OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh o modrovlasém chlapci - 4. část

12.10.2012 (15:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1047×

Kráčela jsem skleníkem a uviděla jsem u Damiana plakat malého chlapce. „Ukaž mi to…“
Damianovi se náplast stále lepila na prsty a nešla mu rozdělat.

„Ukaž, pomůžu ti,“ řekla jsem a odlepila mu náplast z prstu. Chlapec měl odřené koleno.
Pofoukala jsem mu ho a on si utřel slzy. „Ták a je to.“ Úsměvem se mnou zasouhlasil a já to potvrdila polibkem na jeho malé čelíčko. „Utíkej si hrát, ale tentokrát si dávej větší pozor.“ Pohladila jsem ho po vlasech a on s hlasitým ´děkuji ´odešel.

„S dětmi to umíš,“ uznal.

„Díky.“

„Ne, to já děkuju…“

Od té doby jsme se spolu vídávali každý den. Vždy ale jen do oběda. Odpoledne něco měl. Pořád vlastně někam mizel. Nikdy jsem se ho neptala, co dělá, stejně by mi to určitě neřekl.
Stali jsme se opravdu dobrými přáteli. Kromě jména jsem ale o něm nic nevěděla. Byl pro mě ´pan záhadný´.
Nejvíce jsem mu ale propadla díky jeho studánkovým očím.

•  •  •

Zatím co Nathaly žila v dokonalé ideji, Damian vedl společně s Margaret a jejím blízkým přítelem, vážnou debatu.

„Měli bychom ji vzít jinam. Není tu v bezpečí…“

„S tím nesouhlasím! Jsem to nejbezpečnější, co jste kdy měli. Nemusíme ji ukrývat. Ochráním ji!“

„Nic jiného nám ani, Gorele, nezbývá,“ souhlasila - i když nerada - a ohlédla se po svém příteli. „Nesmíme dovolit, aby ji Romael získal, zabil ji jako její rodinu anebo z ní udělal přinejhorším takovou…“

„Takový monstrum jakým jsem i já!“ Dokončil její větu Damian. Oba souhlasně přikývli.

•  •  •

Dneska jsme si dali s Damianem sraz v jednom z Ralpušiných skleníků, ale… nepřišel. Vlastně sem ho celý den neviděla. Nevěděla jsem, co s ním je.

Byl večer.
Damian vkročil do místnosti. „K sakru!“ zaklel, když uviděl stále čerstvou ránu na svém rameni. Jeho oči se až o nějakou chvíli později zbarvily nazpět do modra, do tmavě modra. Srdce mu bilo na poplach a jeho tělo…
Bylo už pozdě…

•  •  •

Lehla jsem si do postele a okamžitě usla.
Tak jako minulou noc, tak i tuto mě probudil hrozný sen. Dlouho se mi už nezdál, ale tyto poslední dva dny… Proč tak najednou?

Posadila jsem se a lekla se sedícího Damiana na stole kousek ode mě. Zvedla jsem se z postele a šla k němu. Pořád měl na mě upřený zrak, ale jeho oči… nebyly světle modré ani hnědé… byly jasně tmavě modré. Takové jsem na něm viděla snad poprvé.

„Damiane,“ špitla jsem a natáhla k němu ruku. Chytil mě za ni a přitáhl k sobě.
Políbil mě.
I když měl rty horké jako právě udělaná káva, měl je měkké jako polštářky.

Opojil mi mysl a já sem byla v tu chvíli jako hadrová panenka.
Chytil mě do náruče a položil mě nazpět na postel. Natáhla jsem k němu ruce a on se na mě lehce položil. Líbal mě na krku a druhou rukou mě držel jemně za pas.
Naposledy mě políbil a já ztracená v jeho očích zavřela víčka.

Druhý den ráno jsem ho potkala na chodbě. Seděl na schodišti; asi tam čekal, než se vzbudím. Přišla jsem teda k němu a objala jsem ho. Byl dost zaskočený.

„Co to děláš?“ zasmál se. Nechápala jsem.

„Jak, co dělám?“ zasmála jsem se i já. Jemu se ale úsměv vytratil. „Nechápu to, vždyť včera večer jsi… jsi mě…“

„Co jsem?“ vytřeštil na mě oči.

„Byl jsi u mě v pokoji, dotýkal ses mě, líbal jsi mě a…“

„Cože, líbal?!“ zopakoval udiveně. Zamračila jsem se.

„Ty si to nepamatuješ?“ Chvíli přemýšlel, ale pak mě chytil za ramena.

„Jak jsem včera vypadal?“

„Vypadal? No stejně jako dneska, akorát si měl takové… tmavě modré oči.“ Lekl se.

„Není ti nic?! Neublížil jsem ti?“

„Ne,“ zasmála jsem se, ale jemu to směšný nepřipadalo. „Nic mi není, mělo by snad?“

„Já…“ chytil se za hlavu a posadil se nazpět na schody.

„Co se děje, Damiane?“ zeptala jsem se ho a položila mu levou ruku na rameno. Chytil mi ji a začal mě táhnout za sebou. „Kam to jdeme?“ Nic neopověděl.

Doslova jsme vběhli do mého pokoje.

„Ukaž mi to!“

„Co?“

„To, co jsem dělal!“

Chvilku jsem se na něj dívala, jestli to myslí doopravdy vážně, ale… myslel.

„Seděl jsi nejprve tady.“

Všechno jsem mu názorně ukazovala a popisovala. Byla jsem ale večer ospalá, možná jsem něco – nějakou maličkost – vynechala. „…a potom.“ Chytila jsem ho za ruku a svalila ho na postel na sebe. Oba jsme se začervenali. Začal se na mě dívat tak…

„A potom co?“

„Potom…“ naklonila jsem se k jeho rtům na blízkou vzdálenost pěti milimetrů, „jsi mě políbil.“

Oběma rukama se ode mě odhypl a vstal. Zabručel. „Jak je možné, že si z toho nic nepamatuješ?“

„Protože jsem to nebyl já…“

„A kdo?“ Dvakrát se po mě ohlédl, než se svojí odpovědí odešel.

•  •  •

„Chci ti někoho představit,“ řekl Damian, když se mnou vešel přes železné dveře do dvora.

„Sezel?“ vykřikla jsem. „Co tady děláš?! Vždyť jsi…“

„Nejsem mrtvá, jen sem zmizela.“

„Cože? Ale proč?“ Nechápavě jsem hleděla na svoji dávnou kamarádku.

„Musela jsem odejít, protože by tě, ROMAL, našel. To jsme nemohli riskovat. Potom se ale Damian nabídl a vystřídal mě.“

„Co-cože? Na co vystřídal a kdo je Romal?“

Damian i Sezel se po sobě krátce ohlédli, než spustili.

„Romal je někdo, kdo pomohl - ve válce - vítězné straně ke stoprocentnímu úspěchu roboty a… mohl bych ho srovnat s bezcitností Hitlera za druhé světové války a… tento muž chystá i čtvrtou. Té musíme buď mi, nebo jiní - pokud ještě někteří jsou - předejít tím, že uděláme cokoli, aby tě nedostal a nemohl by z tebe udělat takové monstrum jako ze mě!“ odpověděl Damian.

„Proč by to ze mě dělal?“

„Protože už má všechny jako jsi ty a ty mu poslední zbýváš. Zbývá mu čistota ve tvém srdci, kterou vloží do svých robotů a ta z nich udělá krvežíznivé přístroje prahnoucí po smrti těch, kteří ještě zbyli.“ Tak na tohle jsem fakt nevěděla, co mám říct.

„Nic nechápu…“

„To ani nepotřebuješ. Prostě jen… dávej na sebe pozor.“

„Vlastně, to ani nemusíš…“ přibila Sezel pohledem Damiana. „Postaráme se o tebe. Dokud budeš tady, nikdo z nás se nemusí ničeho bát.“

 •  •  •

Zvláštní. Všechno kolem bylo/je tak zvláštní. Má být další světová válka a já mám být ten klíč k ní? To není možný! To přece nemůže být! Už teď je svět na pokraji zániku a další válka? Co by tím ten Romal dosáhl? Vždyť by zničil celou planetu! 

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh o modrovlasém chlapci - 4. část: