OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh z Aithalosu - 2. kapitola

14.06.2012 (17:00) • JOin • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 601×

Co se dělo po ukončení slavnosti, to ví málokdo. Průvodci měli za úkol připravit pozorovatele na první hodinu a určit čas a místo jejího konání.

Z pódia už zbyly jen vzpomínky. Až teď si Dido uvědomoval, jak hladce to vlastně šlo. Ano, měl to štěstí, že byl vybrán do vzdělávacího programu Aithalosu. Nemusí dva roky pracovat. Dva roky. Dlouhá doba. Alespoň dost dlouhá na to, aby si trochu odpočinul od těch tří let dřiny. Dětská práce. To, co by se nemělo dít a děje.

***

Dido se chystá na svou první hodinu. Ještě ani nestačil pořádně poznat svého průvodce, proto se těší ještě víc. Sledoval slunce celý den, jen aby neprošvihnul první hodinu. Avšak to, že již nemusel pracovat, mu sice přineslo více volného času, ale ještě více povinností. Byl to on, kdo se teď musel postarat o kozu, a byl to také on, kdo musel otci naleštit sedlo, nemluvě o spoustě dalších s tím spojených povinností. Čas do schůzky se krátil a Dido měl ještě spoustu práce.

***

Jakmile doleštil sedlo a uzdečku, vydal se na cestu. Došel na místo, kde měla začít jejich první hodina. Pozorovatel už byl na místě. Seděl skromně na zemi, oblečený do stejného pláště s kapucí přehozenou přes hlavu, jaký měl na slavnosti Slunce.

„Jdeš pozdě. Stín už je za úrovní prvního stromu.“ pronesl pozorovatel poněkud tvrdě, ovšem úplně nesmyslně. Jak by to mohl vědět, když sedí ke stínu zády?

„Není za jeho úrovní. Je na jeho úrovni, to znamená, že ty jdeš brzy.“ Dido si uvědomil, co právě řekl. Jeho první hodina. Proč musí být tak tvrdohlavý? Udělá si z těch dvou let odpočinku peklo. A to jenom kvůli nějakému stínu.

Ovšem Dido ví, že má pravdu. A bude se za ni bít. Stín ještě nepřesáhl úroveň stromu. Průvodce nestačil odpovědět, či snad nechtěl, a Dido odhodlaně - ve snaze zmírnit napětí - pověděl, jak nejuctivěji mohl: „Samozřejmě příště přijdu dříve.“ A průvodce konečně promluvil.

„Nevadí. To byla zkouška charakteru. Vím, že stín ještě není za jeho úrovní.“

„Nevíš to. Ehm. Jsi k němu zády,“ odpověděl nedůvěřivě a zároveň naštvaně Dido. Co jiného si taky může myslet?

„Vím to,“ odsekl průvodce. „Takže k naší první hodině. Jmenuji se Oeyll. Neznámé? Ano, možná ano. Podivné? Ne. Nechci, abys mi tak říkal. Říkej mi Bow.“ Dido chvíli přemýšlel nad významem právě vyřčených slov, když pak dodal: „Já jsem Diderot Lewis, ale říkají mi Dido.“

„Dobře, Dido. Víš, v čem je největší problém systému tohohle učení?“ Dido se zamyslel. Dlouho nepřicházela odpověď.

„Ne.“ Uznal nakonec.

„Tím problémem je to, že průvodce, který tě učí, na tebe přenáší své názory a trochu ze svého charakteru. “ Bow očividně věděl, co mluví. Všechna jeho slova zněla tak promyšleně, až by si člověk myslel, že nad nimi strávil celý den.

„Co na mě přeneseš ty?“ zptal se zvědavě Dido. Následovala minuta ticha. Dlouhá minuta, kdy Bow hleděl do země a střídavě sledoval veverku. Že by zase přemýšlel? Nakonec se zmohl na prostou odpověď.

„Uvidíme. Každopádně je na tobě, jak moc se mnou necháš ovlivnit. Takže úvod máme za sebou. Než se pustím do výuky, můžeš se mě zeptat, na co chceš. Protože pak pojedeme podle plánu a nebude čas na zbytečné otázky. Pokud žádné nemáš, můžeme začít rovnou.“

„Mám jednu otázku,“ zareagoval Dido pohotově, jako by na tuhle chvíli čekal celý život. „Co se skrývá v lesích za hranicemi Aithalosu?“

Další chvíle mlčení. Jen hlasitý vzdych Bowa. Jako by ho někdo trefil šípem do srdce. Sklopil oči k zemi a znehybněl. Tak zranitelná mohla být jen jedna otázka. Bow toho sice moc nenamluví, odpověď mu však trvá déle než jindy. Přemýšlí? Chce se vyhnout odpovědi? Zhluboka se nadechuje a odpovídá: „Co myslíš, že se tam skrývá?“

„No, to já nevím. Jednou jsem šel kolem řeky, sbíral jsem nějaké bylinky, až jsem došel k takovému místu. Druhý břeh byl vzdálený, co by kamenem dohodil. Pak tam byl taky les. Rostl za tím druhým břehem. Vždycky jsem chtěl vědět, jaké to je na druhém břehu. Ale nejspíš tam nic není. Tedy něco tam je, to ano. Nebo spíš někdo. Nevím, co to bylo, ale dívalo se to na mě ze stínu lesa. Byly vidět ty vražedné jantarové oči, víc jsem nezahlédl a běžel jsem zpátky domů. Nikomu jsem o tom neřekl, poněvadž tam nemáme chodit.“

„Tak tam příště nechoď. Řeknu ti jen to, abys do toho už nestrkal nos a nepátral po tom, co nebo kdo tam žije. Nebudu zapírat, že o tom nic nevím. Ale na králův příkaz se o tom prostě nemluví. Dokud nás to nechává na pokoji, můžeme si hledět svých věcí. Mimochodem, nikomu o tom neříkej.

Další otázky nemáš, takže přejdeme k plánu. Měli bychom začít obecnými znalostmi. Tak třeba, co je Velký sněm pěti zemí?“ Bow znervózněl, ale snažil se to maximálně skrýt, proto se začal vyptávat na vlastní otázky. Dido toto gesto pochopil, takže to dál neřešil. Alespoň prozatím ne.

„Vyhodnocuje každoročně výsledky těžby a podobně. Čím lepší jsme, tím větší podporu z fondu dostáváme.“

„Víceméně ano,“ souhlasil Bow. Následovaly další a další Bowovy otázky, na které sem tam dostal správnou odpověď.

Malého Dida už však pomalu začalo dopalovat Bowovo neustálé skrývání tváře.

„Proč pořád nosíš tu kapuci?“ Bow se zarazil

„Proč ne? Kdybys byl mnou, taky bys ji nosil.“

„Ne, to bych teda nenosil. Lidi si o tobě říkají divné věci.“ Bow se pousmál.

„Jako například?“

„Že se skrýváš pod tu kapuci, abys na sebe neupoutal pozornost, protože jsi z jiné říše. Prý vůbec nejsi jako lidé, kteří bývají v Aithalosu, natož v Läiosu, Trebëthu, nebo někde jinde. Někteří, jako starý Vydra, dokonce tvrdí, že ani nejsi člověk.“ Bow propukl v hlasitý smích.

Autor: JOin, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh z Aithalosu - 2. kapitola: