Příběh naděje 9. kapitola - 1. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Manu začíná rozvíjet plány, které má s Wyattem. Wyatt si ale začíná pomalu vzpomínat na to, kým byl a tím začíná z části pochybovat i sám o sobě. Věřit tomu všemu kolem a i tomu, kde je, mu napomůže zlý sen, který mu nedá nejednou spát.
Na scénu se vrací i nám už tak známí Genius Loci a i jedna z pekelným zvířátek už dlouhou dobu čeká na shledání s ním.
Je tady ale jedna skutečnost, které se Wyatt nejvíce bojí. Bude se muset postavit těm, které opustil...
PS: Kapitola je rozdělená, protože je už o něco delší než ty ostatní. Přeji ale pěkně čtení, Grace :)

09.06.2011 (18:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1236×

Kapitola 9: Zlý sen

V Katedrále

„Dejte to víš! Ten svícen musí být přesně nad tím znakem támhle! Vy nevidíte, že to je křivě?!“ napomíná stále za něčím Manu tři kostlivce. V ruce drží opět misku s kostmi a ukusuje si. Přistoupí ke stolu se spisy. „Kde to zase je?“ začne hledat nějaký spis. „Á, tady to je!“ zarazí se. „Co?“ pousměje se. „Mohla by jsi už konečně slézt a přestat mě sledovat, Miriel?!“

Miriel chodí vzhůru nohama nad Manuem, po stropě. Seskočí k němu dolů, urazí se a odejde pryč.

„Lepší pane?“ zeptá se jeden z kostlivců na jeho názor.

„Ne!“ okřikne ho Manu. „Teď to je zase moc napravo!“ pokárá ho a otočí se nazpět k papírům před ním. Dál se nimi prohrabuje. „Kam jsem ji jen dal... Kruci!“
Miriel otevře dveře a v ruce drží spis, který Manu hledá.

„Myslíš tenhle? Našla jsem ho v…“ Manu ji skočí do řeči.

„Ne! Ty jsi mi ho vzala, že?“ Miriel souhlasně přikývne hlavou. Přistoupí k němu.

„Chci jen vědět, co máš zase v plánu!“

„Proč to chceš vědět?“

„Vlastně ani nevím, jen mě to zajímá… Jsi plný překvapení, proto chci raději vědět všechno do předu!“

„No… už by byl nejvyšší čas, aby se stal Wyatt zase jedním z nás! Proměnili jsme ho na živého, a teď musíme zpět na mrtvého! Plán je následovní… Musíme najít Staříka - Manuův učitel - aby zařídil celou korunovaci. O oslavu se postarám osobně! Jediný háček je ale v tom, že musíme za ním do světa lidí!
Nemáme ale na vybranou. Měli by jsme už konečně probudit ve Wyattovi tu velkou sílu v něm!“

Manu mi dal za úkol nosit mu nějaké staré spisy, tam k němu. Stále mi ale hlavou probíhá tolik otázek. Stále nedokážu přestat myslet na ten obraz a vůbec na to, jak to celé dopadne…
Ťuky, ťuk, zaklepal jsem na dveře přede mnou a vstoupil do Katedrály. Manu zvedl hlavu od stolu.

„Tady jsem donesl ten zbytek, co jsi po mě chtěl. Víc jich tam už není!“ řekl jsem.

„Díky!“ přinesl jsem je k němu a předal mu je do ruky. „Jo, abych nezapomněl!“ okřikl mě, než jsem stačil odejít. „Půjdeme na výlet!“

„Na výlet?“ Na jaký výlet? Pomyslel jsem si… „Půjdu i já?“ zeptal jsem se.

„Nebral bych tě, kdybych tě tam nepotřeboval!“ odpověděl.

„A kam?“ Manu začal najednou mluvit tak nesrozumitelně, jakoby mluvil sám se sebou. „Budeme tak blízko k nim, ale oni neví, že se někam chystáme. Neměl by to být žádný problém!“ Najednou sebou trhnul a probral se ze svého snění. „Ve zkratce! Potřebuji se s někým sejít. Akorát, že musíme jít do toho světa, který jsi opustil… Do světa lidí!!!“ Cože to řekl? Do… Byl jsem z toho, co mi řekl úplně mimo… „Běž si ale teď odpočinout…“ nedokázal jsem se ani pohnout. Byl jsem tak zaražený z toho, co mi řekl. Po chvilce jsem se ale otočil a odešel. Miriel podotkla.

„Víš, že je zakázané přeměňovat lidi na nám podobné!“

„He? Vím, ale on není člověk!“ Miriel ale následně řekla, to co neměla.

„Stane se tím, co jsi vždy nesnášel!!!“ Manu se naštvaně otočil k Miriel a uhodil ji. Spadla na stůl před ním a o roh si poranila tvář.

„Dávej si pozor na to, co říkáš!“ řekl k ní důrazně Manu. „I když je má láska k tobě větší tím, čím víc krvácíš, tak takhle se mnou mluvit nebudeš!!!“ Manu k ní přistoupil a pevně ji chytil. „Při pohledu na tvoji bolest mi vře v těle adrenalin a ty to víš! Líbí se ti to, co? To, že se přestávám ovládat!“ Zvedl ji. „Stále se ale kontroluji, ale věř mi, že jednou tu touhu ukojím!!!“ Manu ji políbil a rána z Mirielininý tváře zmizela.

Mezitím v Manuově pokoji

Wyatt spí… zdá se mu zlý sen.

Stojí na vrcholu hory… všude kolem něj je kouř nic nevidí. Neslyší žádné zvuky. Z ničeho nic se před ním vynořil Emenes. Drápl do skály a on spolu s ulomenými kameny padal do hluboké propasti pod ním. Vzbudil se.

„Ehm, kruci!“ zasyčel jsem. Vstal jsem a vyšel z Manuova pokoje. Šel jsem se projít po hradě. Nikdo nikde. Ta samota a ticho mi naháněli hrůzu, a tak jsem se raději vrátil zpět do pokoje.
Přistoupil jsem k oknu a podíval se ven. Ozvala se rána. Celá země se zatřásla. Co to bylo? Pečlivěji jsem si prohlédnul okolí přede mnou, uviděl jsem venku Manua. Vyběhl jsem z pokoje, z hradu a běžel rovnou za ním.

„Znovu!“ zakřičel Manu a začal odpočítávat. „Tři, dva, jedna…“

„Manu!“ zakřičel jsem na něho. V zápětí se ozvala další rána. Manu se ke mně otočil a z očí si sundal laboratorní brýle. Měl na sobě dokonce i plášť.

„Ano?“ řekl.

„To děláš ty?“ zeptal jsem se.

„Ano! Zkouším nový jaderný prach, co jsem vytvořil… skvěle funguje!“

„Máme to znovu nabít?“ zeptali se K+K stojící dvacet metrů od nás. I oni dva na sobě mají laboratorní brýle a pláště. :D

„Ne! Už by to stačilo!“ řekl Manu. „Odneste ty sudy do sklepení!“ Oba daly víka zpět na svá místa a začali tahat sudy před sebou na vozíku. Povídali si.

„Počkej až to na té oslavě vysypeme všude kolem… spolu s ohňostrojem to bude mít skvělý efekt!“

„Jo, to jo!“ souhlasil Kuari. Oba se zasmáli.

Manu ke mně přistoupil a chytil mě za rameno.

„Promiň, asi jsem tě vylekal, že?“ Dým kolem nás se rozplynul. Za kopcem uviděl Manu veliký kráter, přistoupil k němu. „No asi bych měl trošku ubrat křemíku, jinak to tu všechno vyletí!“ :D Uznal.

„O jaké oslavě ti dva mluvili?“ zeptal jsem se.

„Vysvětlím ti to, až se vrátíme… Promiň, ale musím jít ještě zkontrolovat, jak pokročila práce s tím svícnem z rána.“

Manu odešel a i já jsem se vrátil nazpět do pokoje. Lehl jsem si na postel a usnul jsem. Znovu se mě zdál ten sen. Vzbudil jsem se.

„Co? Ehm…“ Z ničeho nic se přede mnou zjevil stařec – genius loci.

„Zdál se ti zlý sen?“ zeptal se mě.

„Jak dlouho tady už jsi?“

„Od té doby, co jsi usnul… Ten sen se ti už předtím zdál, že?“

„Ano!“

„Bude se stále opakovat… a to ještě častěji, protože jsi s ním propojený. Máš v sobě jeho sílu. Nedokáži ti pomoct, to musíš ty sám!“ zamyslel se. „Možná že tě stále znovu vrací zpátky, protože děláš něco špatně! Až na to přijdeš, pustí tě dál…“ opět se zamyslel. „Asi po tobě něco chce!“

„Ty jsi můj sen viděl?“ zeptal jsem se zaraženě.

„Ano! Neptej se ale, jak je to možné. Tak! A teď to zkus znova!“

„Co?“ Stařík mi projel rukou skrze hlavu. Padl jsem k zemi. Opět se mi zdál ten sen, znovu jsem padal, vzbudil se. „Kruci! Pořád se vracím na začátek toho kolotoče!!!“ zasyčel jsem podrážděně.

„Vedeš si dobře! Konečně se objevil…“ řekl radostně stařec.

„Kdo?“ nechápal jsem.

„Použij teďka ten meč!“

„Jaký meč?“ nechápal jsem. Než jsem ale stihl říct cokoli dalšího, už jsem ležel znovu na zemi. Znovu začínal ten sen. Emenes se opět zjevil přede mnou. Drápl do skály, ale… uviděl jsem kolem svého opasku zastrčený meč, lépe řečeno Mrazivý Smutek. Chytil jsem ho za rukojeť a vytáhl před sebe. „Ne! Už nespadnu!“ řekl jsem mu.
Kameny pode mnou se začaly prolomovat a já začal padat. Meč jsem ale zapíchl do zbývající skály nade mnou a pád tak zpomalil.
Jen tak jsem tam visel a hleděl do hluboké tmy pode mnou. Rozhoupal jsem se chytl se druhou volnou rukou okraje skály a vylezl na ni.
Z mračen přede mnou se objevil znovu Emenes. „Proč? Proč tohle všechno?“ zakřičel jsem na něj. Emenes se ale na mě jen pousmál a rozplynul se na prach, tak stejně i meč v mé ruce. Kolem mě se během chvilky rozpoutal oheň. Díky vysoké teplotě kolem mě jsem nemohl popadnout dech. Omdlel jsem.

„Vstávej... No tak probuď se!“ naléhal Genius loci.

„Co? Co se stalo?“ zeptal jsem se okamžitě po probrání.

„Uff…“ oddechl si. „Dokázalo jsi to! Prošel jsi!“

„Co?“ vstal jsem. „Proč? Proč ten sen?“

„Asi si tě chtěl v něčem vyzkoušet. Jen pravý král dokáže vyvolat, tak silný meč jako je Mrazivý Smutek, i když ho zrovna nemá u sebe. A ty jsi to dokázal, i když král nejsi. Zvláštní... Neboj se ale, už nebudeš mít takové noční můry!“

„No tak to jsi mě fakt utěšil. Stále ještě nedokážu uvěřit, že tady jsem. Někdy se mi to zdá jako halucinace nebo zlý sen. Nic z toho přece podle reality neexistuje!“

„To máš pravdu, ale zákony ani nic tak primitivního jako je realita tady nemá žádnou váhu!“ Genius Loci se začínal pomale rozplývat a mizet, ale ještě před tím, než zmizel nadobro, mi řekl: „Ber věci tak jak jsou, zvykneš si díky tomu zde rychleji!“

Posmutněl jsem z toho, co mi řekl. V ruce jsem si držel talismánek s fotkou mých přátel. Otevřel jsem ho. „To je ono!“ vykřikl jsme a otočil se směrem ke dveřím. „Manu přece říkal, že se jde na výlet do světa lidí, skvělý!“ Otevřel jsem dveře a vyběhl z pokoje. Všude okolo jsem křičel Manuovo jméno, protože jsme nevěděl, kde zrovna je. A hledat ho by trvalo příliš dlouho, hrad byl obrovský.
Na konci točitého schodiště jsem v rychlosti vrazil do Miriel.

„Au! Dávej přece pozor!“ řekla.

„Nevíš, kde je Manu? Chci se ho na něco zeptat!“ vyhrkl jsem na ni.

„Asi je nejspíš ještě v Katedrále.“

„Díky!“ Zvedl jsem se a běžel rovnou tam. Vešel jsem do katedrály...
Manu zrovna maloval nějaký obraz. „Manu? Musím s tebou mluvit!“ došel jsem k němu.

„No, spusť…“ řekl a ani neodtrl oči od plátna před ním.

„Kdy se jde do světa tam nahoře?“

„Nevím, ještě tady musím něco zařídit a jsem děsně utahaný!“ zívl si. „Chci se pořádně prospat, i když spánek vlastně zrovna moc nepotřebuji.“ Zasmál se. „Jinak… sleduj na čem teďka pracuji. Nevím, jestli jsem je všechny správně uhodl, co myslíš?“

„Co to…“ zarazil jsem se před tím, co jsem viděl, když ke mně Manu otočil plátno. „Vždyť to jsou…“

„Ano! Tvoji kamarádi!“ Stál jsem tam zaraženě a nedokázal ze sebe dostat ani slůvko… V ruce jsem si stále držel talismánek. „Já si myslím, že stoprocentně!“ Manu se mi podíval přes rameno na malou fotku, kterou jsem držel ve své dlani. Přistoupil jsem k obrazu a sáhl na něho. Promítly se mi všechny vzpomínky z našich výletů… Rozbrečel jsem se.

„Proč jsi to namaloval?“ zeptal jsem se rozklepaným hlasem.

„Myslel jsem, že ti udělám radost…“

„Jak jsi ale věděl, jak vypadají?“

„Nijak! Tipnul jsem si!“ Manu drží a schovává v ruce za svými zády jejich fotky. „Vím, neměl bych ti připomínat, o co všechno jsi přišel…“

„No to teda neměl!!!“ vybuchl jsem. Manu se ode mě otočil a vrátil se zpět ke svému obrazu.

„I když jsi tam byl celou tu dobu s nimi, tak by neměli pro tebe nic znamenat, když jsi odtud! Ta proměna ti Wyatte vážně obměkčila srdce!“ řekla Manu chladně.

„Ty!“ Chytil jsem do ruky štětec a trefil jsem ho Manuovi přímo do hlavy. Byl jsem na něho tak naštvaný. Otočil jsem se a hleděl ven z okna. Manu po té, sundal plátno ze stojanu a odešel z Katedrále - vyšel ze dveří. Na chodbě potkal Miriel.

„Spal ten obraz, co jsem teďka namaloval! Nechci, aby po nich pátral. Neměli by pro něho už nic znamenat! Byla chyba mu chtít udělat radost!“

„Nemyslíš, že je nato už pozdě?“ pronesla tázavě Miriel.

„Udělej to, co jsem ti řekl!!!“

Po chvilce jsem vyšel ze dveří i já a znovu se srazil s Miriel.

„Ach, promiň.“ Podal jsem ji ruku a pomohl ji vstát. „Minule jsem se ti neomluvil...“ usmál jsem se na ni a odešel jsem.

„Hm, co se to s ním jen děje?“ pomyslela si.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování