se čtvrtý svět a to pod vodou, on je odtamtud. Už několikrát mu Manu pomohl z tohoto světa, ale i tak se sem stále vrací. Hm, oba jsi jsou tak podobní…

„Podobní?“

„Uvnitř něho je stejně hladový netvor jako v Manuovi. Někdo říká, že se dal na stranu dobra, kdo ví…“

„Když ho ale Manu už zabil, tak jak je možné, že stále žije?“ zamyslel jsem se. „Jedině, že by se uměl nějak oživovat! Pokud je ale už dávno mrtvý, jak potom zemřel?“

„No,“ Stařík si povzdechl. „bylo to v jedné bitvě. Manu ho tam nechal zemřít. Říkal, že se jednou musí někdo obětovat pro dobro ostatních… a víš, Yizeek nepatřil ani k dobrým ani ke zlým. V tu pravou chvíli šel proti nám, smiřoval k záhubě, a teď si naivně myslí, že ho Manu vezme na milost… Stane se tak, ale až nadejte čas!“

„Čas?“

„Do chvíle, kdy mu Manu zase nezačne věřit. Bývali přátelé, dobří přátelé, ale ta věc je rozdělila... Máš další otázku, na kterou se chceš zeptat?“

„Ano! Prozraď mi, nevíš, co myslel Manu tím, abych se na výstavě porozhlédl? Že mě ty obrazy kolem budou něco připomínat?“ stařík se dlouze zamyslel.

„Zcela nevím, ale... co je to támhle za ten zahalený obraz?“ prstem ukázal před sebe. „Nikdy jsem ho zde neviděl!“

„To je prý Zakázaný obraz. Víš o něm něco?“

„Ne. Ani jsme neměl tu šanci ho vidět…“ Nedalo mi to a popošel jsme blíže k obrazu.

„Dobře!“ řekl jsem a stáhl jsem z něj látku. Byl jsem ale zaskočený. Nic na něm nebylo. Byl prázný. Nechápal jsem.

„Zkus se ho dotknout!“ poradil mi stařec. To překvapení bylo nepopsatelné…

„Cože? Co to je za…“ Na obraze se začala objevovat scénka z boje. Ty postavy!

Všude kolem byli andělé a démoni. Uprostřed plátna jsem byl… byli já a Emenes. Manu za námi po pravé straně držel něčí tělo. Morbidita obrazu opravdu neznála hranice… Nejvíc mě na tom obrazu zaujalo prázdné pole mezi mnou a ním. Proč je nedodělané? Stáli jsem tam společně a byli oba v šoku. „Cože? On namaloval budoucnost?“ nechápal jsem.

„Budoucnost by se ale neměla určovat!“ Oba jsme na obraz hleděli s takovou zaujatostí. Jak je to vůbec možné, aby věděl, jak tohle celé skončí… A jak mohl vědět, že já… „Proč ale není dokončený?“ zeptal jsem se. Stařík se strachem v hlase odpověděl.

„Vím, proč ten obraz nedokončil… Protože on ho ještě stále maluje!!!“

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování