OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh naděje 9. kapitola - 2. část

11.06.2011 (14:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 970×

U Manua v mučírně:

„První, druhá, čtvrtá a sedmá komnata! Dejte ty uvnitř do pořádku, vraťte jim paměť než se tady ocitli a pusťte je!“ V komnatách jsou zavřeni Wyattovi přátelé, proto Manu věděl, jak vypadají. Vzal si je ze shora na pokusy. Dále pokračoval... „Až tak učiníte, najděte Miriel a vzkažte ji, ať mě za dvacet čtyři hodin vzbudí!“ Sluhové vůbec nepochopili Manuův druhý rozkaz.
Manu odešel do vedlejší místnosti, vzal si ze stolu už předem připravenou injekci se sérem a píchl si ji do ruky. Začal pomalu usínat.

O tři dny později:

„Kruci Manu! Vzbuď se! Co jsi to jen... Kde je ta lahvička?!“ Miriel našla na stole kousek od ní, ležet injekční stříkačku. „Hm, opravdu skvělý! K této lahvičce stačí jen přičichnout a spíš i týden!“ Miriel se k Manuovi přitlačila blíž. „Mám nápad! Tohle by ho mohlo probrat!“ Vzala do rukou ze stolu nůžky a rozstřihla si prst. Svoji krev mu nakapala na jeho rty. „Manu?“ Podívala se na něho s nadějí, že ho probrala. Manu si oblízl rty.

„Miriel!“ vzkřikl na ni. „Co to máš za hloupý nápad, takhle mě budit?!“

„Ale... spal jsi tak tvrdě!“ začala se Miriel obhajovat. „Promiň, ale neměla jsem po ruce dynamit!"

„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se ospale Manu.

„Tři dny!“

„Cože?“ Shodil ji ze sebe a vstal. Miriel ale při jeho odstrčení ukápla kapka krve na zem. Manu se k ní nazpět otočil s šíleným pohledem v očích. Okamžitě ji chytil a položil na stůl.  „Ty se mě Miriel vážně nebojíš, i když víš, jak mě uvádíš do šílenství?“

„Ne! Jsi to nejnebezpečnější, co jsem kdy měla mezi nohama!“ Pohladila ho rukou po tváři. „Vím, že mi jednoduše neublížíš! A i kdyby ano, dovolila bych ti to!“ Manu náhle posmutněl a slezl z ní.

„Jsi hloupá Miriel, nedokázal bych ti ublížit nebo žít ve světě, kde nejsi i ty! Nato jsem si tě až moc oblíbil!“ Naklonil se nazpět k ní a políbil ji na tvář…

Wyatt mezi tím leží na posteli a přemýšlí nad tím snem co se mu zdál, zjeví se Genius Loci.

„O čem přemýšlíš?“

„Ale o ničem!“

„Nad tím, co se ti zdálo?“

„Ovšem že ne!“ odpověděl jsem a převalil se na posteli opačným směrem od staříka. Povzdechl jsem si. „Vlastně ano, ale byl to jen sen… Jsou to nesmysly!!“

„Ale netrápí tě jen to, že ne?“

„Ne… i Manu! Proč asi namaloval ten obraz, obraz s mými přáteli? Pořád nad tím přemýšlím, ale nechápu to! Na jeho obrazech je jen čiré, čisté zlo! Je to látka, která se nedá překonat - to je námětem jeho obrazů -, ale proč by namaloval něco tak jednoduchého, jako jsou moji kamarádi?!“ zamyslel jsem se. „Opravdu to nevím… Manu má takové vlastnosti, které je třeba obdivovat… Není nic, co nedokáže, alespoň podle toho, co jsem viděl, ale nevím, jestli bych se ho neměl začít bát!“ opět jsem si povzdechl. „Není tady nikdo kromě tebe, kdo by si se mnou povídal. Každý mě tady bere jako krále, protože ve mně dřímá jeho moc.“ Cítil jsem, jak se mi oči zahalují v slzách. Mrknutím jsem je pustil ven. „Chtěl bych být jako předtím!“

„Neboj se, to se stane, ale až později… Vidím, že jsi celý… zmatený. Chceš se mě zeptat na nějakou otázku?“

„Víš něco o něm a o Králi temnot? Myslím o Manuovi a…“

„Vím toho dost, abych nechal to staré zlo na pokoji, ale Manu ne! Nezastaví se dokud to nedostane!!!“

„Ale co?“ zeptal jsem se překvapeně.

„To ani já nedokážu říci. Nevím, netroufám si říci, co se Manuovi teď honí v hlavě.“ Stařík z ničeho nic sebou trhnul. „Přichází…“ pošeptal a mizel. Manu náhle na to doslova vtrhnul do pokoje.

„Tak co? Odpočinul jsi si? Stále trváš na tom, že chceš s námi jít?“ Úsměv na jeho tváři byl tak povýšenecký a posměvačný.

„Ano!“ odpověděl jsme sebejistě. Manu se ale zatvářil, tak srdcervoucně.

„Odpověz mi jen na jednu jedinou otázku. Myslíš si, že tam na tebe někdo čeká? Tam v tom skutečném světě? Je to už doba, co jsi pryč!“ Z jeho otázky jsem byl ještě více zklamaný sám ze sebe než kdy předtím... „Hej!“ řekl Manu a lusknul mi před obličejem prsty. „Neboj se můj názor zpochybnit! Chci jen slyšet tvoji odpověď! Když odpovíš správně, půjdeš s námi, když ne, zavřu tě do klece. Tak tvá odpověď zní?“ Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem na posteli seděl a mlčel. „Jestli mi neopovíš, vážně tam půjdeš!“ pohrozil mi Manu se smíchem v hlase.

„Já nevím,“ zašeptal jsem. Manu ale stále nepřestával ze mě tu odpověď jakkoliv dostávat. Chtěl ji slyšet.

„No… trochu ti pomůžu…. V pekle je jiný způsob života, to už jsi mohl za tu dobu zjistit. Na lidech mě fascinuje jejich milosrdečnost, dobrota či láska - hrozné to vlastnosti -, ale nemyslím si, že by zapomněli na někoho takového jako jsi zrovna ty!“ Zvedl jsem k Manuovi hlavu. Jeho slova byla najednou tak jiná. Vycházela z nich taková láska. Pousmál se na mě. „Když půjdeš s námi, můžeš to zjistit! Vím, že se ti určitě hlava plní různými otázkami, na které ještě neznáš odpověď, ale až se vrátíme, tak ti na všechny rád odpovím. Bez tebe tam jít nemůžu, tam do světa lidí... Nebral bych tě sebou, kdybych tě tam nepotřeboval. Uznávám, zní to dost sobecky!“

„Dobře, půjdu!“ Nevím kdo, ale co si uvnitř odpovědělo za mě.

„Skvěle, potom tedy vyrážíme ihned!“ Ihned? Cože? To myslí doopravdy?

„Miriel ale říkala, že tam je teďka noc! Všichni spí!“ začal jsem namítat. Manu se pousmál.

„Nezáleží na tom, jestli je den nebo noc... Temnota mi vyhovuje a navíc, zítra je tam HALLOWEEN – Svátek mrtvých a ten svátek jednoduše miluji!!!“
„Cože?“ Byl jsem překvapený z toho, co řekl. Je Halloween, ale to přece není možné. Nemůžu tady být už tak dlouho.

„Říkal jsem ti, že tu jsi už dlouho. Rozhodni se ale sám, jestli chceš opravdu jít, nutit tě nemůžu! Mám se o tebe starat tak, aby sis nestěžoval... Nebylo by dobré, kdybych se naštval!“

„Jo jasně!“ souhlasil jsem. „Ještě bych tak mohl skončit, jako postava na tvém obrazu!“ Manu se mojí poznámce také zasmál.

„Dobře, tak pojď.“ Manu mě pevně chytil za ruku a proskočil se mnou skrze zavřené skleněné okno před námi. Pomalu jsme dopadli k zemi. Celý v šoku, jsem se postavil pevně na nohy.

„Ty jsi ale opravdový blázen Manu!!!“ Manu se ke mně otočil a zasmál se.

„Ale ne, snad jsem tě nevyděsil?“

„A co jsi čekal?“ Zrakem jsem zamířil na výšku, ze které jsme dopadli. „Podívej se jaká je to výška. Na tohle já nejsem zvyklý!“ Manu se zamyslel.

„Když jsi byl ale mrtvý, tak jsi skákal z omnoho větších výšek. Asi tak osmkrát větších!“

„Co?“

„Ty si vůbec nic nepamatuješ z života tady, že?“

„Ne!“ odpověděl jsem smutně.

Kráčeli jsme s Manuem po jakési černé cestě.  „Řeknu ti důvod, proč jdeme tam do světa lidí…“ zbystřil jsem. „Potřebuji pomoc od někoho, kdo tam žije. On je také odtud, ale baví ho život tam nahoře. Je tam kvůli pozorování... Všechny kolem sebe zkoumá!“

„Zkoumá, to nechápu. Je něco jako špeh?“

„Ano! Zkoumá lidi pozorováním jejich chování. Je to takový starý páprda. Skrývá se kdesi v obchodě s knihami.“

„S knihami?“ V duchu sem si začal vzpomínat na ten náš školní výlet. Na toho staříka v tom knihkupectví.

„Myslím si, že si ho už potkal!“ řekl a na krku si chytil svoji sponu, co jsem mu dal. „To on ti ji dal, že?“ zamyslel se. „Říkal, že když tě v ten den potkal, tak že tě poznal hned na první pohled. To on dal vědět Miriel, že tam někde jsi... ta tě potom našla a dál to už znáš…“ z ničeho nic se zasmál.  „Je to ale šílenec. To on mě naučil všechny pokusy s výbušninami, vychovával mě, kruté to dětství!“ Manuovy oči zářili plné štěstím.

Cesta, kterou jsme šli, mi byla nějaká povědomá.

„Ale ne!“ zarazil jsem se. „Ta skála!“ zastavil jsem se.

„Co se děje? Proč jsi se zastavil?“ zeptal se mě překvapeně Manu.

„Kde to jsme?“

„Na to, co ti chci ukázat, musíme být dost vysoko a nikde jinde to hlavně neúčinkuje. Pojď,“ řekl a opět pokračoval po cestě, „vyzkoušíš to první!“ Společně jsme vylezli na skálu před námi. Na tu samou skálu, z mého snu.

Manu se zastavil na okraji srázu, přistoupil jsem k němu. „Zkus to tedy první!“ řekl a strčil do mě – shodil mě ze skály. Začal jsem křičet.

„Ne!“ zavřel jsem oči. „Nechci už zase pa-dat?“ otevřel jsem oči a… vznášel jsem se na místě. „Co to…“ Pomalu jsem začal stoupat vzhůru. Vyletěl jsem vzduchem zpět až úplně k Manuovi nahoru.
„Kirke a Kuari toto místo nazývají Těžká gravitace.“ Manu vstoupil do prázdna kolem nás a kráčel si jen tak vzduchem vedle mě. „Neuvěřitelné, že?“

„To ano.“ Těžká gravitace, co to proboha je? Je to vůbec možné, aby něco takového někde bylo?

„Gravitace tady prostě neplatí…“ řekl Manu stejně tak zmateně jako i vypadal.

„To je snad ale nemožné, ne? “ Opravdu jsem to nechápal.

„No, není na to vysvětlení, ale je to tak! Na Zemi je taky pár míst, kde gravitace zcela neplatí. Je to třeba jedna oblast kdesi v horách. Voda tam teče nahoru do kopce.
Toto místo našli ti dva, když měli za úkol najít nějaké hluboké místo na vyhazování odpadu.“ Manu se zasmál. „No, přesně řečeno na vyhazování mrtvých těl, ale nějak se kvůli tomu nedohodli, a tak Kirke strčil do Kuariho, aby mu dokázal, že ta propast není tak hluboká, jak by měla být. Ale oba se pletli. Nejen, že ta propast je nekonečná, že nemá dno, ale ještě ke všemu našli místo, kde zemská přitažlivost neplatí!“ Neplatí? Říkal jsem si sám pro sebe v duchu. Jak je ale teda možné, že ve snu jsem padal? Manu dále pokračoval. „Nechápu, ale proč se na tomto místě nedá spadnout. Předtím to šlo, nevím, co to změnilo. Peklo je samo o sobě dost zvláštní…“ povzdechl si. „Dost ale řečí. Chtěl jsem ti ukázat, že realita tady opravdu neplatí. Už mi začínáš věřit? Věřit v to, že tady dole v pekle není nic takové, jak se zdá?!“

„Ano, ale…“ Manu mi skočil do řeči.

„Ale ten tvůj sen to moc nedokazuje, že?“ Sen? Zarazil jsem se.

„Jak o něm víš?“ nechápal jsem.

„Zapomněl jsi? Miriel dokáže přece číst myšlenky!“ Manu opět vstoupil na pevnou zemi.„Nevím ale, jak se ti teda dokázalo vyvolat tak silný meč, jako je Mrazivý Smutek,“ zamyslel se. „Byla to možná jeho přítomnost. Nechám to tedy ale být...
I když jsi stále v tomto těle, máš už takovou moc, že dokážeš  skoro i nemožné… a až se proměníš úplně, tak si ani já nedokážu zcela představit tu sílu, která se v tobě probudí. Budeš opravdu jako jeho syn!“ O čem to Manu stále mluví? „S proměnou se ti samozřejmě navrátí i všechny vzpomínky. Staneš se opět takovým jako dřív. Konečně s tebou bude rozumná řeč. Nebudeš už uvažovat jako pouho pouhý člověk!“ I já jsem přistoupil k Manuovi na zem.

„Vy mě chcete – opravdu - přeměnit?“

„Ano! V takové podobě, jako jsi teď – jako smrtelník - tady nemůžeš být. Musíš být opět jedním z nás, aby jsi sem patřil. Dříve či později by jsme tě stejně museli přeměnit, tak nač čekat!“

„Dobře,“ odpověděl jsem, ale i tak se mi to, co chce Manu udělat, nelíbilo. Pohledem jsem se rozhlédl po okolní krajině. Jakási příhoda se mi zcela jasně začala jevit před očima. Byla to vzpomínka?
Kolem mě začal z ničeho nic vířit šedý písek a slabý odraz ohně. To, vše okolo, co jsem viděl, bylo… Sevřel jsem silně ruku v pěst.

„Už to začínám chápat! Už si začínám vzpomínat nato, kdo jsem.“ Slabý stín přede mnou… Byl jsem to opravdu já? „Máš pravdu! Je hloupé mít obavy o jiné smrtelníky, když je válka vedena úplně někde jinde. Mezi nebem a peklem.“ Tahle věta, tahle tak bezcitná věta, vyšla opravdu z mých úst. Bylo to, jako kdyby někdo mluvil za mě. Dále jsem pokračoval... „Oni ani stejně neví, co se chystá. Nemají ani schopnosti nato to změnit! Nevím, proč mi to trvalo tak dlouho, než jsem to celé pochopil. Asi jsem vážně změkl,  ale zbylo ve mně ještě kousek zla. Takže… jak že jsi říkal, že je ta propast hluboká?“ zeptal jsem se provokativním tónem. Manu mi ale hned neodpověděl, tak jsem do něho strčil a shodil ho ze skály.
„To nevím, ale můžeme to společně zjistit!“ řekl, chytil mě za nohu a stáhl mě společně se sebou.

Během pádu o pár minut později:

„Ten pád je tak uklidňující, opravdu není nad to, když se necháš, jen tak vznášet,“ řekl Manu obklopen spokojeností. Trhl sebou. „Och, málem bych zapomněl. Mám pro tebe dárek! Teďka ho můžeme skvěle vyzkoušet.“ Manu se začal všude po kapsách prohrabovat. „On už se tě nemůže dočkat!“ Manu vytáhl z kapsy píšťalku a zapískal na ni. Z černého mračna nad námi se vynořili dva vzhledem připomínající ptáci. Podíval jsem se ale pozorněji. To nebyli ptáci, ale…

„Draci?“ vykřikl jsem překvapeně.

„Přesně tak! Chtěl jsem ti sám najít zvíře, které bude milovat jen tebe a bude žít jen pro tebe. Dlouho to ale netrvalo. Zjistil jsem si, že když jsi byl ještě malý, tak jsi našel dračí vejce a nechal sis ho, staral ses o něho. A když se po čase vylíhlo, zamiloval sis ho! Vzpomínáš si?“

„No já nevím…“ odpověděl jsem zmateně. „Oba dva vypadají tak hrozivě!“

„Neboj, on tě ale určitě pozná. Ten hnědý je tvůj. Zavolej si na něho!“ Zavolat? To se už Manu načisto zbláznil?

„Jak?“ zeptal jsem se.

„Takhle,“ Manu vytáhl zase odněkud malou kost. „Sanko!“ Když drak, kterého jméno Manu vyslovil, zbystřil, pohledem okamžitě zaostřil na mě. Na tváři se mu vykouzlil obrovský úsměv, když mě uviděl. Byl to tak sladký úsměv jako na malém štěněti. Z ohromné radosti, ze které mě viděl, začal šíleně pištět. Mávl svými dlouhými překrásnými křídly a vyletěl rovnou směrem ke mně. V té rychlosti do mě vrazil. Vůbec jsem nechápal, co se to děje.
Zuby se mi zakousl do pláště, který jsme měl na sobě a neuvěřitelnost rychlostí se mnou vyletěl nad propast. Máchl hlavou dolů a nahoru a ve vzduchu si mě nadhodil nad něho. V tu chvíli se mi hlavou promítlo všechno, co jsme spolu zažili. To, jak jsem ho našel, staral se o něho…
Dopadl jsem mu přímo na hřbet, mezi jeho obrovská křídla a chytil se ho pevně kolem krku... „Alkantare!“ zakřičel Manu na druhého draka pod námi. Ten k němu okamžitě přiletěl a Manu na něj ihned nasedl. Letěli přímo za námi.

To, co se mi před chvíli před očima promítlo… nevěřil jsem, nedokázal jsem tomu uvěřit. Vše bylo najednou, tak čitelné.
„Salkantare k zámku!“ zakřičel na něj Manu.... U zámku ani nevím, kde se to ve mně vzalo… ani jsem nevěděl, že jsem mu někdy něco takového řekl.

„Sanko, udělej zlatou spirálu!“ Dráčkovo tělo se začalo kroutil kolem dokola. Z leva doprava a okolo nás a zámku pod námi, se vznášel zlatavý prášek, který se mu vylučoval z kůže. Byl jsem z toho u vytržení. Cítil jsem takovou radost. „Jó,“ křičel jsem z plných plic, „už si začínám na to celé vzpomínat!“ Opět mi probleskly hlavou vzpomínky.
Oba draci společně sesedli k zemi. V letu jsem ze svého draka seskočil. Ten se ke mně pomaličku přibližoval se slzami v očích. „Sanko?“ promluvil jsem na něj. Ten jen mile zavrčel. „Ó, Sanko!“ řekl jsem a chystal se ho obejmout, ale on mě ještě dříve, než jsem vůbec stihl natáhnout ruky před sebe, zalehl. „Tak dlouho jsem tě neviděl! Jsem rád, že jsi tu na mě celou tu dobu čekal!“ Usmál jsem se na něj. Sanko mě oblízl svým drsným jazykem.
„Ou, pozor!“ přidal se Manu do konverzace. „Nemusíš Wyatta sníst hned při vašem prvním setkání, po tak dlouhé době!“ zasmál se. Sanko ze mě slezl a já se postavil zpět ze země na nohy. „Tak jo, vy dva. Leťte za ostatními, vidíme se později!“ přikázal jim Manu. Oba draci souhlasně přikývly hlavou, jakože rozumí a vyletěli zpět do neznámých mračen nad námi. Manu ke mně promluvil.

„No a my teď půjdeme pro věci, které budeme potřebovat a během chvilky bychom měli vyrazit, protože za chvíli bude tam nahoře – ve světě živých – svítat.“
Ještě stále jsem byl omámený radostí ze shledání se svým dráčkem, takže jsem za Manuem jen kráčel a nic neříkal. Vešli jsem do zámku a potkali jsme Miriel s různými kostýmy v ruce. „Dala si těm dvěma vědět?“ zeptal se ji Manu důrazným hlasem.
„Ano,“ odpověděla.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh naděje 9. kapitola - 2. část: