Příběh o modrovlasém chlapci - 6. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Psal se rok 3023.
Svět jako takový zanikl. Třetí světová válka zničila vše krásné a vzala sebou vše dobré. Navždy...
Vše bylo zahalené a zamořené v šedém dýmu, který pohlcoval ve své podstatě veškerou oblohu i hvězdy.
Lidé už ani přesně nevěděli, jak dlouho je to už dlouho, kdy se ze dne na den zastavil čas a už nikdy více neplynul dále.
V každé válce se ale najde někdo, kdo může svými činy předejít další katastrofě. V tomto příběhu padla mince na dívku s jménem Nathaly.

20.10.2012 (13:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1062×

„Skvělé, skvělé…“ Chválil se Doktor poskakující po místnosti s injekcí v rukou. „Konečně ses probrala.“

„Ehm…“

Nic mě nebolelo, jen jsem byla strašně unavená a přivázaná? Počkat!
Začala jsem sebou cukat.

„Pusťte mě!“

„Ale nene, děvčátko, budeme si spolu hrát.“

Položil injekci na stůl za ním a jásavě přiskákal za svůj počítač.

„Kde je D-damian?“

„O toho se už starat nemusíš,“ oznámil mi s úsměvem a začal cvakat ukazovačkami písmena do počítače.
Trhala jsem sebou, ale nepomáhalo to. I když jsem byla dost hubená, otěže byly stažené opravdu na pevno. Vzdala jsem to.
Po chvilce se na židli odhypnul a přijel ke mně. Vstal a chytil mi pevně hlavu. Zahleděl se mi do očí.

„Jsi poslední a přitom tak perfektní. Nekouříš, nepiješ. Máš skvělou kondici. Je škoda tě zabít.“

„Co-cože?“ vyhrkly mi slzy.

„No nic, zatím ti udělám nějaký pokusy.“

Trvalo to přibližně dvě hodiny, než si šílený Doktor sesbíral určité vzorky z mého těla. Měla jsem rozpíchané celé ruce a chodidla.
Vzal si mnoho krve, ale necítila jsem se slabá, právě naopak. Teda alespoň do chvíle, než mi opojil mysl studeným héliem.

„Klidně spi, má drahá, zítra vše dokončíme.“ Zašeptal mi do ucha a hlasitým psím štěkotem odskákal z jeho ambulance. Choval se jako nějaký psychotický blázen.

Zavřela jsem oči a v tu chvíli jsme usnula. Zdál se mi sen… sen o něm:

Oba jsme byli zavření v celách. Každý zvlášť. On se ze svých řetězů snažil vymanit, já ne. Neměla sílu; kouska citu v rukou.
Jeho oči byly temnější než černočerná noc. Z každého jeho dalšího pohybu proti řetězům se z jeho těla více uvolňovala černá mlha.

Asi po na šesté se mu s hlasitým „Agghr!“ podařilo železa vytrhnout z ocelové zdi.
Vykročil ke mně a černá mlha šla za ním. Chytil mě otěže, vytrhl je ze zdi a já mu padla zesláblá do nachystané náruče.

Zrak mi kalily slzy a položená v jeho pevném sevření jsme spolu vzlétli ke stropu místnosti.

„Neboj se, odvedu tě pryč z tohoto místa…“

Na chvíli jsme otevřela oči, ale opět jsem padla do bezvědomí. Sen dále pokračoval:

„Damiane… Damiane! Damiane, vrať se!“ křičela jsem na něj, ale on nepřestával kráčet vstříc ozbrojenému vojsku robotů.
„Prosím tě, zastav!“ zakřičela jsem ve větru šedého popelu, když v tom ho temná mlha kolem něj zahalila a jeho tělo se v ní rozplynulo jako cukr v horké vodě.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Nemohla jsem nic dělat. Mohla sem jen stát a sledovat vířícího se Damiana mezi zničenými roboty.

Ničil jednoho po druhém, jakoby pro něj nebyli dostatečně silnými přáteli.

Hromada zničeného železa vytvořila o nějakou chvíli vysoký kopec připomínající pyramidu.

„Damiane…“

Když zničil i posledního robota, změnil se nazpět do své lidské podstaty.
Přišel ke mně, objal mě a do ucha mi šeptl.

„Lumicia mire…“ V tu stejnou chvíli jsem procitla.

Jako střela jsem se posadila na postel. Kousek ode mě seděl v křesle v polospánku, Damian, který ihned na moje probuzení zareagoval.

„Damiane!“ vyřkla jsem už po několikáté jeho jméno. Tentokrát mi přišla reakce.

„Co se stalo?“ zeptal se. Já jsem ale hned na to bez odpovědi, seskočila z postele a omotala jsem se mu kolem pasu.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že je, ale ten sen byl tak skutečný…

„Ano, jsem…“ povzdechl si.

„Zdálo se mi…“ začala jsem.

„Co jsi viděla?“

„Tebe a roboty.“ Na chvíli jsem ztichla. „Tebe a roboty, jak spolu bojujete.“ Zamračil se. „Co znamenají slova – Lumicia mire?“ Trošku jsem se od něj odtáhla a čekala, co mi odpoví.

„To jsem ti řekl?“ vyhrkl.

„Ano, když jsi mě objal. Co to znamená?“

„Spolu… navždy.“ Párkrát jsem mrkla, než se na jeho tváři objevil úsměv. Hned na to se společně semnou zvednul a posadil mě na postel. „Hned se vrátím…“ Otočil se ke mně zády. „Jdu na vzduch.“

Než jsem stihla cokoli říct, byl už pryč.

O nějakou chvíli později jsem i já vyšla z pokoje. Nedalo mi to. Objevila jsem se na imaginárním místě. Všude kolem nic nebylo, jen písečná pláň.

„Proč jsi mi to řekl?“ Začala jsem vyzvídat, když jsem k němu došla. Na chvíli se zase usmál a zase se ode mě otočil. „Kde to vůbec jsme?“

„V nekonečnu.“

„To je kde?“ ptala jsem se pořád na něco dál, i když jsme moc dobře věděla, že to nemá rád.

Scéna se zase změnila. Ocitli jsme se ve sněhu.
Svět byl tak zničený. Už dlouho neměl žádnou základní pevnou podstatu. Pořád se měnil.
Srdce jsem měla sevřené, dech se mi tajil.

„Postavím se mu,“ řekl rázně.

„Ne! To je šílené…“

„Vím, že umřu, ale… alespoň zachráním tebe.“

„Nee, prosím.“ Vlepila jsem mu polibek.

„Už jsem ti přece jednou říkal, ať mlčíš!“

Hádat se tady spolu by nebylo k ničemu, byl pevně rozhodnutý.

„Pojď, půjdeme…“

Krajinou jsme se přenesli k velkému jezeru, kde na nás čekala malá loďka.
Bojím se toho… toho, co bude. Jestli o Damiana přijdu, neodpustím si to. Nikdy…!

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování