Příběh naděje 9. kapitola - 3. část • OurStories.cz ~ naše povídky

A poslední část deváté kapitoly.

12.06.2011 (15:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 736×

Vyšli jsme nazpět před zámek. Mé opojení mě začalo už opouštět, takže mě až teď zaujalo naplno to, co Miriel nesla v rukou.
„Na co nám budou všechny ty kostýmy, co má Miriel v ruce?“ zeptal jsem se. Manu se ke mě jen otočil a položil mi svoji levou ruku na hlavu. Začal mi rozcuchávat vlasy.
„No přece na koledování. Každý musí mít nějaký kostým, je to tradice! Když jdeme tam nahoru, tak si to přece pořádně užijeme!“ Manu mi dal jakousi masku přes vlasy a otočil se nazpět k Miriel. „Vzala jsi opravdu všechno?“ zeptal se váhavým hlasem.
„Ano!“
„Hej!“ okřikl mě Manu, když viděl, že jsem vyšel napřed. „Snad si nemyslíš, že půjdeme takovou dálku až k báně, pěšky?“ usmál se. „Poletíme! Na!“ Manu po mě hodil píšťalku. Strčil jsem si ji mezi rty a vdechl do ni. Se zapískáním se můj drak vynořil přímo pode mnou pod zemí. Nabral mě a okamžitě se mnou vyletěl do nebes. I Manu zapískal a vedle za námi - za zámkem - vyletěl odněkud Alkantar. Manu chytil Miriel za ruku a spolu s ní v letu naskočil na Alkantara. Všichni jsme společně letěli k bráně přes obrovskou krajinu, přes jezero, po kterém jsme s Manuem pluli, když jsem sem vstoupil poprvé…
V dáli na kopcích jsme uviděli bránu. „Och, seskakujte! Vystupujeme!“ řekl Manu.
„Cože?“ Máme seskočit z takové výšky? To se Manu snad už úplně zbláznil?!
Sanko se ale se mnou ve vzduchu vzhůru nohama otočil a schválně mě shodil. Padal jsem obrovskou rychlostí rovnou kolmo k zemi. Už jsem se viděl rozpláclý na kamenech pod námi, ale Sanko mě těsně nad zemí chytil. „Uff,“ oddechl jsem si. I Manu s Miriel ke mně seskočili dolů. „Manu! Jsi opravdu blázen!“ začal jsem na něho křičet.
„Och, díky,“ řekl a zasmál se. Manu se otočil zpět ode mě, kývl na draky a ti odletěli. Vyšli jsme směrem k bráně na kopci před námi.

Když jsme o něco později pošli až na jeho vrcholek, uviděli jsme tam ty dva. Miriel přišla ke Kuarimu a podala mu věci, které držela v náručí. Dal je do baťohu před ním.
„Pozor tam dole!“ zakřičel Kirke stojící na něčem na bráně. Něco velkého pozvedl nad hlavu a hodil to přímo k nám - byl to baťoh. Silou hodu se propadl tak metr do země. Kirke k nám seskočil z brány na vozíku.
„Co je v tom baťohu, že je tak těžký?“ zeptal jsem se.

„Semínka dýně,“ odpověděla Miriel.

„Cože?“

„Uvidíš…“ Kirke silou vytáhl baťoh z díry, ve které byl a položil ho na vozík, ve kterém k nám seskočil.

„Tak a je to všechno, můžeme jít!“ řekl Manu.
První prošli skrze bránu Kirke s Kuarim, poté Miriel. Já jsem se ale zarazil. Manu nechápal, proč jsem se zastavil. „Děje se něco, Wyatte?“

„Ne nic, jen jsem si myslel, že se tam už nevrátím…“ Manu do mě jemně strčil.

„Ale no tak… snad se za maskou drsňáka neskrývá vystrašený kluk!“
„To ne, ale... Nechápu to!“

„Ehm?“

„Nejprve děláš všechno proto, abych si ani na ně – na své kamarády – ani nevzpomněl, abych na to celý zapomněl a teď mě za nimi zase vedeš!!!“

„Tak to není,“ řekl Manu a zakroutil nesouhlasně hlavou. „Chci jen vědět koho si vybereš… jestli nás nebo je!“

„Cože?“

„Podívej se. To, že jsi odtud ještě neznamená, že tady musíš taky být. Každý má přece právo vlastní volby. Podívej se třeba na Yizeeka… když nemohl být s námi, tak začal být proti nám, ale to neznamená, že po něm hnedka půjdeme a zabijeme ho. Vždyť to ani vlastně nejde
Sám to poznáš - to kam patříš… To, kde máš opravdové přátelé!“ Manuova slova mě nutila si stále více pevněji svírat medailónek, který jsem držel ve své dlani. Pokračoval dále. „Kdybych to tady tolik nemiloval, taky bych tady už dávno nebyl. Peklo je ale má rodina a udělám cokoliv jen, aby ti sráči nahoře nedostali to, co chtějí – a to tebe!
Protože i ty jsi součástí této rodiny!“ Se slzami v očích jsem zvedl hlavu a podíval se na Manua. Pousmál jsem se na něj, jeho slova se mě opravdu dotkla.
„Připadám si jako malá holka, pořád jen brečím!“ přiznal jsem.

„To je pochopitelné, ten tlak díky tomu všemu, co se stalo a stane, je na tebe čím dál tím větší…“ Manu si stoupl přede mě. „Tak co? Už jsi připravený nebo tady budeš pořád stát jako socha?!“ Utřel jsem si slzy, které mi tekly po tváři a sebevědomě řekl:
„Dobře, můžeme jít. Teda vlastně i když…“ Než jsem ale stihl větu dokončit, tak mě Manu chytil a přehodil si mě přes rameno.

„Žádné i když není. A drž se, budeme chvilku padat!“

„Cože?“ Padat? Zase?
Manu společně se mnou na zádech vstoupil do portálu před námi. Ocitli jsme se někde mezi mračny. Padali jsme z nebes. Díky tomu, že nebylo ještě zcela ráno, bylo všude kolem nás šero.
Skutáleli jsme se z kopce rovnou ke zbytku skupiny dolů. Když nás Miriel zahlédla, tak si oddechla a řekla:

„Hm, fakt nepoučitelní!“ Manu se zvedl dříve než já ze země.

„Takže…“ řekl, ale já jsem mu skočil do řeči. Byl jsem tak okouzlený z pohledu na předmět přede mnou.

„I když jsem byl jen chvíli pod zemí, tak jsem už skoro zapomněl, jak krásný je měsíc...“ Manu mě ale opět chytil za ruku a postavil mě na nohy.
„Pojď ty, snílku, musíme jít! Toto město je nebezpečné ve dne, natož v noci!“ Manu natáhl ruku doleva. „Tam tudy půjdeme!“ Vyšli jsem. Cesta byla nesouměrná, takže byla jen otázka času, kdy Kirke začne nadávat.

„Kruci! Co je tohle za cestu? A kam vůbec vede?“ rozhlížel se všude kolem sebe. „Není tady nikde vůbec žádný město!!! Kde to vůbec jsme? Ten vozík je už docela těžký! Manu!“ okřikne ho. „Ty jsi ho chtěl brát, tak proč si ho netáhneš sám?!“
„No, na to mám přece tebe…“ řekl a zasmál se. Kirkeho to ale ještě více naštvalo.

„Ty!“ Kirke rozvázal pytel se semínky a strčil do něj ruku. Nabral si hrstku a hodil je po Manuovi. Manu je ale všechny chytil.

„Ale no tak… nerozhazuj je tady jen tak!“ Miriel ale taky vstoupila do konverzace, protože už byla z těch jejich hádek unavená.
„Přestaňte se vy dva zase hádat a podívejte se už jsme tady!“ Miriel přistoupila na sráz chodníku, na kterém šli pod kopci a odkryla obrovskou větev před ní. Po ní se dole odkrylo svítící město.
„No konečně! Právě v čas!“ řekl Manu radostně. „Už se začíná rozednívat. Všichni si to vezměte a polkněte!“ Manu podal každému jakousi pilulku. Ani trochu se mi to nelíbilo, protože jsem nevěděl, co ta pilulka dokáže.

„Na co to je?“ zeptal jsem se.

„Tobě ta pilulka vrátí podobu jakou jsi měl, když jsi byl tady a nám ji změní! Nemyslíš si snad, že s takovým vzhledem který máme, by jsme sem jen tak zapadli?!“ Manu měl pravdu styl oblečení a vůbec veškerá jejich vizáž – vizáž nemrtvých – se o hodně více lišila od té naši.

„Dobře,“ řekl jsem, vzal jsem si pilulku a polkl ji. Cítil jsem, jak mi krkem sklouzává níž a níž.
Oblečení, které měli, se jim změnilo všem na prach a vyměnilo se za jiné, společně i s vlasy. Každý z nich vypadal k nepoznání. No, ale i když jsem si tak prohlížel Manua, tak ten se fakt nezapře.

Slunce se v dáli začalo vynořovat za vysokými kopci a své paprsky ostře vrhalo na město pod námi. Manu se nadechl ranního vzduchu a s hlubokým výdechem řekl: „Jdeme! Už je čas…

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování